Japonsko

Přípravy

Japonsko - země velmi vzdálená, o níž jsme dosud měli pouze kusé informace, že jde o lidmi a auty přeplněná velkoměsta, kde se ve vlacích mačkají jako sardinky, jedí rýži a syrové ryby zcela nepochopitelně hůlkami, práce je pro ně životní náplní a pojem dovolená skoro neznají. Dost velká výzva na to, aby tam člověk zatoužil strávit dovolenou.

Má tato země, kde se vyrábějí motorky věhlasných značek, svoje moto-ráje? Jak se v Japonsku jezdí na silnicích a dá se tam na motorce cestovat?  

Někdy zjara padlo rozhodnutí, že tuto zemi navštívíme na dva týdny. Důvod byl ten, že synův kamarád pracuje na univerzitě ve Fukuoce a lákal ho k návštěvě. To bychom byli tři, a tak se k nám přidal ještě synovec Petr (náklady na ubytování atd. jsou ve čtyřech lidech vždy optimální).

Je toho mnoho, co se dá v Japonsku vidět. Rozhodně stojí za to jejich kultura - šlechtické či císařské paláce, kláštery, chrámy, svatyně, muzea a zahrady, dále vymoženosti moderní architektury a techniky.

Je tedy docela překvapující, že dost velkou část území zabírají horstva, často velmi neprostupná, a civilizace se soustřeďuje v poměrně úzkém pobřežním pásmu. Občasné zemětřesení, vlna tsunami či silný tajfun nadělají škody - a pak je na určitou dobu nebo napořád nějaká silnice či její část uzavřena, ale není to nic fatálního, aby se nedalo dojet do naplánovaného cíle. Turisté se v Japonsku pohybují velkou měrou veřejnou dopravou, která je jedním slovem výborná. Nádražní terminály v každém velkém městě jsou vlastně vícepatrové budovy, do nichž se vchází z několika úrovní, uvnitř je to jako v úlu a nejspíš to připomíná velkou stanici metra. Nástupiště jsou v několika patrech a nad tím vším tak šestipatrový obchodní dům. Úplně senzační jsou super-rychlé vlaky šinkanzeny, které jezdí s takovou přesností, že to prostě nejde na rozum.

 

Ale vraťme se k přípravám naší cesty a k motorkám. Po zkušenostech z předešlých dovolených víme velmi dobře, že krásy cizích krajin se dají nejlépe poznat ze sedla motorky. Proto naše volba byla jasná: Ze dvou týdnů v Japonsku padne pět dní na cestování na motorce. A tak jsme začali pátrat, kdo, kde a za jakých podmínek půjčuje v Japonsku jednostopá vozidla. Spousta hodin na internetu přineslo jisté výsledky. Tajně jsme doufali, že bude možnost si půjčit novou Yamahu Star Venture, ale potvrdilo se (později ověřeno u prodejce Yamahy v místě), že je to produkt pouze pro USA. Avšak ani jiné japonské značky nebyly k mání v takové cestovní výbavě, jakou jsme požadovali. Není úplně snadné najít firmu, která nabídne stroj na vícedenní výlet. Může to být také tím, že Japonci neradi komunikuji v cizí řeči a webové stránky plné informací v japonštině nejsou úplně ideální podklad pro pátrání bězně jazykově vybaveného Evropana. Komunikaci jsme navázali jenom se dvěmi půjčovnami -v obou servis pro cizince zařizují "nejaponci", tedy také cizinci, např. Španěl či Američan. Ostatní na naší poptávku nereagovali a na jejich spoře vybavených webových stránkách v angličtině bylo vždy zdůrazněno, že půjčují skoro vše, ale personál neovládá angličtinu. Vypadá to, že běžně se v Japonsku motorka pújčuje jenom na jeden den, tzn. bez kufrů. Sehnat motorku s top-casem a bočníma kuframa se podařilo nakonec jenom u jedné z několika oslovených firem. Země výrobců motorek nás trošku zaskočila. BMW R1200R byla vlastně jedinou reálnou možností, kterou jsme našli.

Firma nabídne kompletní vybavení, ale samozřejmě, že s každým zapůjčeným předmětem naskakuje rozpočet. Proto jsme si přivezli vlastní oblečení, helmy s interkomem, boty a rukavice. Samostatná kapitola je vlastní navigační přístroj. Půjčovna nabízí komfortní pronájem Garmina s anglickou navigací, avšak za nekomfortní cenu. Protože máme doma vlastní přístroj, šlo pouze o to, sehnat do něj mapy Japonska. To se ale ukázalo jako skoro nemožné. Ani Garmin mapy, ani Here mapy do mobilu nejsou k mání. Při brouzdání na internetu jsme nalezli jistý návod, jak do Garmina dostat mapy Japonska. Má to však jistá úskalí, zejména to, že ve výsledku jsou to mapy víceméně slepé, bez nápisů v latince, pouze čísla silnic. Nakonec se nám osvědčilo - a to můžeme doporučit - mít s sebou dobrý držák na mobil a použít on-line navigaci Google Maps. Po příletu do Japonska si beztak hned na letišti pořizujete Wifi-Pocket, což je malá krabička s mobilním připojením na internet, anebo SIM kartu na data. Volání z našich mobilů je totiž neskutečně zpoplatněno, a tak jsme se tomu snažili vyhýbat a komunikovali mezi sebou v případě potřeby výhradně přes Facebook.

Nahoře: Večerní nabíjecí stanice. V každém hotelovém pokoji je potřeba večer před ulehnutím připravit všechnu elektroniku na druhý den - redukce na japonskou síť, více než"roztrojka" a v ní zapíchnutých několik metrů kabelů se musí proti vývratu podepřít. Zde slouží jako podpěra modrý obal od Wi-fi soupravy, zapůjčené na letišti. Samotná Wi-fi krabička, díky níž jsme byli on-line prakticky pořád, je schovaná vlevo vedle modrého "futrálu".

Startujeme

Po prvních sedmi dnech v Japonsku, kdy jsme se konečně trochu aklimatizovali, seznámili s místní kulturou, jídlem, pitím, ubytováním a cestováním rychlovlakem šinkanzenem, jsme dorazili do přelidněného Tokia - a už jsme se těšili, že vypadneme mimo město.

Japan Bike Rentals sídlí v malém domku prakticky v centru Tokia. Předem zaplacené BMW (cca 4 tisíce Kč za den) stojí v uličce před vchodem. Vítá nás anglicky mluvící nejaponec. Prvně nutno předložit řidičský průkaz a mezinárodní řidičák, složit depozit v hotovosti na dálniční mýtné, které se odečítá automaticky po projetí mýtní branou z tzv. ETC-karty, vložené do zařízení pod sedlem motorky. Pak následuje instruktážní video, seznamující s pravidly silničního provozu a všechny potřebné informace pro případ havárie či poruchy vozidla. Klade důraz na to, že se v Japonsku jezdí vlevo.

"Quick Reference Guide" - "rychlý moto-průvodce" - prostě tahák s důležitými telefonními čísly a pokyny, co dělat, když... začíná přepisem v latince prý nejdůležitější japonské věty, kterou je potřeba oslovit pumpaře na benzině: "Hai okku mantan".

Seznámení s motorkou - řidič vyráží na krátkou seznamovací vyjížďku kolem bloku, míjí první doporučenou odbočku doprava, bere až druhou hlavní a furt doprava - a je rád, že se bez nastavené navigace hned první den neztratil v Tokiu. Ještě přebalit kufry: to je boj, co vzít s sebou a co nechat v kufrech na půjčovně. Bude v horách také tak teplo, jak je teď tady ve městě? Je 20. září a máme dobrých 27 st. ve stínu. Místo v kufrech je samozřejmě limitované, a tak balení končíme jedinou vele-pravdivou větou: "Co nemáme s sebou, nepotřebujeme." a po krátké kontrole dokladů, ke které jsme vyzváni těsně před odjezdem, konečně vyrážíme!!

Máme před sebou prvních 150 km, a tak chceme vypadnout z Tokia co nejrychleji to jde. Pro motorku s pasažérem však platí v centru Tokia jistá omezení. Na dálniční okruh "Shuto-Expresway" můžeme najet až na nájezdu č.406, takže prvních 15 km se musíme probojovat v hustém městském odpoledním provozu. Najíždíme na dálnici přes ETC bránu, vybavenou dispeji s japonským textem, kde jediné, co umíme přečíst, je číslice 20, což předpokládáme- je doporučená rychlost průjezdu branou. Kdo by jel rychleji, asi by brzdil nárazem o závoru, která se zvedá nahoru až skoro těsně před vozdilem.

Někde jsme se dočetli, že na dálnicích je rychlostní limit 100 km/h. Prakticky všude je však omezen na 80 km/h. Skutečná rychlost mimo špičku je ale o 10-15 km/h vyšší, což je mírný protiklad jinak všude vnímané japonské kázni. Jako vždy jsme splynuli s ostatním provozem a nevyvedl nás z míry ani policejní vůz, který za námi jel asi tři kilometry a stále blikal. Byli jsme totiž v předchozích dnech naším krajanem poučeni, že policajti blikají stále, jinak bych už hledal místo na levé straně k zastavení. Prý pokud policajti nehlásí nic z tlampače, není důvod se jimi zabývat. 

 

Za setmění jsme dorazili k hotelu, vybranému dopředu v oblasti kolem hory Fudži. Měli jsme to štěstí, že součástí hotelu byla tradiční horká lázeň tzv. onsen, jejíhož komfortu jsme velmi rádi využili. Jde o přírodní termální pramen, často bohatý na sirné složky (s doprovodným zápachem - zde však ne). Na pokoji je k dispozici tradiční oblek tzv. jukata, podobná nám známénu kimonu, a domácí pantofle z PVC - a v tomto úboru se můžete volně pohybovat po celém hotelu včetně restaurace. Použití lázně onsen má svá pravidla, se kterými je potřeba se před vstupem do lázně seznámit. Spočívá to v důkladném omytí a osprchování před vstupem do vlastní horké lázně. K dispozici je sprcha s termohlavicí, malé sedátko, lavůrek, tekuté mýdlo, šampon, kondicioner, osuška i malý ručník. Lázně jsou striktně odděleny pro pány a dámy, koupe se bez plavek. Proto je tam také přísný zákaz fotografování. Přírodní přítok je tak horký, že ve vodě lze vydržet jen pár minut, ale bývají až dvě jezírka venku mimo budovu, kde se voda postupně ochlazuje - a dá se sedět na přírodních kamenech na břehu s výhledem na noční oblohu. Pro motorkáře učiněný ráj!

Japonské ráno - a vůbec o jídle a pití

Snídaně - stejně jako jiná jídla v Japonsku - je servírována na podnosu plném misek a talířků s různými, často velmi exoticky vyhlížejícími potravinami. Základem je však vždy miska s pokličkou, pod kterou objevíte kopec vařené teplé rýže. Do rýže je možno nalít rozšlehané syrové vejce se sojovou omáčkou (neuvěřitelně dobrou), dále porce uzeného lososa či celá menší pečená ryba a množství nedefinovatelných porcí nakládané zeleniny, sojových bobů, sušených mořských řas a chaluh, hrnek zeleného čaje a miska teplé polévky zvané "miso". K tomu tradiční japonský příbor - hůlky. Občas je sice k dispozici také vidlička či lžíce, ale snažili jsme se jíst tradičně. V automatu si můžete udělat výborné preso či čaj, ze džbánu nalít džus anebo mléko. Zdejší obsluha - na rozdíl od turisticky vyhlášených měst jako Kjoto či Tokio - se zdráhá mluvit anglicky, avšak většinou dost rozumí, a pokud je potřeba něco vysvětlit, vždy se najde mezi personálem někdo, kdo anglicky umí - ať hovořit či psát.  A kdyby ne, použijí v PC překladač Google a potřebný text Vám vytisknou. Každopádně je cítit snaha se domluvit a vyjít hostům vstříc.

Japonské stravování je fenomén, který stojí za zmínku. Jestli je něco, co bych si chtěla užívat i tady doma v Čechách, tak je to určitě japonská pestrá strava, lehce stravitelná, z čerstvých surovin, zejména ryb a mořských plodů, chaluh a zelených řas.

Cestovatel v Japonsku jistě ocení automaty na balené nápoje: chlazené ice-tea, slazené i neslazené, různé minerálky i obyčejná pramenitá voda, perlivá voda, ice-coffee či teplá káva na deset způsobů, vše úhledně balené v malých PET-lahvích či nápojových plechovkách. To vše je v nabídce nápojových automatů, které jsou rozestavěné všude, kde je velká koncentrace lidí - nádraží, parkoviště, ale i kdekoliv jinde, kde by se mohlo více lidí během dne vyskytnout, třeba na křižovatce krajských silnic se zastávkou autobusů. To vše je fajn jako servis pro cestovatele, horší asi bude likvidace plastových a plechových obalů...

Japonské pivo nám chutná - prý proto, že má český či bavorský původ. Jinak ale tradiční oblíbený alkoholický nápoj je zde "saké" - rýžové víno, které existuje ve stovkách regionálních variant - a stejně tolik je variací saké v chuti, vzhledu i obsahu alkoholu. V neposlední řadě je nutné se zmínit o zeleném japonském čaji, který je účinnější a zde i oblíbenější, než káva, i když káva je zde také neobyčejně dobrá. Zelený čaj má v Japonsku tradici a je všudypřítomný, dostanete jej automaticky v hotelových pokojích spolu s termoskou horké vody na dolévání. V zahradách a parcích bývají tradiční domky - čajovny, kde dostanete teplý zelený čaj matcha, někde i s čajovým rituálem.

Kolem hory Fudži

První den věnujeme legendární hoře Fudži. Je nejvyšší horou Japonska s výškou 3 776 metrů nad mořem. Její majestátní kužel se tyčí z rozsáhlé planiny, kde kolem dokola v okruhu dobrých dvaceti až třiceti kilometrů není nikde srovnatelně vysoká hora. To její gigantičnost pochopitelně ještě umocňuje. Dává to zároveň možnost objet horu kolem dokola po silnici ve zhruba stokilometrovém okruhu. V sedle motorky to bude jistě dost dobrý zážitek - a pokusíme se vyjet nahoru, až co to půjde. Na samotný vrchol se vyjet nedá, je to výzva pouze pro zdatné horské turisty. Synovec Petr mezi ně patří, ale už před cestou si zjistil, že v tuto dobu je již po turistické sezóně, a tak se o výstup nepokouší. V průvodci jsme se dočetli, že pro vozidla existují pouze dvě silnice, do tzv. páté stanice. Pokud vše poběží dobře, chystáme se vyzkoušet obě. Uvidíme, jak to půjde.

 

Máme to štestí, že dnes je od rána jasno - a hora se ukazuje v celé parádě - stačí vyjít z hotelu na parkoviště a vyhoupnout se do sedla.

 

Nejbližší cíl je pagoda Chureito - známá z mnoha fotek s horou Fudži. Na motorce vyjíždíme na vrchní parkoviště, odkud je to ještě několik set schodů vzhůru. Docela dobré "kardio" po ránu, ale ten výhled stojí za to! Vzhůru stoupají turisté, domorodí Japonci - mladí lidé i stařešinové, kteří neopomenou zdůraznit, jaké máme štěstí, že se nám hora Fudži zjevuje v plné kráse bez závoje z oblaků. Je krásně slunečno, nikde ani mráček - nic nám nepřipomíná, že podle kalendáře právě dnes končí léto...

 

Spěcháme dál, k jezeru Yamanako. Je čtvrtek před polednem a začínáme potkávat první motorkáře - kluky v kůži, obletujcí své pestře zbarvené silničáky, často ve skupinách, nebo alespoň ve dvojících, sem tam chopper. U jezera Yamanako si dávají zastávky na vyjížďce k Fudži a fotí se, inu "jak Japonci". Ani my neodoláme a - za pomoci jednoho moto-kolegy - pořizujeme krásné záběry motorky a hory Fudži přes klidnou vodní hladinu jezera. Zamáváme si pak na rozloučenou a hybaj blíže k hoře.

 

Tak a teď vzhůru. Volíme nejbližší jižní výstup od města Gotemba. Na výpadovce za městem projíždíme kolem vojenské základny s přistávací plochou. Oplocení je v obležení několika desítek zvědavců s fotoaparáty. Někteří z nich mají dokonce přistavené štafle a všichni evidentně číhají na přílet nějakého letounu. Nejspíš to souvisí s velmi napjatou situací kolem raketových střel ze severní Koreje. Nemáme z toho všeho pochopitelně dobrý pocit - před pár dny jsme navštívili město Hirošima a jeho památník - hrozba atomového výbuchu se po sedmdesáti letech stala zde opět reálnou. Nemáme však čas okounět u plotu, jestli přiletí bombardér či stíhačka, a raději stoupáme na horu Fudži a jenom doufáme, že Donald ani Kim nebudou mít ještě ten blbej nápad...

 

Se zvyšující se nadmořskou výškou klesá teplota vzduchu, což je v sedle motorky citelné. Stoupá se v táhlých úsecích, které stále častěji střídají serpentiny. Provoz není velký, a tak se můžeme mazlit se zatáčkama. Hranice lesa je zde daleko výš, než u nás - ještě vysoko nad dvěmi tisíci metrů nad mořem jsou vysoké lesní porosty. Postupně nás zahalí chlad a mlha. Na úbočí hory dorazil mrak - a my si o výhledu do daleké krajiny můžeme nechat jenom zdát... I zde potkáváme motorky, ale ne v takovém počtu jako v evropských Alpách.

 

Na konečné stanici ve výšce 2.400 metrů nad mořem je jenom 10 stupňů Celsia, skoro se mi ani nechce sundávat helmu. Z parkoviště je to jenom skok k rozsáhlému černému lávovému poli. Filmuji jeho detaily, když náhle zpozoruji postavu domorodce, jak kráčí prostředkem lávového pole dolů jako nějaký lesní skřítek, pod botama se mu práší. Když přijde až ke mně, povídá vcelku plynulou angličtinou, že letos byl na Fudži již po sedmdesáté a že výstupy podniká už asi deset let. A za těch deset let pokořil horu skoro osm set krát. Slovo dalo slovo - a během chvilky je náš kamarád. Překvapuje nás, že ví, kde je Česko a že jsme kdysi bývali Československo. Zná Zátopka, Čáslavskou a věhlas českého hokeje. Přijali jsme milé pozvání na čaj a malé občerstvení na parkovišti mezi vozy jeho přátel. Ale čas běží a my musíme dál. 

 

Je čas natankovat. Chvíli přemýšlím, kde máme ten "tahák" s pokyny co, kdy a jak, na jehož prvním místě byl anglický přepis japonské věty, žádající obsluhu benzínové pumpy o vysokooktanový benzín. Fanda ale nepochybuje o tom, že v oblasti, kde je výskyt silných jednostopých vozů daleko největší, bude chlápek na benzině vědět, co potřebujeme dotankovat. Konec konců, bavorský boxer v Japonsku se nezalekne ničeho. V Japonsku se na pumpě neobsluhujete sami, ale vše obstará pumpař. A tak přijíždíme k benzině na křižovatce kdesi pod horou - a obsluhující vypadá, že neváhá ani chvíli, jenom na sebe zprvu koukáme, než pochopí, že budeme platit v hotovosti, a pak už jde vše jako po drátkách. Jenom odklopíme víčko od nádrže a o nic víc se nemusíme starat, než kolik zaplatíme, až bude nádrž plná. Nakonec dostáváme ručně psanou účtenku a jako všude nám prodávající vrací s velkou pečlivostí drobné, načež následuje oboustranný krátký zdvořilostní rituál s obvyklým úklonem na znamení souhlasu s uzavřenou transakcí a hlasité poděkování "Arigató gozaj masu", na které většinou odpovídám prostě "Thank you" a nasedám za Fandu do sedla, abychom zmizeli v dáli, plní očekávání, co dalšího nám hora Fudži ještě poodhalí - anebo už její špičku neuvidíme?

 

Když sjedeme dolů z hory Fudži, je zase pěkně slunečno a teplo, avšak pohled zpět nahoru nás nenechává na pochybách, že od výšky dvou tisíc metrů tam vládnou mraky.  Odbočíme k jezeru Motosu a vyhledáme i zde místo, odkud je na horu jeden z nejhezčích výhledů vůbec. Na parkovišti vysoko nad břehem jezera číhají už kdoví kolik hodin dva fotografové s profesionálním vybavením. Svoje stativy mají již připravené a sami posedávají ve dveřích svých objemných dodávek, ve kterých jsou asi ochotni i přespávat v touze zachytit svým objektivem pomíjivé magické momenty odlesků zapadajícího slunce na úbočích hory Fudži. I my se kocháme tou krásou kolem. Jezero, skalnaté břehy, lesy a v dáli hora Fudži s prstencem mraků kolem jejího vrcholu. Někde jsem se dočetla, že právě odsud pochází obraz, který se stal předlohou zadní strany sto-jenové bankovky.  

 

Stejně jako pár jiných motorkářů, kteří sem přijeli, se kocháme nádhernými pohledy na horu Fudži. GPS nám tvrdí, že do vrcholové stanice pod horou ze severní strany je to dalších 50 km tam a 50 km zpět - a s rizikem, že tam bude opět nejspíš mlha a na zpáteční cestě by nás zastihlo stmívání, se rozhodujeme tento bod trasy vynechat. Projíždíme si tedy poklidnou cestou kolem dalších jezer se zastávkou na výbornou japonskou kávu v útulném motorestu na břehu jezera Saiko. Páté poslední jezero Kawaguchi je sice největší, ale lemované po obou březích šňůrou hotelů, a tak pro nás nezajímavé. Vracíme se proto do svého hotýlku ve městě Fujiyoshida a už se těšíme na horkou lázeň. Poté navštívíme hotelovou restauraci, která láká na  "Japanese BBQ". Servírka nás vítá milým úsměvem a hovoří na nás japonsky. Když se nechytá, použije jinou taktiku. Přinese si velký papír, na němž jsou v angličtině napsané všechny potřebné informace: Zavírá se ve 22.00, poslední objednávka se přijímá ve 21.30. Při platbě v hotovosti je sleva 10%. Kývneme, že rozumíme a necháme se uvést ke stolu. Protože jsme "Japanese BBQ" už jednou zažili, tváříme se, že je nám vše jasné. Objednáváme pivo a vybíráme z obrázkového menu různé druhy mas, mořských plodů a zeleniny pro grilování. Servírka nám zažne plamen v plynovém grilu, který je zapuštěn v desce našeho stolu - a za chvilku nám začnou nosit talířky a misky s masem a zeleninou, které si postupně sami dáváme na mřížku grilu. Všechny kousky ke grilování jsou malé, ale je jich dost. Vychytávkou je grilování kousků rybího masa na velké mušli potažené alobalem. Servírka nám vždy dopodrobna vysvětlí, co nese za maso a jak s ním zacházet, ale má to jednu chybu: nerozumíme japonsky.. takže naše japonské grilování je jedna velká improvizace! Ale užili jsme si to perfektně.

Kolem desáté večer se spokojeně odkulíme na pokoj - a zatímco řidič a gril-master v jedné osobě, Fanda, blaženě usíná, já mám za úkol najít a objednat hotel na pátek a sobotu - někde v japonských Alpách a pokud možno s onsenem - horkou lázní! Není to vůbec snadné, protože o víkendech jsou hotely v Japonsku poměrně obsazené. Nakonec padá volba na hotel uprostřed hor nad Naganem. Snad nám bude božstvo od hory Fudži nakloněno a nezastihne nás po cestě zítra déšť, kterým hrozí ne příliš optimistická předpověď počasí. Rozhodně však chceme do hor - popojíždění ve městech mezi semafory ani jízdu po dálnici nepovažujeme za dobře strávený čas na dovolené.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE