BMW R 1250 GS (2021)

Dnešní den by se mohl klidně nazývat Moto GP. Ale postupně. Ráno ve Fiese v půl osmé už stepuji před krámkem. Loni jsem totiž nestihl neuvěřitelně výborné croissanty s čokoládou. A letos, no mám je, dva kousky ke snídani. Ježíši to byla dobrota. Dnes nás čeká chorvatské pobřeží neboli Jadranská magistrála a cíl naší mise kemp Šibuljina u Zadaru. Po deváté vyrážíme z kempu směr chorvatské hranice a domlouváme se na tankování u první pumpy na chorvatské straně, akorát netušíme, že to bude až po 83 km, kdy Kuba jel snad už jen na vzduch. Z Fiesy míříme na Koper a pak k možná horskému přechodu Jelovice, Istrijská župa. Jedná se o podobné pohoří jako naše Středohoří, projíždíme lesy trochu jiného rázu než u nás, poměrně kvalitní, ale úzkou asfaltkou se zatáčkami až konečně dorážíme k pumpě v Jurdani. No bylo to o fous, ale stroje jsou natankované a my vyrážíme dál. Přes Rieku, Bakar až k mostu na ostrov Krk. Je cítit, že sezona už začala, poměrně hustý provoz, na ostrov Krk pak vyloženě pomalu se plazící kolona. Až do Crikvenice stále poměrně hustý provoz, ale pak se začíná silnice uvolňovat, přibývá zatáček u pobřeží a my se kocháme nádhernými výhledy na moře. Pomalu se blíží čas oběda, proto zastavujeme na nábřeží v městě Senj a míříme do nejbližší restaurace. Usedáme ke stolu a už se k nám hrne číšník, vidí, jak jsme hladoví a žízniví. Co si dáte, maso nebo rybu? Já dávám tu rybu, ostatní pak maso aniž bychom viděli jídelák. K pití dáváme Radlera. Pití je hned a jídlo také poměrně rychle. Ale jaké jídlo, porce jak pro mamuty, já dvě ryby a pak další plody moře, kluci minimálně tři druhy masa a ještě mleté navrch, výborný zeleninový salát pro všechny na dvou tácech. No žranice. Při placení pak zjišťujeme, že nám dali to nejdražší, co v nabídce měli. No prostě toho využili, když viděli ty chasníky.
Pokračujeme Jadranskou magistrálou, perfektní povrch asfaltu, široká silnice a nádherné zatáčky na pobřeží, rychlé pasáže co se střídají s vracáky velkých poloměrů no prostě motorkářská nirvána. Něco jako naše dubské zatáčky, ale s výhledem na moře, kvalitnější asfalt, širší komunikace a to vše v délce více jak 113 km. Přestože jsme naložení, pomalu začínáme zrychlovat a zatáčky si pořádně užívat. Dle dat klopíme přes 40 stupňů, gumy pomalu dostáváme na hrany. A pořád levá, pravá, vracák, krátká rovinka a zas levá, pravá. No boží. Dojíždíme kolonu aut, supersportů typu Ferrari, McLaren F1, Lamborghini a podobných monster. Užíváme si zvuků z jejich výfuků a pak se oddělujeme. Nadále si užíváme Jadranské magistrály. Kolem čtvrt na čtyři a po 253 km dorážíme do kempu Šibuljina. Sličná recepční nám ukazuje celkem obstojná místa pro stany. Trochu se opožďují Kuba s Rudou, Ruda nakonec dojíždí poslední po cca 30 minutách. Stavíme stany a jdeme se podívat k moři. Nádherná čistá voda a takové malé betonové molo, kde si leháme a usínáme. Po probuzení jdeme prozkoumat místní obchod a především restauraci. K recepční dáváme vychladit hruškovici navečer od Kuby. V restauraci dáváme točené pivko a velmi chutná jídla. Těsně před zavíračkou v recepci ale i v restauraci se zvedáme a jdeme si vyzvednout z mrazáku hrušku. Míříme následně k moři, kde si sedáme na molo a necháme oplachovat bosé nohy mořským vlněním. Kecáme, co bylo, co bude, co vlastně podnikneme zítra. Hruška pravidelně koluje mezi námi a my máme stále skvělejší nápady. Jedna možnost nabízí zůstat v kempu a pronajmout si loď, druhá možnost je pak vyjet na motorkách, buď ostrov Brač, nebo se podívat na tanky. To byl Kubův tajný plán, který chtěl realizovat. Jsme na motorkách, takže nás Kuba nakonec ukecal na chorvatskou šotolinu a kopce DINAR, kde je pověstné pohřebiště tanků. Jindra zas přidává výlet k pramenu řeky Cetina. Takže vlastně plníme plán cesty. To vypadá na pěkné dobrodružství.