S Davidem Pabiškou a Milanem Engelem o Dakaru 2015: Letos ve znamení rychlosti

Letošní Dakar byl pro fanoušky jedné stopy sakra zajímavý. V českých barvách se představilo dokonce pět jezdců a čtyři závod dokončili. My jsme vyzpovídali oba jezdce týmu MRG-SP Moto, kteří na Dakaru působili pod vedením manažera Ervína Krajčoviče. Jedním z nich je velice zkušený David Pabiška a druhým nováček dálkových soutěží Milan Engel. David dokončil svůj devátý Dakar na 24. místě a Milan jako nováček na 30. místě.

S Davidem Pabiškou a Milanem Engelem o Dakaru 2015: Letos ve znamení rychlosti

O loňském Dakaru se mluvilo jako o jednom z nejtěžších ročníků. Davide, byl ten letošní náročnější? Milane, pro tebe to byl krok do neznáma, očekával si větší peklo nebo to nebylo až takové?
Milan: Myslel jsem si, že to bude daleko horší. Z vyprávění od Davida jsem na to byl připraven. Říkal mi, že když se pořádně nepřipravím, tak tam zdechnu, a tak jsem byl připraven na to nejhorší. Nicméně přišly i chvilky, kdy jsem se přemlouval, jestli mám dojet nebo nedojet. Nakonec to proběhlo, zhruba tak, jak jsem si představoval. Vůbec jsem nepočítal s takovým výsledkem, který padnul a jsem za něj rád.

David: Letošní byl Dakar úplně něco jiného. Byl rychlý, rovinatý a bez technických záludností, Také navigace byla celkem jednoduchá a projíždělo se málo dun. Všeobecně se dá říct, že vítězili takoví ti rovinatí jezdci, kteří nepotřebují tolik technického umu, který je potřeba například v řečišti a podobně záludném terénu. Když by to bylo skutečně jako loni, tak by výsledky byly asi trošku jiné.

Takže ti Davide asi více vyhovoval loňský Dakar?
Určitě a myslím si, že by více vyhovovalo i Milanovi. Možná by tam pro něj byl trošíčku problém s dunami a navigací, protože něco takového zažil vůbec poprvé.


Byl ten letošní Dakar náročný spíše po fyzické nebo psychické stránce?
David: Nechci frajeřit, ale u mě na žádném Dakaru nikdy nepřekoná fyzička psychiku. Je to vždycky o psychice a člověk se více trápí s psychikou než fyzičkou. Samozřejmě tam ale člověk nemůže přijít nepřipraven, protože skvělá fyzička je pochopitelně strašně důležitá. Konec konců, problém se většinou řeší více v hlavě než v rukou. 

Milan: Já musím souhlasit s Davidem, protože mi nejvíce dělala problémy právě psychika. Srovnat si to všechno v hlavě a tahat za plyn. Je ale fakt, že jsem měl po fyzické stránce problém v druhé etapě, kdy bylo náročné dojet do cíle. Jelo asi čtyřicet kilometrů v hrozném písku a měl jsem málo vody a byl jsem docela dehydrovaný. Co jsem si všiml, tak v tomhle místě toho měli všichni dost.

Letos byl tým složen z jednoho dakarského mazáka a jednoho nováčka. Pomohla týmová spolupráce a došlo předávání zkušeností?
Milan: Já musím Davida pochválit, protože mi pomáhal nejvíce co šlo. Před Dakarem jsme měli nějaké sezení, kdy mi prozradil něco o přípravě a poradil mi na co se mám připravit. Šlo například o zkratky v navigaci. Jsem si jist, že mě právě tohle posunulo vpřed adíky omu jsem byl dobře připraven, za čož jsem Davidovi dost vděčen. Doufám, že takováto kamarádská spolupráce bude pokračovat dál. Na druhou stranu, během závodů mě v tom nechal vykoupat a teď jsem za to rád. Přišel jsem totiž na nějaké věci sám a to je pro mě určitě plus. 

David: To je přesně ono. Udělal jsem to proto, že jsem Milana nechtěl tahat za ruku, což je dost důležitý. Závodník si musí najít svůj systém a já si nejsem jist, jestli by mu vyhovoval ten můj. 

V týmu jste měli mašiny KTM dvou různých generací, přičemž David jel poslední model se vstřikováním a Milan karburátorovou verzi. Řešili jste jiné problémy a třeba nadmořská výška si pohrála s každým jinak?
David: Oproti loňskému modelu to byl diametrální rozdíl. Stříkačka jela rychleji a byla celkově ovladatelnější. Pokud si vzpomínám, tak jsme letos neřešili takový problém jako loni. Samozřejmě karburátor se ve vyšších nadmořských výškách projevil a motorka tolik nejela (dopnil Milan). Zdá se mi, že loňský model je o něco stabilnější. Celkově jsem byl s novým modelem velice spokojen.

