Faro 2016 BMW R 1200 GS Adventure

Vlastník	hofi01
Vloženo	28.4.2015
Aktualizováno	24.3.2024
Zobrazeno	15 865x

FARO 2016

pá. 1.7.2016 - 287 km (49.515-49.802)
trasa : Holešice – Tábor – Rožmitál pod Třemšínem – Plzeň – Chodová Planá

Před 14 hodinou odcházím z práce a bez zdržování valím domů, Alča už dovolenou má, takže stihla zabalit všechny věci. Mě už čeká jenom to nabalit na motorku. S Pavlem z Jihlavy jsme domluveni, že vyrazíme asi kolem 16 hodiny. Nakonec se s námi ale ještě přijíždí rozloučit rodiče a brácha s rodinou, takže odjezd se nakonec posouvá na půl 5. Děláme nezbytné odjezdové foto, Brambora chytá na drc a už si to mastíme směr Jindřichův Hradec, Tábor. Za Táborem na benzině v Drhovicích máme sraz s Pavlem. Moc se nezdržujeme, vzhledem k uzavírce Žďákovského mostu musíme jet spodem přes Zvíkovské Podhradí. V Rožmitálu pod Třemšínem máme sraz s dalším členem výpravy Jindrou alias Slimem. Ještě se zde potkáváme s Honzou z Plzně, který též míří do Fara, jeho odjezd je ale až za týden a cestu si zkracuje trajektem z italského Livorna až do Maroka a poté přes Gibraltarský průplav dolů do Španělska. Probíhá malá rozprava, protože s Honzou jsme se neviděli a Jindra s Pavlem se také neznají (Pavlovi jsem nabídl, že se může přidat k nám, když jsem si přečetl na foru motorkari.cz, že hledá parťáky na cestu). Honza se nabídl, že nás povede do Plzně, tam se od nás odděluje a my míříme dál do Chodové Plané, kde máme zajištěné nocování u příbuzných Alči. Rozhodli jsme se využít tuto variantu, protože je to téměř na hranicích a tudíž hned zítra ráno můžeme začít ukrajovat km na německém území.. U příbuzných jsme již očekávání, chlazené pivo a maso na grilu již bylo nachystáno, chvíli splkneme a jde se spát. Zítra nás čeká náročný den, respektive následující dva dny, kdy máme naplánován přesun až pod Bordeaux na Duna du Pyla..

so. 2.7.2016 – 872 km (49.802-50.674)
trasa : Chodová Planá – Nürnberg -Karlsruhe – Mulhouse – Besancon – Montceau-les-Mines

Ráno se loučíme v Plané, vrkneme plynem a už jsme na německé dálnici. Po pár km se zatahuje a začínají nám na hlavu padat sračky, tohle naštěstí jistí parádní nepromoky z pracovních oděvů za 250,-, vypadáme sice tak trochu jako silničáři, ale fungují dobře. Německo celkem ubývá, držíme pořád kolem 120-130 km/h, pokud to jde. Kolem 14 hodiny přejíždíme most přes Rýn a jsme ve Francii. Tady rychlostní průměr značně klesá, protože odmítáme platit šílené mýtné a proto jedeme po neplacených silnicích. K večeru začínáme hledat nocleh, ale trochu se nám nedaří, intenzivněji hledáme v Montceau-les-Mines, kde po několika planých pokusech zašít se někde na louce u lesa přijíždíme k nějakým samotám. Zde už Alče dochází trpělivost, seskakuje z motorky a jde se domácích zeptat, zda si můžeme u nich na pozemku do rána postavit stan. Mladá francouzska sice odmítá, ale odvádí nás o jednu usedlost zpět a ukazuje nám na plac, který se nám před chvílí líbil. Vychází starší paní, se kterou se domlouváme rukama nohama, a ukazuje nám, kde si můžeme postavit stany a že motorky si můžeme dát pod přístřešek. Nakonec to řešíme tak, že stany ani nestavíme, pod přístřeškem je dost místa pro nás i motorky.

ne. 3.7.2016 – 614 km (50.674-51.288)
trasa : Motceau-les-Mines – Montlucon – Angouleme – Bordeaux – Duna du Pyla

Ráno je nádherné, vaříme kávu, lehce posnídáme, sedáme na motorky a zakrajujeme další km k cíli dnešního dne a prvnímu cíli naší dovolené. Plánovaná cesta vede střídavě po silnicích pro motorová vozidla a silnicích 1. třídy, ubíhá celkem svižně. Z rána je sice trochu chladno, ale to není žádný problém. Bordeaux projíždíme po okruhu, je sice nedělní odpoledne, takže provoz pravděpodobně není tak silný, i tak je to ale slušný maso. Zajímavý je most přes řeku Garonnu, který nám nabízí na svém vrcholu pěkný pohled na město, samozřemně jenom při přejezdu. Pár km před cílem naší cesty se v protisměru štosují několikakilometrové kolony aut a my jsme rádi, že je neděle odpoledne a ne třeba pátek. Přijíždíme do kempu přímo pod dunou. Místo mají, takže pohoda, dostáváme přidělený plac za 43 euro, když to rozpočítáme na 4 lidi, není to tak hrozné. Už od brány kempu nás ohromuje cca 100 metrová stěna písku, která se vypíná za borovicovým lesíkem, ve kterém se kemp nachází. Stavíme stany a hurá na dunu. Výstup nahoru je docela brutus, tak do třechčtvrtin výšky je sice hliníkový žebřík, který usnadňuje výstup, posledních cca 30 metrů už bez řebříku je ale fakt záběr. Pohled z duny je ale jedním slovem famózní, shodujeme se na tom, že tenhle první zájmový bod naší dovolené je prostě bomba. Aby ne, má se jednat o největší dunu v Evropě. Když máme pocit, že jsme dostatečně ukojili své smysly touto nádherou, přichází na nás žízeň. Vracíme se tedy do kempu a jdeme na pivo, nakonec ale vzhledem k ceně dáváme každý pouze jedno, no 7 euro za pivo je fakt docela dost :P

po. 4.7.2016 – 472 km (51.228-51.760)
trasa : Duna du Pyla – Orthez – Canfranc – Jaca – Tudela – NP Bardas Reales

U ranní kávy mrkáme do mapy kudy se vydáme k dalšímu cíli do Canfranc, vyrážíme kolem pobřeží a užíváme poslední pohledy na dunu. Projíždíme Mont de Marsan a za Orthez už se kocháme výhledy na Pyreneje, na začátku Pyrenejí zastavujeme u viaduktu Aire du Viaduc d'Escot, odpočíváme, fotíme, díváme se na orly, jak plachtí vysoko u vrcholků skal. Do Canfranc míříme přes pas Col du Somport, máme krásné počasí, takže se nám naskýtají krásné výhledy na vrcholky hor, nahoře nezbytná fotka se značkou Espana. Sjíždíme k nádraží (nádraží v Canfranc bylo ve své době největší přestupní nádraží v Evropě), to už je po rekonstrukci (v roce 2008, když jsme zde byli se nacházelo pod lešením), okna i dveře jsou však zabedněny, takže dovnitř jsme se bohužel nedostali. Sjíždíme z Pyrenejí dolů směr Jaca, a dolů na NP Bardenas Reales. Část cesty vede přes Sierra de San Juan la Peňa – parádní svezení, pokoukání. Blíží se nám pomalu večer, jsme u Tudely, padá rozhodnutí, že ještě dojedeme do cíle dnešního dne, do NP Bardenas Reales. V navigaci mám nastaven bod blízko vojenské základny, po cestě stále hledáme plac na přenocovaní, ale nikde se nám moc nedaří, navíc v dálce je úplné černo a zdá se, že bouřka dojde i sem. Nakonec nacházíme azyl v opuštěné salaši, původní plán přespat na dvorku se mění ve chvíli, kdy doráží bouřka sem. Rychle přejíždíme s motorkama dovnitř do maštale, kde asi na metrové vrstvě starého ovčího hnoje nakonec nocujeme. Bouřka nakonec trvá cca od 20 hodin asi do půlnoci, kolem nás tečou potoky vody, která strhává všechen prach a mění se v docela dost slušné bláto. Nakonec jsme rádi, že máme střechu nad hlavou a ne stan postavený někde v dolíku. Když si odmyslíme ten smrad a dotěrný hmyz, je to vlastně docela pěkná dobrodružná romantická noc – déšť bubnuje na plechovou střechu, osvětlená vojenská základna svítí do noci, prostě paráda :D

