S pcxkou na jih

Původně jsem měl v plánu vyrazit na první cestu na novém stroji do Chorvatska. Příslib dobrého počasí a možnost přespat u příbuzných v Itálii , mé plány pozměnily.

S pcxkou na jih

Kapitoly článku

  Původně jsem měl v plánu vyrazit na první cestu na novém stroji do Chorvatska. Příslib dobrého počasí a možnost přespat u příbuzných v Itálii , mé plány pozměnily. Nového stroje o obsahu 150 kubíků jsem se neobával. Před 42 lety jsem absolvoval na Stadionu S 11 s kamarádem na mustangu cestu z Prahy přes Krkonoše do Vysokých Tater . 
  V sobotu jsem se zúčastnil Skůtršňůry 2013, v neděli koupil motoválec  na věci a dva gumicuky, mapu Alp, v pondělí absolvoval první garančku, koupil si průsvitné desky na pant na mapu a blbníček, v mapě si vyznačil předpokládanou trasu a mohl jsem vyrazit na jih s nejzazším cílem  Bibione u Jadranu.
Předsevzal jsem si jízdu po vedlejších mimo dálnice, zvládnout pár horských průsmyků a trochu se kochat místy známými i dosud neobjevenými. Samozřejmě i ověřit novou pcxku v praxi.
Mám několik bypasů , a tak jsem ještě odpoledne před odjezdem po vytvoření hromádky oděvů prověřil, mám-li všechny potřebné léky, které již několik let pravidelně zobu.  Jeden mi  docházel.  Na recept nebyl čas, a tak jsem zkusil lékárnu s prosbou naléhavosti  léku bez receptu. Nepochodil jsem, vyslechl jsem, jak jsou hlídaní a kdoví co ještě. No což, zkusím cestou.

Úterý

  Vyrazil jsem z Prahy po staré silnici na Tábor a dále na jih. Před Dvořištěm jsem uhnul na Studánky. Cesta byla v pohodě, jenom jsem asi po sto kilometrech ztratil polštářek pod zadek a později i dioptrické brýle na čtení. Díky vietnamské tržnici na hraničním přechodu jsem bez zdržení zakoupil brýle nové  za sto kaček  a vše bylo zase v pohodě.  Polštářek jsem pak nahrazoval ve velkých vedrech froťákem.
  Linz jsem chtěl objet na západ od města, likvidace nedávných záplav mně však přece jen přes rozpálené centrum města prohnala. Po pravém břehu Dunaje zpustošeném záplavami jsem vyrazil k Eferdingu, dále přes Gmunden, okolo krásných jezer se zastávkou ve stále okouzlujícím Hallstattu a přes Gosau  do Bischofshofenu. Tam jsem přečkal u benzínky děsivou alpskou bouřku spolu s rakouským motorkářem, který měl stroj  desetkrát  objemnější než  já, v metalíze a samém chromu. Čistění po jízdě v dešti jsem mu ale nezáviděl. Trochu jsme popovídali,  ale  bylo také samé Scheisse, Scheisse!
Cestou jsem zkusil v první lékárně  na kterou jsem narazil poptat scházející  lék. Milý / dámský/ personál mně po vysvětlení mé situace prášky bez problémů prodal a myslím, že ani jejich cena bez přispění pojišťovny nebyla nijak závratná.
  Ubytovat jsem se chtěl ve  Fusch  an der Grossglocknerstrasse, poslední obcí před mýtnou bránou na vysokohorskou silnici.  Než jsem ale začal hledat, zaujal mě v mapě ještě výjezd  do 1188m.n.m do bývalých lázní Bad Fusch. Tyto dříve z nejznámějších rakouských lázní postupně upadaly a  ukončily svoji činnost velkým požárem v roce 1945. Byly proslaveny především léčbou dle profesora Kneipa, takzvaným knajpováním. Ledová lázeň končetin s následným oteplením. Je to  jako chodit v potoce s ledovou vodou s vykasanými kalhotami. Nyní je zde památní místo s překrásným  rozhledem. Cesta byla dost zajímavá, místy byla šotolinová a narušená předchozími slejváky.
  Po sjezdu zpět do Fuschau  se blížil večer  a nečekaně jsem se setkal s neochotou  majitelů evidentně prázdných privátů, ubytovat jednoho motorkáře na jednu noc. Nakonec jsem to vzal k penzionu,  který má velkou reklamu na příjezdu do obce. Za 25 éček jsem dostal pokoj se sociálkou a televizí, bohatou snídani a popovídal si s příjemným  manželským párem z Polska, který prý penzion vede již několik let. Překvapila mě i jejich čeština.  Prostě  český pan kuchař v zimní sezoně dělá své. Po dobrém pivku za tři éčka jsem šel na kutě .  Přijemný   byl i voucher na slevu 3 éčka na Grossglocknerstrasse.  V úterý ujeto nejvíce, 540 km.

