Yamaha YZF-R6R (2008)

Mno a je tu druhá endurance akce tohohle roku agenturou Bikes4Life. Naše amatérské sdružení okruhových zoufalců Kopyta RC razí na Slovensko. První akce v Mostě se velmi vydařila. Přestože proti nám v šestkách stál team složený z vítěze a třetího šestkaře ve sprintu o den později, kluci neměli na poslední stint dost natankováno, a vítězství nám doslova spadlo do klína. Někdy je endurance vážně krutá.

Druhý den jsem odzkoušel (a odhalil pár drobných závad) na litru, a i přesto stihnul v závodě ze kterého jsem odstoupil nový mostecký osobák. Prostě krása střídala nádheru. A tak v dobré náladě vyrážím směr slováč. Protože jsme oslabeni o startéra splašenou Chrušku, který léčí zápěstí, doplňujeme sestavu Honzou Šebákem aka Honzíkem, který jediný v M-STYLE má šestku, a tak s námi jede se svými. A významně nám pomohl k vítězství i v loňském ročníku endurance s B4L.

A pak jsme oslabeni také o mého drahouška, který byl se mnou pouhé dva dni před slováčem celý týden v Itálii. Takže se potřebuje postarat také o barák, děti, a práci, když nezodpovědný otec od rodiny trajdá po světě A tak nebudu mít ani deštníček, ani v endurance hlídače na pitlajně, ani pak večer ... fňuk. Mno nedá se nic dělat, závodník se nemůže vymlouvat, a team na mě spoléhá. Budu spát se svým plyšovým psem.

Slováč je pro mě krapet zakletý, loni jsem si tam jel jasně pro osobák s litrem, protože osobáky padaly všude i na šestce, o litru nemluvě, a dopadlo to tak, že první den jsem jen olízl prastarý šestkový osobák z roku 2017, a druhý den propršel.

Letos beru jen šestku, první den kvůli endurance s klukama, a druhý den ... se prostě nechci zase učit nové brzdné body a stopu. Chci se dva dni učit to samé a snad zlepšit.

A navíc dojezdit hromadu gum, takže beru všechno popsané v garáží „chlíf“ nebo „mrdka“, plus jednu novou K1 kdyby to vypadalo, že to to má smysl.

Dorazím cca v devět večer, v boxu už je Veverčák který doplnil sestavu boxu. Rozbalím se, přehodím na motorku „medium chlíf SC2 nahřátý už asi 6x“, do pneuservisu odvezu druhý ráfek na který si nechám opačně obout K1 na které je napsáno „mrdka“, je z roku 2017, a masa je na ní tak půlka, dojedu pro benzín, a otevřu si pivo.

Postupně se v boxu sejde i Peťan a Roumen, vedle v boxu je kamarád Pepa Staněk, ob box Mstyle i s naší posilou, Honzíkem. Kecáme a debatujeme, až je najednou jedna ráno, a já v panice ustoupím do dodávky. Cítím že jsem to s démonem alkoholu maličko přehnal. A zítra endurance. Já idiot.

(sebemrskačství (c) Ozzy)

Probouzím se beru si preventivne brufen, a jdu jeste jednou prohlédnout motorku. Už je horko, a je jasný že bude ještě hůř. Na jídlo nemám chuť, a moc vyspalý taky nejsem. Nakonec si z rozpravy přinesu polozmrzlou koblihu, udělám alespoň kafe, a pomalu se blíží desátá hodina kdy půjdu prvně na trať.

SC2 „medium chlíf“ docela funguje, dráha má odhadem tak 30 stupňů, a já si začínám vzpomínat kudy to vede. Do zápisového lístku do endurance závodu na tři hodiny píšu sebe jako velitele podle kterého se vezme kvalifikační čas, Peťana, Roumena a Honzíka. Děj se vůle boží.

Nikča, Roumenovo nejdražší nám udělá support na pitlajně.

