hemar

Zveřejněno: 31.08.2023 16:00,Kategorie: Vyjížďka,Zhlédnuto: 908x,Komentářů: 1x,Hodnocení: 5.00 od 2 uživatelů

Dubnová cesta nejen k Balatonu, ale i na sever Chorvatska a Slovinska

Ačkoliv nejsem workoholik, skoro bych zapomněl na státní svátek, který letos v květnu připadl na pondělí. Po krátké úvaze, co by se dalo s prodlouženým víkendem dělat, jsem inspiraci našel v trase, kterou jsem spolu s kamarádem absolvoval před pěti lety na kole. A že předpověď počasí taky nenaznačovala možný střet s padajícím trakařem, bylo rozhodnuto – v pátek 28. dubna vyrazím odpoledne z Brna do Maďarska a v následujících dnech ještě dále na jih. Na první den nebylo v plánu více než dojet v pořádku do Győru a konečně si ho v klidu projít a prohlédnout. Cesta druhého dne měla vést přes Csesznek, Zirc, Veszprém a Tapolcu k Balatonu, odtud přes Keszthely na hranice s Chorvatskem ve městě Letenye a dále k nejjižnějšímu bodu cesty, Varaždinu na oběd. Denní finiš se nacházel ve slovinských horách nad městem Maribor. Poslední den cesty už měl být výhradně ve znamení návratu do Brna přes Rakousko, kde jsem nic neplánoval a nechal vše na náhodě, což se ve výsledku ukázalo jako prozíravé řešení.

Pátek 28. 4. 2023, Brno => Győr

Pátek se od rána jevil jako ideální den pro dlouhou projížďku. Slunečno, občas mráček narušující jednolitou modř, téměř bezvětří. Jaké pak bylo překvapení, když mě po opuštění pracoviště domnělé bezvětří málem odfouklo. Samotný začátek vyjížďky taky smrděl průšvihem. Ačkoliv jsem plánoval vyjet přesně v jednu odpoledne přímo ve směru na dálnici, nakládání věcí, stejně jako úprava předpětí zadní vidlice, vedlo k jedenáctiminutovému zpoždění, nemluvě o potřebě zajet na benzinku natankovat a dofoukat pro jistotu pneumatiky. Ačkoliv poslední jmenované v zásadě nebylo nutné, spolu s páteční zácpou a jinými problémy městské části Kr. Pole jsem se dostal na D2 až pět minut před druhou. Zato tady jízda byla plynulá a nebýt bočního větru, byla by i příjemná. Tedy až do slovenských hranic. Nechápu, jak je možné, že povrch v okolí hraničního přechodu, který jsem překračoval v 14:40, dostal certifikované označení dálnice. Chvála bohu, o kus dále už byl povrch lepší a jízda zalesněným údolím přinesla úlevu od nadbytečného větru. Ale abych nejásal příliš, obloha začala pozvolna měnit barvu z modré do šedé. Ale to ani mě, ani dva další motorkáře na géesech, kteří mě v tom úseku předjížděli, nijak neděsilo. Tachometrovou stodvacítkou se již nezadržitelně blížila Bratislava. Páteční odpoledne sice zavánělo změnou dálnice v usměrněné parkoviště, ale naštěstí až na krátké zpomalení na padesátku se průjezd okolo města obešel bez potíží. Alespoň jsem si vychutnal pohled na Most SNP a hrad nad Dunajem. Rozvolnění provozu mi připomnělo, že pozvolna opouštím Slovensko. Na hranicích jsem se ocitnul v 15:36, a pokud jsem si stěžoval na hraniční přechod na D2, hluboce se omlouvám. Tady to cosi, rozhodně ne cesta, si bralo vzor z ementálu. Tankodrom, nebo „zákaz vjezdu bez jednadvacítky vpředu a půlmetrových zdvihů“ by pro ten nešťastný kilometr byl mnohem přiléhavější. Naštěstí jsem nemusel trpět příliš dlouho, ovšem mé vzpomínky na kvalitní maďarské cyklostezky a v létě lepivý asfalt vzaly za své. Ale vážně – jak je možné, že na cestě to místy dost drncá (byť na mé Hondě spíš houpe), když cyklostezka vedle je hladká jako mouka se zelenou etiketou? Netuším, ale tiše jsem záviděl skútristům, kteří se po ní vyhýbali rychlejšímu provozu. Pachuť z rozbitého asfaltu ovšem vystřídal příjemný pocit z průjezdu lázeňským městem s nevyslovitelným názvem Mosonmagyaróvár, kde jsem si konečně mohl sednout dozadu a narovnat si nohy. Do Győru už cesta pokračovala maďarským způsobem – když je rovina, jeď, co to dá, když se přiblíží Maďar z vedlejší, zavři plyn, protože ti to tam pošle. Ale vážně, čím více na jih, tím odvážnější řidiči. Naštěstí jsem se až do cíle sestřelit nenechal. Odměnou mi bylo půlhodinové bloudění, jelikož s sebou nevozím GPS a celou cestu mám napsanou na malém papírku propiskou. K motelu nedaleko univerzity jsem dorazil právě včas, zrovna začalo pršet. První etapa byla úspěšná, prohlídka města nakonec taky nebyla tak hrozná, jak jsem kvůli počasí zprvu myslel. Celý den ještě korunoval majitel ubytování tím, že mi vlastně fandí, protože, světe, div se, taktéž sedlá Hondu.

