Popíšu Vám děvčata mojí zkušenost kterak jsem batoh vezla a oba jsme ve zdraví dojeli...
Bylo nebylo...
Jednoho dne prostě nebylo zbytí a potřebovala jsem se dostat na druhý konec jednoho nejmenovaného velkého a šíleně nepřehledného města. Bohužel jsem na ten druhý konec potřebovala dostat i kamaráda...

Když zjistil, že jsem přijela nikoliv autem ale na moto, očividně zbledl a znejistěl. Poté co jsem navíc ledově klidným hlasem potvrdila jeho nejhorší obavy že mu motorku nepůjčím a že bych naopak ráda využila příležitosti a svezla za sebou spolujezdce, vyskočil mu na čele pot a zbledl ještě o odstín. Nicméně jen bez jediného slova a dle mého názoru velmi statečně popadl helmu a pokusil se najít po kapsách cokoliv co by na sebe ještě oblékl jako dodatečnou ochranu.
Po příchodu k motocyklu jsem dle své jedné dávné vzpomínky na jednu kratičkou projížďku udělila přesné instrukce co má batůžek dělat a co ne. Když se podívám nazpět působilo to asi dost směšně vzhledem k tomu že kamarád jezdí na motorce podstatně déle než já... , jenže já se snažila vypadat sebevědomě a jako že vím co dělám.
Tak a už zbývalo jen nasednout a poslední připomínka "na křižovatce prosím tě dávej nohy dolů"...
Uf no já sedím a čekám na ten první dojem (jízdy z autoškoly už jsme raději zapoměla). Ale hned mě příjemně překvapuje jak si motorka pěkně sedla. Rázem si připadám o 30cm vyšší neboť parádně dosáhnu oběma nohama na zem. Hlavou mi blesklo jen krátké "mám dojem že tohle se mi bude líbit" a vyrážíme.
"Tak tohle se mi líbit nebude", byla hned druhá myšlenka. Motorka se škubavě rozjíždí, ta váha navíc je pro mě nezvyk, trošku kličkujeme mezi zaparkovanými auty, gumy hvízdají po betonu podzemní garáže a na helmu mě zezadu tlačí strachem vykulené oči batůžka.
Skrze otevřené plexi slyším... klid, neboj... dej dvojku. Poslouchám a motorka sice rychleji ale výrazně klidněji vyráží, křečovitý stisk kolem pasu se uvolňuje a my míříme ven.
Naštěstí je první semafor ne v kopci ale na rovině. červená, oranžová a zelená a... jedeme. Už to jde o poznání snadněji, jen ten rozjezd byl asi moc prudký, protože křečovitý stisk v pase zesílil a k uším mi opět doleho téměř zoufalé "kliiiid, pomalu... a dej dvojku".
Pak už to celkem šlo a i když byla cesta ucukaná a nejistá (nikdy nevím kudy mám jet) tak nakonec dopadla nad očekávání dobře. Tedy dojeli jsme celí a živí...
Jen jednu věc dodneška nechápu. Já měla koženou kombi, rukavice a všechno a bylo mi tak akorát, ale batůžek jel jen v šortkách a tričku a přesto byl celý zpocený...

A jaké to bylo? Mě se to líbilo a nebýt nutnosti zastavovat tak by se nebál ani kamarád... (za jízdy se prý cítil o hodně bezpečnější než když jsme stáli )

A proto...
Hrozně by mě zajímalo jestli vůbec existuje nějaká slečna, dáma, paní děvče, prostě osoba něžného pohlaví, která jezdí jako pilot a vozí si s sebou pravidelně a nebo alespoň nějak častěji batůžek...
Přeci nikde není psáno že se to nesmí, nemá a nebo nedoporučuje...

Tak co děvčata?
Vozíte? Vozily jste? Hodláte někdy někoho vozit?