Věnuju se jízdě a učení trati na které jsem kromě toho dne loni na litru nejel už alespon 4 roky. Zjišťuju že trať je slušný tankodrom od doby co si ji pamatuju naposledy, a tvrdé nastavení z Mostu tady nefunguje. První dvacku jedu 23, druhou 21, ale guma už má dost a klouže. Moc vedro, a taky už končí. V pomalých zatáčkách pumpuje, na výjezdech chodí bokem, fakt to nejde. Kvalifikovaní budeme, jdu přezout. "SC2 meduim chlíf" vyměním za "K1 mrdka". A jdu jí zkusit poslední dvacku před endurance závodem.

Opakuje se situace, sice se mi na ní jede líp než na klouzající SC2 ale stejně pořád vnímám drobná uklouznutí, a někdy přímo rány do předku od natvrdo nastavených vidlic. Tankondrom je skoro všude, v technické pasáži mezi rychlými levou a pravou, v pomalé levé za třetím horizontem je vlnobití, a v cílové zatáčce jsou přechody asfaltu které mi chtějí v plném náklonu vyrazit řídítka z ruky.

Mno, ta guma by to dát měla, a rozhoduji se povolit přední vidlice, snad to pomůže uklidnit i zadek. Pomalu začínám pochybovat jestli vůbec ještě umím řídit trošku motorku, nebo jestli jsem tak neschopný, a na gumy se jen vymlouvám.

Po polední pauze vynechávám warm-up, a už se píská start závodu. Téměř bez odporu se stanu i startérem, Peťan mi jde podržet motorku na grid, a Honzík bude připravený v kombošce pro případ problému. Nikča zaujme tříhodinovou pozici na pitline.

Roumen má prozatím volno, ale v kvaldě se taky super rozjel, takže vypadá že máme čtyři podobně rychlé jezdce. Snad i vytrvalé. Vzduch má hodně přes 30, dráha přes 50, panuje tu peklo na zemi. Zopakujeme signalizaci pro případ deště, protože nejsou vyloučené letní bouřky z vedra, a jede se na rošt.

Jsem tam mezi prvníma, a mám pocit že chcípnu. Připravím si bajk. Stojím na pozici #10 celkově a #4 v šestistovkách, bude to boj. Team "Rozety" jezdil dříve s námi s Wildmotors pod názvem PrioRacing a byli světelné roky rychlejší než mi, bude to boj možná až neřešitelný. Také kvalifikační časy kluků Sodomkových pod 2:20 ukazují že rozhodně nezpomalili.

Horko je spalující. Nekonečně dlouho stojím a pak i sedím na druhé straně dráhy, a pozoruji jak snad 4 minuty po mě přijede další motorka, a snad dalších pět minut krouží a hledá svoji startovní pozici. Kdybych měl sílu, zabil bych ho. Ale nemám. Konečně je vše připraveno ... vlajka letí nahoru, a start.

Mám pocit že k motorce přes šířku trati ani nedoběhnu. Jsem zaživa pečený, a těsně před infarktem. V nějakém snu skáču na bajk, a vyrazím skoro stojící na motorce aby mě proudící vzduch co nejvíc ochladil. První dvě kola jedu jako ve snu, až pak se trošku dochladím a přepnu do normálního režimu. Adrenalin vyhraje, a já jedu kromě předjíždění celkem solidní standard. Nicméně slib, že zkusím vydržet nádrž aby toho měli kluci méně nejsem sto splnit. Po 30 minutách se hlásí únava co existovala už při čekačce na gridu, a já tam vydržím i se sjezdem jen cca 40 minut, a frčím z dráhy.

Do akce jde Honzík, vystřídáno bez problému. V depu zjišťuji že jsem sjížděl na 3 místě celkově !!! což nechápu, zjevně kvůli střídáni, a po vystřídání jsme čtvrtí celkově, a druzí za Rozetama. To zní fajn.

Dám vlažnou sprchu. Pak se postarám o bajk a natankuju ho pro případ nějakého problému zhruba do půlky, a začnu řešit team. Občas se stavím u Nikči která poctivě hlídá zda něco nepotřebuje, a povzbuzuju kluky ať jedou raději pomaleji, ale vydrží tam, a už nemusíme střídat. A hlavně ať už tam nemusím já. Sice bych pár kol zvládl, ale jako ne, fakt nechci. Peťan mě opakovaně přesvědčuje že tam budu ještě muset. NECEŠ!

