Patnáct let mi její jméno viselo na rtu. Patnáct let jsem si s ní chtěl potřást rukou. A čím víc jsem to odkládal, tím víc jsem se bál, že nebude taková, jakou jsem ji maloval.
A teď se držíme za ruce. Prohlížím si ji ze všech stran. Ona má pevný stisk, ale k mé osobě je příliš laxní. Stojí zde, nafoukne žvýkačkovou bublinu, myšlenkami je úplně někde jinde a z očí, které se dívají někam za mě, ji lze vyčíst - Tak mě tu máš!
A kde jinde by to mělo být poprvé, než právě na tomto místě. Hlavní třída (bývalá Leninka), Ostrava - Poruba.
Leninka (Ostrava - Poruba)
Slezský pařížský bulvár. Je obklopen domy s honosnými průjezdy, stromy brání návštěvníkům, aby je obtěžovalo letní parno. Kam slunko může, tam vyzdvihuje místní barvy a umocňuje pocit, že Ostrava není jenom mourem zaprášené město. Jsem rád, že jsme začali právě tady.
Mám tu jenom omezený čas a proto upaluji na další zastávku.
"Hej, poslouchej! Slyšíš mě? Hej! Slyšíš mě?"
"Úplně nejvíc Tě slyším, bráško."
"Myslíš, že mě bolí krev?"
Už před koronou nás dokázali chlapci bavit na youtube. Během korony si nestěžovali na nelehkost situace a dělali živá vysílání z divadla, kde mohl každý přihodit nějakou tu korunu do virtuálního kloboučku. Tři tygři a divadlo Mír!
Divadlo Mír
Se smíchem jsem si vzpomněl na to, jak jsem jel, ještě na skútru, k Severce. Seriál Most strhával davy a každý motorkář musel ten rok mít dvě fotografie na Facebooku. První byla Severka a druhá s balíkem slámy.
Šup, šup na další zastávku.
Dolní oblast Vítkovice, aneb Ostravské Hradčany. Soubor industriální architektury a rezavějící vzpomínka na těžký průmysl ve Vítkovicích.
Oblast dolní Vítkovice
A jdeme do finále!
Nová radnice, Prokešovo náměstí. Tady mi Ostrava ukazuje svůj folklor. Zatímco sedím na mramorovém bloku a kochám se radniční věží (86 metrů vysoká), tak za mnou uslyším hlasy.
"Hej pane, pěkná motorka." otočím se a tam dvě malá cikáňata.
"Díky."
"Pane, neměl byste deset korun? Dvacet? Nebo padesát? Na pití."
"Hoši, od doby co jsou karty, tak hotovost nenosím."
"No nemohl byste nám vybrat stovku."
"Tak to fakt nemohl."
"Můžeme protočit plyn?" říkám si, že idylka skončila, vstávám a začínám se strojit.
"A na zadní to taky zvednete? Chcete podat helmu, já Vám ji podám."
"Ok, chytni za to tady a protoč to." motor zařve po náměstí.
"Nashle pane, nashle."
Radnice města Ostravy
Zastavuji na benzínce. Do navigace dávám Hlinsko pod Hostýnem, kde bydlí Špáca. U něj doma se mi dostává přivítání a oběd. On si balí věci a vyrážíme na Prahu.
Je půl desáté večer a je tma. Nějak rychle se začíná smrákat. Celý den jsem měl před obličejem zemědělce s kombajny. Končí snad už léto? Než dojedu do garáže, párkrát ucítím z polí pěknou zimu. Je půl desáté večer. Mám za sebou necelých 900 km a Praha vydává teplo, které do ní přes den napumpovalo sluníčko. Je půl desáté večer a já nemám chuť na pivo. Jdu domů.
Do Ostravy budu muset na prodloužený víkend, abych si ji stihl více prohlédnout. Vzal jsem hrstku míst, které bych chtěl vidět a navštívit je. Na podzim!
Bez sebemenších výčitek si přidávám Ostravu na seznam míst, na která se chci vracet.
Je svá, je jedinečná, je neopakovatelná a nedá se popsat několika slovy.
Pomalu mi končí dovolená. Je čas se oholit, ostříhat, umýt motorku, vyčistit kombinézu a vyprat overal. Je čas vyskočit z rychlíku a přestoupit na lokální courák. Je čas se vrátit zpátky do vyjetých kolejí a zase za to vzít.
Mír, vole!
Tak zase někdy na cestách!
Jura