út. 5.7.2016 – 317 km (51.760-52.077)
trasa : NP Bardenas Reales – Soria – Alcolea del Pinar - Sacedon

Ranní paprsky slunce nám osvětlují náš „hotýlek“ a my se probouzíme do krásného rána, jako pokaždé vaříme ranní kávu, já obcházím naše bydlení a fotím v ranním slunci tu nádhernou měsíční krajinu. Máme trochu obavu z blátivého výjezdu zpět na zpevněnou cestu, tato se ale naštěstí nepotvrzuje. Poslední foto, motor vrčí, řadím za jedna, zadní kolo lehce hrábne a za chvíli už máme pod koly opět asfalt a Bardenas Reales mizí v nenávratnu. Původní plán jet před Cuencu měníme a jedeme rovnou směr Soria, projíždíme opuštěnými vesničkami, kocháme se krajinou. V městečku Almazán parkujeme před naším oblíbeným španělským nákupákem 100% Dia, kde nakupujeme „oběd“, na konci ulice tankujeme a pak se vracíme přímo na historické náměstí, kde ve stínu stromů obědváme. Po jídle následuje lehoučká siesta a už zase sedáme na motorky, míříme na Alcolea del Pinar a poté z A2 odbočujeme na N-204 směr Sacodón. Za odbočkou najíždíme do Sierra de Megarrón, kde si konečně zase chvíli užíváme zatáčky a výhledy. To už se ale přibližujeme k přehradě Embalse de Entrepeñas, asi uprostřed přejíždíme Viaducto de Entrepeñas, kde děláme příjemnou pauzičku na foto. Domluváme se, že zkusíme někde v okolí najít kemp, navigace ale nabízí nejbližší kemp až ve 100 km vzdálené Cuence. Objíždíme zbytek přehrady a po ubytování ani památky, dojíždíme do Sacedónu, potřebujeme natankovat a před benzinou si Alča i Jindra všímají cedule odkazující na kemp. Máme štěstí, kemp tu je a tak neváháme a zůstáváme zde. Dáváme se trochu do cajku a jdeme se projít městem s myšlenkou někde se najíst. Restaurace otevřené jsou, ale nikde žádné jídlo, jenom pití ! Ve Španělsku se nevaří ?! Nakonec se tedy vracíme zpět do kempu a rozbalujeme zásoby jídla, které máme sebou. Den máme ještě okořeněný noční bouřkou, kdy se zvedá silný vítr, takže narychlo balíme moskytieru stanu, přenášíme věci do umývárny a dospáváme zbytek noci tam.

st. 6.7.2016 – 367 km (52.077-52.444)
trasa : Sacedón – Toledo – Consuegra – Lagunas de Ruidera

Trasu dne máme máme nahrubo naplánovou, proto po nezbytném ranním kafi sedáme na motorky a vyrážíme směr Toledo. Hned ze Sacedónu se nám silnice hezky kroutí a za malou chvíli už jsme pod hrází přehrady. Až do Tarancónu si užíváme pohodu okresních silnic, dál už se napojujeme na hlavní, tzv. starou dálnici a teprve ve městě Ocaña si děláme první pauzu na tankování a jídlo, opět v našem oblíbeném nákupním středistku Dia. Do Toleda je to kousek, slunce opět peče. Já s nostalgií vzpomínám na přejezd Německa, kdy nám pršelo a teploměr motorky ukazoval 17 stupňů. Jasně, není to ideál, ale mojí prdeli to vyhovovalo víc, než 40+ :D Přijíždíme do Toleda, najíždíme až do centra a parkujeme za pomoci místního policisty přímo v uličce pod katedrálou Santa Iglesia Catedral Primada de Toledo. Odměňujeme poldu jednou teplou plzní za ochotu a cvakáme společné foto. Převlékáme se do kraťasů a vyrážíme do víru ulic. Procházka historickým centrem Toleda je super. Naši 3-4 hodinovou náštěvu tohoto pěkného města zakončujeme prohlídkou katedrály, tuto nelze než doporučit, tak jak je katedrála obrovská a krásná zvenčí, tak uvnitř působí doslova monstrózně, neuvěřitelná velikost, pracná a drahá výzdoba. Vyrazila nám dech ! Ale zpět do rozpálených ulic, motorku nemáme od hlavního vchodu snad ani 50 metrů, čeká nás nepříjemné převlékání s pohodlných kraťasů zpět do motohadrů a než se stihneme nachystat k odjezdu, tak jsme opět splavení jak myšáci. Naštěstí náš další cíl je vzdálen necelých 70 km a cesta po silnici CM-42 utíká rychle, musíme však cestou dát pauzu na chladné osvěžení z lednice na benzině. Pár dalších minut v sedle a už vidíme na kopci před sebou větrné mlýny, tak jsme tady, zde důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha bojoval s těmito „obry“ ( u sochy jeho stvořitele, spisovatele Miguela de Cervantese y Saavedra jsme si udělali foto v Toledu ). Z místa je pěkný výhled do okolní krajiny, děláme pár foto a pokračujeme dál. V okolí města Ruidera vidíme na mapě kemp, takže hurá tam. Jedeme celkem svižně a okolní krajina začíná být opět trochu zajímavá, takže za hodinu jsme tam. Ještě projíždíme kolem několika lagun dolů na jih a ubytováváme se v kempu Los Batanes. Rozbíjíme stany, dáváme sprchu, večeři v restauraci zapíjíme vychlazeným pivem, prostě fajn dovolená. Příště by ale určitě stálo za to se tu zdržet a strávit trochu času v okolí lagun, musí tu být dobré koupání. S těmito myšlenkami usínáme.

