Enduromotoškola Vejletuj KTM 1290 Super Adventure R

Vlastník	Jejdapatník...
Vloženo	9.5.2021
Aktualizováno	9.5.2021
Zobrazeno	7 650x

Máte velké enduro (cenduro) a stále jen placatíte gumu na asfaltu, a přitom máte v hlavě borce z Dakaru a jejich um na mašině v terénu? I to může být důvod se trochu posunout dál a nechat se nasměrovat na tu správnou cestu při zacházení s Afrikou, géeskem, Advikem, Tenerkou či podobnýma motkama.

Další dobrý důvod je vyzkoušet si, kde jsou limity mého stroje, a hlavně pak mě samotného nanečisto, než si budu muset hrábnout na dno třeba někde v Rumunsku nebo Albánii. On takový jednoduchý sjezd, či výjezd na vyvážečce v Rumunsku pěkně zformovaný od lakatoše a klád a dotvořený dešťovou vodou je i za sucha občas pěkná výzva s mašinou, které s bočákama váží kolem 300 kg.

No a ikdyž se nechystáte do Romale a vaše gumy znají kromě záplavy kilometrů silnice jen několik desítek kilometrů šotoliny, tak má i tak smysl se podívat enduráckému umu na zoubek. Ono totiž zacházení s takto velkou motkou je první kapitolou takového enduro školení.

Moje motivace byla jasná. Pro mě je polobůh Chris Birch, který na té "mé" mašině (KTM 1290 SAR) dělá takové kousky, že jsem vyřkl větu, že chci za svůj život umět alespoň 10 % toho co Chris:

Na to mě Pepa, instruktor z Enduroškoly Vejletuj, velmi rychle odvětil: "No tak to máš před sebou hodně práce!!"

Když jsem si říkal, že se musím posunout ve svých dovednostech na svém celkem velkém biku v terénu, tak jsem kouknul do strýčka gůgla a hned ten první odkaz se mě líbil a moc dlouho jsem o tom nepřemýšlel a za 3.800 Kč pořídil jeden propocený den pod dohledem člověka, který fakt umí.
Ano, a to už jsme právě u Instruktora Pepy a jeho milé ženy Lenky. Sympaťáci, kteří řeší jen jedno jediné: aby vás posunuli dál a vy jste na konci řekli "stálo to za to, zase umím o něco víc". A trošku skočím na konec, když napíšu za nás účastníky, že to všichni říct můžeme.

Sešli jsme se v tuto říjnovou sobotu jen čtyři a dle Pepy a Lenky je to přesně ten počet, který mají rádi, aby mohli pořád zapojovat všechny členy enduro-družstva do děje tréningu a nikdo moc dlouho na nic nečekal. Individuální přístup. Masovky neděláme. To byly věty, které jsme od nich slyšeli. V dnešním světě nevídané a opravdu smekám.

No a teď k tréningu samotnému. Již jsem nějaké motoškoly absolvoval, a to vždy na okruhu, což je jiná káva, nicméně první bod našeho tréningu se očekávat dal: nastavení ovládacích prvků, řídítek, stupaček, spojky, brzd. Momentálně mám na tachometru už 19 tis.km, tak jsem nečekal nějaké změny – a ejhle, páčky jsem měl celkem blbě, a to hlavně z pohledu pozice ve stoje a musím říct, že tak drobná změna polohy hlavně spojky udělala moc co do pohody ovládání motky ve stoje. Tedy za mě nepodceňovat i tuto fázi, kterou si člověk myslí „že má dávno za sebou“.

Rovnováha motky „za studena“, tedy bez chodu motoru na místě, kdy jsme ji každý několikrát obcházel dokola byla další disciplína. Ono, když se někde v terénu „sekneš“ a potřebuješ se odtamtud nějak dostat, tak se to může hodit.
Ovládání spojky, bylo dalším krokem tréningu, tak jsme se hezky procházeli s motkou na nezpevněné ploše a s pomocí spojky kontrolovali rychlost. Jednoduché? Než vyřknete tento verdikt, tak si to zkuste. Pro někoho ano, pro někoho výzva.

Co takhle otočit motku v garáži, nebo na cestičce před padlým stromem, aniž byste se zpotili? Když vám Pepa vysvětlí, jak na to, zkusí to s Vámi a dělá záchranu, pro případ pádu motky, tak si to osvojíte během chvilky.

Šotoliny, alias nezpevněný povrch. To byl jeden z taháku právě pro mě. Ihned si vybavím Chrise, jak to maže na šotolince dlóóóóhým kontrolovaným driftem. Zavřu oči a už vidím sebe na stejné motce, jak to slajdím za ním v úplně stejném driftu…

No tak prrr, takhle jednoduchý to teda nebude a ikdyž Pepu jako instruktora musím jen a jen pochválit, tak kouzla se svými adepty prostě neumí.
Pepa nám to sám předvedl jak na to a vystřihl pěkné slidy, a tím nás pěkně namotivoval. Pak s námi rozebíral jak na to.
Byl to na něj pěknej pohled…

Jo a abych nezapomněl, vždy zdůrazňoval, že každý má svůj limit a na cokoli prostě stačí říct NE, tohle už nedám, nebo nechci. Bojím se o motku… Bojím se, že spadnu apod. Pořád je lepší se posunout tam kam můžu než si rozbít mašinu, či dokonce sebe při snaze o to co už dát nemusím.

Nicméně byť jsme byli jen 4, tam už tu týmový duch fungoval a navzájem jeden druhého postrčil ve smyslu: když to dal Kamil, tak to zkusím taky. Radkovi to šlo, no tak já to jedu taky, a podobně.

