se-se, davej dalsi, zatim se tady chlame celej kancl

btw, s tou fb strankou to neni spatnej napad

Tohle je super vlákno na zimu.

Ten Fejsbůk ne - profil mám ale anonymizovaný a jen se dívám když potřebuju, jinak mě takový druh komunikace nevyhovuje

Jak jsem se nestal vinařem

V továrně, kde jsem pracoval, se zpracovávalo několik druhů chemikálií, které se nakupovaly v padesátilitrových demižonech.
Demižony byly nevratné a za pár korun si je zaměstananci kupovali. I já jsem dva koupil, nevěda zpočátku,
k čemu mě budou dobré ale moc se mě líbily a nekupte to když je to tak levné. Bylo to koncem léta a jejich okamžik měl záhy přijít.
V alejích kolem silnic jsem viděl dozrávat hrušky a protože mám toto ovoce rád, vypravil jsem se o víkendu nějaké natrhat.
Možnost že bych šplhal po stromech jsem ovšem zavrhl a žebřík jsem nevlastnil a ani by se nevešel do auta. Napadlo mě ovšem,
že když najdu vhodný strom, stačí hrušky setřást. Obstaral jsem si igelitovou plachtu a vyrazil. Projížděl jsem známá místa,
kde jsem hrušky viděl ale vhodný objekt ne a ne najít. Až jsem ho uviděl - strom asi 5 metrů vysoký, kousek od silnice u
okraje polní cesty. Byl hezky obsypaný žluťoučkými hruškami. Zajel jsem k němu autem a rozprostřel plachtu.
Nojo ale větve byly dost vysoko. Rozběhl jsem se a kopl do stromu. Skutečně pár hrušek spadlo. Po několika kopancích
jsem s brněním v noze usoudil, že metoda je málo efektivní. No jasně, napadlo mě, mám tu auto, tak do stromu malilinko
drcnu a bude to. Našteloval jsem auto nejpevnější částí nárazníku asi metr od kmene. Hlavně aby mě nějaká hruška nerozbila
přední sklo. Vyndal jsem tedy deku, pečlivě přikryl sklo a kapotu a ještě jsem pro jistotu deku podložil naškubanými trsy
trávy - tak to by bylo. Sedl jsem do auta a rozjel se ten krůček proti stromu - naslepo - na skle byla deka.
Ježišikriste to byla rááána. To, co následovalo vzápětí bylo jediné hruškobití, které jsem kdy zažil. Ale pořádné.
Když jsem se odvážil z auta vylézt, viděl jsem jak je vše kolem pokryto vrstvou hrušek. Kupodivu nárazník nedoznal úhony,
takže úspěch. Začal jsem sbírat do kýblu a po chvilce váhání jsem naplněný kýbl vysypal přímo do kufru svého Žigulíka.
A pak druhý, třetí, desátý - přece tam ty krásný měkounký máslovky nenechám. No sezbíral jsem je všechny a byl jich naprosto,
ale opravdu naprosto plný kufr - odhadem tak dva a půl metráku. Domů jsem jel opatrně, abych z hrušek neudělal fašírku a
přemýšlel jsem co s nimi udělám - takové množství jsem fakt neplánoval. Jako první mě napadlo, že obdaruji příbuzné - je
jich v Praze dost a každý tedy bez diskuzí odebere dvě tašky a hotovo. Už jsem slyšel to lamentování tetiček "ježiši co s
tím budu dělat - zas abych do rána zavařovala a stejně to pak rozdám". Pro jistotu jsem tedy spůsob obdarování poněkud
modifikoval a všechny jsem navštívil - ovšem potichu- pověsil jsem všem po dvou igelitkách hrušek na kliku. Tři dny jsem
nebral telefon a následně jsem se dozvěděl jak si všichni vzájemně volali a zkoumali, kdože je to nezastihl doma a jak