čt. 7.7.2016 – 353 km (52.444-52.797)
trasa : Lagunas de Ruidera – Guadalest – Calp - Altea

Další ráno už se nám téměř stává rutinou, sbalit věci, přitom uvařit kávu, nabalit vše na motorku, obléci motohadry a vyrážíme dál vstříc dalším zážitkům a krásným místům, které nám tahle země nabízí. Najíždíme na C-30 a tato nás navádí zpět na N-430, po které jsme včera o pár km zpět přijeli, míříme po ní dál na východ přes Albacete a Almansu směr Alcoi. U Alcoi odbočujeme na silnici CV-70, která nás vede až k dnešnímu prvnímu cíli, kterým je Guadalest. Tato úzká horská silnička nám nabízí zase úplně jiné svezení, rychlostní průměr prudce klesá, nepřehledné zatáčky nedovolují příliš letět, zato levá zatáčka střídá pravou a konečně si celkem užíváme, byť nízká rychlost ruku v ruce s šílenou teplotou na španělském poledním slunci je značně únavná. Už ale vidíme náš cíl, hrad na skále v Guadalestu. Fotím, sjíždíme pár dalších zatáček a jsme v cíli. Parkujeme dole na parkovišti za velkými betonovými květináči, nezabíráme tedy místo autům a místní mladík, vybírající zde desátky za parkovné, po nás nic nechce. Věci opět připínáme k motorce a nalehko odcházíme nahoru na hrad. Procházíme pod kapličkou na skále a už jsme na nádvoří. Lidí je tu na můj vkus zbytečně moc, samý krámek s krámy, kocháme se pohledem na Embassament de Guadalest, což je přehrada pod hradem. Tady odtud dokonce vidíme pobřeží, které je dle navigace vzdálené asi 30 km (na překonání této vzdálenosti potřebujeme nakonec asi hodinu). Přesně tam máme namířeno, jedeme do města Calp, u kterého se do moře vypíná skála Penon de Ifach. Prodíráme se městem v poměrně silném provozu a nakonec přijíždíme přímo pod skálu k přístavu, což se ukazuje jako nepříliš šťastné řešení. Jít nahoru nemáme, vzhledem k pokročilé odpolední době, čas. A udělat si odtud pěkné foto skály taky nejde. Takže odjíždíme směrem na Alteu hledat ubytování. Těch pár km do Altei bylo utrpení, silný provoz, nemožnost protlačit se mezi auty dopředu, po přejetí odbočky ke kempu neskutečné martyrium s otočením, každopádně nakonec dojíždíme už celkem unaveni, ale v pořádku ke kempu Cap Blanche. Rozbíjíme stany a poté jdeme naše „vlčáky“ (čti spařené prdele :D ) poprvé vykoupat do moře.

pá. 8.7.2016 – 371 km (52.797-53.167)
trasa : Altea – maják Cabo de Gata – kemp San Jose

Dnešní den nás má zavézt do NP Cabo de Gata, nejdříve je ale nutné se přesunout pár set km jihozápadním směrem. Takže po ranních rituálech sedáme na naše ocelové oře a kousek za Alteou najíždíme na AP-7 z níž už za malou chvíli pozorujeme město mrakodrapů – Benidorm, vypadá zajímavě, bohužel jak už to tak bývá, nemáme tolik času, abychom si ho mohli prohlédnout. Objíždíme města Elx, Murcia, Lorca. Před Huércal-Overa sjíždíme z hlavní, nyní již A-7, do města. Je čas kávy a oběda. Nákup proběhne v marketu Dia a na vedlejší benzinové pumpě ve stínu hodujeme. Vím, hodovat není ten správný výraz, prostě do sebe normálně natlačíme výborné čerstvé pečivo, sýr, olivy, sem tam nějaký rybí salát, takže hlady rozhodně netrpíme, ale ze svých cest po balkánu znám pravý význam slova hodovat Jsme na cestě teprve osmý den, ale i tak se naše dny stávají rutinou, alespoň co se provozních záležitostí týká. Zakrojíme dalších cca 100 km a už odbočujeme z hlavní, míříme směrem na San Miguel de Cabo de Gata, všude v okolí je neuvěřitelné množství obrovských foliovníků, většina z nich vypadá dost zanedbaně, ne-li opuštěně. Potrhané folie na nich vlají, ale již z dálnice to byl velmi zajímavý pohled. Nyní projíždíme mezi nimi, kolem se povalují odpadky, prostě takový špinavý venkov. A to už by jsme měli být v NP ?? Za San Miguel de Cabo de Gata, které leží na pobřeží, se prudce lámeme doleva. Jedeme silničkou, již z pravé strany lemuje 6km pláž a z levé strany Salinas de Cabo de Gata. Pak se uzká silnička začíná zvedat pár desítek metrů nad hladinu moře, zahne za skálu a už vidíme náš cíl. Maják na Cabo de Gata, nádherný výhled. Hned zastavujeme a jdeme fotit. Sjíždíme těch pár set metrů a už jsme tu. Nasáváme tu nádheru. Výhled na skály v moři o které se rozbíjí vlny, pár lidí se tu potápí, nedaleko pluje plachetnice, no prostě další top cíl. Nějaký pár zde prodává nějaké pamětní cetky, neodolám a kupuji Alče pěkné ručně dělané náušnice. Nějakou památku z cesty je třeba si dovézt, zvláště, když nám zde bylo hezky. Od prodávajícího děvčete získáváme informaci, že v nedalekém San José je pěkný kemp. Musíme se ale vrátit zpět a celý NP objet, zde od majáku sice vede prašná cesta, ale není možné ji jet motorovým vozidlem. Klepu tedy do navigace San José, nu 30 km není tak moc a čas máme skvělý. Na pohodu se tedy přesouváme nám již známou cestou, znovu fotíme Salinas i pláž. Pak znovu mezi foliovníky, pak pár zatáček krajinou jak z westernu, je bomba to takhle vidět, cítit. To už ale vjíždíme do San José. Camping Albergue Tau nacházíme rychle, hned na začátku na něj odkazuje značka. Po administrativní proceduře rozbíjíme stany, sprcha a už kráčíme asi půl km na pláž. Koupel dává jenom Pavel, poté procházíme vedlejší minipřístav a dáváme pivo v přilehlé restauraci. Další pěkný den je za námi. Usínáme s myšlenkami na další dny a cíle.

so. 9.7.2016 – 248 km (53.168-53.416)
trasa : kemp San Jose – Mini Hollywood – Sierra Nevada – kemp las Lomas v
Güejar Sierra

Natěšeni na dnešní cíle, které nesou názvy Mini Hollywood, poušť Tabernas, Sierra Nevada, vyskakujeme ze spacáků. Brzy poté máme sbaleno a opuštíme San José po silnici AL-3108, je krásné slunné ráno, opět projíždíme tento jakoby turisticky zapomenutý kout Španělska mezi mnoha a mnoha foliovníky. To už se ale napojujeme na A-7, u Almérie z ní sjíždíme na A-92. Pár minut svižné jízdy a sjíždíme k prvnímu cíli – filmovému westernovému městečku Mini Hollywood. Jsme zde ale příliš brzy, hodinu čekat se nám nechce, navíc cena 37euro za vstup se nám zdá hodně s ohledem na to, že zde nemáme v úmyslu trávit den, ale chtěli jsme si ho jenom prohlédnout. Jedeme tedy pryč, kousek dál je další filmové městečko Fort Bravo, ke kterému vede šotolinová cesta a exkurzi až tam si dělá pouze Jindra. My jej zatím fotíme zdálky. Pak už pokračujeme dál v naší naplánované cestě. Vracíme se zpět do Gádoru, abychom vjeli do Sierra Nevady. Cestou nás zaujaly domy zapuštěné do skály, tak že zděné měly jenom čelní zdi. Je jich tu celkem hodně, asi dobré řešení, jak si ve zdejším klimatu zajistit alespoň trochu snesitelné podmínky pro bydlení. Projíždíme úzkými uličkami a těsně před mostem už za sebou nevidíme Pavla. Chvíli čekáme na mostě a když nepřijíždí vracíme se zpět. Dojíždíme k ostřejší levotočivé zatáčce a před ní už nás místní upozorňují, ať jedeme pomalu. To už se dostavil onen neblahý pocit, že se stalo něco, co se stát nemělo. Ano je to tak, Pavel spadnul. Naštěstí je celý, zhodnocujeme stav motorky, dá se na ní pokračovat, přejíždíme tedy asi 500 metrů na druhý konec města do stínu a tam sundaváme plexi, které brání zatáčení, jak se pohnulo celé lešení držící kapotáž. Následně všechny ostré hrany olepujeme páskou a můžeme pokračovat. Napojujeme se na A-348 a začínáme si po dlouhé době užívat nádhernou horskou silnici, výhledy, zatáčky, vedro. Sjíždíme do Laujar de Andarax, kde musíme dát odpočinout našim osezeným zadkům. Na konci městečka odbočujeme na AL-5402, úzkou horskou silničku, která rozhodně není hlavním tahem, prudké nepřehledné vracečky značně snižují rychlost jízdy, ale je to super. Následně se napojujeme na A-337, v nejvyšším bodě se dostáváme až do výšky 2.046 mnm, odtud už následuje jenom sjezd, projíždíme město La Calahorra. Opět se napojujeme na hlavní, města Guadix a Purullena po ní objíždíme a za nimi zpět do hor. Napojujeme se na silnici GR-3201 a začíná dalších 45 km, které nelze než doporučit. Jedeme kolem přehrad Embalse de Quéntar a Embalse de Canales. Tu druhou už ale objíždíme po GR-3200 a tato nás vede až do kempu Camping Las Lomas, který je na začátku Güejar Sierra. Ve 40°C jsme rádi, že naše dnešní etapa končí, v recepci kempu nakupujeme studené pivo, po rozbití stanů jdeme do bazénu. Večer se shodujeme na tom (tedy kromě Pavla :) ), že dnešní den byl, co se týká silnic a výhledů, zatím nejlepší z celé dovolené.

