hemar

Zveřejněno: 01.05.2023 00:00,Kategorie: Vyjížďka,Zhlédnuto: 890x,Komentářů: 1x,Hodnocení: 5.00 od 3 uživatelů

Počasí už pomalu začíná mít rozum a tak konečně nadešel čas zahájit sezónu trasou Orlová - Těrlicko - Stará Bystrica - Oravský Podzámok - Żywiec - Wisła Wielka - Orlová.

Nápad zajet si na Oravu jsem nosil v hlavě už pěkných pár let. Nejprve z toho měl být několikadenní cyklovýlet, poté výlet spojený s návštěvou zooparku v Liptovském Mikuláši a vlivem okolností se z tohoto nápadu vyklubala promyšlená sólo jízda na motorce. Už při plánování cesty byla zvažována například návštěva všech pěti přehrad po cestě, ale detailnější pohled na mapu mi odhalil i několik památek, a tak výsledná trasa měla vést nejprve z Orlové na Těrlicko, poté z Těrlicka až na Oravský hrad, zámek v polském městě Żywiec a úplným závěrem měla být Goczałkowická přehrada a jmenovitě přístav ve městě Wisła Wielka. Hrubým odhadem 340 kilometrů na území tří států. Datum určila první opravdu příznivá prognóza počasí pro tento rok, a tak v sobotu 23. dubna v 7 hodin a 27 minut místního času zazněl nad garážemi v Orlové zvuk rozjíždějící se Hondy Deauville. Zatímco motorka pode mnou jen tiše předla a unášela mě směrem k Horní Suché, mou hlavu vyjma bedlivého sledování řídkého ranního provozu zaměstnávaly tři myšlenky. Do čeho jsem se to zase uvrtal, proč jsem si nevzal oteplovací vložku do bundy a proč při pěti stupních Celsiovy stupnice očekávám, že se mnou budou spolupracovat blinkry? Opravdu, jestli je něco, co mě provází pokaždé, když v chladnějším počasí větrám mašinu, tak to je nefunkční pravá směrovka do doby, než se kabeláž prohřeje od motoru. Jak jsem na to vůbec mohl zapomenout?! Když tak nad tím přemýšlím, musí to být zážitek pozorovat vysokého hubeného jezdce na nízké zavalité motorce, jak na každé křižovatce máchá rukama ve vzduchu zrovna tak, jako by místo pořádného cesťáku řídil fichtla či jiný muzeální exponát bez blinkrů. Alespoň jsem se na známé cestě nenudil. Však také bylo otázkou několika minut než se přede mnou objevily životické sady a odbočka doleva z kopce. Takže odbočuji, řadím trojku, čtyřku, pětku a na hranici legální rychlosti už vyhlížím startovní rošt a čáru.

Startovní čáru? Ale ano! Těrlický přírodní okruh po dlouhá léta hostíval závod pojmenovaný Zlatý kahanec (později Havířovský zlatý kahanec) a těšíval se značné popularitě mezi diváky i jezdci, což podtrhovala i hojná mezinárodní účast. Tichým přáním nejednoho fanouška motorsportu v kraji tak asi zůstává, aby se zase někdy tento závod konal. Do té doby se zde snad budou projíždět alespoň místní nadšenci. Fakticky žádný provoz mi po nezbytném focení na motoristicky významném místě umožnil zahrát si v 7: 45 na start právě takového závodu. Tři, dva, jedna, pouštím spojku, otáčím plyn naplno, řadím dvojku a jen silniční zákony a pud sebezáchovy mi brání hrát si dále. I přesto mám skvělý pocit, a to nejsem žádný pořádný jezdec. Moje Honda si nakonec o vytáčení do nebeských výšin taky myslí svoje. No nic, nezbývá než dát na nejbližší křižovatce okruhu sbohem a pokračovat jihovýchodně směrem k nové rychlostní silnici, po které se chci dostat na Slovensko. Teprve na úrovni Třince začínám opravdu proklínat vlastní ignoranci teploměru, když jsem se ráno chystal na cestu. Tak snad opravdu bude celý den slunečno a brzy rozmrznu.

