Suzuki GSX-R 1000 (2018)

Moje druhá letošní akce, tentokráte na sluncem rozpáleném Slovakiaringu, opět pod taktovkou B4L. Dle předpovědi má být opravdu velké teplo, možná nějaká přeháňka či bouřka. Mokré gumy neberem, zato na sucho mám připravené lehce olíznutou 195 KR MS2 na rozjetí, 200 KR MS1 na endurance a pak co dá a navíc SC0 do pořádného pařáku. Naše okruhové uskupení se skládá opět z jednoho vozu obsazeného Vokurkovic hochy a druhého auta, obsahujícího Petra, mojí osobu a pro tentokrát i Petrovu přítelkyni Anetu.
Přes neustálé machinace s našimi transportními stroji jsme se dostali do situace, kdy sice díky Petrovi máme karavan, ale nemáme auto, za kterým lze tahat a ještě v něm vozit motorky. Vyrážíme tudíž na cestu zapůjčeným Vivarem, kterému jeho majitel, náš kamarád a také občasný okruhový jezdec Kuba, říká láskyplně Vivi. Vivi má už bohužel něco za sebou ale slouží zatím dobře. Takže plně naložení a natěšeni vyrážíme s asi hodinovým zpožděním směr Slovensko. Cesta ubíhá pomalu ale bez trablů, trochu se to vleče, po cestě se před Brnem zprasíme u žluté prdele a mažeme dál. Vivi spokojeně brouká a tváří se, že jí plně naložený nákladový prostor a velký karavan na kouli ani moc nevadí. Zrovna když se blížíme k Bratislavě, Vivi ovšem začne vydávat pod plynem nepříjemné hvízdavé zvuky, které ve spojení se ztrátou plnícího tlaku znamenají jediné - turbo off! Doplazíme se tedy branám Slovakiaringu a parkujeme. Vokurky a jejich dvě voňavé nádherné V4S jsou již na místě. Rezervní Yamahu si ani jeden z nich nebere, Slovač prý víc bude chutit Ducnám. No a jelikož nemají vozík, rovnou je informujeme, že my zase nemáme turbo a že původně jejich karavan, táhnou domů oni…. Mají radost.
Na okruhu je v půl desáté večer brutální vedro. Registrujeme se, stavíme ležení, pečeme se ve vlastní šťávě a nakonec dáme i nějaké to pivo. Po chvíli avšak relativně pozdě, někdy k jedné hodině ranní zalézáme do obydlí a jdeme spát. Jelikož jsem si dva týdny před akcí brutálně natloukl žebra, k lékaři samozřejmě nešel, trpím silnými bolestmi, obzvláště v leže a jako každou noc od té doby, nemůžu skoro spát, jsem zvědavý co na motorce. Vzhledem k teplotám, ačkoliv jsme tři litraři a jedna šestka, padá ještě před spaním rozhodnutí, že si Petr, jemuž absentuje šestkový kámoš Michal, nebude hledat šestistovkový team ale pojedeme Endurance všichni 4 po 30 minutách a pak se uvidí, podle sil a chuti, kteří dva pojedou zbytek.

Ráno se probouzíme do slušného tepla, které během dne ještě hodně graduje. Plni obvyklé nervozity mísené s radostí a očekáváním vyrážíme do boje na první stint. Já klasicky, opět hledám během prvních kol, jak motocykl obsluhovat a když to zvládnu, následně hledání kudy vede trasa okruhu, kde jsem dva roky nebyl. Začátek je hodně tuhý, během druhého kola mě kdosi opere na brzdy tak, že cítím jak mi štrejchnul o levou ruku ale dobrá, i to je racing. Ke konci rozjížďky už trochu zrychluji a vidím v tom nějaký potenciál. Motorku jsem v pauze mezi akcemi dost podvozkově přitvrdil a tady na Slovensku se mi obzvlášť v sekci motokros, jak jsme nazvali pasáž následující po nejdražší levé zatáčce v Evropě, zdá na zadku tvrdá až moc. Po rozjížďce tedy povoluji zadek, odborně doladím útlum a odskok a uvidíme ?
Druhou rozjížďku se podvozek tváří lépe a i já si trochu zvykám ale čas jsem si dost překvapivě nezlepšil. Sice jsem dal za sebou několik naprosto totožných ale tak o 5 vteřin pomalejších kol, než bych si představoval, což mi opět kazí náladu a přivádí myšlenky na další ukončení kariéry. Výkonnost tvrdší Dunlopy se mi taky nezdá ideální, přezouvám tedy na MS1 a ve třetí rozjížďce konečně zrychluji o 2 vteřiny. Jede se mi lépe, baví mě to, tak alespoň něco.