ne. 10.7.2016 – 280 km (53.413-53.693)
trasa : kemp las Lomas v Güejar Sierra – Pico Veleta – Alhambra – camp El Sur v Rondě

Ranní sluníčko nás vytahuje ze stanů, snídáme a užíváme si výhled z kempu, je vidět nedaleká Granada, pod námi přehrada Canales, krásné místo. A to nám den teprve začíná ! Kolem půl 9 už sedláme motorky u recepce kempu. Vracíme se kousek stejnou cestou, kterou jsme včera přijeli, tedy do Los Pinillos a zde se napojujeme A-395, nejvyšší silnici v Evropě, která vede až do 3396 m n.m k vrcholu Pico Veleta. Je vidět, že je to takový španělský Grossglockner, motorek, cyklistů a dalších motoristů je zde opravdu dost. Není divu, slušný asfaltový povrch se kroutí jak had po úbočí kopců, na vrcholcích pozůstatky sněhové pokrývky, dole v dálce už pomalu mizí před chvílí dobře viditelná Granada. Taháme za plyn a radujeme se z každé další zatáčky. Pro tyhle okamžiky milujeme motorky, a rázem jsou zapomenuty i ty nepříliš zajímavé mnoha set kilometrové přejezdy, kterým se nelze při cestě až sem, dolů do Sierra Nevady, vyhnout. V euforii dojíždíme na point Hoya De La Mora, kde se zastavujeme na parkovišti před značkou zákaz vjezdu, navigace ukazuje nadmořskou výšku 2512 m n.m. Sedáme k bistru, dáváme si kávu a pozorujeme mumraj pěších a cyklistů, kteří pokračují dál, čeká je dalších 10 km, které je vynesou až k již zmíněnému vrcholu. Po kávě u motorek prohodíme pár slov se španělským párem, který si stejně jako my, přijel na svém V-Stromu 650 užít krásné neděle. K dnešnímu dalšímu cíli, paláci Alhambra v Granadě, nám navigace ukazuje necelých 40 km. Zatáčkami, kterými jsme se před chvílí šplhali nahoru nyní padáme zpět. Malá zastávka na tankování a za pár minut už parkujeme před Alhambrou. Máme štěstí, bez problémů parkujeme a navíc se i bez fronty dostáváme na prohlídku zahrad a paláců. Alhambra, doslovně „Rudý hrad“, je středověký komplex paláců a pevností maurských panovníků Granady, dnes zapsaný na seznamu Světového dědictví UNESCO. Přímo do hlavních paláců si ještě musíme vystát frontu, ta půlhodinka ale stála za to. Bohatě zdobené interiéry palaců jsou jedním slovem nádherné. Celkem jsme Alhambře věnovali poctivé 3 hodiny a byl to velmi hezky strávený čas, a to i přes teplotu jistě atakující 40°C :) V brutálním horku se nám moc do motohadrů nechce, ale s vidinou dalších cílů vzhůru do toho. Projíždíme nedělní Granadu, najíždíme na A-92 a kolem měst Loja, Archidona míříme k cíli. Před Campilosem uhýbáme vlevo a už směřujeme k Rondě. Během těch necelých 200 km musíme udělat 3 přestávky na chladné pití, palubní teploměr ukazuje 41,5°C, voda z camelbagu nám nechutná. Už před Rondou vidíme u silnice odkazy na kempy, nakonec přijíždíme do kempu El Sur, který má skvělou polohu, je to z něj pouhých 2,5 km přímo k mostu Puente Nuevo, je 19 hodin, stan máme postavený, využíváme sprchu a kolem 20 hodiny vyjíždíme pěkně nalehko já s Alčou a Jindra nasát atmosféru večerní Rondy. Pavel se nechce, zůstává v kempu. Přejíždíme most a v boční uličce, nedaleko Church of Our Lady of Mercy Round, parkujeme. Procházíme se parkem Alameda Del Tajo, bohužel jenom zvenčí obdivujeme Plaza de Toros, a pak především 120 metrů vysoký most Puente Nuevo postavený v letech 1759 až 1793 přes rokli El Tajo. Na náměstí del Socorro si dáváme večeři – paellu s mořskými plody a kuřecím masem. |Místní zde sledují právě probíhající finále ME ve fotbale, všehochuť lidí, od malých dětí po staršiny, sedí, prochází se, povídají si. Atmosféra je úžasná, přesně takto jsem si to představoval, když jsem zde byl před 8-mi lety na své první cestě do Fara. Tenkrát jsem si říkal, že by bylo fajn tu zůstat na noc a užít si to tu. Po setmění ještě procházíme dál město, jdeme udělat noční foto mostu ze spodní vyhlídky, dál obdivujeme krásně nasvícený kostel Parroquia Santa María la Mayor. Pak ještě s místními koukneme na pár minut prodloužení fotbalu a kolem 1 hodiny v noci se vracíme do kempu. Tam nám Pavel hlásí, že sem dorazili další češi mířící do Fara. Zhodnotím-li dnešní den, mohu konstatovat, že atraktivností přebil ten včerejší – dnes to bylo top, navíc se mi zde v Rondě splnil dávný malý sen. A bylo to o to lepší, že jsem se to tuhle úžasnou atmosféru mohl podělit jak s Jindrou, tak hlavně s mojí ženou Alčou, která je mi dobrým parťákem na motorce už druhou sezónu.

po. 11.7.2016 – 262 km (53.693-53.955)
trasa : Ronda El Sur – Gibraltar – Benamahoma kemp Los Linares