Sobota 29. 4. 2023, Győr => Maribor

Dneska pršet nebude, říkal jsem si ještě u radnice v Győru. Přitom stačilo zahnout doprava a vyjet z města, abych zjistil, jaký rozdíl je mezi zbožným přáním a krutou realitou. To už bylo chvilku po sedmé. Naštěstí déšť nebyl prudký a ani cesta nebyla příliš mokrá, takže jsem mohl cestovní rychlost udržovat i ve většině zatáček. Opět se mi začalo potvrzovat, že Maďarsko budu mít rád za hlavní cesty vedoucí po většinu času mimo města a vesnice. Situaci taky prospělo, že už jsem si zvykl na místní řidiče a jejich návyky. Alespoň jsem tak občas dal odpočinout vykroucenému pravému zápěstí. Netrvalo dlouho a na horizontu se vynořily hustě zalesněné kopce, pohoří Bakony. Ještě, než jsem k nim dojel, měl jsem dilema na místní pumpě. Mohl jsem si vybrat jen ze 100oktanového benzínu třídy E5 a 95oktanového E10. Že bylo dvouválcové srdce mé motorky stavěno na benzín, rozhodl jsem se pro stovku, přídavné složky nechám jiným. Kvalitnější benzín se hodil hned vzápětí, protože místo překonávat kopce po hlavní cestě, rozhodl jsem se pro zajížďku do města Csesznek (jo, čte se to česnek), kde se na kopci tyčí majestátný hrad. Uspokojen scenérií jako z historického filmu, překonal jsem pohoří a sjel do měst Zirc a Veszprém. Krajina se začala měnit, okolní borovicové lesy a pomalu se prodírající slunce dávali znát, že se pohybuji na jih. Zanedlouho jsem ve městě Tapolca odbočil vlevo a vydal se vstříc vinařské vesničce Szigligét, která ční do Balatonu na jednom z nemnohých poloostrovů. Zde mě čekala první pořádná pauza tohoto dne. Ze zatažena až deštiva se pomalu stávalo slunečno, a že stát na místě v motohadrech v takových podmínkách není moc pohodlné, vydal jsem se vstříc chorvatským hranicím. Že na dálniční známky obvykle kašlu, musel jsem hraniční přechod překonávat po vedlejší cestě uprostřed polí mezi obcemi Letenye a Goričan. Alespoň jsem měl možnost pokochat se pohledem na magistrálu z nadjezdu. Panečku, za dva měsíce tady nebude k hnutí, a teď tu není ani noha. V Chorvatsku jsem si dal za cíl Varaždinský hrad. Buď zafungovalo vyčerpání, nebo jsem prostě jelito, ale k dosažení cíle jsem nevybral zcela nejlepší cestu, což mě poněkud zdrželo. Ovšem krizové chvilky mi bohatě vynahradil oběd v podobě rizota s kalamáry. Prošel jsem si město a vyrazil tak, abych už ve čtyři přejížděl slovinské hranice. A pokud jsem si v minulém článku stěžoval na dlouhou padesátku na Oravě, tady bych musel vyloženě nadávat. Do toho se mi nějak podezřele začalo klepat pravé zrcátko. Že jsem nějakým zázrakem ztratil jednu ze dvou matic jsem zjistil až po návratu. Cesta pokračovala uvolněným tempem s dobrou náladou až do města Ptuj. Na pozadí města, jemuž vévodí bílý zámek, vynikl kontrast nějak přespříliš tmavého nebe. Tuhle scenérii jsem už znal z dřívějška. Bude pršet, a to tak, že velmi. Nemýlil jsem se, sotva jsem opustil běloskvoucí město, začala bouřka, proti které by ani nepromok nepomohl. Stejně jsem ho neměl. Z důvodu silného větru i deště jsem se rozhodl pro cestu po vedlejších silnicích mezi vesničkami. Navigace byla skoro nemožná, ubíjející déšť na mě začal mít podstatný vliv a chlad tomu rozhodně nepřidával. Doteď nevím, jakým způsobem jsem se vyhnul všem potenciálním haváriím a nezahodil mašinu v místě, kde se mi zablokovaly brzdy, ale jsem za to doopravdy rád. Pršet pomalu přestalo, a i když se již slunce začalo sklánět k obzoru, hřálo alespoň minimálně. Právě včas, nejdrsnější úsek této etapy mě teprve čekal. Že se k horské chatě pojede po úzké cestě jsem věděl. Že tam bude spousta utažených zatáček a prudkých stoupání taky. Ale když mokrý asfalt v půli nahradila mokrá hlína se štěrkem, začala se vrcholu blížit nejen má motorka se mnou v sedle, ale i mé zoufalství. O půl sedmé jsem vypnul motor, zašel na vrchol k lanovce do bankomatu, zaplatil majiteli, jehož manželka mi tou dobou už přihřála čaj a večeři, a až do pozdních hodin jsem čas trávil konverzací s místními a plánováním poslední etapy. Nakonec můj den, i když jsem dostal naloženo jako sedláci u Chlumce, nebyl úplná katastrofa. Už jen jeden úsek cesty a budu zase doma. Ještě aby mi uschly věci.

