Honda VFR 1200F (2012)

Cesta je cíl .. III– den 5
Čtvrtek 20.6. 2019. Asi nejnáročnější den z pohledu řízení našeho cestování. Vrcholem dne je přejezd průsmyku - Passo dello Stelvio. Nachází se v nadmořské výšce 2758 m n. m., jedná se o nejvýše položené silniční sedlo ve Východních Alpách a druhé nejvyšší v Alpách; po jen o několik metrů vyšším Col de l'Iseran (2770 m n. m.). Se svými 60 serpentinami, z toho 48 číslovaných patníky, je výzvou pro motoristy. Stirling Moss zde sjel ze silnice během soustředění veteránů v 90. letech 20. století, přičemž video z této nehody vysílala satelitní televize. Průsmyku Stelvio zůstal význam v oblasti sportu. Zprovozněn je od června do září, než přijdou sněhové vánice. Bezpočet cyklistů a motocyklistů se pak potýká s četnými serpentinami, aby si dopřáli kýženého zážitku z výstupu touto alpskou silnicí, která je vyvrcholením každého cyklistického závodu Giro d'Italia. Každoročně je koncem srpna průsmyk na jeden den uzavřen pro motorová vozidla, aby kolem 8000 cyklistů mohlo vyšlapávat toto sedlo.
Po krásné středeční večerní procházce jsme ráno v dobré náladě a plní očekávání dnešních průsmyků. Opouštíme kemp na břehu jezera Garda a na konci dne nás čeká nový domov – kemp Kiefernhain.
První záchytný bod na našem dnešním putování je Passo del Tonale a jeho vojenské muzeum věnované padlím První světové války.

Krátká zastávka, prohlídka muzea a vyrážíme směrem na Passo del Gavia ve výšce 2652 m n.m. Překrásný úsek uzounké silničky „Via Stradale del Passo Gavia“ plné zatáček a nádherných scenérií začíná za obcí Pezzo v oblasti Sant'Apollonia.


Projíždíme temným tunelem pod Lago Nero a vyrážíme do závěrečného stoupání na Gaviu. V té době má již Ruda značné problémy s nefunkční spojkou u své Ducati. V průsmyku Gavia zastavujeme a já odvzdušňuji spojkovou pumpu u Rudovi Ducati.

Naštěstí spojka začíná opět vystavovat, můžeme pokračovat dále.
Následně nás čekají neuvěřitelné pasáže zatáček nahoru na Torri di Fraele. Pokud považujete průchod Stelvio za hvězdu alpských silnic, pak se zatáčky do Torri di Fraele jsou broušené diamanty.

Plni očekávání nastupujeme na silnici směrem k průsmyku Stelvio. Kvalitní silnice, pěkné poloměry zatáček, opět nádherná panoramata, motorky hučí v otáčkách, krev se vaří v žilách a začínáme lapat po dechu. Výškové převýšení je značné, a vše nad 2000 m n. m. už lidský organismus prostě cítí. Těžko se dýchá nejen nám, ale i našim ořům. Před Stelviem odbočíme na švýcarskou stranu a po neuvěřitelném úseku kvalitního asfaltu a nádherných zatáček dorážíme do obce Santa Maria ve Švýcarsku.

Trochu se nám opozdil Ruda na své Yamaze. Motorky smrdí, brzdové kotouče tmavě modré, dostaly pořádně zabrat. Jindra hlásí nefunkční zadní brzdu – vaří se mu kapalina. Otáčíme stroje a vyrážíme zpět ke Stelviu. Cestou nabíráme odpadlého Rudu. Temně olověná obloha nad Stelviem ohlašuje prudkou změnu počasí. Do vlastního Passa Stelvio dorážíme ještě za sucha a jen zaparkujeme, zpustí se prudký liják, který nás doprovází nakonec až do údolí k místu kempování a tak trochu nám okrade o zážitek z úchvatného sjezdu ze Stelvia. Nahoře na Stelviu se soukáme do nepromoků, jde to docela ztuha, přeci jen jsme v nadmořské výšce 2758 m n.m. a je to sakra znát. Kluci si dávají pověstnou Stelvioskou klobásu ze zvěřiny.
Poměrně promočení a unavení dorážíme do cíle dnešní cesty - kempu Kiefernhain. Místa plno, naštěstí tráva suchá a po dešti ani památky. Rychle stavíme stany a sušíme nutné oblečení. Sociálky opět luxusní. Navštěvujeme místní kempovou restauraci. Mladá holčina nás zachraňuje pivkem a objednává pro nás z blízké Pizzerie lahodné jídlo. Cca do 30 minut doráží pizzy a mi hltáme velká sousta.

Krásné ukončení tohoto vzrušujícího a náročného dne plného slunce, výhledů, panoramat, deště a nekonečného počtu zatáček. Najeto 284 km, VFR stále drží spotřebu 6,2 l/100 km.