Máme tu další krásné ráno, sluníčko, snídaně, balení, pohoda, těšíme se na cestu na Gibraltar přes hory, jakožto i na Gibraltar jako cíl. Musíme před vrata pro motorky (jak jsme se vrátili pozdě v noci, nemohli jsme už zajet dovnitř mezi stany), nabalíme věci, vyjíždíme za bránu, platíme a hned před kempem najíždíme na A-369. Cesta se krásně kroutí jak had mezi kopci, za pár km zastavujeme na vyhlídce a fotíme vesničku Benadalid, míjíme Algatocín, jednu z mnoha těch pěkných bílých vesniček nastřelených na svazích kopců. V Gaucínu zastavujeme nabrat palivo a osvěžit se, protože opět začíná sluníčko připalovat. Prakticky hned za pumpou odbočujeme na A-377. Už je znát, že sjíždíme zase k moři, silnice se pomalu narovnává a jak se blížíme pobřeží, ukazuje navigace dokonce -2 m.n.m. Napojujeme se na AP-7 a za malou chvíli sjíždíme na město La Linea. Zde značně houstne provoz, tlačíme se co nám naše naložené motorky dovolují. Mezi dvěma proudy aut se tlačí další 3 proudy všudypřítomných skútrů. V jednu chvíli, kdy jsem si myslel, že to mám kufry mezi auty opravdu jenom pár cm, se zleva mezi mnou a autem prohnal ještě skútr. To jsem si málem cvrknul.. O 2-3 minuty později už stojíme na hranicích, úředník mrká do pasů a hned nás posílá dál. Zastavujeme, potřebujeme se protáhnout po té náročné tlačenici. Policie nás ale vyhání ze zákazu stání, hned nato stojíme téměř na začátku kolony a dáváme přednost letadlu právě rolujícímu na start. Myslím, že je to jedinečný zážitek. Letadlo startuje a nám začíná další tlačenice hustým gibraltarským provozem, než se projede město až na Europa Point, je to další hutných 6 km. A jsme tady, fotíme, koukáme na protější břehy Afriky, jsme tak blízko !! Je poměrně slušná viditelnost. Dalekohledem dokonce vidíme Ceutu, španělské město na africkém území. Nacházíme se na nejjižnějším bodu naší cesty. Když se dostatečně pokocháme, vyrážíme nahoru do NP Upper Rock, zde nás čeká zklamání, tam kde jsme před osmi lety zakoupili lístky a jeli na motorkách nahoru, jsme tentokrát zastaveni. Je nám vysvětleno, že musíme dolů do města na parkoviště a tam sednout na speciální taxi, která vozí turisty nahoru. Holt byznys je byznys. Klukům se už nahoru nechce, opouštíme tedy s hořkostí na jazyku předčasně Gibraltar. První cíl, který tak nějak nevyšel dle představ. V La Línea využíváme supermerkado k levnému nákupu a následnému obědu. Vymotáváme se z města a za pár minut už ukrajujeme kilometry silnice A-381 směr Jerez de la Frontera. Po cestě přemýšlíme, kam pojedeme nocovat. K moři se nám nechce, zkoušíme tedy odbočit na A-389 a jedeme do Arcos de la Frontera, kde mám značený kemp. Po příjezdu na místo nám obsluha na benzině sděluje, že zde ve městě žádný kemp není, ať jedeme k moři. To je ale dalších 100 km a na to nemáme síly a náladu, je 40°C. Alče je ještě ke všemu špatně, pravděpodobně z tohoto horka. Za chvíli nám dotyčný přináší mapu s tím, že asi 30 km odtud, v Parque Natural Sierra de Grazalema, je několik značených kempů. Vyjíždíme. Za půl hodiny jsme v Prado del Rey, kde jsme opět neúspěšní, žádný kemp se nám najít nepodařilo. Další pokus v El Bosque, zde kemp nacházíme, brána je však zavřená a za ní se prohání děti. Jedno z větších dětí nám sděluje, že kemp je zavřený a ať jedeme do Benamahoma, tam prý je otevřený určitě. Už toho máme plné zuby, ale jedeme. Náš čtvrtý pokus je naštěstí úspěšný. Kemp Los Linares byl prakticky úplně prázdný, kromě nějakých skautů jsme zde jediní návštěvníci. Už chápeme slova obsluhy čerpací stanice z Arcos de la Frontera, že zde ve vnitrozemí všechny kempy zkrachovaly. Všichni dovolenkáři prostě jezdí k moři.

út. 12.7.2016 – 343 km (53.955-54.298)
trasa : Benamahoma – Huelva ( Kolumbovi lodě ) - Faro

Do cíle cesty to máme už jenom něco kolem 300 km a tak nechvátáme. Vstáváme v 8. hodin, na pohodu posnídáme a vyrážíme po A-373 na Villamartin a odtud po A-371 směr Sevilla. Sevillu projíždíme kolem 11. hodiny po okruhu a míříme západním směrem na Portugalsko. Hlavou se nám honí myšlenka, že by určitě stálo zato někdy se podívat do centra a strávit zde pár hodin. Už je také třeba nabrat palivo a tak sjíždíme u Ikei, kde máme značenou čerpací stanici. Po doplnění paliva Pavlova motorka nejde nastartovat. Od kluků na benzině dostáváme tip, že 300 metrů odtud je velký servis motorek. Sedáme s Alčou na motorku a jedeme to omrknout. Hned za dalším kruháčem nacházíme servis MOTOS TORTOSA (37°23'13.3"N 6°02'53.6"W). Jedu zpět za Jindrou a Pavlem, Alču nechávám v servisu. Pavlova Banditu roztlačíme a přejíždíme za Alčou. Kluci ze servisu jsou velmi ochotní, během chvíle mají motorku proměřenou, dobíjí dobře, baterka KO, je to dobré, nejmenší možná závada. Dávají Banďourovi novou, ještě opravují Pavlovi uražené zrcátko po pádu v Gádoru, a za slabou hodinku odjíždíme. Byli ochotní, milí a šikovní, celkem náhoda a naše štěstí, že se závada stala právě kousek odtud. Po hlavní silnici cesta svižně utíká a netrvá dlouho, když sjíždíme na město Huelva. Míříme k doku La Rabida, kde jsou zakotveny repliky Kolumbových lodí. Teprve takto naživo si člověk uvědomí, jak drsný musel být život mořeplavců, na jakých kocábkách trávili měsíce a měsíce na mořích a oceánech. Skvělý zážitek a opět doporučeníhodný cíl ! Do Fara je to co by kamenem dohodil, je ale brutální hic, cestujeme tedy se zastávkami na osvěžení. Ale co, však cíl je na dosah a nezáleží na tom, kdy dorazíme. Valíme po dálnici, později zjišťujeme, že placené, ale nikdo nikde po nás nic nechtěl, ani se nám nepodařilo zjistit, kde se mýtné platí. A je to tu !!, sjíždíme do Fara, jedeme směr letiště, poblíž kterého se koná sraz. Jak se letišti blížíme houstne i počet motorek, jezdí jich tu fakt dost a stejně tak i bivakujících je zde už poměrně hodně, a to je teprve úterý podvečer (sraz začíná oficiálně ve čtvrtek). Místo na stany nacházíme úplně parádní hned u plotu u hlavní silnice. Stavíme si stan mezi dva stromy, zde budeme mít stín po celý den. Dost důležitý detail vzhledem k tomu, že zde budeme několik dní žít v našem plátěném 1+KK. Usínáme unaveni, spokojeni, jsme v cíli cesty, stáváme se součásí kultovní záležitosti, 35. ročníku srazu ve Faru!, máme za sebou 12. dní cesty a přesně 4.783 km. Co chtít víc..

st. 13.7.2016 – 261 km (54.298-54.559)
trasa : Faro – Cabo de Sao Vicente – Sagres - Silves – Faro

