zzpol

Zveřejněno: 13.10.2023 02:00,Kategorie: Novinka,Zhlédnuto: 1509x,Komentářů: 1x,Hodnocení: 0.00 od 0 uživatelů

Po dopsání jednoho z komentářů k Čízám ´ á la Falta replica ´, doplněný poznámkou českého kolegy ´ kdo nezažil, neví ´, prezentovaný na FB stránkách amerického Vintage MX serveru, se strhla lavina příspěvků která mě, a možná že i někoho dalšího zaujme…

Jde o rozmotávání klubka půl století starých ´Zlatých´ nití, zdánlivě spolu nesouvisejících  příběhů…

    Pozn.:  Editor opakovaně hlásí přetížení při vložení i jen 5 z 233 obrázků, volně přístupných v Galerii pod názvem Elsinore. Z článku lze ale spustit 5x YouTUBE Video. Omlouvám se, obrázky do textu vložím  bude-li mi to dodatečně umožněno.   S pozdravem

 1.Zlatou nití je příběh terénního motocyklu Honda Elsinore, se kterým letos Honda slaví jubileum, 50 let od zahájení výroby terénních motocyklů, určených pro všechny zájemce, nejen ze stran závodních týmů. Začal tím tak masivní nástup  Hondy do motocrossu,  která lehce zaspala rostoucí popularitu motokrosových závodů v USA, na které se proto nově výhradně zaměřila a Evropu do roku 1976 ignorovala. I proto Honda Elsinore dostala  jméno po jezeře v Californii, v jehož blízkosti se nachází velký off-road areál.

                                           2    3   4  

                                           5    6    7

                                           8    9    10

                                        11    12     13

                                              14

První obrázek se zmiňovanou Hondou se objevil v Cycle World Magazine  na konci roku 1972.

                                                15

Když se ke mně tehdy podobné obrázky vzácně dostali, visely po zdech mého pokojíku a díval jsem se na ně jako na svaté… jako by byli z jiné planety. Mladí kluci na lehkých off roadech  z  ´Mototechny´, za pár babek, uháněli volně přírodou… nesmrtelnej sen J  Byli jsme taky mladí, ale na opačné straně zeměkoule.  Bohužel to dnes stále není běžný úkaz, i když z úplně jiných důvodů. Zpětně si ten úlet, hlavně díky tátovi o to více uvědomuji. I když byli peníze, tak je stejně bez známostí nebylo za co kloudnýho utratit. Mému otci se ale přesto dařilo upravit lecjaký šrot, který jsem od 10 let ničil ´na dole´, ve volné přírodě u dědy v Rybnici a později mi posloužilo okolí oprámů pískového dolu a jeho odkalovacích nádrží na kaolin za Kaznějovem. Ideální podmínky pro off-road měli ale počátkem 70tých let v USA…

2.Zlatou nití je proto příběh, začínající 1.10.1973 v San Diegu v Kalifornii, kde podpisem profesionální smlouvy se stal továrním jezdcem Hondy pro rok 1974 teprve 16ti letý Yankee v džínách a flanelové košili Marty Smith (26.11.1956).

                                           16

Rok po představení první CR250, Honda získala jezdce k dosažení velkých úspěchů na motokrosovém trhu s "Malým Elsinore" CR125 ( 9 ).

                                     17    18     19

Marty byl tehdy na své schopnosti velmi skromný student Point Loma Hight Schoul. Mezi studenty to, že je motokrosový šampion nikdy nepropagoval, ale ve světě byl Marty již velmi dobře známý. Když nasedl na svou Elsinore CR, v barvách týmu Honda, okamžitě se stal objektem spousty pozornosti. A způsob, jakým se prezentoval na trati, nikoho nenechal na pochybách že už jde o mladého muže... Od svých dlouhých blond vlasů, modrých očí a surfařského vzhledu až po jeho nepopiratelnou touhu vyhrát za každou cenu, se stal jedním z prvních amerických motokrosových idolů. Před ním neexistovala žádná skutečná historie, ale v 70. letech, kdy se americký motokros začal rozrůstat, a byl to Smith, kdo uměl ukazovat záda lidem jako Roger De Coster, Gaston Rahier a Joel Robert. Smith se stal známým jako jeden z nejpreciznějších jezdců v historii motokrosu. Spoléhal na svůj plynulý ale rychlý styl. Na motorce jen zřídka riskoval. Svůj první šampionát AMA vyhrál necelé tři roky poté, co jel svůj první závod. Jako mnoho amerických motocyklových závodníků Martyho první motorka byla Honda 50, říká Marty.

´´ Vlastně to nebyla má 50, máma i táta měli Hondu 50 „Cub“ a já na ní jezdil jen vzadu, když jezdili po pustinách v poušti. Ale chtěl jsem být vepředu! Takže jednoho dne můj otec řekl ‚tak jo, vezmi si to ! A chytlo mě to.´´ Jako desetileté dítě vyrůstající v Austrálii jsem byl tisíce mil daleko od GP  nebo AMA Nationals, ale můj otec byl naštěstí fotograf v oboru a dokonce několik let vedl své vlastní motocyklové časopisy. Měli jsme aktuální informace a dokonce jsme cestovali do Ameriky v 70. letech, abychom byli svědky závodů AMA Supercross. Stejně jako nyní je Austrálie zemí, která je velmi závislá na čemkoli americkém. Jako dítě mě zaujala AMA Nationals.

Evidentně jsi měl skvělou kariéru, ale můžeš mě vrátit k tomu, kdy jsi se poprvé dostal k motorkám?

No, bylo mi 13, když jsem poprvé začal závodit. Začal jsem jezdit, když mi bylo šest let. Můj táta a jeho kamarádi jezdili po místních stezkách a kopcích, než se to stalo populární tady ve státech. V podstatě měli seriové motorky, upravené tak aby vypadaly jako terénní, nebo tak, jak si mysleli, že by motorka měla vypadat.Tito lidé byli skutečnými průkopníky.

Pamatuji si, že Husqvarna nebyla první společností, která dovážela terénní motocykly do Ameriky?