Milane, v sezoně závodíš na soutěžních endurech a rozdíl mezi těžší natankovanou motorkou pro dálkové soutěže musí být obrovský. 
Ano, je to úplně něco jiného. Velkou roli hraje hlavně hmotnost, motorka je navíc delší, což se podepisuje na ovladatelnosti. Nicméně se svou motorkou jsem byl velice spokojen a po technické stránce jsem nemusel řešit vůbec žádný problém. Je pravda, že ve vyšších nadmořských výškách to občas pozlobilo. Co se týče pérování, tak jsem neměl až takové nároky, protože jsem byl na Dakaru poprvé a především sbíral zkušenosti. Víc než výsledek pro mě bylo prioritou závod dojet a na to jsem se soustředil. Myslím, že příští rok už bude zase o něčem jiném a věřím, že to bude lepší. 



Davide, ty jsi na začátku závodu na svou mašinu namontoval tovární pérování WP. Dokážeš říct, v čem ti pomohlo a kde byl jeho přínos?
Když člověk namontuje tovární podvozek, pozná to až tehdy, když dojde ke krizovým situacím. Myslím si, že hlavně ten zadní tlumič mě trošku zachránil od větší „držky“ v tom mém výstupu. Větší rozdíl se nepozná při normálním ježdění, ale až když se začne závodit a přijde například příčná strouha nebo se dostane pérování na doraz. Právě v těchto extrémních situacích se projeví jeho přínos. Musím ale podotknout, že jsem neměl tovární podvozek, jako měli fabrický jezdci KTM. Ty totiž měli úplně něco jiného. Zadní tlumič byl siceidentický, ale přední tlumiče mám stále „osmačtyřicítky“ přičemž fabrika jezdí „padesátdvojky“. Ve finále je tedy jeho největší přínos v krizovkách, kdy člověka podrží a zachrání.

Letos motorky dostaly nejvíce zabrat za deště v solných jezerech, kde dost jezdců i ze špičky ze závodů odstoupilo. Myslíte si, že bylo rozumné jet, a nebo se za daných podmínek mělo ředitelství závodu etapu odpískat?
David: Já si myslím, že to měli zastavit. Bylo to dost neregulérní, ovšem na druhou stranu pro všechny stejný. Prostě bylo to buď a nebo. Po této stránce jsme měli skutečně velké štěstí oba dva, protože se nic zásadního nestalo a mohli jsme pokračovat dál. Je pravda, že motorky dostaly pořádně zahulit… elektroinstalace byla spálená, sůl žrala motory. Naštěstí jsme ale dojeli do cíle, kde to naši mechanici dali do kupy a nemá ani cenu vyprávět, jak si museli máknout. Během této etapy odpadlo hodně motorek 

Milan: Co k tomu dodat. Já můžu být jedině šťastnej, že v této nejhorší etapě pro techniku mě stroj dovezl až do cíle. Když jsem pak viděl některé sežrané motorky odstavené v přístavu, tak to byl hodně smutný pohled. Říkal jsem si, jak to vůbec někdo může dopustit a nechá tu motorku takhle shnít. Fakt jsem v životě neviděl takto zničené motorky. Velké dík patří mechaniků, že si dali tu práci a motorky důkladně vyčistil. V dalších etapách jsme pak neměli jediný problém a mohli v závodu pokračovat dál.

Jak známo, David vysoké nadmořské výšky nemá zrovna v lásce a loni ho dost potrápily. Co ty Milane, jaké to bylo po této stránce pro tebe? Zažil si dříve něco podobného?
Milan: Nikdy jsem se na takové výšky nepřipravoval a jel jsem tak absolutně bez zkušeností. Naštěstí to se mnou nic nedělalo. Když jsme byli nahoře, tak jsem se občas trošku zadýchal, ale jinak žádné bolesti hlavy, žádné závratě, prostě žádný problém. Je pravda, že když vyjedete během půl hodinky do čtyř a půl tisíc, a pak během hodiny sjedete dolů, tak je to znát. Každopádně mě to nijak neomezovalo. 

David: U mě je to už tradiční. Opět mě začala bolet hlava, ovšem musím říct, že to letos nebylo tak hrozný jako loni. Bohužel jsem tam letos upadl a bouchnul se do hlavy, což se k tomu přičetlo a nebylo příjemný.

Milane, ty jsi měl v závěru závodu hodně nepříjemný pád a asi nebylo úplně jednoduchý se zvednout a pokračovat dál?
Ano, vůbec to nebylo jednoduché, protože jsem dostal řidítkem do hrudníku. Strašně mě pak bolely plíce a měl jsem obavy, jestli nemám vnitřní krvácení. Bolela mě páteř, nemohl jsem pořádně dýchat a říkal jsem si, že je to hodně špatný. Když jsem se za obrovských bolestí zvedl, zhruba dvacet kilometrů do tancovačky jsem hodně protrpěl. Vzpomněl jsem si ale na celý tým a řekl jsem si, že to musím dotáhnout. Do cíle mě hnal také fakt, že mám skoro celý Dakar za sebou a předposlední den to nevzdám. V tankovačce mi medici dali prášky na bolest, a tak nějak jsem se doploužil do cíle. Druhý den jsem nastoupil relativně v pohodě. Poslední etapa nebyla tak těžká. Bohužel ale začalo pršet, takže zrušili asi sedmdesát kilometrů do cíle a dojel jsem.