Honzík krouží solidní časy, a jede dlouho. Po dlouhých asi padesáti minutách dorazí s levým gripem zapíchnutým mezi nohama, poslední asi čtvrthodinu kroužil jen s trubkou na levém řídítku. Srdcař.

Je vypuštěn Roumen. Nasazuje velmi rozumné tempo kus za svým osobákem a krouží a krouží. Jsme poměrně bezpečně na pátém místě a druhém v šestkách, a situce vypadá celkem jasně. Na Rozety nemáme, a ostatní nemají na nás. So far, so gut. Dvojka je po startu na čtvrtém místě v šestkách super, a důležité body do šampionátu o kočičí pacičku se počítají.

Najednou pozoruji že i přes to že máme na trati aktuálně nejpomalejšího pilota, neboť Roumen toho loni z osobních důvodů i kvůli stávkující technice moc nenakroužil, probojováváme se na čtvrté místo před Rozety. Kluci rychlíci Sodomkové jsou doplněni o nováčka, který jede výrazně pomaleji než Roumen. Zaplane naděje, že pokud Roumen pojede rozumně dlouho, a pak vypustíme rafana aka Peťana čili Pankáče, který na třetí dvacku obul novou gumu, a VELMI mu to chutilo, že by mohlo klapnout i další vítězství. Takhle pěkně nám dali Rozety čuchnout.

Nikča se dotazuje zda má svému drahouškovi na trati ukázat 40 min, náš endurancový zvyk. 40 minut je povinnost, zbytek je nadstavba podle toho jak se jezdec cítí. Zdá se mi že jeho tempo spíš graduje než polevuje, a tak jí řeknu ať mu 40ku ukáže tak až po 43 minutách, když mu to tak hezky jde. JAK PROZÍRAVÉ.

Mezitím pozorujeme na časomíře, že ačkoli Roumen krouží jak má, najednou tam má 5 minut trvající kolo a pak se začneme propadat pořadím. Okamžitě vyhledám Piera, který zrovna dělal přenos s depa, a jdeme zkontrolovat časomíru. Zlatá daytona nám nepípá. Víme o tom, průjezdy máme, jsem ubezpečen. Zlatí lidé. Pak ještě dostanu pucunk jako velitel teamu že je tranďák na rámu a ne na vidlici, jak nám bylo vtloukáno do hlavy. Tam by se nepřehřál a nepřestal dávat.

Ok, uznávám svojí chybu, všechno jsem nezkontroloval. Příště se to nestane. Hlavně že je vše ok. Probojováváme se zase zpět na #5 a za Rozety, které opět vystřídali a nasadili rafany. A zárověň přichází z boxové zdi že chce Roumen střídat. Je na čase, už musí být na suchu, a do cíle je nějakých 40 minut. To Pankáč dá, a může se ještě poprat o výhru.

Mnu si ruce, ale pro jistotu se oblékám také do kombinézy, sichr ist sichr. Jak vy češi říkáte. Peťan se dostrojí, startuje motorku a … NIC. Tuším nejhorší, a tak zrychlím svoje strojení do plné polní. Když i třetí pokus je neúspěšný, houknu na ně že nemám motorku plnou, ať jí rychle dotankujou a zápasím s rukavicema a helmou.

Tady se zase ukazuje v kritické situaci sílu teamu, který už prošel lecčíms. Peťan nechal marných pokusů a s Honzíkem lejou mojí R6ku po víko, já dostrojen shazuju nahříváky, na cestě z boxu dostávám pásku, a letím po pitlajně směr závod.

Byla tam drobná ztráta, ale rozbor po závodě ukazuje že jen asi 6 vteřin. Myslím hodně dobrý výkon. A ironie osudu se ukázala naplno. Chvilku předtím když jsem hledal Piera a řešil náš nepípající transponder jsem se vysmál panu promotérovi Tondovi, že vypadá na infarkt, právě přijel z dráhy.

Uplynulo asi pět minut, a jsem na infarkt i já. Na trati na zbývajících skoro 40 minut. Mno krása. Celkem rychle se dostanu do tempa, a únava jako mávnutím kouzelného proutku zmizí. Po páru kolech z nichž jedno bylo nejrychlejší našeho teamu mi přímo před nos vyjede Veverka na litru za Nadsamce. Hned ho z první předjíždím, aby mi to na rovině hned vrátil. Vezu se za jím, v technické pasáži stahuju, ale všude jinde dostávám na pozadí …. ale mám krásně zaměstnaný mozek a nemusím myslet na to jak unavený už jsem.