Středa

   Po  zakoupení  lístku na vysokohorskou silnici ,  jsem se vydal na sluncem zalité vrcholky Alp. Neodpustil jsem si  Edelweisspitze ,  ani Franz Josef Hohe. Trochu jsem se pokochal u sněhových závějí a pohledy na Grossglockner.
  Po pokochání  jsem frčel  směr  Itálie.  Po kávičce v Rakousku jsem  přejel  do Itálie Ploeckenpassem.  Dále jsem směřoval na doma vyhlídnutou méně  známou  horskou silničku přes Passo Rest na SR 552. Sedlo není vysoko, jen 1 052 m.n.m., ale pěkně klikaté ,  převážně v lesním porostu. I provoz tam byl minimální, a tak jsem byl rád, že je sucho a držel jsem se opratí, abych neulehl. Jinak to byl asi z největších zážitků za řídítky z celé cesty.
  Pak již jen začala italská rovinka přes  Pordenone. Tam jsem dal toustík s kávou a musel jsem se trochu vychladit několika sklenicemi chladné minerálky. Úmorné vedro bylo únavné a minerálka z  petky  přivázané k zavazadlu nepitelná.  A jsem v  Bibione.  Přivítání, ubytování,  pcxku jsem raději schoval do trojúhelníku mezi dvě auta a strom a provázal, čím to šlo. Osvěžení v bazénu, pohodový večer v pizzerii ,  posezení s přáteli a vidina dne u moře.

Čtvrtek

  Den bez řídítek. Vedro, tak jen na bazén a cáchání  v moři. Zvládl jsem obojí  včetně  relaxu  mé naklepané zadnice. Večer jsem ukuchtil  dary moře s těstovinou , které se tu koupí zmražené za pár euráků  a já je mám tak rád, koupil lahvinku  lehkého vína pro příjemný  večer před cestou.

Pátek

  Ráno jsem  nemohl  díky očekávání další cesty i  vedru dospat. V 6 hodin jsem již stál u benzinky ,kde  teploměr  ukazoval  27 stupňů. Dorazil jsem nádrž a vyrazil po staré 4 na Udine  a  dál  směrem do Slovinska.  Cesta okolo řeky Soča je krásná a především  zastávky  u skalních úžlabin  cestou na průsmyk  Vršič .  Na vyhlídce se setkávám s jedinými Čechy na cestě.  Partnery na choperu, kteří po dovolené  v Bibione a na Istrii ještě chtěli stihnout Grossglockner, a tak jsme se po výměně několika informací o průběhu našich cest rozloučili. Na sjezdu do  Kranjske Gory  jsem  u  horské chaty poobědval slovinskou lidovou polévku s klobásou nazývanou  Ričet.
  A před cestou do Rakouska přes dost rozbitou silnici na  Wurzenpassu ,  jsem  se zastavil u mamutího můstku na lety na lyžích ve slovinské Planici. Moc vábně celý areál nevypadá.  Na silnici z Wurzenpassu stojí za to  shlédnout  kousek v lese schované muzeum rakouské armády z let studené války, které provozuje jakýsi soukromník. Stojí to za to. Tentokrát jsem si z časových důvodů tuto zastávku odpustil.
  Prolítl jsem Villachem, a hurá na Turracherhohe  ve výšce  1 783 m.n.m.  Krásná silnice, ale nekonečně přímo do kopce snad měla nejvyšší převýšení na mé cestě. Nahoře jsem si dal kávu u překrásné scenérie jezera s okolními kopečky.
  A pak již jen z kopce  a směr  na o něco výše položený Soelkpass,  poslední průsmyk na mé cestě.  Udělal jsem si slamom mezi stádem  kraviček  a klesal směrem  ke  mně doposud neprobádaným silnicím směr Steyer. Dostal jsem hlad, a tak jsem hned pod kopcem zastavil u hospůdky s prázdným parkovištěm. Obsloužila mě dobrou češtinou Vietnamka, která žila dříve u nás v Jihlavě, ale v devětaosmdesátek utekla do Rakouska. Oběd byl levný, ale super chutný.  Klobása, brambory, zelíčko na konci světa za pár euro. Jenom kafe bych si tam už nikdy nedal.
   Za Lienzem  jsem odbočil na Admont, hezké městečko s bohatou historií s překrásným klášterem, na jehož prohlídku již bylo pozdě.
Překrásné silnice, nádherná příroda podél řeky Enns, tak jsem nějak  zapomněl  na ubytování. A opět jsem  slyšel  i u evidentně volných kapacit: nemáme místo, obsazeno, ještě neprovozujeme, hotel uzavřen. A tak jsem ve smrákajícím se podvečeru s pouze výpary v nádrži dočkal dvou mladíků, kteří vylezli z jedné nálevny a poslali mě do nedalekého Reichramingu, že tam je Gasthaus. Přivítali mě přijemní majitelé, skůtra jsem strčil do stodoly a po koupeli zasedl k partě asi šesti čechomoraváků, kteří byli na své pravidelné roční tour. To mi ale chutnalo pivíčko. Dal jsem tři pivka, poslouchal z růžku stolu a pak šel raději spát.  Ubytování bylo pro motorkáře až moc super, za 35 éček se snídaní. Ale lepší, než spát bez benzínu někde na autobusové zastávce, když levnější nebylo.

Sobota

  Po dobré snídani a ujištění, že to mám k otevřené benzínce jen 2,5 km , jsem ráno vyrazil vstříc domovu.  Ale ouvej. Benzinka byla, ale samoobslužná na nevím jaké karty. Moji situaci jsem vylíčil starším manželům, kteří přijeli tankovat v luxusním medvědu. Ochotně mě nechali natankovat plnou nádrž na vlastní kartu (necelých  6 litrů) a převzali ode mne hotovost s tím, že drobné mimo celá eura nechtěli. Prima lidé se najdou všude, opouštěl jsem je potěšen, že i  Rakušák Čechovi v nouzi pomůže a nechová se povýšeně.

  Přes  město Enns  s malebným náměstíčkem ,  mostem přes Dunaj,  Perg  a  Weitru  jsem  se protáhl krásnými silničkami do Hojné Vody ke známým na odpolední kávu.  Přivítání, odkud to jedeš na kozím dechu mě  nevyvedlo  z míry. Moje odpoveď, že na kozím dechu jsem  jezdil   před více než čtyřiceti léty a teď mám koňský dech, vyvolala všeobecné veselí.   A pak již jen cesta do Prahy.


A k poslednímu dni patří i krátké hodnocení.
Pcxka  šlapala skvěle,  neměl   jsem  s ní  nejmenší  problém. Ukázalo se, že i na menším skůtru se při trochu pozapomenutí na pohodlí dá cestovat. Za čtyři dny jsem ujel  1 740 km. Den jsem se válel, taky to bylo přijemné.  Spotřeba benzinu nepřesáhla v průměru 2,4 litru. Počasí mně přálo až moc. V Itálii a cestou až úmorné čtyřicítky.  Počasí určitě přispělo k mému tempu i zážitkům.  Motoválec  se osvědčil, můj způsob navigace dle mapy také.
PS: Když jsem pcxku odstavil a šel domů z parkoviště, začal pěkný slejvák.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.07
Známkováno: 40x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist