Jawa 250/353 Kývačka (1960)

I. Den první

Odjezd byl odbornou komisí stanoven na 15:00 dne 9.8.2008. Celý nedočkavý jsem nakládal poslední zbytky na nosič před domem. Kouknul jsem se na hodinky. Půl třetí. No co. Přijedu tam dřív, aspoň budu mít čas na natankování, dofoukání kol a cigárko. Jawka chytla na šlápnutí a já už se řítil kilem přes koleje na Robina.
Po všech úkonech spojených s přípravou na cestu, jsem zasedl ke stolku a čekal. Po chvíli se přiřítili trotlové…jmenovitě Pip, Kolja a Komár s Komářicí v rezavým oplu. Posléze i Lejj se svým japonským plastovým indiánem. Kouknul jsem na své cibule značky QUARTZ a s hrůzou zjistil, že je skoro půl čtvrté. Zavolal jsem tedy zbrojního technika, kde to vězí. Z hrůzou jsem zjistil, že právě s řídícím střelby na úseku měnili motor. No… po několika (spíše víc než míň) minutách jsme se sešli a pak se už za námi jako duch jen táhla namodralá mlha… až do Lnářského Málkova. Záděr numero uno. Frantík nějak špatně naskládal do motoru kolečka a ty se trochu pohádaly, který se bude točit a jak. Cesta první den vedla kolem Příbrami a pak přes známý hrad Křivejhnát (Křivoklát). U benzínky, která už nutně potřebovala opravit, sme dali cígo a zpátky na kozy. Po chvíli - asi za pár hodin - sme projeli kolem nějakého kopce… Řepa se myslim jmenoval. Když si Frantík vyfotil řepu (Říp), pokračovali jsme až do jedné… ehm… no tam… kempu. Brozany nad Ohří.

Zde je následující technologický a postupový soupis čiností:
stavba stanu
stavba motorek…igelitů na motorky
stavba na nohy
pivo v místní… m… baru…
vodka v místním hospodě
zelená v… tam
--- scéna chybí ---

II. Den druhý – kejva resurrection

Tak sme po noční zábavě (která končila brzo ráno ve 22:00) sbalili a vyjeli dál. Další destinace - Terezín. Vlastně to bylo půl hoďky od kempu. Přijeli sme tam a postavili jawky před hřbitov v naději že ještě zbyly nějaké ty destičky do šrotu. Bohužel byli kofoly rychlejší a museli jsme se spokojit jen s prohlídkou. Cože??? Vstup za 2 kila??? To je víc jak 12 x 12°. Takže jen foto u pomníčků a zpátky k mašinám. Odehnaly jsme dav zvědavců od mašin a jelo se dál na… asi sever. Když mě po pár hodinách začala bolet prdel, zastavilo se na další čerpačce. Mučačos v kejvasajdě nám prozradili, že jsme zavítali do Los Tatos. To je hned vedle Las Vegas. Vřele nám doporučili pár míst v okolí, kde bychom sme se my gringos mohli pobavit. Tímto zdravím oba dva a chtěl bych je poprosit o jeden dolar pro veselého frajera zde. Pobava se konala v kempu v Příšovicích. Stánek (skoro) na břehu rybníka. Měli pivo, měli guláš, měli zelenou, měli dokonce i stoly. Když slunko zapadlo za obzor, nastala panika… teda vlasně začla diskotéka. A začlo to znova. A daleko hůř. Pivo, zelená, pivo a další hořlavé a výbušné tekutiny. Rodinka, která kempila vedle nás, se vybarvila do zajímavých barev a ty barvy byly opravdu pestré. Když jsem si nevinně povídal s místníma rybářema, klucí jim zanesli nějakou tu zelenou za to, že nám tu a tam koukli na čomodany. Jejich velkorysost neznala mezí a příjemně hřála. Pak začala pálit a nakonec hořet a vybuchovat.
Další přehled večerních činností:
--- scéna chybí ---

III. Třetí den – Highway to hell

Ráno bylo celkem klidné (jak pro koho ). Vůně výbušné samohonky, kterou by nevypálil snad ani Jakub Vandrovec, se ještě vznášela ve vzduchu. Místní dýza musela mít asi velkou pověst, protože se dostavili i vojandy s tankama… Škoda, že sme nezůstali ještě jeden den.
Naše další trasa vedla přes nějaký větší kopce, kdesi na severu…projeli sme Frýdlant a pár dalších pr…vesnic. Nakonec sme zaparkovali v jeskyních kdesi u Liberce. „Vítejte v pekle,“ oslovila nás obsluha čítající 3 pěkný holky (jedna mladší než druhá J). Dali jsme si pivo, guláš a zelenou a pak jsme se nenuceně bavili. Němci útočí! To sem se lek… Tři skopčácí začali tůrovat svoje stroje a totálně začoudili jeskyně. Sice nevim, jak mohlo to XJRo nebo banďour vydržet max točky těch deset minut, ale protože další den sem je tam už neviděl, tak asi kromě spotřeby to nebude zas až tak hrozný.
--- scéna chybí ---