Neděle 30. 4. 2023, Maribor => Brno

Když jsem ráno přišel k motorce, chvíli jsem přemýšlel, proč jsem vlastně čekal cokoliv jiného než úplně orosenou a po včerejší cestě necestě na mnoha místech špinavou Hondu. Prožité hrůzy z včerejší průtrže mračen ještě úplně neodezněly, tak jsem se pro jistotu jal odvodnit sedlo a pomalu balit věci na motorku tak, aby po pracném celonočním sušení nebyly zase mokré. Opar naštěstí opadl, ale pořád tady zbýval sjezd, kterého jsem se od včera děsil (viz foto lesní cesty). Startování se sytičem zajisté probudilo celý zbytek horské chaty, ale to už mě netrápilo, stejně jako hustý bílý oblak vycházející z výfuku. Motor se brzy prohřál a k mému překvapení i obě směrovky fungovaly dle představ. Nechávám odklopenou helmu, řadím jedničku, otáčím plynovou rukojeť a hurá vstříc strmému klesání po štěrku. Cesta šla pomalu, na Africe či jiném enduru bych se mohl odvázat více, ale oproti předešlému dni mi nepřipadala jako věčná. Za chvíli štěrk nahradil asfalt a dvojka s trojkou začaly být legitimní převody. Brzy jsem nebyl výše než sto metrů nad Mariborem, cestu osvětlovaly paprsky slunce a já se kochal výhledem i pohledem na pasoucí se koně. Naštěstí jsem nezapomněl na jistou ostražitost a s přehledem jsem se vyhnul protijedoucímu teréňáku. By mě zajímalo, jaká zábava by byla v místních serpentinách potkat tatrovku vezoucí štěrk. Šach mat! Černé scénáře pro tento den mě ale čekaly až později, na výjezdu z vesnice Spodnje Hoče jsem se ještě v klidu zařadil na výpadovku do Rakouska a věděl jsem, že už ji nechci až do hranic opustit. Možná škoda, centrum Mariboru stojí za prohlídku zvláště tehdy, jste-li milovníci vína, elektrifikace a dobré zmrzliny. V obci Šentilj jsem ještě sabotoval rakouské hospodářství tankováním do plna, protože euro čtyřicet je pro mne pořád méně než euro pětašedesát. Jednu věc jsem bohužel podcenil, skoro už tradičně počasí. Ačkoliv jsem se při objíždění Mariboru bavil pohledem na do mraků zahalené hory, mohl jsem domyslet, že existuje i vítr a postupně je přenese kam jinam než nad jih Štýrska. Takže nová země, staré problémy. Během deseti minut jsem vypadal podobně jako o den dříve a korunu tomu nasadilo zablokované kolo při nájezdu na první rakouský kruhový objezd, ačkoliv jsem jel dost opatrně. Celá morální krize způsobená počasím v důsledku vedla i k nejhorší navigační chybě celého výletu, kdy místo na sever jsem se kousek za hranicemi rozjel na východ. Naštěstí při setkání s první neznámou cedulí jsem odbočil na značenou hlavní cestu ve směru na Graz a na dalším směrovém ukazateli už byl napsaný Gleisdorf, jeden z průjezdních bodů. Situace zachráněna, hurá pryč z mokrého údolí! Při pohledu na mapu, když jsem trasu plánoval, jsem měl jisté obavy z počtu obcí, kterými má cesta vedla. Pokud by Rakušané měli stejnou mentalitu jako my, přes padesát bych jel výjimečně. Naštěstí ve spoustě obcí platí na hlavní silnici osmdesátka, nebo cesta vede okolo obce a není vůči legálnímu maximu omezená vůbec. Ať tak či onak, cesta evokovala pocity z průjezdu Maďarskem, ale ten asfalt, to je, vážení, jiná třída! Možná jsou i zdejší silnice občas rozbité, ale případné záplaty jsou mnohem méně násilné, pokud jde o vliv na jízdní