No a první co jsme na nezpevněném povrchu dělali bylo brždění. Trochu si zvyknout, že zadek tancuje a nebát se používat obě brzdy pade na pade. ABS vypnout všude, nebo alespoň na zadku, když to vepředu nejde.
Pak jsme si vyzkoušeli právě ty drifty. Kdo jak chtěl a u toho nám Pepa vždy dával zpětnou vazbu co kdo má dělat jinak. Pozice těla, kdy brzdit, poslat zadní kolo do driftu a jak ho v něm podržet. Pro mě bylo právě toto důležité a na rovinu, sám bych do toho nešel. Ono je právě to důležitý, když máš někoho zkušeného u sebe, kdo na tebe dohlídne a občas tě „zpohlavkuje“, když děláš něco špatně. Právě to mě sedí, jen tak se člověk dostane dál.

Už jste se s tím svým 250 kilovým mazlem potřebovali otočit na stísněném místě? A co takhle úplně zavřít řídítka a nedat nohu na zem a otočit se? Tak přesně to nás učil Pepa na asfaltovém plácku. Přísná koorinace pozice těla, motky a jemné ovládání plynu a spojky a občas i brzdy.

Další disciplína jest malý výjezd a malý sjezd. Jo, jo, já vím, na těch fotkách to vypadá jako směšná záležitost… ale, fotky i videa lžou. Sedněte se na motku a zastavte si na okraji, pak je jasné, že pro někoho to může být i vrchol jeho endurovského počinu. No anebo jeho zdolání může být motivací na další větší kopec.

No a po malém kopci je tu střední kopec. Ta samá disciplína, ale mnoho a mnoho poznatků, které musíme vstřebat od Instruktora Pepy.

A opět to tu napíšu – pro někoho to může znamenat naprosto nic, zívačka, pro někoho to je už výzva a někdo to prostě ani nepojede, protože je na své cestě učením se ovládat 250 kilo vážící endurko ještě v předchozích kapitolách. Pro každého něco a každého trochu postrčit dopředu.

„Hele, někdy jedeš sjezd a najednou v půlce zjistíš, že to musíš rychle ohnout doleva nebo doprava, protože dole je třeba schod, nebo balvan, či strouha. Musíš prostě rychle zareagovat a zahnout na stranu“, takto si Pepa obhájil to, že nám při sjedu v půlce kopce dá rukou pokyn na kterou stranu to máme ostře ohnout a pěkně nás pak tlačil do strany, jak jen to šlo.

Někdy to vyšlo, někdy ne, ale o tom je právě nácvik!
Když už byl malý kopec, a i střední tak pak musí přijít velký ne?
Opět nám to nejdříve Pepa převedl a vysvětlil co jako dělat a jak a co nedělat. Chvilka mentálního pocení, jak nám to šrotovalo, zda chceme dnes s motkou lehnout a zda to dám a podobný úvahy, a nakonec jsme to jeli všichni a bez problému. Jeden se do toho pustil a všichni se přidali. Holt týmový duch tu byl.

Pak tu byly ještě praktické disciplíny, jako co dělat, když skončíš v půlce kopce, či jak zvednout motku, když už leží.

O posledním disciplínu jsem si řekl já sám, když jsme si psali před kurzem a já kromě toho driftování ještě napsal překonání kmene či kmínku. Přesně tak jsem to napsal – „kmene, či spíše kmínku“. No a Pepa s Lenkou připravili to "hovado kmen" co vidíte na fotkách :)

Když jsme konečně pochopili, že to je ten „kmínek“ o který jsem si (blbec) napsal, tak nás začala jímat hrůza… no ale pomalu, než budeme chtít hrát symfonii, tak musíme nejdřív zahrát Skákal pes přes oves… a tak jsme začali něčím menším jako nácvik techniky jak na to. A musím říct, že tohle byla pro mě tedy těžká disciplína. Váha motky se nezapře a zvednout kolo, když jsem to nidky předtím nedělal není jednoduché.

Tedy jsme dali na zem opravdu jen klacík, v podstatě jen symbolicky, a nacvičili jsme si co a jak dělat, a pak jsme se nakonec pustili i do té velké klády. Ze začátku s nájezdovým prknem jen tak hopnout dolu, abychom věděli, co to udělá a pak s takovým menším hranolem před tou kládou, který nám přece jen udělal nějaký ten nájezd a pak jsme už řekli stop. Dál nejdeme.

I tak jsme ze sebe měli radost a odjížděli jsme sice zpocení, unavení, ale plni dojmů a s hlavou vztyčenou, protože jsme se všichni naučili něco nového na cestě k těm deseti procentům Chrise Birche. I tak mám pocit, že budu potřebovat ještě asi 5 životů…

Dovětek.
Pokud máte na to koupit si enduro mašinu, tak máte určitě i na to zaplatit si takovou enduroškolu, která vás posune dál. Za mě rozhodně dobře investované prachy. Zlepší vaše schopnosti za řídítky a ty vám už nikdo nevezme.
A pokud se rozhodnete zrovna pro firmu Vejletuj, tak za mě je Pepa zkušenej endurák, který vám má co předat, a navíc je to prima chlap, co si na nic nehraje a přistupuje k vám od začátku spíše kamarádsky než klientsky. Lenka dělala celou dobu perfektní zázemí, měla odpověď na všechny naše organizační dotazy a postarala se též o svačinku, která přišla k chuti.
A ještě musím zmínit partu tří dalších kluků, kteří tam byli se mnou. No kluků…myslím, že některým nám bylo víc než pade, ale pořád jsme to my, „Páni kluci“, co si chtějí hrát a chtějí v tom být dobří. Už se domlouváme, jak se spolu projedeme, člověk nikdy neví, kde narazí na nové kámoše, ale na enduromotoškole je „riziko“ mnohem vyšší.