to že neslyšeli zvonek a jakou že to vlastně propásli navštěvu. Maminka pracovala v téže fabrice a druhý den mě volala
služebním telefonem, že jim někdo asi ze známých nechal na klice dvě tašky hrušek, a že mě nějaké donese, protože jí
připadám bledý z nedostatku vitamínů. Dalo mě dost práce jí přesvědčit že hrušky nejím, leda že by z nich udělala
kompot - alespoň tedy odklad. Ale zpět do onoho dne "D" neho spíše "H" - hrušek stále zbylo nejméně půl kufru.
A tehdy jsem dostal onen nápad - udělám víno a to právě za použití těch nádherných velkých demižonů. Druhý den -
v pondělí - jsem hned po práci spěchal do drogerie a nakoupil jsem kvasinky v sáčku a takový ty bublací baňky a špunty.
A začala velkovýroba - hrušky jsem nasypal do vany, osprchoval a mixoval v mixéru tak jak byly s bubákama a šťopkama.
S minimálním množstvím vody, jen aby se to umixovalo jsem tu kaši lil trychtýřem do demižonů, až byly skoro plné.
Hezky vše podle návodu - kvasinky, špunty, bublátka a ještě jsem dosypal cukr, ať to má grády. Rozhodl jsem, že technologický
postup musí být stejně prostý jako to česání a tak jsem zavrhl různé finesy jako předkvašení, mezistáčení, mísení s jinými
druhy ovoce a podobně. Jedinou strategií bylo prostě jen čekat. Po několika týdnech bouřlivého kvašení ve dvou obřích
demižonech nabyl náš byt odéru dobře zavedené vinopalny. Trochu se dotkl mé vinařské pýchy dotaz sousedky, zda nevím co
a kde to v baráku tak strašlivě hnije. Čůza ani nerozezná rozdíl mezi hnilobným metanem a kysličníkem uhličitým s lehkou
příměsí ovocného aroma a buquetem tak signifikantním pro štěrkovité půdy Pražské kotliny, zejména onoho roku. Denně jsem
s napětím sledoval, jak to za sklem vře a bublá a jak se postupně odděluje rmut od mladého vína a klesá ke dnu.
Trochu mne znezvózňovalo, že se víno nějak moc nečistí a když asi po dvou měsících nebylo po kvašení ani památky, bylo
jasné že mému produktu je vlastní barva a průhlednost ne nepodobná močůvce. Demižony jsem otevřel a opatrně natáhl
hadičkou plnou váhev. Kdo by čekal, že pointa příběhu je v tom, že se to nepovedlo, bude zklamán - víno bylo fakt mimořádně
hnusné na pohled, ale chutnalo naprosto skvěle. Opatrně jsem stáčel víno do lahví a kanystříků a celkem jsem z obou
demižonů vytěžil asi 50 litrů.
Takže v podstatě velký úspěch. Kdybych u toho zůstal, mohl jsem snad pokračovat ve vinařské kariéře. Jenže já zpychl a chtěl
jsem víc. Zamyšleně jsem hleděl na rmut v demižonech - v každém asi do třetiny. V celém bytě to vonělo hruškovým vínem a
mě napadlo - škoda to vylejt - udělám druhák. Pracně jsem přelil kaši z jednoho demižonu do druhého - klouzali v rukou,
vše se lepilo a vydávalo intenzivní kvasný pach. Dosypal jsem cukr a doplnil kvasinky. Zbývaly jen poslední dvě operace -
uložit demižon na stůl, kde bude jeho místo po další týdny a dolít vodou. No byl pořádně těžký - asi 50 kilo a to nebyl plný.
Uchopil jsem ho pěkně za rozšířené hrdlo, aby nevyklouzl a rval jsem ho nahoru na stůl. Vše by dopadlo dobře, kdyby potvora
tak nějak nekývnul směrem ke stolu. Ozval se takový divný zvuk snad cosi jako křupnutí a pak žuchnutí. Vlastně to ani nijak