Myslím, že ano a myslím, že ČZ nebyla za ní daleko. Tehdy to byla úplně jiná doba než dnes. Pro dítě to bylo úplně jiné než teď. Děti nyní začínají jezdit ve třech letech na KTM SFX65cc, s desetipalcovým zdvihem a výkonem asi 25 koní, ani nevědí, jak dobré to mají.

Znám stará videa ze 70. let a když Roger De Coster a Torsten Hallman přišli do Ameriky, závodili s americkými kluky na starých strojích BSA a podobně.

Ano, máš pravdu.

Jezdili jste s mámou a tátou na závody?

Ano, s mámou a tátou. Otec byl kapitánem u hasičů a musel občas v neděli pracovat. Většinou jezdili oba. Hodili můj tréňák na korbu pick-upu, jezdecké vybavení a jeli jsme na závody.

Sledoval jsi nějaký mezinárodní závod, když jsi byl malý, jen jako fanoušek?

Víte, nepamatuji si, že by bylo Trans-AMA nebo něco podobného. Možná to měli v prvním roce, kdy jsem začal závodit, ale byl jsem ve sportu tak nový, že jsem ani nevěděl, co je to Trans-AMA, neměl jsem tušení. Vůbec mě nebavilo závodit, jen jsem jezdil s kamarády po škole. Pak jeden z mých otců řekl mému tátovi: Marty je docela dobrý závodník, proč ho nepřihlásíš do jednoho z těchto závodů na Carlsbad Raceway, kde se závodilo každý víkend. Jeli jsme tam v neděli ráno a já vstal asi v 7 hodin ráno a oni už měli trénink. Sledoval jsem ty chlapy, jak jdou kolem, a říkal jsem si, sakra, tihle chlapi vypadají utahaní a ani nevím, jestli to chci dělat. Než jsem se mohl rozhodnout, jestli to chci udělat nebo ne, vrátila se moje máma, měla papíry a řekla mi, dobře zlato, všichni jste přihlášeni, jste ve třídě 125 juniorů a váš první závod je dnes v 10:30. Tak to začalo.

1971 ve věku 14 let Enduro 125

"TEHDY NEBYLO MOC MOTOKROSOVÝCH TRATÍ, KDE JSI BĚHEM TÝDNĚ ŤRÉNOVAL. NAUČIL SE JEZDIT V MÍSTNÍCH STRŽÍCH  NEBO V POUŠTI."

BYL JSI JEDNÍM Z DĚTÍ, KTERÉ SE K MOTOKROSU DOSTALI TÍM, ŽE Z MOTORKY SUNDALI SVĚTLO?

Ano, to je velmi přesné. Tehdy nebylo mnoho motokrosových tratí, na kterých byste mohli během týdne trénovat. Naučil jsem se jezdit v místních kopcích nebo v poušti. Můj táta a máma nás bral na víkendy do pouště. Bydlel jsem blízko pláže, ale naštěstí jsme měli stezku, kterou jsem tam mohl jezdit i přímo z domu. Na dvorku se taky dalo jezdit a odtud pak malou bažinou dál, kde jsem se po škole setkal se všemi kluky. Jezdili jsme, dokud nám nedošel benzín nebo se motorky nerozbily. Pak jsme jeli domů a tak to dělali každý den. Pokud jde o motorky, trefili jste to. Můj táta sundal světla, blinkry, klakson a zrcátka z cestovní motorky a nasadil na ni vysoký přední blatník a výztuhu na vidlici. Z kusu hliníkového plechu vyřízl poznávací značku a umístil na ni moje číslo. Moje první číslo bylo #79F. Tím jsem začal.

                                                    20

VĚDĚL JSI, CO SE DĚJE V EVROPĚ?

Ne. Byl jsem v tomto sportu úplně nový.

3.Zlatá niť začíná právě proto v Evropě v tomto období, nově vypsanou třídou vč. ME 125 pro rok 1973-4, pro kterou dosud strakonická ČZ v r.1970 jen lehce upravila společné kartery 250/500.  Stříbro 1973 ale ukázalo, že motocykl není konkurence schopný… 

                                                  21

Bylo by zajímavé vědět, zda se konstruktéři nové ´dváci´, inspirovali Hondou Elsinore. Funkční vzorek 816ky v jasně zelené barvě, připraven dle požadavků PZO Motokov pro sérii, stál již v březnu 1974 v Depu v Jiníně a ve stoje s ní objel jedno kolo Jiří Churavý…

                                                  22

 Na podzim 1974 bylo rozhodnuto, nasadit ji do nově vypsaného MS125… Nelehký úkolem ze sériovky přes zimu připravit mistrovskou 511 byl pověřen ing.Oldřich Kreuz.  Měla AL kartery bez kovaných dílů v převodovce,  řadicí vidličky i řadicí válec z plechu apod.

                                                23     24

Původní požadavek PZO Motokov na sériovou výrobu umožnilo soc.plánování až po normalizaci vztahů  se zeměmi RVHP v roce 1979… prošla si modernizací a jako typ 516 se vyráběla do roku 1991. Vyrobeno bylo 24.732 kusů, které svými sportovními výkony na světové úrovni podpořili v prodeji Antonín Baborovský, Jiří Churavý a Zdeněk Velký. Nás se prodej netýkal, na západ šli desítky kusů, na východ zbytek…  Jiří Churavý se na fabrické 511ce navíc rozjezdil tak dobře, že mu po zisku titulu vicemistra světa Yamaha nabízela fabrickou motorku… v hlavách mnoha lidí se tak  musela zákonitě odehrávat řada vnitřních bojů s třídním nepřítelem, jehož výsledkem bylo to, že Jiří Churavý odjel v pouhých 28 letech, na fabrické ČZ 250, svoji  poslední sezonu za repre... Táta rok dva nato říkal, že u nich v garážích na Lachemě Kaznějov byl osobně Jiří Churavý za OVSku na kontrole stavu vozového parku pro případ mobilizace… nevěřil jsem tomu do doby, kdy jsme nastoupili do stejného linkového autobu ČSAD.  Já před 4 roky rezignoval na motocross v RH a jel z přednášek 3.ročníku na VŠ. Jiří Churavý z Okresní vojenské správy Plzeň-sever v Plzni, ve vycházkovém stejnokroji na Hadačku…  kdo nezažil, neví 

1972 ve věku 15 let Penton125

Začal jsi tedy závodit, ale co tě vedlo k tomu, abys jel s Hondou, protože to všechno se stalo velmi rychle, že?

