Bylo nebylo, z komínku se kouřilo jedné malé chaloupce...No, ona to vlastně nebyla chaloupka spíš domeček. V ní žilo usměvavé děvče.
No, ono to vlastně nebylo úplně obyčejné děvče, byla to motorkářka. A protože motorkářek je mezi Motorkáři jako šafránu, ani tahle už nebyla volná, jelikož se měla vdávat.
Jestli se domníváte, že Vám právě hodlám líčit dojemnou historku o tom, jak jsem se já osobně vdala a nebo, jak se ti dva seznámili v romantickém prostředí někde kdovíkde, pak se vzali a žili šťastně až do smrti, tak to si budete muset počkat na jindy. Tentokrát bych Vám ráda ukázala, co všechno se může stát jiné motorkářce, když se rozhodne na takovouhle svatbu vyrazit dvojkolmo.

Mno, jak to tedy bylo?
Toho rána - čirou náhodou to bylo také 28-ho, jsem si připravila motorku, vyleštila ji a z nějakého zvláštního popudu šla zaktualizovat mapy ve své navigaci. Jednak ten zámeček kde si měli novomanželé vzájemně slíbit lásku, věrnost a tak dále až do smrti smrťoucí neznám a jednak mě to napadlo. A basta.

Nablýskala jsem si nový kompletek na motorku, protože v kombinéze (ač je moc krásná) bych působila asi moc nepatřičně pak také proto, že má nová motobunda si nemohla pro veřejnou premiéru přát lepší a vhodnější den.
Když udeřila hodina tak akorát vhodná k odjezdu, s nezlomnou důvěrou ve své řidičské schopnosti, se zapnutou navigací bublající ducinka poskočila a vydaly jsme se na cestu. Pro ty kteří mě neznají dodávám, že obvykle vyrážím tak o dvě hodiny dřív a obvykle dojíždím hodně rychlým tempem tak tak na čas a jak už jsem naznačila, hodilo se mi to i tentokrát. Nejen že se mi v navigaci ztratily všechny oblíbené položky ale dokonce se mi ztratil po aktualizaci i nastavený cílový bod, takže jsem cestou marně dumala kam že to jedu .

Naštěstí se mi cestou dostavila urgentní kafitída (chuť na kofein z automatu)slušně řečeno a abych to nerozváděla -po 20 minutách na pumpě u kafe mi v hlavě najednou vyskočilo městečko i název zámečku s jakýmsi takýms odhadem doby kdy ta trachtace teoreticky začne. Dopila jsem, zadala cíl do navi a pak už v klidu pokračovala. (ten zámeček je v Chýni – pro ty z Vás kteří netuší o čí svatbě vlastně píšu )

Nebudete mi věřit, ale já vůbec netušila, jestli na té svatbě budou motorkáři, jaký oděv bych to vlastně měla mít ani nic dalšího. Ono to vlastně nebylo původně důležité. Měla jsem v plánu jen udělat fotky, vrknout plynem, pogratulovat novomanželce, popřát upřímnout soustrast ovomanželovi a mazat zpátky domů.

Jak se cíl blížil a já pořád netušila jestli jedu na čas, ani jestli jedu správně, narazila jsem na jednom přilehlém parkovišti na postávající ohromnou skupinu motorkářů. Nebudete mi věřit, ale měla jsem v tu chvíli tisíc chutí se k nim přidat.
Nevím zda to byl nějaký pud, či pocit bezpečí v blízkosti spřízněného stáda, cítila jsem, jak brzdím, zvedám bezděky plexi a hledám alespoň jedu známou kombi. Co mě hrozně mátlo a pro tentokrát spíš štvalo, že mi všichni mávali a zdravili mě, takže se nedalo s určitostí říct, jestli mě znají a nebo jestli se jedná jen o běžnou mezimotorkářskou zdvořilost. Nakonec jsem s těžkým srdcem vábení odolala a jen zvolna projela kolem v duchu si spílajíc do blbečků. (jako: jestli jedou na tu svatbu tak si užijou psinu a ty zase přijedeš sama z druhý strany no to bude ostuda ... a tak podobně - ostatně takhle to je u mě pokaždé, takže mě to ani nepřekvapilo )

Tentokrát se ale prozřetelnost nějak dobře vyspala a moje rozhodnutí se ukázalo jako správné, po zhruba deseti minutách se mi jako na zavolání poštěstilo najít onen vytoužený zámeček a u něj v jednom postávajícím autě své kamarády. (Jak jinak všichni byli v šatech a obleku a o tom že by se jelo na motorkách neměli ani tucha ) A poté co jsme se pozdravili a vzájemně ujistili že tohle je TO správné místo, profrčela kolem nás ona obrovská parta motorek a zmizela v dálce.
Uf.