zvlášť nešplouchlo. Prostě se o okraj stolu urazilo celý dno s kusem těla demižonu a spadlo a zem - samozřejmě i s celým obsahem.
Držel jsem v rukou prázdný kus skla a nevěřícně zíral na tu spoušť. Nic mě nepořezalo a tak to vlastně ještě nebylo tak zlý.
Pomalu jsem vycouval z hustého hruškového bahna, které se nezadržitelně rozlévalo po celé podlaze. Demižon byl opravdu jen
na dva kusy, které jsem položil na stůl a přemýšlel, jak tu hrůzu zlikvidovat. Lopatkou do kyblíku a do záchoda - za chvíli
jsem se lepil tak, že lopatku jsem nemohl ani pustit. Co jiného zbývalo, než se svléci donaha a dokončit hrubou likvidaci.
Hruškové bahno na některých místech mého těla začalo zasychat a měl jsem pocit jako bych se pohyboval ve skafandru.
S každým podřepem jsem se bál, že se již nezvednu dokud nebudu znovu rozmočen. Hrušková cesta mezi obyvákem a záchodem
nedávala naději, že by podlaha mohla být ještě někdy uvedena do původního stavu. Pustil jsem vodu do vany a začal jsem se
průběžně omývat. Mimo to, že jsem vytvořil odbočku hruškové cesty i do koupelny, jsem docílil toho, že mokrýma nohama jsem
začal více klouzat a musel jsem se tedy lepivýma rukama přidržovat nábytku se všemi myslitelnými důsledky v podobě vrcholné
spatlanosti všeho v dosahu. Když jsem byl hotov s fází lopatka-kbelík, povšiml jsem si, že jsem touto metodou jako archeolog
odkryl kobereček - tedy takový běhoun asi metr na tři metry, který byl právě před tím nešťastným stolem. Bylo mě jasné,
že koberec se musí umýt, přemístit a pak teprve začít s finální očistou. No co jiného - koberec musí do vany. Odtáhl jsem
ho do koupelny a začal jej sprchovat. Celý se do vany nevešel - břečka zředěná vodou teče jako láva na obě strany - do vany
i na zem, hustými cákanci se pokrývají dlaždičky, skříňky, police i pračka. Takhle to asi nepůjde. Vanu jsem zašpuntoval a
napustil - bude asi lepší koberec prostě vypláchnout v plné vaně. Nojo, ale on se do tý plný vany prostě nechtěl potopit,
tak jsem ho zatížil vlastním tělem. Z vany jsem tak vytlačil desítky litrů kalné lepivé vody až začala přetékat přez práh
koupelny na hruškocestu vedoucí po chodbě. V zoufalství jsem vytáhl špunt a pustil naplno vodu - už je všechno jedno, voda
teče po mých zádech, po koberci, trochu do vany, většina na zem. Já se peru nahatý s kobercem ve vaně, všude kvasný pach,
všechno lepí. A do toho přišla má přítelkyně z práce. V okamžiku, kdy se zaúpěním stanula na prahu koupelny a třeštila oči,
už byla vlastně také zapojena - těch pár kroků stačilo, aby taky lepila a páchla. Rázem jí bylo jasné, že zvrhlost situace
nespočívá v mém nahatém obcování s kobercem. Vše jsme společně likvidovali dlouho do noci. Koberec skončil stejně v popelnici.
Když uschnul, ztvrdl tak, že se bosou nohou na něj nedalo vstoupil nez následného krvácení z chodidel. Víno jsme s rúznými
známými vypili ze pouhých několik týdnů a byl to dobrý ročník - především proto, že toto víno mělo svou historii.
Když jsem po letech měnil obývákovou stěnu, spodní skříňky se trhaly i s linem.
Od té doby jsem již nevinařil, ale ta možnost tu stále je.