Prvních pár let místního ježdění jsem se neustále zlepšoval a první rok jsem jel na enduru 125ccm. Měl jsem blatníky Preston Petty, číslo vyřízl otec z hliníku. Pak jsem dostal motocykl Penton a to už byl skutečný motokrosový motocykl.

                                                              25

Jako bych přestoupil na střední školu, ale ještě se vrátím. Když jsem měl to enduro, dali jsme na něj 21palcovou přední pneumatiku, udělali nějakou práci na motoru a zajistili, že ta věc docela dobře jede. Začal jsem dominovat ve třídě nováčků, pak jsem začal vyhrávat i  ve  II.výkonnostní třídě a stal se expertem na Penton.

1973 ve věku 16 let na Monarku a v říjnu podepsanou smlouvou s Hondou na 35.000 USD za rok

JE PRAVDA, ŽE SI SE ZA POUHÉ DVA ROKY STAL MONARK FACTORY RIDER?

 Závodit jsem začal na konci roku 1971 a pro rok 1973, když jsem si vyjel I. třídu, švédská značka Monark mi nabídla sponzorství.

                                                                26

Platili mi 100 dolarů měsíčně a dali mi všechny díly, které jsem potřeboval. Měl jsem doma také jejich zastoupení, které pracovalo na mých motorkách a vozilo je za mě na závody. Cítil jsem se jako v nebi. Často jsem byl na závodech na jediném Monarku.

                                                        27    28    29

 Na první závody Nationals jsme jeli v září  1973 do Hangtownu. Pouhých 18 měsíců po mém prvním terénním závodě. Vyhrál jsem obě jízdy. Vrátil jsem se domů pozdě v noci, protože to bylo osm hodin jízdy domů a chtěl jsem ten den zůstat doma ze školy a táta řekl, že je to v pořádku. Kolem 9:30 mi ráno v 9:30 zavolali z americké Hondy a zeptali se, jestli bych pro ně nechtěl jet v roce 1974, když dávali dohromady kampaň 125 ccm pro úplně nový šampionát 125 ccm. Takže jsem tam příští týden šel a podepsali jsme smlouvu na 35 000 dolarů, můj úplně první skutečný kontrakt. Bylo mi 16 let. V listopadu mi bylo 17 let a v následujícím roce, v roce 1974, jsem začal závodit za Hondu.

V Evropě se rozběhl seriál ME ve dvou samostatných skupinách jezdců A a B, ve třídě 125ccm. Jeden závod se jel u nás ve Stříbře.

                                               30    31     32

                                               33    34    35

Zúčastnila se ho i naše kompletní reprezentace vč. Falty, Baborovského a Velkého. Na závěr roku se nejlepší z obou skupin poměřili ve dvou finálových rozjížďkách. Celk.vítězem se stal André Malherbe na Zundappu.

1974 ve věku 17 let na RC125  ( seriový CR125M Elsinore měl  Green Striper-armádní zelený pruh na nádrži )

A hned jste vyhráli šampionát.

                                                  36

Ano, jezdil jsem s číslem 522,

                                           37      38      39

                                           40      41      42

na konci roku jsem dostal 1.

                                                      43

Wow to je úžasné. V sedmdesátých letech jsem byl velkým fanouškem Martyho Smithe, ale neuvědomil jsem si, jak rychle ses dostal na vrchol. Takže dva roky po svém úplně prvním motokrosovém závodě vyhrajete národní šampionát AMA 125cc, což je úžasné.

                                               44       

Bylo to vlastně tak dva a půl roku. Měl jsem velké štěstí. Žil jsem jako ve snu a přemýšlel jsem, jestli je to skutečné nebo ne.

Je zřejmé, že tento sport byl tehdy v Americe velmi nový a ty se stal první opravdovou superstar pocházející z Ameriky. Surfař s blond vlasy, který navíc dobře vypadá. Vím, že jsi byl závodník, ale jaké to bylo, protože si pamatuji, že všude okolo bylo plno děvčat?

                                                       46

Víš co, vše se mi ztížilo. Šílený život. Nebyl jsem na to zvyklý a závodil jsem jen proto, že jsem to miloval, ale zároveň dostával všechnu tu pozornost od časopisů a fanoušků na závodech a děvčata, kterým říkali ´tootsies´. Nevěděl jsem, co je to ´tootsies´, ale čekali na nás, mě a Tommyho Crofta v hotelu. Chtěli si promluvit, podívat se na nás a získat naše autogramy. Pro mě to bylo opravdu divné, protože jsem nevěděl, co mám dělat a soustředil jsem se jen na závodění. Soustředil jsem se jen na to, abych byl co nejlepší, a tvrdě jsem pracoval na tom, abych byl v nejlepší kondici, ve které jsem mohl být, takže jsem si to vůbec neužíval. Vždycky jsem chtěl pracovat tvrději než kdokoli jiný a byl jsem tréninkový blázen. Jako bych hrál ´střílečku´ a jezdil přitom na motorce téměř každý den v týdnu. To byl rozdíl, protože jsem věděl, že když jsem byl na závodech, bez ohledu na to, s kým jsem závodil nebo proti komu jsem se postavil, byl jsem lépe připraven a to mi dodalo hodně sebevědomí a neměl jsem pocit, že bych mohl být poražen. .

JAK SI MOHLI TAK RYCHLE PŘEJÍT OD ZAČÁTEČNÍKA K TOVÁRNÍMU JEZDCI? Každý den děkuji Bohu za svůj talent, který mi Bůh dal. V první řadě tomu přičítám svůj úspěch. Ale na té motorce jsem byl šest dní v týdnu. I když jsem podepsal smlouvu s Hondou, cítil jsem tehdy a cítím to silně i teď, že na té motorce musíte být každý den.

JAKÝ BYL ROZDÍL MEZI MONARKEM A HONDOU CR125?