Dnešní den hodláme využít k výletu na nejjihozápadnější výspu pevninské Evropy – maják Cabo de Sao Vicente. Sraz oficiálně začíná až zítra, takže ani nepřijdeme o případný program. Vstáváme tedy někdy kolem 8 hodiny, není kam spěchat. Posnídáme a pak v klidu vyrážíme. Jedeme ve třech, Pavel zůstává „doma“. Do cíle je to cca 120 km, jedeme ale mimo placenou dálnici a jde to poměrně pomalu. Část cesty byla rozkopaná, když už to vypadalo nadějně, tak přijíždíme k nehodě (Portugalci jsou zřejmě velmi špatní řidiči, na těch pár km, které jsme zde celkově najeli, jsme se dostali snad ke 3-4 nehodám). Blížíme se k cíli, před Sagres se znatelně ochlazuje a to tak, že z 38°C leze teploměr sotva 20°C. Na posledních km za Sagres se přidává i slušný vítr. Parkujeme přímo u majáku. Trávíme zde příjemnou půlhodinku, uděláme pár fotek a přejíždíme zpět k Sagres, kde se nachází Fortaleza de Sagres, muzeum. Jdeme na prohlídku, která ale dle našeho názoru za ona 3 eura nestojí. Pokračujeme tedy dál v naší dnešní pouti, tu ale o 2 km dál, při projíždění města Sagres, přeruší opojná vůně jídla. Naše žaludky hlásí mozkovým buňkám, že je právě čas dát si oběd. Objednáváme tedy mořskou rybu, kterou postarší majitel restaurace připravuje ve venkovním grilu. Radost pohledět s jakým mistrovstvím naše jídlo připravuje. Sbíhající se sliny splachujeme dobrým pitím, a v tom už se na nás z talíře usmívá oku lahodící voňavý pokrm. Po vychutnání oběda pokračujeme, kochací jízdou přijíždíme do Silves, kde chceme navštívit tamnější hrad. Parkujeme u kostela pod hradem, je klasické vedro a jazyky se nám lepí na patro. Sedáme na zahrádku restaurace pod hradem a objednáváme chlazené pivko. Tomu se říká dovolená ! Hradní prohlídku absolvujeme hned poté. Cestou zpět ještě v Lagoa zastavujeme na nákup a tankování a za výživnou hodinku jsme zpět v kempu. Překvapuje nás, že už se vybírá vstup, platíme tedy 45 euro, za které dostáváme – vstupovou pásku na ruku, slosovatelné vstupenky (zájezd do Daytony, motocykl Indian), 3 jídla (sobota večeře, neděle snídaně a oběd), triko, odznak, nášivku a samolepku s logem letošního ročníku srazu. Zaparkujeme motorku k našemu bydlíku a jdeme užívat večera..

čt. 14.7.2016 – 7 km (54.559-54.566)
trasa : Playa de Faro

Probouzíme se do prvního dne srazu s euforickou náladou, zesiluje tok najíždějících motorkářů a to se nám dost líbí. Posnídáme a jdeme vyměnit trika, která jsme dostali při placení vstupu, za odpovídající velikost. U vstupu to žije vlastně úplně nejvíc. Dnešní den nemáme v plánu nikam jet, byť nám parta pohořeličáků dala tip na pěkný výlet na algarvské pláže. Necháme si je ale na nějaký další den. Vlastně jenom po obědě na chvíli přejíždíme na pláž zde ve Faru, jedeme kolem letiště, přejíždíme přes most, jsou to asi 3 km. Opalování nás moc nebaví, takže ležíme na sluníčku jenom chvíli, pak jdeme rozpálená těla zchladit do chladných vln Atlantiku. V baru na pláži se osvěžujeme jedním chlazeným a přesouváme se zpět do kempu. Zbytek odpoledne trávíme procháním kempu, focením (hlavně v expozici přestaveb je na co koukat), nákupy upomínkových předmětů, u vstupu si kupujeme kebab a pivo. Večer jdeme za zábavou, na podium přichází první kapela Frankie Chavez, pochopitelně jí neznáme a ani styl hudby nás moc neoslovuje. Po půlnoci jsme už unaveni a tak se druhé kapely nedočkáme. Jdeme se pokusit spát, to se nám ale kvůli hluku až tak moc nedaří.

pá. 15.7.2016 - 20 km (54.566-54.586)
trasa : Faro

Na dopoledne neplánujeme nic, tedy vlastně nabrat síly na odpoledne a hlavně večer. Takže po snídani zalézáme znovu do stanu a ještě zavíráme oko. Po poledni jedeme s Alčou na chvíli na pláž, řekli jsme si, že když už ji máme pod nosem, využijeme toho, byť nejsme zrovna typy plážových povalečů :D Naše obligátní hodinka válení se na sluníčku s koupačkou v chladných vlnách Atlantiku uběhla jak voda. Sedáme na motorku a jen tak nalehko přejíždíme do centra Fara, máme v plánu nákup, nejdřív ovšem chceme nasát atmosféru, která panuje přimo u přístavu dole ve městě. Vše se tento víkend točí kolem motorek, je jich neskutečně i tady dole, Moto Clube Faro má stánek s občerstvením i tady, v parku je velký stan s vystavenými motorkami, kde moje srdce zaplesá, když zde spatřím motokrosovou ČZ 250. Procházíme se uličkami, dopřejeme si zmrzlinu a kávu, fotíme si brazilskou ambasádu a pár dalších zajímavých budov. Trávíme zde hodně příjemné 2 hodiny. Následně přejíždíme k marketu Jumbo na nákup a znovu zpět do kempu. Do večera trávíme čas procházením kempem, je výhoda, že je pořád na co koukat (u přestaveb přibyly další motorky, dokonce je tu upravená Jawa 350, v prodejních stáncích vybíráme suvenýry pro rodinu, do toho si dáme pivko, atd). Večer přecházíme k hlavnímu podiu a zůstáváme na všechny 3 koncerty. Opět nás první dva nijak zvlášť neosloví, ale jako poslední hrají Jake a Elwood, kteří se nám líbí, je to kapela, jejíž český ekvivalent by s trochou nadsázky mohla být kapela Laura a její tygři. Uléháme kolem půl 4 v noci s pocitem dalšího hezky stráveného dne. Slibujeme si, že se ještě jednou podíváme do města, mohu ale prozradit, že jsme to už nestihli.

so. 16.7.2016 – 139 km (54.586-54.725)
trasa : Faro – Praia de Benagil – Faro

Čeká nás náročný den, dnes vrcholí sraz, večer mají být nejlepší kapely, sjede se nejvíc lidí a ještě jsme si na dnešek nechali návštěvu algarvských pláží. Po snídani, což bylo někdy mezi 9-10, vyrážíme po nám již dobře známé cestě (jeli jsme tudy na Cabo de Sao Vicente) a jedeme až pár km za Porsches, kde z N125 odbočujeme doleva na M1154 po které přijíždíme na Praia da Marinha, nad ní se procházíme až za Praia da Mesquita. Je to famozní pohled, neskutečná nádhera, jakou tu miliardy vln vytvořily vymíláním pískovcových skal. Jindra zůstává zde na pláži a jde se koupat, my s Alčou jedeme na vedlejší pláž Praia de Benagil, kde by měla být jeskyně, kterou vymlela voda. Všude na plážích jsou odkazy na lodičky, které vás převezou za 15 euro do jeskyně, ale pro velké vlny nejezdí. Stojíme na pláži, v dostatečné vzdálenosti od vody a čekáme na pěknou vlnu, chci vidět jak se rozbije o útes, abych mohl udělat foto. Jedna vlna, druhá.. A šup, máme vody po kolena, já v motooblečení, takže voda v botách :) To jsme teda až tak úplně nečekali. Koukáme jak se pár domorodců vrhá do vln, které jsou snad 2x vyšší, než oni. Blázni. No nakonec jsme tedy onu pláž v jeskyni, kvůli které jsme přijeli, neviděli, ale ani tak nelitujeme. (Jak později zjišťujeme, stáli jsme vedle ní, byla přímo vedle pláže Benagil, ale muselo se do ní z moře, nebo nahlédnout svrchu). Vracíme se na Praia da Marinha pro Jindru, pokochali jsme se dosyta, nafotili pár záběrů, můžeme tedy zpět. Bereme to ještě přes obchoďák Jumbo ve Faru. Od Fara směrem k letišti, potažmo ke kempu už provoz brutálně zhoustnul, mezi auty se tlačí hady a hady motorek, všechno koriguje policie. Tlačíme se do kempu k našemu stanu, tam už to naštěstí není tak strašné. Po návratu už je to tu jeden velký mumraj, jdeme si dát sprchu– je to venkovní sprcha s ledovou vodou, ta nás dostatečně osvěží po celodenním úmorném horku :) Jsme značně vyhlavovělí, vaříme si instantní polévku, Alča zajídá crossainem a jdeme na večeři. Na tu máme lístky, které jsme dostali při placení vstupu. Výdej jídla je další ukázka skvělé organizace, přes frontu čítající několik set lidí před námi, netrvá ani 5 minut a jsme na řadě. Projdeme se po kempu a začíná hrát první kapela – z našeho pohledu opět nenadchne, neurazí. Po ní přichází, pro nás neznámá, hlavní hvězda srazu, americká formace Fun Lovin Criminal. Nejsou špatní, ale opět bych řekl, že žádná bomba. Pauzu mezi vystoupením kapel vyplňuje striptýzové vystoupení, které je nepochybně zajímavější, než ony kapely :D Celková atmosféra je ale úžasná a je radost tu být.