Mezitím se v rámci naší skupiny dějí zajímavé věci. Petrovi to sedí a letí jako ďas. Danovi to na jeho Ducati taky lepí, jednou mě krásně opere před levým vracákem, z něhož odjíždí po zadním a v navazující levé na třetí horizont kreslí asi kilometrovou čáru. Pěkně se na to divá. Bohužel tento předjížděcí manévr je jeden z posledních, který ten den na svojí Ducati předvede, jelikož během druhé rozjížďky se jeho červená píčovina přebarvená na modro rozhodne v okruhových hrátkách pro tento den nepokračovat, skočí do nouze a je hotovo. Přes pokusy o umravnění u pána Brabaxe se ji do konce dne již nepodaří rozjet. A Lojza se se svou skutečně červenou píčovinou trápí a moc mu to nechutí.
Takže problém je vyřešen, endurance jedeme tři - já na motorce která mi zatím extra nesedí, Lojza na motorce, která mu nebál bych se říct, nesedí ještě víc a Petr na šestikuli. Tohle vítězstvím nezavání.
Jelikož mi jdou obecně starty docela slušně, což team ví a motorka dobře a rychle startuje, vzal jsem na sebe roli startovače. Je naprosto brutální vedro, vyleju si do kombinézy na dva litry vody a jdeme na věc. Dojíždím na grid a startuju z P1 - moc pěkný pocit. Vloni jsem ve vyhraném Mostě, který jsme dali sami s Lojzou, startoval taky vpředu ale P1 je P1. Přesouváme se postupně na druhou stranu závodní dráhy, prohodím s nejbližšími soupeři pár slov, popřejme si navzájem štěstí a pomalu se opékáme. Začíná mi být jako fakt vedro a v tu chvíli přijíždí magor na motorce, dojede asi do 2/3 startovního roštu a kouká, kam by si stoupl. Podle mě mu píská v uších ještě teď. Každopádně ztracený turista je pryč, slečna mává vlajkou a já přes silnou bolest v žebrech (zajímavé, na motorce nic ale běh jim nevoní) a proto ne úplně rychle, dobíhám k motorce a naskakuji - zprava což je fakt divný - a okamžitě sahám po startéru. Řadím jedna a ještě než stihnu pořádně pustit spojku, Dan mě mocným strčením vysílá na dráhu. Start se povedl a do první zatáčky držím P1. O P1 ovšem přicházím záhy, jelikož moje endurenční tempo asi bylo endurenční až moc. Prvním kolo dokončuji na P4, kterou dlouho držím abych na konci předával na P3. V půlce druhého kola předjíždíme prvního kolaře - tzv. Henhena na staré Agustě, se kterým jsme se během pobytu úplně nespřátelili… Nejede se mi úplně špatně, řekl bych skoro až dobře a závod pěkně a rychle utíká. To si myslím do chvíle, kdy se pro jistotu podívám na časomíru, abych se ujistil, zda nejedu už moc dlouho. Na časomíře svítilo něco jako odjeto 14 minut z celkového času - je mi zle a asi uhořím zaživa. Po třiceti minutách totálně přehřátý předávám pásku a s husí kůží z vedra?, kruhy pod očima, bílý jako stěna se soukám z kombinézy s tím, že podruhé už asi jet nechci - zamítnuto. Tady patří díky Anetce, že se o nás v tom vedru takhle starala. Na dráze je Lojza a i přes lehce pomalejší tempo, než jsem měl já se dostáváme pod jeho taktovkou až na P1 a následně zpět na P2, kde předává Petrovi. Ten zase jede o trochu rychleji než já a z pozice třetí na kterou jsme díky střídání spadli nás opět vrací na druhou. Máme za sebou půlku závodu a překvapivě se držíme tam, kde jsme vůbec nečekali, že být můžeme. Závod je však ještě dlouhý. Naskakuji podruhé já, přebírám na druhém místě a kromě jedno kola, kdy jsme poskočili o stupínek výše držíme stále stříbrnou pozici. Jede se mi mnohem lépe, není mi takové vedro a stint dávám v pohodě. Bohužel hned jak jsem vjel na trať, zjistil jsem, že se mi postupně stále více a více zavírá levé řidítko. Po malých kouscích ale bohužel posledních několik kol už se zavřelo tak, že překlápět motorku (nejsem Sršen, neumím řídit nohama) už mi šlo dost obtížně. Každopádně svůj určený čas na dráze plním a sjíždím, menší zmatky s tím kde mám zastavit a k mému překvapení, po krátké dohodě uvnitř teamu, během doby kdy jsem byl na dráze, přichází na trať nás rychlík Dan tentokráte na červené Italské pí…. Lojza si už dá padla. Dan tam okamžitě vyšle nejrychlejší kolo závodu aby se mu hned v dalším ta červená věc pod zadkem taky zasekla - teplo asi Italkam