Monark byl neuvěřitelný, ale Honda byla o světelné roky před všemi ostatními motocykly na trati. Světelné roky! Velkým faktorem byla hmotnost, ale tím největším faktorem bylo, že Honda byla téměř bezporuchová. Než vyšly Hondy, všichni jezdili na Bultacu, Pentonech a Monarcích.

Monark měl slušný motor Sachs, ale převodovka byla slabý článek. Když jsem se poprvé dostal na CR125, bylo to jako v nebi. Bylo pro mě velmi snadné s ní jet rychle. Byl jsem jedním z prvních průkopníků 125, ale Honda CR125 byla také průkopníkem v tomto odvětví. Prodal jsem hodně motocyklů Honda. Seriová kroska od Hondy mě ale vůbec neuspokojovala.

Musí se to každou chvíli rozsypat, říkal.

V té době měl Marty pár idolů – Mc Dougal a Boyer – nyní jsou jeho týmovými kolegy v týmu Honda. Říká, že to byli dva nejrychlejší jezdci, jaké kdy viděl a pamatuje si na den, kdy poprvé porazil McDougala! Později i Bowera!

Závodní motorka byla ale neuvěřitelná.

                                                         47

 Byla opravdu pružná a ostrá. Byla to jedna z těch motorek, kterou když jste nastartovali, nevibrovala a byla v ní okamžitá síla.

                                                        48  

 Dodnes si pamatuji, jak to s RC125 vlastně bylo. Ten první rok byl mým mechanikem John R. Nejsem si jistý, co udělal s odpružením, ale motor měl mnohem větší točivý moment než sériová motorka. Jezdilo se opravdu snadno. Třetí rychlostní stupeň byl volbou a ve většině situací táhl opravdu solidně. V určitých úsecích trati jsem se nemusel starat o to, jaký rychlostní stupeň jsem měl, jednoduše proto, že jsem tam měl téměř vždy třetí. První závod série AMA 125 National v Hangtown jsem vynikal. Chtěl jsem se prosadit a nakonec jsem vyhrál. Pak jsme zamířili do Zoar Halley v severní části státu New York. Tento závod vynikal zejména tím, že to byl nejdál, co jsem v té době své závodní kariéry cestoval mimo domov. Do závodu jsem byl nervózní, jednoduše proto, že to bylo tak daleko od Kalifornie. Naštěstí to pro mě dobře dopadlo. Bruce McDougal skončil druhý v pořadí 125 bodů Championship, ale pokud si dobře pamatuji, měl jsem na titul velký bodový rozdíl na všechny ostatní. Měl jsem náskok několika set bodů. Rok 1974 byl mým prvním profesionálním zdarem na okruhu a všechno se dělo opravdu rychle. Událo se tolik změn a zdálo se, že můj život utíká kolem. Měl jsem to štěstí, že jsem se v tak mladém věku vypořádal s tolika věcmi. Bylo mi 16 nebo 17 let. Jen jsem byl stržen s proudem - dobrý nebo špatný. Tehdy měla Honda na výběr. Každý ji chtěl. Bylo pro mě těžké si představit, že by motorka mohla být lepší než seriová Honda CR125, ale moje závodní motorka  bylo mnohem lepší! Nasednutí na ní v neděli ráno na závod poté, co jsem během týdne jezdil se seriovou CR125, otevřelo oči. Závod s RC125 byl téměř jako nespravedlivá výhoda. Pokaždé, když jsem přehodil nohu přes ní, objevil se rohlík na tváři. Byl jsem připraven postavit se světu.

V Evropě pokračoval seriál 12ti závodů ME ve třídě 125ccm s jedním závodem u nás ve Stříbře.

                                               49      50      51

                                               52      53       54

                                               55      56        57

Zúčastnil se ho za nás mj. Jaroslav Janiš, Vilém Toman a pamatuji se na stroj  Josefa Cháry s motorem Sachs.  Celk.vítězem ME se stal opět André Malherbe na Zundappu. 

1975 ve věku 18 let s RC125 ( seriový CR125 Red Striper měl červený pruh na nádrži)

                              58       59      60   

                                        61

JAK SE ŽIVOT ZMĚNIL, KDYŽ SI VYHRAL NÁRODNÍ MISTROVSTVÍ AMA 125 1974?

V posledním ročníku na střední škole v roce 1975 o mně filmař Peter Starr natočil dokument s názvem „To Be a Champion“. Filmový štáb přišel do školy a celý den mě filmoval. Bylo to trapné, protože jen moji blízcí kamarádi ve škole věděli, že jsem motokrosový závodník. Ale když film vyšel, bylo to oficielně venku. Měl jsem všechny holky, které se chtěly poflakovat. Cítil jsem se jako rocková hvězda. Byl jsem velmi stydlivý, ale bylo to opravdu zábavné období v mém životě.

V roce 1975 jsi znovu vyhrál šampionát AMA 125cc.

Ano, vyhrál jsem v letech 74 a 75.

                                       62      63

Kolik závodů jsi za ty dva roky vyhrál?

První rok jsem jel pět závodů a čtyři z nich vyhrál. Druhý rok sedm nebo osm závodů a vyhrál každou jízdu kromě jedné.

                                               64

                                 65          66           67

                                 68          69           70

                                 71          72           73

                                 74          75           76

                                 77          78           79

                                               80

V roce 1975 jsem jel tři Supercrossy, čtyři 250 Nationals a dvě 500 Nationals.

4.Zlatá niť začíná také v USA v tomto roce. Jde o poměření evropské školy našich reprezentantů s americkými jezdci v jejich nejúspěšnějším období kariéry na domácí půdě, o kterém u nás vědělo jen pár lidí. Například v Holicích 1975 se povídalo, jakou si Zdeněk Velký letos přivezl z Trans-AMA fazónu, že tam vyhrál kde co…

                                  81              82           83

                                                   84

z jedné jízdy v L.A. Coliseum existuje záznam, který to potvrzuje.

       Tenkrát to tam od startu napálil a na první roletě skončil nějaký 18ti letý Marty Smith…

                                       85     86      87

                                        88    89     90

                                         91   92    93

O měsíc později, na trati MS125 v Exingtonu Mid-Ohio 1975 to už ale měl plně pod kontrolou a jako jediný svými unikátními dvojskoky na klasicky odpružené Hondě nedal zbytku světa nejmenší šanci.