Samotný obřad byl jak jinak dojemný. Dámy v publiku zadržovaly slzičky, ty zadané ale zatím nesezdané zjihle házely očkem na své protějšky. Pánové se chovali jak jinak než důstojně a mírně nezúčastněně - zkrátka jak se na chlapy v takové situaci sluší, jen ti zadaní ale nesezdaní se zdáli být maličko nesví. Zřejmě z představy, že by příště mohli stát "na pódiu oni"
Ale dost vtipkování, nevěsta byla kouzelná, ženich sympaťák, takže si to ano nakonec opravdu řekli i bez předchozí pranice. Dokonce nám všem nechali na krátký okamžik zahlédnout ten první manželský polibek. Nebudu se rozepisovat o tom, jak má vypadat cudné políbení novomanželky ani jak opravdu vášnivě vypadal tenhle, jelikož nevěstu znám a nemusela bych podobné vyprávění přežít ve zdraví (nezlob se Nikýsku, já musela ). Prostě se políbili a šmytec. Cesta zpět se propadla, teď už to je opravdu jen vpřed - čelem ke světlým zítřkům

Po krátkém focení svatebčanů se mi povedlo „uprosit“ novomanžele abych se s nimi mohla jet mrknout i na mácháč takže se všichni včetně mé maličkosti sbalili a kolona vyrazila. Jo kolona. Jenže to bych nesměla jet na motorce. Sami jistě pochopíte, že motorka a jet v koloně, to prostě nejde. Jeden pohled na navi jestli je cíl zadán a trasa se mi ukazuje, druhý pohled do zrcátek jestli mě něco nepředjíždí, krátký pohled vpřed jestli je volná stezka pro motorky a už to bylo. Připomínám, že to já ne, to ono samo. Auta se ztratila v dálce za mnou ani nevím jak. :$

V téhle chvíli si dovolím znovu připomenout aktualizaci mé navi a související smazání všeho co šlo. V téhle chvíli jsem zjistila že se smazalo i nastavení druhu cest kterými mě navi povede. Výměnou za nastavení "nejlepších silnic" se nastavilo defaultní "nejrychlejší trasa". Což už jistě nemusím dále vysvětlovat. Místo silnic první třídy, po kterých se pravděpodobně s veškerým pohodlím hrnula kolona aut, já si to na motorce sypala takovýma endurovložkama, že mě braly křeče do nohou . Takže následovalo další neúprosné do helmy znějící objasnění toho, co jsem to za skopovou hlavu, včetně vyjmenování všech mých zvířecích předků.

Když už bylo nejhůř, naskytla se mi zcela mimo trasu odbočka, na níž byla hladká silnice bez kamínků. Unavená a vystresovaná jsem pomyslně mávla rukou a zabočila. Bylo mi fuk kam jedu, hlavněkdyžtodohájeapřestaneaspoňnachvílitakděsněskákat
Tak – je načase přiznat, že tahle odbočka je ten pravý a jediný důvod proč Vám vlastně ten příběh vyprávím.

Po pár kilometrech jsem minula takovou zvláštní ceduli, na níž bylo ne moc velkým písmem napsáno cosi o možném čekání při průjezdu blízkou vesnicí. To mě nijak nezaujalo, anžto navigace pochopila kudy chci jet, přepočítala trasu a ukázala cestu tak o 20km kratší než byla ta původní...

Zvolna si to tedy kloužu konečně po řádné silnici až k vesnici. Obvykle rychlost v obci snížím ač strašně nerada. Tentokrát se ale ruka na plynu uvolnila sama a já s úžasem sledovala zvláštní skok v čase, který se mi přihodil minutím počátku vesničky.
Nemohla jsem uvěřit tomu jak podivuhodně jiný je svět vesniček tady u nás v odlehlých oblastech. Jedouce téměř krokem, prohlížela jsem si paňmámy v zástěrkách, caparty honící obruče po návsi, dědečka s fajfkou na zápraží vyřezávajícího zřejmě měchačku, mlékaře s koňským povozem. Dokonce i dva postávající vojáci SS vypadali tak nějak vlídně...
Jen ten zběsile mávající chlápek v džínách se mi do celkového obrázku moc nehodil, leč konec vesnice se už blížil, takže ruka na plynu cukla, duci vyrazila rychleji a já nechala konec vesnice i s jejími obyvateli vcelku dost rychle za sebou.

Kupodivu jsem pak už cestovala poměrně v klidu i bez větších zajížděk, jen nechápu jak se mi cestou ze zámečku na mácháč podařilo vyjet v půlce cesty na dubou .
Co bylo a je hlavní: trefila jsem, našla si volnou chatičku na převlečení a šla se mrknout, jestli už jsme všichni a jestli hostina nevypukla bez přítomnosti mého fotoaparátu. Plácajíc se v duchu po rameni jak se mi vše povedlo zvládnout bez průšvihu, malérů, trapasů a nedopatření, se mi pořád v hlavě převalovala ta scénu z vesnice, ten zvláštní časoprostorový přesun...

Děti, stařenky, domečky s oprýskanou fasádou, zvláštní starobylé lampy, mlékař, vojáci, pantáta s fajfkou, ten chlápek v džínách, děti, stařičké kolo opřené o žebřiňák…
Tak nějak mi pomaličku začalo docházet, co že to vlastně bylo na té velké tabuli před vesnicí.

Upozornění
v obci probíhá natáčení, při znamení filmařského štábu zastavte, možné čekání až 30 minut.


Dovětek: svatba byla naprosto skvělá, bavila jsem se jako nikdy a tímto krátkým vyprávěním bych chtěla poděkovat Nikitce a Tomíkovi za pozvání a neskutečně vlídné přijetí .
Dík moc

edit: úprava odstavců
a druhý edit: ten hrad je v Budyni . děkuji Nikitko

Naposledy editováno 01.11.2010 15:14:58