pohodu. Krajina okolo mě ubíhala, oblačnost zůstala nalevo v Alpách a ojedinělé paprsky slunce spolu s proudem vzduchu se postaraly o vysušení promoklé kombinézy. Druhá věc, kterou jsem podcenil, byl den, kdy jsem se do Rakouska vydal. Že nejsou v neděli otevřené obchody jsem věděl, zásobu pití jsem si vezl ještě ze Slovinska, ale že k poslednímu dubnu budou v obcích stavěny májky a páleny čarodějnice za mohutné asistence místní policie jsem nečekal. Naprostým vrcholem byl zátaras ve štýrském Kirchbachu, kde provoz ustal úplně a bylo nutné celou obec na radu vousatého policisty (který nějak podezřele jevil zájem o mou českou registračku) objet po polňačce. Naštěstí jsem se na poli neztratil a během pár desítek minut už jsem slavil příjezd do Gleisdorfu. Po nezbytné regenerační pauze mě čekal nájezd na výpadovku č. 54 vedoucí až do Vídeňského Nového Města. Pokud jsem deštivou etapu pokládal za prokletí svého výletu, tahle výpadovka byla vyloženě za odměnu. Dlouhé rovinky, táhlé výjezdy do kopců, výhledy na hrady (foto hradu Neuberg u Hartbergu) a skály (foto ve městě Gleißenfeld) a hlavně úžasná horská pasáž plná zatáček u města Mönichkirchen, kterou jsem absolvoval směrem dolů. Nikdy bych neřekl, že si na naložené Hondě Deauville tak moc užiji utažené zatáčky. Trojka točí málo? Šup tam dvojku a na výjezdu plný plyn! Zatáčky jsou zde klopené, což zážitek posouvá mnohem dále, než jsem nedávno zažil na Oravě. Teď při vzpomínce na cestu číslo 54 přemýšlím, který motorkář by si dobrovolně koupil dálniční známku a připravil se o vůbec ne pomalý průjezd horami na hranicích Dolních Rakous a Štýrska. Okolních hradů a zajímavých vrcholů tady je tolik, že kdybych měl každý z nich fotit, stál bych tam dodnes. Po povinné pauze ve Vídeňském Novém Městě už mě čekal rychlý průjezd do Vídně. Vzhledem k absenci GPS jsem dojel do centra, nabažil se pohledem na všechna divadla a zámky, a po skoro hodině se radoval z výjezdu na výpadovku na Mistelbach a pokračoval daným směrem až do Mikulova. Bylo něco okolo třetí, když jsem ve Valticích odpočíval nedaleko státní hranice, naposledy během tohoto výletu. Ještě na benzínce v Břeclavi jsem zažil příjemný rozhovor s místními motorkáři, popřáli si navzájem šťastnou sezónu a mě tak čekala dálniční etapa do Brna. Tady kupodivu žádné zásadní problémy nepřišly, horší, než celá dálnice byl průjezd městem až k domu, ale i to jsem zvládnul nadstandardně. Dokonce ve mně zbylo dost sil na to jít v pondělí s kamarádem na kolo a o svém dobrodružství mu s náležitým přeháněním povědět. Ale to už je jiný příběh.

Článek bych zakončil tradičním technickým okénkem. Celkově jsem urazil 1081 km (232; 389; 460), průměrná spotřeba činila 4,12 litru čehokoliv, co jsem do toho během cesty nalil. Na motorce mě tentokrát zlobilo jen pravé zrcátko. A co si vezmu za poučení na příští cesty? Jednak si koupím motorkářské rifle na výrazně teplejší dny, určitě si pořídím kvalitní nepromok a vybavím se sadou nářadí. Taky už vím, že 500 km denně by mělo být zvládnutelných. A proč jsem na úvod psal o prvním květnovém dni a výlet ukončil ještě v dubnu? Kdo někdy jezdil na postarší mašině asi tuší, že jsem počítal s technickými problémy, které mě skutečně letos na další z výprav potkaly.