Kawasaki ER 6F (2010)

Úvod
Někteří uživatelé do své recenze motorky rovnou i píší svůj příběh, jak se dostali k motorkaření nebo k té motorce. A ačkoliv já sám tyhle informace čtu docela rád, rozhodl jsem se to tam nepsat, přece jenom, recenze má být recenze . A pro ty, které by má cesta k motorkám zajímala, jsem se rozhodl to sepsat do deníku.

Co v tomto zápise najdete:
1. Jak mě vůbec napadlo, že budu taky motorkářem.
2. Autoškola a řidičák
3. Vybírání motorky a neúspěšné pokusy koupit motorku
4. Koupě mé Kawasaki
5. Porucha ihned při převozu a následný servis

1. Jak mě vůbec napadlo, že budu taky motorkářem.
Tady u toho se asi trochu pousmějete. Spousta lidí začínala na vesnici na nějaké staré Jawě nebo ČZ, kterou odjakživa měli doma, ale takový můj příběh není. Mě motorky spíš míjely. Líbily se mi, přišlo mi to fajn, ale nijak jsem si o motorce nesnil. Ten moment, kdy se mi pohled na motorky změnil, byla scéna z filmu Captain America: The Winter Soldier, kde hlavní hrdina ujíždí na motorce a zlikviduje stíhačku. Kdo neví, o čem je řeč, a chce se podívat, tady je odkaz . Ani nevím, jak je možné, že zrovna takováhle skoro až stupidní scéna mě oslovila. Já přitom ani nejsem žádný fanoušek Marvelovek. Ale zkrátka tady jsem si začal říkat, že motorky jsou docela super věc a že by se mi taky líbilo nějakou mít.

Tehdy mi bylo 24. Následující tři roky jsem si o motorkách četl hromadu článků, studoval různé modely. A po třech letech jsem se odhodlal, že do toho půjdu.

2. Autoškola a řidičák
Řidičák na motorku jsem si udělal u autoškoly Aujezdský v Třebíči. Mám v Třebíči práci a tak pro mě bylo jednodušší dělat to tam, než v místě bydliště. Celkově mi přišlo, že to strašně rychle uteklo, měl jsem dohromady snad pět jízd v provozu a jednu na cvičišti. Na jednu jízdu měl instruktor vyčleněnou hodinu a půl, aby to bylo jako dvouhodinovka (2 x 45 minut), nicméně do času bylo zahrnuto i chystání motorky, domlouvání další lekce a spousta věcí okolo, takže reálně jsem vždycky odjezdil tak hodinu a deset minut. Přišlo mi to jako nějak málo, ale ve finále mi to na závěrečky stačilo. Instruktoři si mimochodem domlouvají zkušebního komisaře ne odsud z Třebíče, ale jezdí se do Náměště nad Oslavou (prý proto, že "Tady jsou samí kokoti"). U závěreček jsem neměl problém - test jsem měl za čtyři minuty bez chyby hotový, na cvičišti jsem zvládl všechno na první pokus, včetně obávané osmičky, a v provozu jsem taky nezpůsobil žádnou botu, takže jsem ještě ten den šel s papíry na městský úřad a za necelé dva týdny měl nový řidičák v kapse. Psal se 2. červen a já mohl legálně řídit motorku.

3. Vybírání motorky a neúspěšné pokusy koupit motorku
Kdo četl mou recenzi motorky, možná jej zarazilo, proč jsem se při výběru rozhodoval mezi touhle Kawasaki a pak 1100 Dragstarem. Vždyť to jsou neporovnatelné motorky . Ono to ale s tím výběrem bylo složitější.

Hodně se ve mně tloukly dva pohledy na to, jakou motorku si pořídit. Na jedné straně se mi moc líbí cruisery - motorky dělané na klidnou jízdu a kochání se okolím. Stylové a těžké stroje pro silné chlapy. Posez jako v křesle. A k tomu silný zátah véčkového dvouválce už od nízkých otáček, žádné vytáčení motoru k omezovači. No a na druhé straně se výrazně ozývala má praktická stránka. Motorka by mi měla být parťákem pro všechno - na ježdění do práce, na případný malý nákup, na krátké vyjížďky v jednom i ve dvou i na eventuální několikadenní dovolenou. A z toho mi vycházely motorky cestovní či sportovně cestovní s objemem někde kolem 600 - 700 ccm (jako začátečník mi přišlo nerozumné chtít něco silnějšího, když na tom pořádně neumím). Stroje dobře ovladatelné, mrštné, pohodlné, s nějakou ochranou proti větru, s možností připevnit kufr. Můj výběr byl tedy podstatně širší, zvažoval jsem
cruisery: Suzuki VZ 800 Marauder, Suzuki VL 800 Volusia, Suzuki C800 Intruder, Hyosung GV 650i Aquila, Yamaha XVS 1100A Dragstar Classic
cestovní/sportovní: Honda CBF 600S, Honda NT 700 V Deauville, Kawasaki ER 6F, Suzuki GSX 650F, Yamaha FZ6 Fazer
A mezi těmito dvěma styly jsem se neustále motal, jednou jsem byl rozhodnutý, že chci cruiser, o týden později jsem chtěl cestovní motorku .