Na ceduli nad cílovkou pomalu odkapává čas, a mě je jasné že se po mě chce to prostě dovézt do cíle a hlavně to nezvorat. A tak poslední kolo nechám Veverku Veverkou, podstatně zpomalím, a doufám že mám vedoucí team někde před sebou a další kolo už nebude. Ale bohužel, projíždím v 0:00 a vlajka nikde, jakže ještě jedno pomalé kolo, a konečně šachovnice.

Mám opravdu dost krokem si dám poslední kolečko, a dojíždím spokojený do depa. Dal jsem to, teamu jsem to nezkazil, motorka to vydržela. Jsme pátí v celkovém pořadí, a druzí v šestkách. Nádherný výsledek, důležité body, a super závod. I přes vzpouru Daytony, které zřejmě odešel vedrem snímač otáček na klice jsme dojeli zdárně do cíle. Až teď je mi líto Peťana, který se sem tak těšil, a nakonec odjel jen půl dne a konec.

Jdu znova do sprchy, pak pogratulovat Rozetám, kteří jeli skutečně výborně a nedali nám šanci, a pak na stupně vítězů, které si tentokrát skutečně užiju. Odjížděl jsem na slováč co se teamu týče lehce v obavách, a ukázalo se že teamový duch tam pořád je, a navíc i kvalita která stále stoupá. Peťan který nedostal v závodě šanci díky stávkující angličance jel nejrychleji v kvalifikaci, Roumen s každým dalším kilometrem zrychluje, a navíc prokázal úžasnou vytrvalost. A Honzík Šebáků bojovnost, když jezdil a jezdil i bez gripu.

Vamos KOPYTA, je mi ctí jezdit s takovou partou srdcařů kdy jeden pro druhého dělá co může.

Večer byla zábava uvolněná a maličko kratší. Barbecue jsem pojal tak že jsem zatopil gril, a nechal se nakrmit od Peťana a Roumena. A bylo zase ráno. Druhý den nastala další fáze vzpoury tříválcových píčovin. K Peťanovi, který to zabalil pro nefunkčnost stroje, se přirali i Roumen a Aleš, kteří se oba rozhodli že odpolední indivuální závod už nepojedou, zabalili, a vyrazili k domovu. TO JE WZPOUWA VY WZBOUWENCI!!!

Já jel ještě celou kvalifikaci na té „K1 mrdce“, co měla za sebou navíc za včera hodně přes hodinu v endurance závodě. A fakt jsem měl znovu pochybnosti, zda umím řídit. A tak jsem dal na šestkový závod novou K1. A KONEČNĚ si jízdu opravdu užil. Dost pomohlo už to povolení vidlic, ale nová guma, to byla balada. Zmizela všechna nervozita zadku, pumpování které jsem už řešil zda není kvůli nějakému problému s centrálem. Prostě mi vyměnili motorku. Jelo to jak po kolejích a jízda byla uvolněná a přesná. Po tradičně skvělém startu (ze sedmé pozice jsem byl v první zatáčce 12tý), jsem se během dvou kol prokousal zpět na #7, dvě kola před koncem docvakl Meďu Beďu na #6, a jen těsně nedal v posledním kole #5.

Každopádně daleko víc než vlastní umístění v závodě je pro mě nový šestkový osobák i na Slovakiaringu. Neskutečné a po prvním dnu jsem to rozhodně nečekal. Motorka mi chutnala tak, že jsem jako jeden z mála jel dát ještě pár kol na open pitlane po závodech.

Těším se na další závod do Mostu, kde budu mít speciálního hosta z dalekého Portugalska. Snad si užije svůj velký den a premiéru na okruhu. A snad do té doby nezničím R6 kterou mu chci půjčit.

Díky kopyta za další skvělý závod, Nikčo za strážení na pitlajně, a drahoušku za podporu i když jsi nemohla být se mnou. VAMOS.

• 

  Radost po E///