Až k hraničnímu přechodu znám cestu jako své boty a utíká mi poměrně svižně, byť se pod horami pomalu klepu zimou jako zasažený střídavým proudem. V 8:25 projíždím kolem strážců hranice a po dvou týdnech zase vítám Slovensko, opět v jedné stopě, ale tentokrát hnán motorem. Objížďka hned ze startu a rozbité cesty mi připomněly, že jsme ještě pár dekád zpět byli jednou zemí… Proto místo dálnice projíždím centrum Čadce a hned za kopcem mě čeká Krásno nad Kysucou. Tady to nesmím pokazit, takže jak že se jmenovalo další město, kam mám jet? V momentě, kdy jsem na ceduli viděl nápis Lokca a 55 kilometrů se mi v hlavě rozsvítilo a s vervou jsem odbočil doleva na cestu lemující břehy řeky Bystrici. Krajina i podhorské vesničky sice jízdě dodaly potřebnou atmosféru, ale všudypřítomná padesátka a několik semaforů z důvodu oprav ji nehorázně protáhly. Vážně – jak je možné, že dědiny s krátkými názvy jako Kalinov či Klubina jsou tak dlouhé. A to jsem v tu chvíli netušil, že se jedná o celoslovenský fenomén. V těchto místech se taky odehrála první změna harmonogramu. Poté, co jsem spatřil nápis Slovenský orloj, musel jsem se na něj do Starej Bystrici zajet podívat. A právě včas, po zanechání mašiny u místního obchodu jsem si mohl naplno užít odbíjení deváté hodiny ranní.

Po krátké procházce, protažení možných i nemožných kostí a kloubů jsem se zase vyšvihl do sedla. Brzy měl přijít vrchol dne. Ne zrovna významné místo, ale silnice za Novou Bystricou vede v podobě horských serpentýn až nad 900 metrů nadmořské výšky. Okolo téměř nikdo nejede, je na čase se trošku procvičit v jízdě v náklonu a taky v umění brzdit i očima. Přidávám plyn a dvouválec do V se s basovým duněním a pekelnými vibracemi probouzí k životu. A je to tady, táhlá levá jde ještě poměrně svižně, ale hned následující vlásenku to raději klidním. Přes skálu není vidět, čert ví, jak moc se to utáhne. Chvilka napětí… Ne moc, takže zase beru za plyn, zase se ozývá rachot Hondy. Pocit z jízdy trochu kazí občas dost rozbitá vozovka, ale komfortní podvozek se nevzdává ani v zatáčkách a já tak mám zase chvilku na to se zasnít, jaké by to bylo tady jet třeba na Hornetu, který jsem sedlal v autoškole. Kousek pod vrcholem jsem pak odstavil motorku, abych si vychutnal atmosféru místa a mohla vzniknout další fotka. Kdybych byl býval věděl, co přijde posléze, ještě bych pár minut počkal.

Tatry, bílé vrcholky na obzoru se vynořily zpoza objížděné hory hned asi třetí zatáčku při sjezdu. Nezbývalo než to zase odstavit a jít udělat pár fotek.

Projel jsem Oravskou Lesnou a než jsem se nadál, vyskočila na mě cedule s nápisem Lokca. Pokud si dobře pamatuji itinerář, tady bych se měl držet po pravé straně. A hned o kousek dál v Hruštíně pro změnu po té levé. Mezitím jsem se mohl střídavě kochat pohledem na polskou registračku na autě přede mnou a nádhernou kopcovitou krajinu všude okolo. Horské louky jsou po ránu na jaře obzvláště krásné. Totéž se ovšem nedá říct o cestě, která mě měla dovést k cíli v podobě Oravského hradu. Lesní přítmí, vlhko, ale hlavně šíleně utažené zatáčky ukončily mé rozjímání o krajině. Teď měla přijít chvilka absolutní koncentrace na jízdní výkon. Stačilo by jen trochu podcenit místní cestu, a moje motorka bez ABS v kombinaci s mým nedostatkem zkušeností by se postarala o obohacení místní krajiny o další z mnoha křížů. Vskutku, pomník do každé druhé zatáčky ve mně vzbudil velmi silný respekt ke zdejším podmínkám. Přesto jsem si kombinaci velmi pomalých a jistých nájezdů a rychlých výjezdů svým způsobem užil. Sotva jsem opustil hustý les, čekala na mě skála po levé straně a na jejím vrcholu majestátný hrad. Bylo 10:20 a já jsem zavítal do města Oravský Podzámok. Hrad jsem objel a na prosluněném parkovišti jsem si kousek před polovinou plánované cesty dopřál odpočinek v podobě krátké procházky a občerstvení.

Po zaslouženém odpočinku následoval návrat do reality v sedle a taky trochu po trase. Takže jsem ještě jednou objel hrad a přímo pod ním se napojil na cestu číslo 59. Další zastávku jsem plánoval u památky UNESCO ve městě Tvrdošín, a sice u dřevěného gotického kostela.