U cruiseru jsem měl obavy z toho posedu. Ono to vypadá zdánlivě pohodlně, ale když jsem si někdy zkusil jen tak na židli sednout rovně, neopírat se zády o opěradlo a sedět s nohami před sebou, po pár minutách už mě začínaly bolet záda. Měl jsem štěstí, že známý má Volusii a nabídl mi, že se můžu zkusit svézt. Byla to má první jízda na motorce od autoškoly. A byl to parádní zážitek! Posez byl pohodlný, záda se neozývala. A na té mašině jsem si připadal jako král, úžasný pocit. Ani s ovládáním jsem neměl problém, akorát ty brzdy byly nezvykle slabé, takže jsem na jedné stopce málem nezastavil. Vyjížďka mě přesvědčila, že z toho posedu nemusím mít strach, a že když koupím cruiser, nebudu litovat.

No a teď pojďme k tomu, jak jsem se pokoušel uprostřed sezony koupit motorku . Ono to není jen tak, koupit v červnu nebo v červenci dobrou motorku. Každý chce jezdit. Na trhu ojetých motorek se situace mění velmi dynamicky. Když se objeví pěkný kus za dobré peníze, je za chvíli pryč. Jako první jsem zkoušel volat na Hondu CBF 600 S, pěkně vybavená s rozumným nájezdem a za rozumnou cenu, ovšem už byla prodaná, akorát prodejce ještě nesmazal inzerát. Další týden jsem chtěl cruiser , tak jsem volal na Suzuki VZ 800 Marauder. Motorka přesně v takové výbavě, jakou bych si přál - padáky, plexi, opěrka spolujezdce, pevné kufry se zámky. Bohužel, na motorku už byl domluvený jiný zájemce a ten ji také koupil. Pak (opět koukám po sportovně-cestovních) se objevila hezká Suzuki GSX 650F, byla nedaleko, měla tři kufry, fajn nájezd a za krásné peníze. Rychle jsem zavolal a dozvěděl jsem se, že jsem druhý v pořadí, zítra má přijít zájemce a pak se mi majitel ozve. A zájemce ji koupil, takže tady jsem taky nepochodil. Asi nejzajímavější příhoda byla další motorka. Byla to Honda NT 700 V Deauville, ve výborném stavu, s nízkým nájezdem, s velkými i malými víky kufrů + s vnitřními brašnami a za přijatelné peníze. Okamžitě jsem volal a byl jsem první zájemce. Dohodli jsme se, že se na ni pojedu podívat. Měl jsem už vybrané peníze, domluveného kamaráda, který narozdíl ode mě rozumí motorkám a technice a pojede se mnou, měl jsem naložené motovybavení v autě, abych ji mohl vyzkoušet. Měli jsme pro ni jet po práci. A toho dne ráno mi majitel zavolal. Moc se mi omlouval (v telefonu bylo cítit, že je dost v emocích), ale že když dával dokupy všechny papíry k motorce a celou ji chystal na prodej, tak si uvědomil, že se s ní nedokáže rozloučit a že si ji chce nechat a neprodá ji. Takže tohle se taky nepovedlo.

Na další motorku jsem dostal tip od kamaráda, to byla právě ta zmiňovaná Yamaha XVS 1100A Dragstar Classic. Majitel byl známý mého kamaráda, měl ji jako druhou motorku a uvažoval, že by se jí zbavil. Jel jsem si ji tedy vyzkoušet. Svezl jsem se asi 20 kilometrů a nebylo to ono. Z motoru mi chyběla živější odezva, nezvládal jsem dobře projet pomalé zatáčky, celkově jsem měl pocit, že motorku nemám tolik pod kontrolou. Navíc od plexi jsem dostával silné turbulence do helmy, měl jsem v ní hluk. Sice musím říct, že řazení špička-pata je super, ale motorku jsem zkrátka vrátil, poděkoval a usoudil, že tohle ne. Že jako první motorku si chci pořídit nějakou, na které se budu cítit jistě, že ji mám pod kontrolou.