ne. 17.7.2016 – 8 km (54.725 – 54.733)
trasa : Playa de Faro

Poslední den srazu si chceme užít na pohodu. Vstáváme kolem 9, jdu vystát frontu na snídani. Opakuje se scénář ze včerejška, fronta snad 80 metrů, za 5 minut jsem na řadě. Snídáme, za plotem už vidíme jak se začínají motorky doslova rojit na společnou vyjížďku, my se jí účastnit nechceme, tak se jdeme podívat, jak se stovky a stovky motorek štosují do štrůdlu. Celé tohle divadlo trvá snad hodinu, než jsou všichni účastníci pryč. U hlavního vstupu zůstává dost lidí a my s nimi. Před obědem nám Jindra sděluje, že ve 13. hodin odjíždí s Honzou (Brůčou) do Evory a odtud už pak sám domů. Jsme z toho lehce rozladěni, ale co, snad dorazí v pořádku (od této chvíle už jsme v kontaktu jenom přes SMS). V době výdeje oběda znovu fronta, tentokrát ještě větší než ráno, neboť se právě vrátilo hodně motorkářů z vyjížďky (spousta lidí, kteří se účastnili vyjížďky již odjížděli sbaleni a po skončení už se tudíž nevraceli). Po obědě jsme schváceni, čemuž přispívá neskutečné horko. Jdeme si na chvíli lehnout, kolem 5 vstáváme, sedáme na motorku a jdeme naposled smočit těla do Atlantiku. Já ještě procházím okolí a dělám pár snímků, zatímco Alča vystavuje tělo slunečním paprskům. Vracíme se do kempu, dáváme sprchu a hurá na BIG PÁRTY, což je vlastně honosný název pro dojíždění zbytků. Všechno jídlo a pití, které zbylo je nyní veřejně k dispozici a tak si nabíráme talíře a hodujeme. Přisedají k nám kluci z Pohořelic, kteří přijeli ve stejné sestavě jako my, tedy dva kluci solo a jeden pár. Sedíme a povídáme až téměř do půlnoci. Byl to fajn večer, ale je čas jít na kutě, ráno nás čeká odjezd a je třeba mít dostatek energie na cestu.

po. 18.7.2016 – 850 km (54.733-55.583)
trasa : Faro – Evora – Badajoz – Merida – Madrid – Area 112 (odpočívadlo na A2)

Po pár dnech pohody a klidu se vracíme opět do cestovního režimu. Po snídani balíme svůj bivak. U hlavní brány děláme poslední foto a vyrážíme směr Evora. Hned za Farem najíždíme na silnici N2 a po té jedeme krásnou kopcovitou krajinou, pamatuji si, jak se mi tato trasa vryla do paměti před 8-mi lety svou zatáčkovitou silnicí, malými vesničkami, velkými plantážemi korkových dubů a především silnou opojnou vůní okolní přírody. Byla to neskutečně nádherná vůně. V Castro Verde odbočujeme na Beju a po E802 pokračujeme do Evory. V Evoře necháváme motorky přímo pod parkem Jardim Diana, věci necháváme u motorek a jdeme na prohlídku. Hned za parkem obdivujeme Roman Temple of Évora, bývalý Dianin chrám. Procházíme starobylými uličkami až k fontáně Fonte da Porta de Moura. Zde se naše kroky otáčí, a kolem katedrály se pomalu vracíme k motorkám, příjemná hodinová procházka (doma ovšem zjišťujeme, že jsme udělali chybu v tom, že jsme katedrálu nenavštívili, nahoře je vyhlídka, která poskytuje výhled na celou Evoru). Sedáme na motorky a vyrážíme, dnes už nás čeká jenom tranzit. Jedem směr Badajoz, těsně před ním překračujeme hranice do Španělska. Badajoz objíždíme po okruhu, stejně tak i Méridu, pořád po A5, před Almarazem spatřuji místo, kde jsme kdysi nocovali u řeky. Před vjezdem do Madridu dáváme pauzu, abychom dali odpočinout zadním částem těla a jdeme do toho. Přejezd Madridu znamená asi 70-80 km v hustém provozu, místy i 6 pruhů, projíždíme ale bez ztráty kytičky. Z hlavního města Španělka vyjíždíme po A2 směr Zaragoza, cca 50 km za Madridem, kdy už se lehce stmívá, začínáme hledat nocleh. A zde začíná naše malá peripetie, sjíždíme na první sjezdu, kde vidíme symbol postele, ptáme se na benzině, ale paní nám sděluje, že zde penzion není. Prý máme jet dalších 12 km. Divné, říkáme si, ale jedeme. Za 12 km symbol noclehu nevidíme, jedeme dál. Na dalším pointu nocleh je, musíme však přes podjezd zpět do protisměru. V hotelu nám nabízí dvoulůžkový pokoj za 50 euro. Bohužel Pavel je sám a je nesmysl platit takové peníze. Jedeme tedy dál, zkoušíme další point se symbolem postele, ale opět bezúspěšně. Jsme již lehce nervózní, domlouváme se tedy, že zkusíme dojet na point Area 112, na který jsme viděli již několik upozornění na nocleh, s tím, že to je poslední pokus. Dojíždíme na místo a zjišťujeme, že zde kromě benzinové stanice a restaurace nic není. Došla mi trpělivost, jdu na obhlídku kolem pumpy, za rozvodnou stanicí nacházím super místo k nocování. Vracím se zpět, oznamuji dobrou zprávu Alče a Pavlovi, že nocleh je vyřešen :D Motorky stavíme do V předními koly k sobě, mezi motorky si leháme s Alčou, Pavel kousek opodál. Spíme pod širákem.

út. 19.7.2016 – 485 km (55.583-56.068)
trasa : Area 112 - Zaragoza – Leida – Andorra la Vella

Budík zvoní v 5:30. Ještě je tma, tak přidávám půlhodinku spánku. Před 6 ale lezu ze spacáku, dělám ranní foto s měsícem za Pavlovými zády. Balíme, snídáme a na cestu se vydáváme kolem půl 8. Ráno je parádně, příjemné teplo, nikoliv vedro, celkem svižně to mastíme, za hodinu a půl jsme v Zaragoze. Objíždíme jí po obchvatu a míříme na Lleidu, cesta se ale mění v silnici první třídy plnou kamionů. Je celkem obtížené předjíždět a tak si tuto část cesty musíme protrpět. Najednou hodím oko doprava a už volám na Alču ať se podívá též. Na poli na mršině hodovalo několik supů. Za Lleidou už se lámeme severně, nejdříve na Balaguer a dál přímou cestou na Andorru. Přistihl jsem se, že mi padají oči, navíc je šílený hic a jedeme krokem. Cítím, že nejsem daleko od mikrospánku, dojíždíme do vesnice Cubells, kde odbočuji na benzinu. Odstavuji motorku, lehám na chodník a okamžitě usínám. Za hodinku jsem ready a můžeme pokračovat. Už na pohodu, jsme pod Pyrenejema a k cíli to je co by kamenem dohodil. Cesta přes hory je úžasná, kocháme se, přibývá aut s RZ Principat Andorra. Hranice ani nevnímáme, ujedeme sotva 3 km a jsme v hlavním městě. Vidíme značku odkazující na kemp Valira a za půlhodinku už jsme ubytovaní, osprchovaní a stavíme stan. Máme hlad a taky chceme vidět město, vyrážíme tedy na procházku. Hlad zaháníme v McDonaldu. Další nákupy se nekonají, byť se jedná o bezcelní zónu, nám se tu ale zase tak levné nezdá. K večeru se vracíme, spát jdeme brzy, zítra nás čeká další velký přejezd, vlastně Andorra byla poslední cíl dovolené a nyní už jenom tranzit domů.

st. 20.7.2016 – 784 km (56.068-56.852)
trasa : Andorra la Vella – Toulouse – Clermond-Ferrand – Montchanin (Hotel F1)

Nepříjemný zvuk budíku o sobě dává vědět v 6:00 hod. Nedá se nic dělat, pokud máme někam dojet, a dnes chceme urazit pokud možno slušnou porci km. Balíme, snídáme, před 7 jsme nachystaní k odjezdu před recepcí kempu. Není ale otevřeno, je zde jenom jeden ze zaměstnanců kempu a ten se moc netváří na to, že bychom mu peníze předali. Nakonec se za nás přimlouvá další z návštěvníků kempu, předáváme 36 euro a mizíme. Za rohem hned využíváme možnosti natankovat, s plnou se vždy vyráží s lepším pocitem. Přímo z Andorra la Vella stoupáme nahoru a teprve teď vidíme všechnu tu nádheru Andorry, bohužel už nestavíme na focení. Andorru opouštíme přes Pas de la Casa, v nadmořské výšce 2.414 m.n.m. vjíždíme do Francie a padáme úžasnými zatáčkami dolů směr Toulouse. Pyreneje jsou nádherné a shodujeme se, že je třeba se sem vrátit a pojezdit jimi křížem krážem. Toulouse objíždíme po obchvatu a následně se dostáváme do hustého provozu, cesta vede předměstím, úzké silničky se spoustou aut korunovaných nemožností předjet, musíme trpět jejich tempo. Naštěstí nic netrvá věčně a napojujeme se na dálnici směr Clermont-Ferrand, bohužel jsme o pár km minuli most v Millau, ale vracet už se nebudeme. Alespoň máme důvod tu projet znovu. Až do Clermont cesta utíká rychle, jedeme vlastně po dálnici, tedy po neplaceném úseku. Za Clermont ale bohužel odbočujeme na silnici nižší třídy a začíná peklo. Neskutečné množství kamionů, nemožnost předjet a v případě předjetí dalších 100 kamionů před námi nám připomíná marný boj Dona Quijota s větrnými mlýny. Trpíme jejich tempo, cesta se stává úmornou. Ještě ke všemu jsme odkloněni na objížďku, ale naštěstí po 20 minutách jsme zpět na našem tahu. Blíží se pomalu večer, na kruháči v Motchaninu bereme palivo a chceme pokračovat ještě alespoň 100 km blíže k hranicím. Popojedu za benzinu a vidím poutač hotelu F1. O těch jsem četl, že je to taková levná alternativa na nocování ve Francii. Jdeme tedy zkusit štěstí. Alča se jde domluvit a výsledných 39 euro za 3 osoby se nám zdá přijatelných. Máme za sebou téměř 800 km a zítra podobnou porci před sebou, takže spaní v posteli je rozumná volba. Večeři si jdeme nakoupit zpět vedle na benzinu a jde se spát.

čt. 21.7.2016 – 858 km (56.852-57.710)
trasa : Montchanin F1 – Besancon – Freiburg – Heilbron – Nürnberg – Rozvadov – Chodová Planá

Vstáváme celkem odpočinuti, byť to není jako ve své posteli. Budík zvonil v 6:15 hod. a už v 7 sedíme na motorkách. Dáme si prvních ranních 150 km a dohání nás hlad. Stavíme tedy v Supermárketu, sníme čerstvou bagetu a pokračujeme přes Besancon. Až na hranice to máme nekonečných 300 km od ranního výjezdu. Vjíždíme do Německa a s pocitem, že teď už to půjde parádně si dáváme malou pauzu na první benzině. Poté se rozletíme a hrneme to 150-160 km za hodinu, km ubíhají před očima. Ale jenom pár minut, následuje hustší a hustší provoz až jsme v koloně. Nekonečné koloně. Tlačíme se mezi auty, hlavně nenechat stát motorku, zleva, zprava. Jak jen to jde. Neskutečná kolona, měla snad 10-15 km. Poté co se nám podaří prodrat zpět do volného prostoru přichází déšť. Silný déšť. Hned sjíždím na odpočívadlo a rychle nasazujeme nepromoky. Ovšem ještě než znovu sedneme na motorky, tak to vypadá, že déšť ustává. Nechci ale riskovat, takže pokračujeme v nepromocích. Do podobných kolon jsme se dostali ještě 2x, než konečně ve 20 hodin překračujeme hranici v Rozvadově. Navigace ukazovala 5 hodin jízdy Německem, reálně to ale bylo hodin 8. Děláme rozlučkové foto a máme společných už jenom pár km. Pavel se rozhodl, že dojede až domů. Nám se nechce to hrotit a tak jedeme strávit poslední noc znovu do Chodové Plané k příbuzným a domů pěkně na pohodu zítra.

pá. 22.7.2016 – 295 km (57.710-58.005)
trasa : Chodová Planá – Orlík – Zvíkov – Holešice

Po snídani nachystáme motorku, oblékáme se a startujeme motorku.. A ono nic, žádná reakce.. Takže jak se to stalo ve Španělsku, nebyla to náhoda. Následuje pár dalších marných pokusů, pak motorku sundavám ze stojanu, různě zkouším elaborovat s řadící pákou a ejhle.. Motorka chytá !! Loučíme se tedy a vyjíždíme. První zastávku děláme až na benzinové pumpě na velké křižovatce v Letech u Písku. Natankujeme, motorka chytá bez problému, jedeme tedy na zámek Orlík. Projdeme se v parku u zámku, na prohlídku nejdeme. Čas máme dobrý, počasí také tak si ještě zajíždíme na Zvíkov. Motorku necháváme na parkovišti, hadry necháváme u obsluhy parkoviště a jdeme na prohlídku. Po návratu motorka opět stávkuje, znovu zkouším pomlet s řadičkou a na třetí pokus motorka startuje. Už tedy nikde nezastavujeme a na zátah dojíždíme v pořádku domů.

Kompletní galerie z dovolené zde :
http://hofi01.rajce....2016_-_1.-22.7.2016/