Cesta z Tvrdošína až do Námestova byla svižná, okořeněná pohledem na zasněžené hory za Oravskou přehradou. Bohužel je pravdou, že od vody jde chlad, a já jsem si i přes slunečné počasí zase začal připadat jako ráno. Když jsem opustil Námestovo, byl jsem svým způsobem rád, konečně zase začalo být tepleji. Ale jak už to tak bývá, nic netrvá věčně a zrovna pro radost to z nějakého pochybného důvodu platí dvojnásob. Co se stalo? Kdyby někdo někdy chtěl uspořádat dálkovou jízdu rychlostí 50 km/h, měl bych pro něj tip na trasu. Ne, že by to od Zubrohlavy přes Rabču až po Oravskou Polhoru bylo vyloženě utrpení, dědiny to jsou poměrně hezké a ani vozovka není nejhorší možná, ale cesta tudy se táhne jako špatně uříznutý smažák. Poměrně příjemnou změnou bylo poměrně rychlé stoupání ke státní hranici. Díky němu jsem už od 12:16 mohl užívat cestu třetí zemi, Polskem. Nejbližším cílem neustále se svažující cesty, vedoucí například přes lyžařské středisko Korbielów, byl Żywiec, jedno z větších měst pod horami. Zdejší zámecký park přímo vybízel k plánovanému odpočinku po úmorné oravské etapě. Ovšem, než jsem si mohl na chvíli oddechnout, musel jsem někde zanechat svou Hondu. Tady by mě zajímalo, kdo vymyslel rezidenční parkování… Řešení bylo typický „polské.“ Když už někde stojí dvacet aut na uježděné ploše před zámkem i přes náznak nějakého zákazu, tak další vozidlo zajisté nebude překážet. Minimálně jsem se na tom demokraticky shodl s dalšími dvěma šoféry ve stejné situaci.

Následující procházka na náměstí a okolo zámku byla opravdu uklidňující, ale čas se neúprosně blížil druhé odpolední a má trasa měla ještě jeden cíl, přehradu. Svým způsobem spásou byla rychlostní silnice, na kterou jsem v podstatě hned najel. Dobrý povrch, téměř bezvětří a legální rychlost 120 km/h je kombinace, kterou by v mé situaci odmítl jen blázen. Na druhou stranu, únava se asi také začala projevovat, protože místo odbočit na Czechowice-Dziedzice jsem odbočil o dvě křižovatky dále a k přehradě se blížil ze špatné strany, a ještě k tomu po rozbité okresce. Ale to se hold při cestování bez navigace stává. Zato na přehradě bylo báječně. Ranní chlad už definitivně ustoupil jarnímu slunci a pohled na širou hladinu mě uklidňoval ještě více než skutečnost, že domů je to odtud co by kamenem dohodil. Po obligátních dvaceti minutách odpočinku mě už čekaly jen zatáčky mezi rybníky a když jsem v 15:34 překonával českou státní hranici, pocit štěstí byl nepopsatelný. Samozřejmě jsem se radoval brzy. Já nevím, kdo ty cesty značí, ale když někde není možné přejet jediný most spojující dvě obce, mělo by to být velkým, červeně, a ještě pro jistotu vícekrát. Takže těsně před koncem dlouhé túry jsem měl úžasnou možnost si ji prodloužit o dalších deset kilometrů. O to více jsem byl v cíli cesty překvapen, že jsem se s palivem ani nepřiblížil nutnosti přepnout na rezervu.

Úplným závěrem bych si dovolil malé technické okénko. Cesta po třech státech trvala 9 hodin a 3 minuty, začala v 7:27 a skončila v rovných 16:30. Za tu dobu se mi podařilo ujet 364 kilometry, přičemž při tankování po 353 kilometrech jsem dolil 13,6 litru benzínu. Spotřeba se tak pohybovala někde okolo 4 litrů na 100 km. Pro mě to jsou dost cenná data pro plánování dalších, ještě náročnějších, cest.

P. S. Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že ani jednou nepadlo slovo navigace. Vskutku, celou trasu jsem jel více či méně po paměti s malou nápovědou v podobě itineráře, který jsem mohl kontrolovat jen při jednotlivých zastávkách. Dlužno říct, že zážitek z jízdy pak dokáže být velmi intenzivní, když člověk nevidí na ukazatelích okolo cest města, která si zaznačil či zapamatoval.