IV. Mezinárodní den Jawy, dolování a potence

Druhý den v pekelných dolech. Seznámili jsme se s panem majitelem, který zrovna montoval na nákupní vozík raketové motory. Pak je začal montovat i na svojí pekelnou jawu, kterou pečlivě i obalil alobalem, aby se kuře lépe peklo). Byl čas vyrazit. Cestou jsme se stavěli na nějakej ten dlabenec, bo i jawaři zadara jsou většinou jen lidi. Projeli jsme velký kus Čech, malý kousek Dojčlandu a středně velký kousek Polska. Zatímco na mě v Čechách a v Německu blikala a troubila policie, abych si rozsvítil světlo, v Polsku si mě švestky ani nevšimli. Zato my si všímali všech možnejch děr a to nemyslim jen těch těžebních.
Byla to krásná vyjížďka (když nepočítam ty dva záděry - na stejným místě za dva dny). Protože se blížila noc a skoro ani jeden z nás nesvítil, vrátili jsme se do dolů. Tak nějak se to neplánovaně plánovalo. Když jsme se objevili před barem, holčiny z nás měli radost, že sme zpátky. Kromě nich tam bylo dalších pár motorkářů (díky bohu mluvili česky). No kecalo se s nima příjemně, aj to pivo s brčkem bylo dobrý (viz foto). V nočních hodinách (asi tak v půl piva) se dohodlo, že se udělá bojovka. Vzali jsme pochodně a chtěli jsme zapálit les, ale začalo pršet, tak jsme se doloudali k dalším jeskyním a prolezli je skrznaskrz. Dokonce s náma šel i kočičák, kterej zrovna neměl, co na práci. Nakonec se ukázal jako budoucí člen zásahové jednotky, když vypátral v jeskyních ukrytou policii. Jsme mu za to vděčni, neboť jsme stihli sundat falešné spz a vypít načerno pálenou kořalku. Následoval pochod zpět, bohužel už potmě, bo louče už schořely (a kočičák asi taky). A pak se pilo (metrovým brčkem) dál a dál a dál a…
--- scéna chybí ---

V. Děda Ještěda

Se slzami v očích jsme se rozloučili s celými Pekelnými doly, kde jsme se za ty dva dny začali cítit jako doma. Celá bagáž na nosiči už byla připevněna motouzem, stačilo už ho jen zapálit… teda šlápnout na startovačku (v některých případech se střílelo). Pak už jen poslední mávnutí a pak už jen kudla směrem na nějakej ten kopec. Jeden z kopců, kterej se nám po cestě fakt líbil, byl Děd Ještěd. No vlastně to je jen kopec, co nejde objet, tak jsme ho museli přejet. Nějakej notor na jeho vrcholku vystavěl prapodivnou špičku, aby byl ten kopec ještě vyšší. Jak jsme později všichni zjistili, bylo tam víc notorů, co chtěli stavět dokonce nějaký divný krabice, takže mi po delší úvaze ta špička zas tak divná nepřipadala. Ještě foto a pak zpátky z kopce. Dlouhé a vysoké serpentíny jsem si užíval jako nikdy. A vůbec mi nevadilo, že ti dva přede mnou na mě pak museli čekat.
No tak se jelo celej den. Konečná byla kdesi ve Švýcarsku. No Hřensko mi moc německy nezní, ale já nejsem hnidopich. Zašmátral jsem v kapse jestli mam sebou nějakej ten valut, ale když jsem zjistil, že asiaté obchodují i s rýží a českou měnou, tak se mi dost ulevilo.
Bo už bylo dost pozdě a začalo se stmívat, řekli jsme si, že někde přechrápem. A jak říká Leoš, „je lepší spát v teple a suchu, než někde v potoce“. No kemp byl na místě, ale nikomu se nechtělo stavět stan. Jsme prostě líný. Kousek vedle byl hotel s ubytovnou. Tak jsme se ubyto(vno)vali tam. Teplá sprcha přišla vhod a aj ten vynález zvaný elektřina. Čistí a upravení jsme se vydali prozkoumat zdejší noční život. No… jedna hospoda je fakt málo. Navíc, když zavírá v půl desátý. Alespoň, že jsme ještě stihli koupit pivo do petek. (zde scéna vyjímečně nechybí)

VI. Včela Buková

Ještě abych nezapomněl zmínit problém minulého dne. Benzin. Když jsme objížděli Hřensko, tak mi… tak mi to prostě chcíplo. Babo raď, kde v lese sehnat benzínku. Bratrsky jsme se podělili o zbývající palivo (pozn. webmastera: vybrali mi nádrž, hajzlota!) a jelo se schánět. Ha… křižovatka. Rozhodnutí zda odbočit vlevo nebo vpravo. Podle žlutých domorodců měla být benzínka blízko, kolem kilometru. Odbočili jsme. Asi po pěti kilometrech jsme objevili dva bordely, ale tam měli trochu jiný… ehm… služby. Jasně že bezínka byla vpravo a my jeli doleva.
Naše cesta vedla přes Děčín (doprava hrůza) a pak přes Bukovou horu do Ústí nad Labem. A to přímo do nemocnice. Kefalína totiž u vysílače na Bukové hoře bodla nějaká svině (čti „hmyz“) do xsichtu. V první vesnici se sehnal led a ocet, aby nám Kefalínek aspoň viděl na cestu. Hned u prvního domku nám pomohli, takže jím timto děkuji. Po delším bloudění po Ústí jsme nalezli nemocnici. Kefalín, kterému už byla helma malá, si tam zaběhl pro nějakou tu injekci. Když už se dvě hodiny nevracel, mysleli jsme s Ferym, že prodáme jeho motorku a bagáž. Pak se ale objevil a bylo po kšeftu. Prej do něj píchli nějakou tu kapačku, aby jim nezkapal a bylo to dobrý (jazyk plazí středem…). Dokonce se u nás zastavil jeden domorodec s Intrudrem (za dobu Kefalínova kapání stačil přezout motorku). Vyvedl nás z města a jel s námi až do Teplic (díky). Tam se naše cesty rozdělili.
Cestou jsme projeli snad všechny hory severu (tady někde měl šantís eště jeden záděr) a nakonec jsem zabrousili do Krušných hor do malebné vesničky Měděnec. Protože už zas nebylo vidět na cestu, rozhodlo se, že se někde ubytujem. Jenže nikde žádný hotel ani kemp. No tak se šlo do hospody. Tam bylo narváno k prasknutí. Sedli sme si venku. Podle místních tu byl penzion. Po domluvě jsem se ubytovali. A pak se šlo pít. (pozn. webmastera: únava a svině (čti „hmyz“) způsobily, že scéna nechybí).

VII. Poslední den

Štola Marie Pomocné, která se u Měděnce nachází, nám poskytla zajímavý náhled, jak se dřív pracovalo v dolech. No ještě, že já makam v kanclu. Po prohlídce jsme vyrazili dál. Zajeli jsme se kouknout na Klínovec, který nebyl daleko. Perfektní rozhled. Okolí vysílače dost hyzdí restaurace, která chátrá už nejmíň 15 let (možná i víc, co já vim - zas tak starej nejsem). Tak se udělalo pár fotek a jelo se dál.
Projeli jsme krušné hory (nejezděte přes Nejdek, pokud nemáte motorku do terénu; takovej tankodrom se jinde nevidí) a zastavili na jídlo nedaleko Bečova. Místní obyvatelé nám skoukli motorky (tak jako všude, kde sme stavěli) a po dlabenci jsme valili směr Plzeň. Sice nejsem stoupenec rychlé jízdy po silnicích první třídy, ale dvojky na Plzeňsku jsou (podle slov Kefalína) horší než polňačka na Swat. Ono honit se s naloženou motorkou ve stovce po třímetrové silnici (navíc byla křivá jako p*del) může být na chvíli zábava, ale opravdu jen na chvíli.
Z dvojek jsme se přemístili na jedničku v Nalžovkách a pak už jen kudla směr HDčko. Na rovinkách jsem byl zvědavej, co ta moje dokáže s nákladem. Dokázala, že Jawa je nejlepší motorka na světě, bo kilo dvacet je opravdu na veterána skvělý výkon. Sice se to nelíbilo jednomu z tlumičů ve výfuku, ale kopanec kanadou ho ovlivnil správným směrem. Za krásného počasí jsme dojeli na Robina. Zde nad cigárkem a colou jsme oficiálně zakončili naší supr dovču Severozápad 2008.