nesedi, takže nouzáček…. No a jelikož jsme uskupení diletantů a nikdo není na zdi, tak Dan krouží a krouží, mává a doufá, že si ho někdo všimne. Všimneme si, když vidíme jeho časy a následně na grid wall, kde mocně mává když jede kolem. Takže probíhá zrychlená aktivace pilota Petra, kterému to vychází na rovných 40 minut na dráze. Rychlá výměna, Petr začíná okamžitě topit a my se tak i díky menším prohřeškům a problémům konkurenčního teamu, přesto dostáváme do vedení. Čas ubývá pomalu, konkurence stahuje a já se jdu chystat jako náhradní jezdec, kdyby Petr nemohl, nebo neměl palivo. Nemůže a palivo nemá ale přesto se 15 minut peču v kombinéze u motorky zbytečně a Petr, který jel poslední dvě kola už na výpary a hodně pomalu, protíná po třech hodinách pásku na prvním místě s náskokem šesti vteřin na team MH79! Třetí pak dojel Mr.Dal Racing Team se ztrátou dvou kol.
Následuje nekolikátát sprcha toho dne a zasloužené občerstvení v podobě prvního jídla dne vyjma snídaně a samozřejmě taky točeného píva. Únava je zřejmá ale nevzdáme to a doplnujeme ztracené tekutiny. Blíží se bouřka ale nefouká, takže usuzujeme, že nás mine. Pro jistotu si jdu ale ke stanu přeci jen uklidit svoje věci. V okamžiku mého příchodu se z ničeho nic zvedá brutální vítr, který zvedá náš stan, zlomí mu nohu a práskne s ním o auto a následně o zem. Všude vše lítá, všichni něco drží a jak náhle vítr přišel, tak taky odešel a je zase klid.
Po úklidu nalezených zbytků vybavení se ještě jdeme lehce dokrmit, až zůstanu jen já, navštívím uskupení Kopyt a pak to balím taky. Ještě jsem taky během večera prohodil řec se známým, který má nádhernou 1199… au to bolí…

Druhý jsme se asi adaptovali, když teplota se zdá nižší, ačkoliv tomu tak není. Nechávám setup z předchozího dne a nastupuji do první rozjížďky pln očekávání solidních výsledků. Bohužel mi rozjížďka nějak nechutí, nemůžu chytit tempo a táhnu se jak smrad. Situace se mění ve chvíli, kdy dojedu pomalejšího jezdce v poslední pravé, nějak se za ním motám a v tu chvíli nás oba bere na brzdy Ozzy. Tak takhle tedy ne! Mě žádná šestka předjíždět nebude. Okamžitě přepínám do módu time attack, na cílovce ihned řeším zeleného kolegu i Ozzyho a tahám co to jde. Stanovuju si rázem osobák pro Slovenskou trať a ačkoliv jsem ještě před 15 minutami zase končil kariéru, teď jsem celkem spoko, ze mě zase bavilo trochu tahat. Ach ta hlava.
Následuje ještě druhý trénink/kvalifikace do závodu, kde ještě o půl vteřiny zrychluji. Zadní guma má ovšem dost, a tak nastupuje do hry poslední z dovezené trojice - SC0, která asi nic nevydrží ale měla by lepit. Jdu tedy do třetí rozjížďky s tím, že ji zajedu, zkusím jak funguje (na Pirelli jsem v podstatě nikdy nejel až na jednu vyjimku, kdy jsem spadnul) a když to půjde, dam 1-2 rychlá kola posunu ještě kvalifikační čas. Nebudu ale gumu zbytečně hoblovat. Guma skutečně funguje very well, jedeme za sebou takový vláček podobně rychlých litrů, takže to pro závod vypadá zajímavě. Nejdřív mi mailnko cuknou ale v dalším kole začnu stahovat, časomíra ukazuje velice pěkné splity skoro o sekundu dolů ale kvuli provozu na dráze se mi kolo nepodaří kvalitně dojet. Další kolo mám rozjeté ještě lépe, za sebou mám třetí horizont a Solo predikuje více jak sekundu dolů. Kurva to bude čas. V tu chvíli je jezdec kterého pamalu dotahuju trošku delší za třetím horizontem, vrací se do stopy a tím se zavěsím úplně za něj. Jelikož následující technickou pasáž má dobrou, očekávám že mě ještě vytáhne. Bohužel se však kolega po návratu do stopy rozhodl trochu nesmyslně zjistit co se děje za ním, otočí se a ubírá. No moc nechybělo a byla pusa, naštěstí jsem to ustál, on zase topí, já taky ale jelikož je dobré kolo pryč tak vzdávám a sjíždím do boxu. Mezitím v teamu nepanuje nejlepší atmosféra. Dan v prvním tréninku zajíždí P1 kvalifikační čas a už motorku kvůli teplotě nechá odpočívat až do závodu, který jak doufá odjede. Lojza motorku přesouvá stále mezi servisem a naším stáním, ta však na dráze pokaždé umře. Svoji snahu pak vzdává a lehá si do auta.
Volné ježdění před závodem vynechám stejně jako zbytek teamu a chystáme se na závod.
Benzín máš, tlaky máš, můžeme na start. Pozice na startu není nic extra ale věřím, že tempo kluků pár míst přede mnou bych mohl být schopný akceptovat, pokud dobře odjedu a třeba z toho bude dobrý závod.
Červená světla zhasla, start tradičně dobrý a v první zatáčce jsem na pozici sedmé. Bohužel jsem nějak nezařadil za tři ale za čtyři, takže mě předjíždí nejdříve Kawa a pak za horizontem i BMW. Klasika, nadějný start se mi podařilo opět projebat v první zatáčce, podobně jako v Mostě. BMW předjíždí Kawu, pak i já Kawu předjíždím a stahuji drobný náskok, který si BMW mezitím vytvořilo. Vezu se mu na zadním kole, někde je trochu silnější, někde zase já ale cítím, že mám lepší tempo. Jedeme kolo na kolo takhle dvě další kola, zkouším útočit v poslední pravé, následně i v té první ale nic. Až na konci třetího kola mám dobrý výjezd, jedu ve splitstreamu za BMW (jelu mu to pěkně) a na konci cílovky mu to pošlu na brzdy. Zkouší mi to ještě vrátit za druhým horizontem ale pozici uhájím a do konce závodu mi jede na zádech. Predemnou už bohužel nikdo není, takže ač mám jezdce za sebou, nemám tu motivaci se někam hnát. Dle sledujících se mě kolega snaží občas předjetí vrátit ale nedaří se mu to a cílovou pásku protínám s ani ne dvou desetinovým náskokem na P6. Pěkný racing! Co mě trochu překvapí, že po průjezdu cílem jdu dolů z plynu a za mnou jedoucí BMW stále topí, tvrdé brzdy a letí pryč. Koukám kolem, traťáci nemávají, co se to děje? Že bych se spletl a měl jet o kolo víc? No nic, zkusím ještě přidat ať mě nedožene další. Po chvíli ale závodníka dojíždím, už jede volněji a zřejmě pochopil, že je konec. Pro jistotu ho ještě jednou předjedu a mizím z trati. Škoda toho závěru, chtěl jsem si s ním plácnout.
Následuje balení, vyhlášení závodů a odjezd domů. Karavan jsme udali, jedeme tudíž celkem nalehko, jen s k prasknutí narvaným autem. Vivi celkem jede, kilo zvládá držet až si chvíli říkám, jestli se nakonec nejede hůř spíš klukům s karavanem. Situace se razantně mění asi 20 km před Prahou, kdy se zvuk polomrtvého turbodmychadla radikálně mění a auto už nejede skoro vůbec. Chceme to zkusit dojet domů, takže do stoupání jedeme 40, po rovině 60 a z bezpečnostních důvodů volíme průjezd centrem Prahy, radši než cestu po dálničním obchvatu. No abych to zkrátil, za blížící se velké bouře směrem od Německa nám auto ve Veletržní ulici totálně zdechne, resp začne brát olej přes turbo a jsem rad, ze jsem ho ještě zdechnul. Takže sháníme kamaráda, aby vzal plato a odvezl nás domů takhle ve stylu. Ten během hodiny a půl dorazí, naložíme Vivi a šineme se posledních 25 km, za solidní diskotéky domů. Ještě před vesnicí trefíme takovou díru, že předpokládáme praskly disk. Ten nepraskl ale za to se během chvilky hlásí porucha vzduchového podvozku - paráda. Už trošku bez nálady ve dvě hodiny ráno rozpouštíme skupinu a já jdu hrát ještě doma tetris s auty, abych zabránil případným škodám z přicházející bouře. Která se ale nekonala. Takže tohle bys zápis z horkého Slovače a těšíme se opět na oblíbeny Most, ačkoliv Slovensko pro team špatné nebylo.