4. Koupě mé Kawasaki
Pak se asi dva týdny nic nedělo, nebyly žádné zajímavé inzeráty, všechno buď s vysokým nájezdem, nebo naopak tak nízkým, že to pro mě bylo za příliš velké peníze. Až se objevila v Praze Kawasaki ER 6F, ročník 2010. Měla najeto necelých 40 tisíc kilometrů, byla za přijatelné peníze a výborně vybavená - padací protektory, laděný výfuk, přešité sedlo, kufr s opěrkou. Zavolal jsem, byla stále volná. Dohodl jsem se s kamarádem, připravil jsem peníze, sbalil vybavení na motorku a jeli jsme. Už když jsme parkovali auto u garáže a já ji uviděl, usmíval jsem se od ucha k uchu. Na motorce jsem se svezl a bylo to úžasné! Oproti mé poslední jízdě na Dragstaru jsem měl najednou pocit, že já ovládám motorku, ne naopak. Motor měl krásný zátah. A snad nejvíc nadšený jsem byl z plexi, jak spolu s kapotou odvádí většinu větru mimo mě a zbytek mi pouští na helmu příkladně učesaný. Sedlo bylo pohodlné. Jediné, co mi nebylo moc po chuti, bylo občasné střílení do výfuku, zejména při zavření plynu. Ale jinak všechno super. Takže jsem předal peníze, podepsali jsme smlouvu, já jsem sedl za řídítka a vydal jsem se na 170 kilometrů dlouhou cestu domů, můj kamarád jel v doprovodném vozidle za mnou.

5. Porucha ihned při převozu a následný servis
Z Prahy jsem to domů měl asi 30 km po Pražském okruhu a následně 140 km po D1. Potíž přišla na 104. kilometru D1. Zrovna když jsem asi ve 140 km/h předjížděl kamion, spadl mi řetěz. Měl jsem v tu chvíli velké štěstí, že se mi vůbec nic nestalo. S motorkou jsem zajel do odstavného pruhu, kamarád s autem zastavil hned za mnou. Já jsem technicky dost neschopný člověk a sám bych tam byl nahraný, ale kamarád mě zachránil. Pod sedlem jsme našli sadu nářadí, kamarád zvládl řetěz nasadit a dopnout. Šlo to hodně ztuha, matky na zadním kole byly rozžhavené a skoro nešly povolit. Po opravě na místě jsem nasedl zpět na motorku a velmi opatrně (maximálně 90 km/h, žádné prudké akcelerace) jsem dojel domů těch zbývajících 40 km. Svému kamarádovi Pavlovi zde znovu děkuji, nevím, co bych si tam bez něj počal.

Druhý den jsem zvládl evidenčku na STK, sjednal povinné ručení a motorku na úřadě přepsal. Začal jsem shánět, kam dát motorku do servisu, ale během sezony mi všude říkali, že nejdřív za 3 týdny budou mít čas se na něco podívat. Nakonec jsem sehnal servis, který čas měl. Nebo aspoň to tvrdil. Když jsem motorku přivezl, zjistil jsem, že to dělá kluk, se kterým jsem párkrát hrál fotbal , takže vlastně známý. Zpětně nevím, jestli jsem udělal dobře, že jsem to nechal u něj, protože servis trval skoro dva měsíce! To je tak, když jeden člověk servisuje asi 15 motorek současně. Ale teď k diagnóze - ukázalo se, že uložení zadního kola bylo v dezolátním stavu. Už nějakou dobu se tam neprotáčelo všechno, jak mělo, ložiska byla vymlácená, díly se o sebe dřely a přehřívaly a deformovaly, což mi při cestě způsobilo, že se zadní kolo posunulo, řetěz se příliš povolil a spadl. V galerii najdete fotky poškozených dílů, můžete se sami podívat. Servisák musel osu zadního kole na několikrát rozřezat, aby to vůbec dokázal rozebrat. Celé uložení zadního kola muselo být nahrazeno novými díly. Do toho technik ještě identifikoval příliš volný rozvodový řetěz, který bylo třeba vyměnit, a zkusil přeladit vstřikování, aby eliminoval nebo aspoň zredukoval to střílení do výfuku. Celkem jsem za servis a náhradní díly zaplatil 18,5 tisíce. Motorka se mi vrátila 26. září a od tohoto dne začíná mé pravé dobrodružství v jedné stopě .