                                      94      95      96

                                    97       98      99

                                     100     101      102

 DeRoover 2+0, Suigo 3+2, Ellis 0+3. S našimi budoucími mistry světa z Trofeje národů v Sedlčanech 1975, se tak jen viděli na startu.

                                      103     104     105

Churavý st.č. #12 9+5, Baborovský na body nedosáhl. Gaston Rahier dojel 10.celkově. V Kanadě v St.Gabriel de Brandon_Qubeck to bylo naopak, Baborovský č. #7 2+2. Vyhrál Japonec Sugio na Yamaha 1+3 před DeRoover na Zundapp 3+1.

                                        106     107     108

 Smith se závodu neúčastnil a pokračoval doma v AMA National... Po dojetí zbytku z 12ti závodů MS ve třídě 125ccm Antonín Baborovský skončil na 3. místem celkově, Jiří Churavý na 5.místě celkově.  Vítězem šampionátu MS125 se stal Gaston Rahier na Suzuki před DeRoover na Zundapp.

                                       109  110  111

                                         112    113

1976 ve věku 19 let a od tohoto roku byli všechny terénní Hondy navždy celé červené

V ROCE 1976 TĚ  HONDA POSLALA ZÁVODIT SOUČASNĚ NA 125 MISTROVSTVÍ SVĚTA A NA NÁRODNÍM MISTROVSTVÍ AMA 125. JAKÝ ZA TÍM STÁL DŮVOD?

No, v letech 1974 a 1975 jsem vyhrál téměř vše, co jste mohli vyhrát na 125, a Honda měla pocit, že by šlo se mnou vyhrávat  ještě víc. Chtěli, abych si vedl dobře i v GP, abych se připravil na kompletní okruh GP v roce 1977; nicméně bylo fyzicky nemožné jet všechny GP a všechny AMA, protože některé z nich byly ve stejný den. Honda chtěla, abych absolvoval všechny AMA a tolik GP, kolik jen budu moci. Vyhral jsem všechny závody, kterých jsem se na RC125 "TYPU II" zůčastnil. Prohrál Hannah Fair a Square, ale opotom to Honda vzala zpět, protože se báli, že to bude napadeno. Nakonec jsme nevyhráli ani jedno mistrovství 125 v roce 1976. V roce 1976 jsem jel ještě pět superkrosů,

                                                   166    

a dva 250 národní

                                      167     168      169

                                       170     171     172

V roce 1976 jsi měl hodně problémy s motorkou, závodil jak v Americe, tak v Evropě, a Bob Hannah začal ukazovat dobrou formu.

Ano, rok 1976 byl těžký rok. Pro mě a Hondu. Ponechali si stejný model z let 1974 a 1975 a neprovedli žádné změny a neměli pocit, že by změny potřebovali, protože já jsem dominoval a oni cítili, že jejich motorka je mnohem lepší. Nezapomeňte, třída 125 ccm byla teprve dva roky stará a nikdo předtím třídu 125 ccm opravdu nedělal. Honda se tak trochu dotkla neprobádaných vod.

                                                 114     115      116

                                                 117      118      119

                                                 120       121     122

                                                 123       124      125

                                                126       127       128

                                                 129       130      131  

 Yamaha najala Boba Hannaha a měli už vodní chlazení a ta motorka ke konci rozjížďky neztrácela výkon, měla monoshock, byla mnohem lepší než Honda. To mě netrápilo, pořád jsem měl pocit, že bych mohl vyhrát, ale jel jsem na motorce tak tvrdě, že nám motorka začala selhávat. Ten rok jsme měli spoustu defektů, nejen ve státech, ale také jsem absolvoval mistrovství světa FIM 125cc a měl jsem několik poruch na motorce. Nedovedu si ani představit, že by teď někdo jel obě série. Vím, že tenkrát byly seriály kratší, ale stejně, všechno to létání, jiné jídlo celý týden, pak zpátky do Ameriky na AMA Národní sérii.

                                                      132

                                              133    134      135

                                             136      137     138

                                                     139

 Vím, že Rahier, mistr světa ve třídě 125cc, měl Suzuki, která byla pravděpodobně mnohem lepší než vaše Honda.  No, nezdálo se, že by mě létání obtěžovalo psychicky, ale možná mě to trápilo fyzicky. Cítil jsem, že to zvládnu, měl jsem  sebevědomý, ale jakmile jsem začal rozbíjet motorku, bylo to těžké. Ve Velké ceně Francie jsem měl v obou závodech čtyřiceti sekundový náskok a motorka se v obou rozjížďkách rozbila. V Belgii jsem byl od startu čtvrtý a Gaston vedl, předjel jsem ho a vzdálil se, pak se mi zlomil rám. Pro druhou rozjížďku jsem chtěl změnit rám na Typ II a FIM mi nedovolila závodit, protože řekli, že druhý rám neprošel technickou kontrolou před začátkem závodu. Podle mě to byla blbost, viděli mladého kluka vítězit na Gastonovo závodní dráze a nechtěli to tak.

Pojďme mluvit o Bobu Hannahovi, protože se zjevně objevil a začal mluvit o tom, jak vás porazí nebo cokoli jiného. Jak se s ním bojovalo?

No, víš co, Bob a já jsme si rozuměli opravdu dobře. Neposílali jsme si vánoční přání, ale na trati jsme si rozuměli. Byli jsme si podobní v dovednostech a každý týden jsme závodili a myslím, že k sobě máte vzájemný respekt. Chtěl být nejlepší, stejně jako jsem chtěl být já. Časopisy, Cycle News v té době, vymýšlely věci, co si myslely, že viděly, a nebyla to pravda, protože mezi námi to tak nebylo. Moc jsem nepřemýšlel nad tím, co říkají noviny a časopisy.

BYL BOB HANNAH NEJTĚŽŠÍ SOUPEŘ?

 Závodil jsem se spoustou těžkých konkurentů. Ale Bob byl ten nejtvrdší chlap, na kterého jsem kdy narazil. Bylo to dobré načasování pro Yamahu a dobré načasování pro Boba Hannaha, to že najali Boba, aby porazil Martyho Smithe, a v té době měli velmi dobrý motocykl. Ta motorka byla mnohem lepší než moje tovární Honda, takže moje práce byla opravdu obtížná a Bobova práce jednodušší. Řekněme to tak.