Davide, ty jsi tam měl taky výstup v poměrně vysoké rychlosti. Naštěstí se nic nepoškodilo a mohl jsi pokračovat.
Bylo to hodně rychlý. Samozřejmě nevím, jak rychle jsem přesně jel, ale bylo to kolem stovky. Myslím si, že právě v ten moment mě zachránilo fabrické pérování a motorka neletěla pana orel a jen se svalila na zem a já ji přelítl. Pád byl hodně nepříjemný a popravdě jsem byl sám na sebe dost naštvanej, že jsem takovou chybu dělal. Holt dobrej průjezd a velkej průšvih jsou hodně blízko u sebe… doufám, že jsem si to teď na hezkou řádku let zase vybral a bude se mi vyhýbat.


Davide, opět jsme letos zaregistrovali pomoc jiným závodníkům, ať už to byl třeba Zdeněk Gottvald na samém začátku nebo Ivan Jakeš. Je to pro tebe asi automatická věc a nenapadne tě řešit ztrátu času a umístní v závodu? Tobě po pádu ve vysoko v horách naopak pomohl motorkář Miran Stanovik ze Slovinska?
To je úplně jasný. Já bych chtěl zdůraznit, že jsem v tom nebyl sám. Byl tam i Milan a dokonce to vzal na sebe a tu finální práci odvedl on. Proto je potřeba mluvit o nás obou a nejen o mě. Myslím, že jsem tím Milana navedl na to, že se to takhle má na Dakaru dělat a tím spíš, že je to kolega Slovák a musí to být naprostá automatika. Je skutečně smutný , že se tak nestalo, když kolem projel Ondra Klymčiw, aniž by poskytl pomoc, což nás docela naštvalo. Bylo to nekompromisní ukrájení svého závodního času vůči mě, což bylo naprosto jasný. Já to tady můžu normálně naplno říct, protože se mi takovéto chování nelíbí a nikdy se mi líbit nebude. Nechci aby se tak choval Milan, protože přijdou chvilky, kdy budete potřebovat zase pomoct od ostatních vy. Jestliže si svým jednáním zavřete dveře, ztratíte přátelství a hlavně pomoc ve chvíli, která vám může vystavit stopku na celý závod. To je strašně důležitý a kdo to nepochopí a chová se takzvaně motokrosově, tak tam nemá co dělat.

Milane, tobě v té nejtěžší chvíli pomohl Honza Veselý. Asi to v takové krizové situaci potěší, když slyšíš rodnou řeč a vidíš člověka, kterého znáš?
Určitě. Když mě viděl, jak jsem rozšvihanej a jak jsem na dně, tak zastavil, chcípl motorku a hned mi šel pomoct. Okamžitě zjišťoval, co se mnou je a dál pomáhal, abych mohl dýchat. Jsem moc rád, že jel za mnou a že se mě ujal.

Cílová rampa asi nejlepší pocit, je to tak?
Milan: Popravdě, když jsem vjel na rampu, tak to byl takovej fofr, nejsem si ani nestihl uvědomit, že je po. Byl jsem neustále v závodním napětí a vůbec jsem si neuvědomoval, že jsem to dokázal, a že už je úplnej konec. Teprve teď si uvědomuji, co jsem dokázal a jsem rád, že jsem lidi přesvědčil, že nejsem úplná nula a že to umím dotáhnout do konce. Velikej podíl na tom má pochopitelně celý tým a David, bez kterých bych tam byl ztracenej. 

David: Já bych k tomu řekl ještě takovou perličku. My jsme totiž jediný tým na zeměkouli, který byl na cílové rampě dvakrát. Po dojetí totiž byly nějaké zmatky a vyhnali nás špinavý na rampu a navíc bez týmu. Byl jsem strašně rozčílen a nakonec jsme si vybojovali, že jsme na rampu jeli podruhé, ovšem tentokrát s celým týmem. Držíme tedy rekord, že jsem v jednom Dakaru byli na rampě dvakrát a hrozně jsme se tomu pak smáli. Bylo by dost smutný a dost by mě mrzelo, kdybychom byli na rampě bez týmu a mechaniků, kteří si to obrovsky zasloužili. To by mě dlouho mrzelo a tak jsem si konec vyhádali takový, jaký má být.

Na co jste se po Dakaru nejvíce těšili?
David: No, nevím jestli se to dá úplně prezentovat, ale když to tedy vezmeme z toho jiného soudku, tak jsem se těšil na vysokohorské kyselo od mámy. Už je totiž nejvyšší čas jídelníček zpestřit českou kuchyní. Vajíčka teď hodně dlouho nechci vidět. 

Milan: Já jsem se nejvíc těšil na rodinu a na přítelkyni, která mi hrozně chyběla. Taky už se těším na české jídlo. Já osobně si na jídlo, nemůžu stěžovat. Dobrý byly hlavně dezertíky a potěšily i steaky a hamburgery. Vytvořené zázemí na závodech můžu chválit. Vzpomeňme, že dřív na Dakaru neměli vůbec nic a jak dojeli, tak sebou flákli a hotovo.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 5x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist