Kawasaki Z 1000 (2009)

V pátek jme si s Bullriderem domluvili projížďku na druhý den. Po pracovně vypjatém týdnu konečně zábava! Těšil jsem se, jako malý kluk. V deset hodin večer mi však přijde sms, že se nikam nejede, poněvadž má práci. Sakraaaaa, to je ale zrádce! Do toho píše i Vasekhonda, že v Dolních Břežanech je v 11h sraz. Prima, mám další plán.

V sobotu vstávám brzy a již v 9,30h jsem připravený vyrazit. I motorku jsem po předchozí jízdě v dešti stačil už hezky vyleštit. Teda až na ráfky, to je vopruz a navíc může zase pršet, takže to nechávám na jindy. Vasekhonda mezitím píše, že sraz bude až ve 12h a tak nakonec sám vyrážím směr Harrachov. Teda alespoň si to myslím. Spíše však nemyslím a proto z Prahy najíždím na špatnou dálnici směr Ústí nad Labem. Když to zjišťuji, měním plány a mířím na klasickou motorkářskou silnici Liběchov-Dubá, kde jsem již dlouho nebyl.

U Liběchova zastavuji a fotím si svoji krasavici s Elektrárnou Mělník a její dominantní chladící věží. Sluníčko krásně svítí, fakt paráda. Semafor v Liběchově ukazuje červenou a ke mně přijíždějí dvě Hondy. Dávám se s nimi do řeči, zjišťuji, že máme stejnou cestu, a tak se k nim lehce vnucuji. Jedu první, vstříc zatáčkám. Začínám pozvolna, nevím, jak pojedou. Červená CBR1000 se mne drží, jako klíště, takže pozvolna zrychluji, až nakonec jedeme celkem slušnou palbu. Některé zatáčky projíždíme velmi ostře, občas mám strach (samozřejmě neopodstatněný ), že škrtnu stupačkou o zem. Na sobě mám jen látkové vyjížďkové oblečení bez sliderů, což mi výkonu moc nepřidává.

Na benzínce ve vesnici Dubá zastavujeme a dáváme se do řeči. Dozvídám se, že CBR1000 patří Vaškovi a slečna na CBR600, která nás jinak velmi překvapivě a solidně stíhala, se jmenuje Míla. Domlouváme se, že pojedeme na Ještěd, kam má ještě dorazit jejich kamarád Zdeněk na Suzuki DL1000 V-Strom. Cesta ubíhá velmi rychle a hezky, Míla se nás pořád, byť s odstupem, drží. Přitom se s tím v zatáčkách nemazlíme a na rovinkách jedeme, jak na německé dálnici. Moc to nechápu, holka na slabší mašině a jak se posléze dozvídám, jezdí teprve první rok!!! Zavzpomínal jsem na svá začátečnická léta, jak jsem měl po stejné době ježdění pneumatiku hezky sjetou – uprostřed.

Zhruba pět km před Ještědem ve směru od Liberce přicházejí pěkné zatáčky s dobrým asfaltem a to, kvůli čemu jste si teď nechtěně přečetli už skoro celou stranu A4 , tedy PÁD. Nutno podotknout, že klikatou silnici jsme projížděli hodně rychle. Vašek umí, dává si menší odstup a v prudkých zatáčkách za mnou brousí koleními slidery o asfalt. Už tam skoro jsme, přichází dlouhá levá, menší pravá a pak hodně zatočená levá vracečka do kopce. Hodně vysednutý to klopím, posléze vyjíždím na rovinku, kde zrychluji, přičemž se dívám do zrcátka, jak si vede Vašek. Najednou za sebou vidím dvě šmouhy a chvilku mi trvá rozpoznat, co to vlastně je. Připadá mi, jako by byl na zemi spadlý strom, nebo tak něco. Otáčím hlavou a vidím Vaška, jak rychle sbírá svoji motorku.

Při nehodě mozek přepne do úplně jiného režimu a začne strašně rychle přemýšlet. Vašek proto neuvěřitelně kmitá a snaží se co nejdřív dostat motorku ze silnice pryč. Otáčím se, přijíždím k němu a všímám si vyorané stopy od motocyklu pod svodidly. Začíná mi docházet, že to napasoval pod ně a od sloupku, který svodidla drží, se musel odrazit zpět. To mě znepokojuje, protože může být vážně zraněn, což nemusí být na první pohled zřejmé.

Nicméně si říkám, že než ho zkontroluji, musím nejprve zajet pod zatáčku a udělat vše pro to, aby ho někdo ještě nesrazil. To by pak mohlo dopadnout mnohem hůř. Navíc je za námi Míla! Tu skutečně potkávám ve spodní části zatáčky, zuřivě na ni troubím a ukazuji, ať zpomalí, což se jí částečně daří. Za chvíli však slyším zvuk, jako když člověk brzdí na písku smykem. Dívám se do zrcátka, kde vidím stojícího Vaška, který něco zkoumá na motorce a Mílu s motorkou – obě ležící (každá naštěstí již zvlášť) a na něj se řítící. Uklouzla na hlíně, která se díky Vaškově nehodě dostala na asfalt (viz podlouhlá šmouha uprostřed hlíny na fotografii). Slyším menší ránu, mizím za zatáčkou, přičemž poslední snímek, který mi zůstává v hlavě, je náraz. Říkám si, jak rychle asi Míla jela, jestli se jí něco nestalo, zda nesrazila a ještě víc nezranila Vaška. Mozek jede na plné obrátky a mně v hlavě zní něco ve smyslu: „tak a teď je to úplně v prdeli“. Nic nejede, takže to opět to otáčím a přijíždím za nimi.

Vašek už pomáhá Míle zvednout její motorku a odtlačují ji ke straně vozovky. Po silnici se válí spousta plastových úlomků. Ptám se jich, jestli jsou celí a pomáhám jim uklidit nepořádek ze silnice. Naštěstí jsou oba díky kvalitním koženým kombinézám s protektory celkem v pořádku. Míla vypadá nezraněná, Vašek dostal děsnou ránu do ramene a do stydké kosti. Smějeme se tomu, že měl štěstí a „nedostal to do koulí“. Později se však dozvídám, že mírně promáčklá nádrž a odloupnutý lak nezpůsobila svodidla, ale Vašek, který do nich narazil. Fakt zázrak, že se mu při tom skoro nic nestalo.

Obě motorky mají poškrábané plasty, paradoxně víc rozštípané je má Míla, zato Vašek o svodidla udělal díru do předního ráfku, který je zčásti úplně vykousnutý. Kompletní fotogalerii naleznete zde. K nehodě přijíždí další motorkář, který se o Vaška stará, posléze zjišťuji, že to je jejich kamarád Zdeněk. Míla opatrně sjíždí se zaseknutým řazením na parkoviště, Vašek ji posléze následuje. Obě motorky jsou nepojízdné a voláme proto dalšího kamaráda na odtah.

Pak se jdeme naobědvat a jsme rádi, že to nedopadlo hůř. Vašek je na sebe naštvaný, nemusel si dávat kolínko a klopit to tak, až mu ustřelilo přední kolo. Má pravdu, ale na druhou stranu mu říkám, ať je rád, že to neskončilo hůř. Pro jistotu jde večer ještě na vyšetření, což díky bohu dopadá dobře.

Poučení z toho plyne, že by člověk neměl blbnout tam, kde to nemá krátce před tím dobře projeté a zatáčky, do kterých nevidí, projíždět tak, aby mohl v případě potřeby bezpečně zastavit. Nikdy totiž neví, jestli za rohem nečíhá nějaká nehoda, nebo třeba jen zírající srnka…