BOB HANNAH NENÁVIDĚL SVOU KONKURENCI A HRÁL PSYCHICKOU HRU. JAK JSTE TO VŠECHNO ZVLÁDALI?

Bob byl velmi sebevědomý a velmi domýšlivý, což byl úplný opak mé osobnosti. Bob by zastrašil spoustu kluků na trati, ale já jsem nebyl jedním z nich. Cítil jsem se opravdu jistý ve svém tréninku a ve svých dovednostech, a i když moje motorka mohla být lepší, stále jsem se na své motorce cítil jistě. Bob a já jsme se navzájem respektovali; ale na závodní dráze jsem ho neměl rád a on neměl rád mě. Tak to muselo být a tak by to mělo být s jakýmikoli dvěma kluky, kteří jsou si dovednostně blízcí.

A co ta sezóna 1976  kromě defektů, co se ti ještě nelíbilo?

V Evropě jsem měl za sebou skvělý tým, ale myslím, že jsem byl příliš mladý na to, abych tam šel. Bylo mi 19 a nechápal jsem, že lidé nejsou jen dobří. Možná to byla část Evropy, kde jsem bydlel, na místě v Německu a lidé, kde jsem bydlel, nebyli vůbec přátelští.

Jedna věc, která mě ohromila, je, že jsi nikdy nejel Motocross des Nations za tým USA.

Měl jsem možnost ten závod jet, ale měl jsem z Evropy z roku 1976 špatný pocit a odmítl jsem to. Ze svých evropských zkušeností v roce 1976 jsem měl pachuť v ústech.

Marty byl celkově v MX125 1976 na 4.místě se 4 vyhranými rozjížďkami a 80 body. Ve Stříbře 20.6. jsme ho neviděli.

                                                      141

                                         142     143     144

                                            145     146     147

                                            148    149     150

                                                     140

 Týden na to, 27.6. odjel svůj poslední závod v Evropě ve Francii 0+0

Podle fotek z FB měl Jiří Churavý st.č. #3 při jednom národním závodě v Kanadě. Šlo o  nedokončený závod, který narušili svým vstupem do tratě diváci pod vlivem alkoholu… 

                                                 161    162    163    164

8.závod se pak jel 11.7.1976 v Mid-Ohio. Byl poslední účastí Hondy v MX 125. Vyhrál  Marty Smith 1+1, Bob Hannah 2+2, Grossi 3+3, Churavý 8+6, Velký 10+5. Bylo by zajímavé vědět, zda měl Jiří Churavý v USA st.č. #2. Zdeněk Velký měl #4 a Marty Smith #3.

                                                151    152     153

                                                  154    155     156

                                                 157     158     159

                                                           160

Seriál MX125 Jiří Churavý dokončil celk. na 2.místě se 4 vyhranými rozjížďkami. Zdeněk Velký byl na celk. 3.místě a 1 vyhranou rozjížďkou.

                                                           165

1977 ve věku 20 let

KDY JSI PŘESEDL NA VĚTŠÍ MOTORKU?

 Moje to  celá sezóna v 500 a 250 v roce 1977, vyhrál jsem národní šampionát AMA 500.

                                        173     174    175

                                         176    177     178

                                        179     180     181

                                          182    183     184

                                         185      186     187

                                        188      189     190

                                           191    192    193

                                        194     195     196                             

Měl jsem vyhrát i  šampionát 250, ale v Red Bud jsme rozbili převodovku, a to mě vyřadilo na konci roku ze série. Na větších motorkách jsem se cítil opravdu dobře. Bylo snazší být na nich rychlý. Velmi mi vyhovovaly – i když Honda si to spolu se spoustou dalších lidí ve skutečnosti nemyslela. Mysleli si, že jsem lepší jezdec 125, ale jakmile jsem v roce 1977 vyhrál AMA 500 National a pár 250 národních

                                              197    198      199

a superkrosů,

                                                200     201

ukázalo se, že umím docela dobře jezdit i na velkých motorkách.

Jezdil jsi na Trans-AMA a také na několika USGP. Jaké to bylo závodit s někým jako Roger DeCoster na konci 70. let?

Víš, dělal jsem jen svou práci, ale když o tom teď přemýšlím, stále si pamatuji ten pocit, když jsem se postavil na startovní čáru proti Evropanům. V té době byli na vrcholu své kariery a američtí jezdci jim do toho trochu fušovali a začali se zlepšovat. Tehdy jsme byli jako první tři, pět nejlepších kluků proti Evropanům. Bylo to pro nás nové a pamatuji si, že v roce 1977 se mi dařilo v Trans-AMA, nevyhrál jsem sérii, ale porazil jsem Rogera v Nebrasce a také v Puyallup ve Washingtonu, tam jsem ho porazil v obou rozjížďkách.

                                                 202   203     204

                                                   205    206    207

                                                   208     209    210

Porazit Rogera ve dvou rozjížďkách bylo úžasné, ale porazil jsem ho ve dvou rozjížďkách ve stejný den. Nikdy na to nezapomenu a je to něco, co mnoho kluků nemůže říct, a jsem na to opravdu hrdý.

1978 ve věku 21 let

V roce 1978 jsem vstoupil do sezóny na vysoké úrovni, cítil jsem se, jako bych byl znovu na vrcholu světa, jako v letech 74 a 75. Vyhrál jsem supercross v Anaheimu,

                                                       211      212     213

pak jsme zamířili do Houstonu a v první zatáčce mě můj týmový kolega Steve Wise vyvezl ven a se mnou i několik dalších kluků. Samozřejmě to bylo neúmyslné, ale ta hrstka kluků mě přejela a vykloubila kyčel.

                                                              214     215

 Celou věčnost jsem ležel na kraji trati a po rozjížďce mě odvezli do nemocnice, kde neměli žádného lékaře v pohotovosti a můj mechanik Dave Arnold se mnou zůstal až do rána, kdy lékař dorazil. Bylo asi 6 hodin ráno a doktor mi dal injekci, abych uvolnil tělo a vrátil kyčel, ale škoda už byla napáchaná, nejen fyzicky, ale i psychicky. Před jízdou jsem se nikdy nezranil a vykloubená kyčel je pravděpodobně jedním z nejbolestivějších zranění, které může jezdec mít…

Takže ve skutečnosti to zranění zásadně změnilo tvůj názor na závodění?

Ano, psychicky mě to zlomilo, jak jsem řekl, nikdy předtím jsem nebyl zraněn a měl jsem pocit, že jsem udělal nějaké investice, odložil nějaké peníze a koupil nějaké nemovitosti. Byl jsem ještě mladý a říkal jsem si, nevím, jestli to chci ještě dělat. Po zbytek roku 1978 jsem byl mimo a v roce 1979 jsem trochu dělal s Hondou, ale už jsem do toho nikdy neměl srdce. Byl to začátek konce.

                                                              216     217

1979 ve věku 22 let

JAKO „TEEN IDOL“ A NEJOBLÍBENĚJŠÍ JEZDEC SOUČASNOSTI SI MUSEL MÍT JINÉ NABÍDKY.

Měl. Můj táta mi dělal manažera. On je ze staré školy a vždycky mi říkal: "Buď loajální k těm chlapům a oni se k tobě nakonec budou chovat správně." Později ve své kariéře jsem zjistil, že to tak ve skutečnosti není; ale na začátku své kariéry jsem udělal to, co jsem považoval za správnou věc, a zůstal jsem věrný Hondě. Jsem opravdu rád, že jsem to udělal. Honda byla skvělá společnost, pro kterou se jezdilo. Potkal jsem tam pár opravdu milých lidí a stále tam mám velmi dobré přátele. Ale zpět k vaší otázce, měl jsem nabídky od jiných společností, ale rozhodl jsem se zůstat u Hondy.

                                                         218

                                              219     220    221

                                                         222

 Ale ke konci na mé loajalitě Hondě opravdu nezáleželo. Chtěli někoho, kdo bude vyhrávat závody, a rozhodli se, že to nejsem já.

UVAŽOVAL SI NĚKDY O DŮCHODU?

 Uvažoval jsem o odchodu do důchodu v roce 1979 nejen kvůli zranění, ale také proto, že jsem se nemohl smířit s tovární Hondou z roku 1979. Honda byla velmi firemní. Byla dvakrát nebo třikrát větší než kdokoli jiný. Když vyhráváte pro společnost jako Honda, nejsou tak korporátní, jsou velmi vřelí a přátelští. Ale pokud máte těžký rok, tato vřelá, útulná a mazlivá společnost se promění ve chladnou společnost, se kterou není moc legrace.

1980 ve věku 23 let

Na konci roku 1979 jsem se chystal do důchodu, když mi Suzuki zavolala. Nakonec jsem podepsal smlouvu na roky 1980 a 1981 se Suzuki. Dva dobré roky se skvělým týmem. Takže v letech 1980 a 1981 jsem byl v první pětce, ale znovu jsem nevyhrál.

                                                     223    224    225

BYLO V TOM SRDCE?

 Ne, fakt ne. Nerad to říkám, ale udělal jsem to pro peníze. Suzuki mi nabídla slušné peníze a jejich motorky byly docela dobré. Můj úplně první závod na Suzuki byl na Daytona Supercross v roce 1980 a skončil jsem druhý, takže to nebylo tak, že bych už nemohl jezdit. Nikdy jsem neztratil své dovednosti, ale mé srdce v tom nebylo. Změnilo se to v byznys a ten pocit se mi nelíbil.

                                                                     226

Pamatuji si, že jsi přijel taky do Austrálie na supercross, když jsi byl na Suzuki. Dělal jsi něco jiného, pokud jde o cestování?

Udělal jsem dvě cesty do Austrálie.

JAK SI SE PO SVÉM KONEČNÉM ODCHODU DO DŮCHODKU VYHNUL CHMURÚM, KTERÉ MAJÍ OSTATNÍ?

 V roce 1980 jsem se oženil se svou ženou Nancy, byla hrdinkou. Nikdy jsem nekouřil, nebral drogy a dodnes jsem si nedal ani jeden joint. Občas si dám pivo a občas si dám koktejl, ale vždy jsem byl opravdu hrdý na to, jak se starám o své tělo. Nancy a já jsme si oba velmi hlídali zdraví. Vždy jsem měl koníčky, které mě zaměstnaly, když jsem přestal závodit. Moje rodina byla zapojena do dunových vozíků,

                                                                      227   228

 obytných aut a kempování v poušti. Neexistuje žádný čas nečinnosti, takže jsem nikdy nebyl nucen pít nebo slavit.

1981 ve věku 24 let

Ke konci sezóny 1981 se moje priority změnily. Neměl jsem pocit, že musím závodit. Zábavná část závodění byla pryč. V roce 1981 jsem přestal závodit a  založil motokrosovou školu s názvem Marty Smith Motocross Clinic.

                                                                      229

1982

JAKÝ BYL SMYSL PODPISU S CAGIVOU? NEMĚLI ANI 250.

Ale pár měsíců poté, co jsem odešel do důchodu, mi zavolal Cagiva. Nabídli mi šestiměsíční smlouvu, abych zkusil jet ještě  nějaké místní závody Nationals nebo Supercross. Za šest měsíců mi zaplatili víc, než jsem vydělal ve svém nejlepším roce u Hondy. Opravdu jsem to nemohl odmítnout. Jedinou nevýhodou bylo, že neměli 250. Nakonec jsem soutěžil na 190 proti 250 továrním motorkám. Opravdu jsem neměl šanci, ale bylo mi to jedno, platili mi slušné peníze.

                                                                   230

1983 26 let Cagiva

V roce 1983 jsem absolvoval testování, výzkum a vývoj, a odjel nějaké superkrosové závody, ale byl jsem nemotivovaný na motorce, která měla jen 2/3 sílu ostatních motorek.

                                                                      231     232

2004 48 let

DĚLÁŠ JEŠTĚ NĚJAKÉ TRÉNINKY NEBO KOUČOVÁNÍ?

