Kdyz jsem začínal s motorkama nikdy jsem si nepřipoštěl že by se mě kdy mohlo něco stát... byl jsem prostě nezničitelnej , nejvetší tvrďák co kdy na motorce seďel... ale jak šel čas a ja jsem poprví upadl v trosku vetší rychlosti začínalo mě pár věcí docházet. Nebylo to nic hroznýho , byla to "jen" 125ccm takže žádná zavratná rychlost , ale bolelo to... Po tom co jsem presedlal na 636ku jsem si zas prisel jak superman... o 100% lepsi brzdy , podvozek... proste jistota na silnici. Ale potom jsem zas upadl a to uz jsem utekl zubatý z lopaty doslova o metr... chybelo málo a prepulil jsem se o lampu. Ale stále mě to nic neřeklo... motorku jsem opravil a byla to jen další "veselá" přihoda která se vypravela po 4 pivu v hospode. Se staršíma kamaradama co mě zasvecovali do sveta motorek a učili mě jsme se tomu vzdycky jen zasmáli... Ale bylo to stale ve vzduchu , každý to vidí v televizi na netu... nekdo se každou chvili zabil na motorce. Ale Stále jsme si v kruhu lidí říkali , že jak to není mezi náma tak je to porad v pohode... Ale tenlhe rok se toho dost zmenilo... Můj vzor o kterym jsem si myslel že je polobůh se vyboural v takovim stylu že nemel nejmensi sanci na to přežít. Součtová rychlost něco pod 400km/h. Další kamarad co me dovedl na Hořice , garážoval jsem s ním moto kdo ví jak dlouho , učil mě jak "mám" jezdit , co delat a co nedelat , jezdil vzdycky hrozne na jistotu , nebyl horká hlava a jezdil opravdu s rozumem... Taky mrtvej. Kopil si novou motorku a jediná vteřina zaváhání ho stála to nejcenější. A bylo toho mnohem víc z lidí co jsem znal , ale tohle mě ranilo nejvíc. A teď k tomu na co se chci zeptat... Nikdy jsem nemel strach o sebe , nebo snad to že se zabiju... Jediný co mě desilo a desi je predstava ze by ze me byl invalida i kdyz vim ze i stím se dá žít plnohodnotný život , ba možná člověk přehodnotí celý svuj život. Ale když sem stál v černým a všichni kolem brečeli a ja vedel ze ty kamarady proste uz nikdy neuvidim tak jsem se ptal sám sebe jestli to stojí za to, aby kamaradi a rodina museli zažít to samí... Tím spiš že jsme v rodine už zažili nejedno umrtí mladého člena rodiny. A tak se ptám stojí mě to za to ? Strach to asi není... spiš se bojim o ostatní a predevsim o rodice ze by to asi neunesli. Bohuzel vím jak jezdím a když sednu na motorku tak to nedokážu moc korigovat , necham se hrozne rychle strhnout , machorováni me neni cizi... Mladý a neklidný. A co s tím ? Dát si pauzu ? Na rok ? Na dva než dostanu rozum ? Ale ono to asi tím nebude... kamaradi byly znatelne starsi nez já takze vekem to asi nebude ? Ale motorky se nechci vzdát... když jsem to prohodil mezi přateli jen na mě koukali jestli me preskocilo.. Každej říkal " dyt je to kus tebe , ty tim prece zijes... my si te nedokazem predstavit bez motorky"

Asi podzimní deprese... :(

Edit: ( na gramatiku fakt nemám naldu... takže sry )