Aprilia RSV 1000 R (2005)

Tak a je to tady!
Dlouho plánovaná a poslední týden usilovně dolaďovaná dovolená hlasí start.
Konečně. Počasí je řekl bych naprosto ideální, ne-li dokonalé a tak v provazech vody vytahuji z garáže své naprosto vymazlené, mocné, plně cestovatelsky vybavené a kufry obložené, supermoderní už vodou chlazené GS...

...Počkat, tady je něco špatně. RSV? Ta hujda italská. No co mi zbýva no.
S předpokládanou pozdější návštěvou chiropraktika usedám do toho pohodlného, plně vyhřívaného křesla...

...aaaa, vlastně ne. Ale tak co už. Kdo by taky takový těžký krám chtěl? A s podsedlovkou plně narvanou nářadím na italské peripetie, jedním malým batůžkem, pixlou oleje a tou nejdůležitější - kreditkou, vyrážím prozatím směr slovensko.

Není to kdejaká nudná jízda. Je to plavba.
Bereme béňo a přes rozsáhlá jezera vyskytující se zrovna místo sílnice, hezky svižně pádlujeme směr hranice. Ano, ty ze Slovenskem. Né ty za Olomoucí, i když přes ně plavba vede taky.

Mezi Hranicemi a hranicemi začínají konečně jezera vysychat a trošku se otepluje. Naše plavba se pomalu mění v jízdu, tak jak to máme rádi.
Moc dlouho nám teda radost nevydrží a v Žilině začíná zase pomalu chcát. Aby se kousek za Martinem moře zase rozzlobilo a vzedmulo vysoké vlny vody. Jsem úplně durch.
Plavba na rozbouřeném moři pokračuje.
Ne, vlastně momentálně spíš přes oceán.

V zatáčkách před Bánskou mám první slabou chvilku.
Pořád strašně chčije a navíc je i celkem kosa.
Zamačkávám slzu nad tím, jaký jsem idiot a proč jen jsem se rozhodnul držet se trasy, místo abych to poslal na Poprad rovnou hezky horem. Tady už se to fakt nedá. Nevidím ani hovno, klepu se zimou a moje perforovaná kombinéza zase saje a saje. V botách mám dobré dva litry vody v každé a cesta se skoro nepohybuje. Zabte mě někdo. Prosím!!!

Z utrpení mě vysvobozuje Brezno.
Jak mám to městečko rád. Silnice se zase po lehoučku začíná objevovat a schnout. A že zrovna tady je o co stát. Fantazie. A hlavně konečně sucho a trochu sluníčka. Konečně.
Až do Popradu hezky osycháme a užíváme. Konečně se dá udělat i pár fotek. Hlavně jednoho železničního mostu. V roce 2016 se mi nechtělo zastavovat, ale teď to hodlám napravit. A je to.
Z Popradu míříme hezky směr Spišské Podhradí a hezky zkratkou do košic. Čistě neplánovaně je tady na kopci nějaká středověká stavbička.
Počkat, to je přece Spišský hrad.
Hnedle mizím v jedné boční uličce, abych mohl replikovat fotku mojí staré lásky.
Nebojte, dám jí sem taky. Aby bylo něco k porovnání. To byly časy.

Začíná peklo. Ano. Cestou přes polorozpadlé a opravdu hodně smrduté osady místních nepřizpůsobyvých (a že jich je), se objevuje další sbírka kapek.
Ale no tak, už jsem skoro uschnul. Teda jen nějaké části. Radost se začíná znova trochu kazit. Slovenští řidiči jí taky zrovna nepomáhají a s těmi svými pojízdnými obýváky se všude plácají šnečí rychlostí. Spěchám sakra, uhněte, je mi zima, jsem durch a chci teplou sprchu!
A to nemluvím o hladu. Tyčinka müsli a značně později spořádaný oplatek vyprchaly stejně rychle, jak jsem je snědl.
A oni se prostě dál plácají v těch vyhřívaných krámech, schválně vymetají koleje - to kdybych měl náhodou žízeň. Hází mi všechno do ksichtu a nejsou schopní se ani uklidit ke kraji.
Čím širší cesta, tím víc si to motají po středu. Jak já je nenávidím.
Úplně stejně jako před šesti lety. Jen s tím rozdílem, že tenkrát bylo sucho a hezky.
Samozřejmě pár vyjímek se najde. Tak 2, možná tři ze 100. Děkuji.

Hurá. Jsme v cíli. Pořád chčije.
Parkuji Hujdu, poplácávam ji za dnešní bezchybný výkon, beru ubytko a kodrcám se dvě patra schodů k vytoužené sprše. Aaaah, to je lahoda. Teplo. Teplo a zase teplo. Jak si mi jenom chybělo.

No dobře, Večeře proběhla taky.