 Stále učím v motokrosové škole. Dělám to pro zábavu. Nedělám to, protože to dělat musím. Oba jsme s manželkou v důchodu, ale učit motokros je tak snadné. Rád předávám informace a pomáhám klukům. Je to pro mě jako druhá přirozenost a pořád mě to baví.

2012   52 let  Veterani_TransBorgaro v Itálii

Byl jsi zpátky v Evropě, na závodě veteránů nebo tak něco?

Vrátil jsem se na jeden závod, myslím, že to bylo v roce 2012, na TransBorgaro v Itálii. Zacházeli s námi jako s králi. Vzali jsme své manželky a bylo to naposledy, co jsem tam byl od roku 1976. Měli jsme se skvěle.

2015       Video CR250

2019  63 let

ŘEKNI NÁM O SVÉ RODINĚ.

Nancy a já máme tři děti. Máme dvě dcery a syna. Taky už máme vnoučata. Když byl můj syn menší, pomáhal mi stavět závodní dráhy. Chtěl být také Profi  závodníkez, ale zakázal jsem to, protože jsem ho přehnaně chránil. Nechtěl jsem ho vidět zraněného. Možná jsem byl sobecký, ale viděl jsem v nemocnici příliš mnoho malých dětí. Nevydržel bych tam jít se svým synem. Chodil do školy, získal licenci třídy A a vstoupil do Svazu operátorů. Nyní obsluhuje těžkou techniku a vyrábí skvělé bydlení. Miluje život. Sleduje sport a jednou za čas jezdí, ale je rád, že jsem zastavil jeho profesionální kariéru, když jsem to udělal.

V MINULOSTI JSI BYL MANAŽEREM TÝMU. JE TĚŽKÉ POSTAVIT TÝM?

 Řídil jsem týmy Supercross. Byla to zábava, ale ve sportu nejsou peníze na satelitní tým. Všem malým satelitním týmům dávám velkou zásluhu za to, že v nich zůstali tak dlouho. Ale musíte to pochopit, většina závodníků, kteří nejsou v továrních týmech, je prostě ráda, že mohou závodit. Pokud udělají noční show, je to bonus; a pokud se dostanou do hlavního Supercrossu, je to jejich rok. Jsou opravdu šťastní, že tam jsou. Samozřejmě jim záleží na tom, jak se jim daří, ale to není jejich velká věc. Jejich velká věc je jen „být tam“. nechápu tu mentalitu. Pokud jsem skončil v první pětce, měl jsem pocit, že jsem selhal.

SPORT NENÍ VHODNÝ K SOUKROMÉMU PODNIKÁNÍ, ŽE?

Opravdu si myslím, že jezdci potřebují unii, stejně jako fotbal, basketbal a baseball. Potřebují něco, co těmto dětem pomůže, protože většina z těchto kluků začíná velmi mladá, a pokud se jim to nepodaří, nemají se o co opřít. Nemají absolutně žádné školení v žádném druhu obchodu. S odbory by to těmto klukům dalo alespoň nějaký bodový fond, kde by jim každý bod, který během své kariéry vydělají, dával peníze do důchodu. Nezáleželo by na tom, jestli měli tovární jízdu nebo ne. Každý měsíc by jim přicházel šek jako příjem v důchodu. Neříkám, že těm chlapům dejte tuny peněz, ale poskytněte jim něco, o co se mohou opřít, protože až to skončí, musí začít od nuly.

BYL JSI TOVÁRNÍ JEZDEC, KTERÝ DOKONČIL STŘEDNÍ ŠKOLU, ALE TEĎ JE TO  JINÉ.

Řekl bych, že 80 procent dětí, které nyní závodí, bylo vyučováno doma svými rodiči – a polovinu času rodiče dělají práci za dítě. Takže typický mladý závodník není moc chytrý. Nemá žádné lidské schopnosti. Když nezávodí, trpí, protože jediné, co umí, je jezdit na motorce. Není socializovaný ve způsobech světa mimo závodní dráhu. Neví, co má dělat, až to skončí, a to je pro ty chlapy traumatizující – opravdu je.

JSI SPOKOJENÝ SE SVOU KARIÉROU? LITUJEŠ?

Se svou kariérou jsem velmi spokojený. Vyhrál jsem hodně závodů. Byl jsem trojnásobným národním šampionem. Mnozí nemohou říci, že kdy něco vyhráli, natož AMA 125 National, 125 Grand Prix, 250 National, 500 National a Supercross. Vše výše uvedené jsem provedl. Jsou věci, které bych ve své kariéře rád udělal a které jsem neudělal, ale jsem naprosto stoprocentně spokojený s tím, jak moje kariéra šla. Jsem velmi šťastný tam, kde je teď můj život. S manželkou se stále milujeme a jsme spolu přes 40 let. A se svými dětmi a všemi mými vnoučaty bych nic z toho nevyměnil za nic na světě. Nemohl jsem být na lepším místě ve svém životě právě teď.

2020 64 let R.I.P.

V pondělí 27. dubna 2020 svět ohromila zpráva. Marty Smith, člen AMA Motorcycle Hall of Fame, zemřel na následky zranění, která utrpěl při havárii buginy projíždějící Imperial Sand Dunes v poušti v jižní Kalifornii, když se vozidlo převrátilo.

                                                              233    234     235

                                                                       236

Bylo mu 63. Při nehodě zahynula také Smithova manželka Nancy Smithová. Smithovu smrt potvrdil Brett Smith, motokrosový novinář, prostřednictvím tiskové zprávy. Manželský pár žil spolu čtyřicet let. Zůstali po něm  sourozenci, Todd a Jeanette; děti, Tyler, Jillyin a Brooke; a sedm vnoučat.

Lee Ramage a jeho manželka Tummi, kteří byli blízcí přátelé zesnulého páru, byli v bugině s nimi, když k nehodě došlo. Zůstali s párem a snažili se poskytnout první pomoc, zatímco čekali na příjezd záchranářů.Ramage řekl, že Smith byl jeho nejlepší přítel a že udělal, co mohl, aby ho zachránil. Mnoho přátel a fanoušků Smithe poté, co slyšeli zprávy o nehodě o jeho smrti, zveřejnilo na sociálních sítích soustrast a pocty na jeho počest.

                                                                             R.I.P.