se-se píše: Ten Fejsbůk ne - profil mám ale anonymizovaný a jen se dívám když potřebuju, jinak mě takový druh komunikace nevyhovuje

To je dobre, protoze ja ho nemam.

V_i_c_i> víš tady se komunikuje relativně normálně a smajlíky tu nahrazují většinou jen tón hlasu. Na FB nejrůznější klikací ikony a komunikační zkratky nahrazují přirozený projev a nechutně komunikaci primitivizují. To se mě nelíbí.

Naposledy editováno 17.01.2017 20:07:35

dnes už prosím ne, už nemůžu

Pat a Mat v jedne osobe delaji vino

-

Naposledy editováno 05.04.2023 10:42:22

se-se> člověče, leckdo by napsal:
šlápl jsem do hovna a jak jsem chytal balanc, tak jsem si do druhýho lehl. Ale ty ne, ty to máš na A4 strojopisu.

Se-se berem spat, tvoja motorka je len odrazom zivotnych skusenosti, asi by som tiez postavil taky ultra zabezpeceny peklostroj. Ale pre istotu so sajdkou

Když jsem se probral,
viděl jsem, jak si má přítelkyně (také degustovala) oškrabuje jazyk stěrkou na okna,
oči pevně zavřené.

Protože jsem povahou průzkumník neznámých zemí, otřel jsem pot, vytřel ústa
kapesníkem a otevřel jsem druhý sáček.

... zacina byt podezrele, ze pointa každého pribehu je svleci se a nechat se u toho nacapat

ale to je jedno! dal!!

Nevšiml jsem si, že by při degustaci těch bonbonů ze sebe něco musel servat, ale možná to nutkání jenom dobře potlačil

Ale jako jasně, DÁL!!!

Luxusní mikrodíla, která podle mne ani nejdou vymyslet, ale musí se prožít. Rád bych některá z nich viděl v Bakalářích...

Edit: slovíčko navíc

Naposledy editováno 18.01.2017 12:42:54

Tak jsem to dočet až do konce:) Teda se-se, ty ji můj člověk! Jára Cimrman je proti tobě učedník.. Už naprosto rozumím i tvojí motorce.. Přimlouvám se za anketu: nejlepší se-seho story.

Dřevotříska

Jednou jsem se rozhodl zlikvidovat prastarý dřevotřískový desky, který jsem měl už leta ještě po předchozím majiteli domu.
Desky byly nový ale ležely tam už asi 15 let a jako stavební prvky už prostě zastaraly.
Jenže měly 3,5 x 1 metr (čert věz jak je tam dostali). Nastěstí to bylo v patře odkud mám na dvůr dveře které vedou přímo ven bez balkonu a bez zábradlí
(říkám tomu dveře pro tchýni - tudy prosím maminko - uáááááá).Zábradlíčko takyjednou bude ale hodilo se že není. Desky byly tři. Dvě byly nějaký naříznutý
a snadno se je podařilo zlomit a vyhodit dveřma na dvůr. Poslední byla dlouhá, pevná, odolná. Dotáh jsem ji ke dveřím - na šířku tam pásla krásně.
Zvedl jsem desku za volný konec a tlačím ji pomalu ze dveří. Od půlky to šlo už snadno a od dvou třetin to začalo žít svým vlastním životem. Deska se sune vlastní vahou pomalu ven ze dveří a její volný konec už dávno není třeba nadzvedávat, ba naopak je třeba brzdit jeho pohyb vzhůru. Když vtom mě právě ten vnitřní konec desky chňapnul za pásek u kalhot a protože převážná část desky už visí přez práh dveří nad dvorem a má pořádnou páku, rve mě za ten pásek vehementně nahoru a kdyby jen to - podle všech pravidel mechaniky se zcela logicky snaží opsat oblouk mající střed v místě prahu dveří a tedy mě rve nejen nahoru ale především ven ze dveří - po hlavě k tomu. Ječím jako pominutej, nohy ve vzduchu, přesku pásku zaseklou v okraji desky, z posledních sil se držím horního okraje futer.
Konečně něco povolilo - byl to ten pásek. Deska letí ze dveří ale cestou mě stačí vzít zespoda po bradě - nevidím jako dopadá na dvůr, protože vidím samé hvězdičky.
Sedřený břicho, modrá brada ale jinak jsem vyvázl dobře.

No ještě to má pokračování - když jsem se vzpamatoval, koukám na dvůr - deska se zlomila ale jen tak, že se ulomila asi čtvrtka. Sešel jsem dolů a napadlo mě zlomit jí jednoduše tak, že ji o něco opřu a skočím na ní. Opřel jsem jí o vozík za auto, rozběhl se a skočil - opravdu se zlomila. Jenže byla docela dlouhá a okolo mě se tak nějak zavřela - zkrátka jsem těmi rozlomenými částmi dostal pumelenici z každé strany přez celou tvář a ucho. No zase hvezdičky a modrá celá hlava.

se-se> Z tebe by měl p.Kocián radost

se-se, nekonstruuješ doufám věci, na kterých závisí lidskej život, že ne?
Při té poslední příhodě už mi malinko přeběhl mráz po zádech.

Motorka no comment, ale pribehy libovy

selkie píše: ..ten vozík, až bude mít homologaci, kolik bude mít konstrukční rychlost.?

vozík má konstrukční rychlost 100, chtěl jsem 130 ale to prý by bylo složité, protože na 100 už předtím byl homologován

se-se> aspoň, že to kilo..nalepil bych 130

Dávám si do oblíbených.

Přilnavá salátová zálivka

Jím hodně hlávkovýho salátu. Vždy s nějakou zálivkou - bez zálivky je to spíš krmení pro kozy.
Rozčiluje mě, že ta zálivka z toho furt teče dolů. Normálně se to řeší olejem, ale mě se nechce cpát se olejem a mít mastnou pusu i ruce, myš a klávesnici (jím salát zásadně rukama u PC). Napadlo mě tedy přidat trochu škrobu - samozřejmě vím, že se musí povařit, aby chytil tu potřebnou slizkost. Dal jsem asi několik lžic škrobu do kastrůlku, trochu vody a vařím a míchám. Furt nic a najednou z toho byla guma, že jsem taktak stačil ucuknout lžící.Rychle jsem přidal vodu, abych to zředil, ale ono to furt houstlo. Přilejvám vodu, míchám, kejda houstne. Pak jsem to musel přelít do většího kastrolu a zas přilívám vodu a míchám. Asi tak na dvou a ůl litřech se to zastavilo. Koukám - hustota by ušla, vzhled, no, nevědět jak to vzniklo, myslel bych že to z kravína přinesl inseminátor. Na salát by stačily tak 3 lžíce - množství vzniklého produktu je až děsivé. Ale když už jsem to uklohnil, přeci to nevyleju. Úměrně jsem zvětšil množství přidaného cukru, soli, octa a koření a vyrobil jsem tak zálivku pro menší školní jídelnu zhruba na tři čtvrtě roku. Zbývá jen funkční zkouška.
Vlastnosti výrobku zcela splnily očekávání pokud jde o adhezi k salátovým listům.
Trochu jsem nedomyslel, že ještě lépe než na salátu, lpí tato zálivka na prstech, myši i klávesnici.
Přezto hodnotím výsledky výzkumu pozitivně - ruce se snadno umyjí, periferie PC se odrolí a pokud ne, jejich ceny stále klesají. Další vadou na kráse ovšem je, že stejnou adhezi vykazuje i ke lžíci nebo vidličce. Také se lepí pojednané salátové listy vzájemně. Budu muset opustit jeden svůj zvyk a osvojit si pevnou zásahu, že se toho nesmím dotýkat rukama, čímž se snad vyhnu situacím známým z některých grotesek.
Konzumace tohoto produktu je méně vhodná pro společenské příležitosti, jelikož vazská, z úst odkapávající zálivka
silně připomíná některé dramaticky vypjaté scény z filmu Vetřelec.
Téma příštího výzkumu je jasné - vymyslím separátor.

Naposledy editováno 19.01.2017 13:26:41

se-se> nenapadlo tě že z 5metrový hrušně jsi těžko mohl naklepat 2,5metráku hrušek? připomínáš rybaře co vytáh lucernu a ještě svítila..

jak sem cetl ¨Dal jsem asi několik lžic škrobu do kastrůlku¨ bylo mi jasny, kam to povede

Uzivatel507 píše: se-se> nenapadlo tě že z 5metrový hrušně jsi těžko mohl naklepat 2,5metráku hrušek? připomínáš rybaře co vytáh lucernu a ještě svítila..

neměřil jsem hrušeň a nevážil ani ty hrušky. Byl jich prostě ten plnej kufr no.

Úžasné príbehy... Predpokladám, že po návrate z tej služobky sa na aute ocitla vysokozdvižná plošina s motorom poháňanou motorovkou a hadica napojená na vodnú nádrž na opláchnutie od najhoršieho... Plánuješ to aj vydať knižne?

se-se píše: vozík má konstrukční rychlost 100, chtěl jsem 130 ale to prý by bylo složité, protože na 100 už předtím byl homologován

Stejně ať máš vozík do jakékoliv rychlosti,tak podle vyhlášky nesmíš s vozíkem jet rychleji jak 80 km/hod. Ptal jsem se na to v létě autoškoláka a ten tvrdí,že rychlost na Vozíku je konstrukční povolená rychlost,ale rychlost daná vyhláškou silničního provozu je stejně 80 km/hod.

Naposledy editováno 19.01.2017 15:56:56

Vítězslav_Máří> výrobci si vydyndali výjimku na MD ČR, takže skutečně můžeš v ČR legálně jezdit rychlostí uvedenou na vozíku...
..autoškoláka.......to byl, předpokládám, student, tedy spíše doufám, že byl....