Z Indie do Čech na motorkách Royal Enfield

Někdy začátkem roku 2007 se parta cestovatelů rozhodla ,že by nebyl vůbec špatnej nápad dojet z Indie do Čech na motorkách ROYAL ENFIELD.

Z Indie do Čech na motorkách Royal Enfield

Kapitoly článku

RALLYE INDIE – PRAHA  ANEB KDYŽ SE SPLAŠÍ CHROMOVÉ TRUBKY

 SEPSAL  SEJČEK -  OPSAL INDY ( marrtinn) 
 FOTKY - 
http://indy2.rajce.idnes.cz/

Když někdy předloni z jara Šipi na nějaké slezině prohlásil, že má skvělý nápad, zatrnulo mi. Jeho nápady se v poslední době vyznačují naprostou šíleností hraničící s efektní formou sebevraždy. Ten nápad zněl: „Co kdybychom letěli do Indie, koupili tam motorky a vrátili se na nich do Čech?“. Zasmál jsem se povedenému vtipu. Ferdovi, sedícímu vedle mě, se začaly podezřele lesknout oči. Z večírku si toho už moc nepamatuji, jenom vím, že mě ráno bolela hlava, hlavně poté, když jsem se od dvou výše jmenovaných dozvěděl, že jsem s cestou souhlasil. A nakonec přiběhl Indy s očima navrch hlavy, chvíli se poptával, jestli to myslíme opravdu vážně, a když zjistil že ano, nekompromisně prohlásil, že jede taky.
Dalšího půl roku probíhala dezorganizační kampaň. Indy obíhal ambasády a sháněl informace o zemích, které jsme hodlali poctít svou návštěvou a průběžně nás zahlcoval zprávami, kde je to super a kam určitě musíme jet. Většinou se tam zrovna střílelo. Šipi domlouval s Lallim Singhem, prodejcem motocyklů Royal Enfield z Díllí, výstroj našich strojů. Ferda se věnoval prohlížení fotografií Enfieldů na internetu. A já celou tu dobu přemýšlel, do čeho sem se to zase nechal uvrtat. Asi měsíc před odletem zbývalo k vyřízení jen pár nepodstatných detailů, jako kupříkladu to, že já, Indy a Ferda nemáme ještě pořád řidičské oprávnění na velkou motorku. Po první jízdě v autoškole jsem dospěl ke zjištění, že: Motorka je těžká a naprosto neovladatelná věc a že označení motorkářů jako „Dobrovolní dárci orgánů“ je naprosto oprávněné. Po čtyřech hodinách strávených jízdou po Praze se navzájem ujištujeme že už sme Motorkáři . Ještě stihnout testy a jízdy.
Anketní otázka: Myslíte si, že jsme ty řidičáky stihli?
28. března se št’astně scházíme na letišti a vyrážíme vstříc světlým a zřejmě i krátkým zítřkům. První kulturní zážitek nás čeká již při přestupu v Bahrajnu, a to návštěva McDonaldu, v mém případě první v životě. Hlad je prý nejlepší kuchař, ale v tomto případě chápu kouzlo metnuté dlažební kostky do výlohy. V Díllí jsme brzo ráno, Šipi se rozněžňuje nad jemu známými „vůněmi orientu“ linoucími se z všudypřítomných hořících hromad odpadků. S laxně uvázanými bágly na střeše taxíku vyrážíme směr univerzitní kampus, kde máme zajištěné ubytování a pak do čtvrti Karol Bath, kde na nás čekají naše stroje. Je kolem osmé hodiny ranní, doprava veškerá žádná, což náš trojlístek začínajících motorkářů hlasitě kvituje s povděkem.
Místní znalec Šipi se jenom vědoucně pochechtává. U Lalliho samozřejmě ani noha, bloumáme po okolní čtvrti připomínající slum, ale to je jenom tím, že ještě nevíme, jak opravdový slum vypadá. Provoz začíná zvolna houstnout, panoptikum účastníků silničního provozu je velkolepé, chybí snad jen sloni. Zatím. Kolem desáté se začínají trousit první Lalliho zaměstnanci, dostáváme čaj a konečně vidíme naše ocelové (no tedy spíš železohliníkové) oře, které budeme víc než měsíc týrat po cestách necestách. V sklepní místnosti stojí seřazené čtyři nablýskané motocykly Royal Enfield Bullet Machismo 500cc černé barvy, vonící novotou.
Následující tři dny trávíme převážně u Lalliho, který se snaží udělat všechno proto, abychom živí opustili alespoň Indii, neb po seznámení s našimi jezdeckými schopnostmi nechce riskovat reklamu jeho firmy v černé kronice. Hned první den odmítne jet na projížďku i tak zarytý optimista jako je Ferda. Trafik totiž po desáté hodině zhoustnul takovým způsobem, že se nám zdá naprosto nemožné se do něj jenom zařadit, natož v něm jet.
Nejdůležitější součástí motorky je klakson (Lalli nám prozíravě nechal na stroje namontovat dva), zato blinkr je pro místní věc naprosto neznámá. Krom toho místní obchodníci vytahali veškeré své zboží z miniobchodů na ulici, čímž šíři vozovek zmenšili tak na třetinu. Lalliho mechanici nás pod jeho osobním dohledem vezou na tandemu do klidnější části města, kde pak samostatně absolvujeme první jízdu na našich motorkách a ve třech případech pátou v životě. 
Na druhý den se chceme s Lallim projet brzo ráno, bohužel motorikša, kterou jedeme, nevydržela váhu čtyř bílých hub a upadlo jí kolo. Je nám šoféra líto, takže mu pomáháme s opravou. Okolo projíždějícím Indům se naskýtá nevšední pohled na čtyři pitomce pokládající nebohou rikšu na bok do příkopu. Dobrý skutek byl náležitě oceněn, nabrali jsme zpoždění. Trafik naštěstí ještě nepropukl celou silou, takže se bez újmy vymotáváme z Karol Bathu a opět pod Lalliho dohledem absolvujeme 80km projížďku po Díllí.
Konečně dochází i na ty slony. Je zajímavé, že i v houstnoucí zácpě mají kolem sebe dost volného prostoru, asi Indickým šoférům jakýsi zbytek pudu sebezáchovy zbyl. Při návratu je už Karol Bath beznadějně ucpán. Na jednom z kruháčů se na Indiho lepí skůtřík, Indy pudově bere za přední brzdu a výsledek se dostavil okamžitě. Když jsme se protlačili asi stovkou Indů lačnících po zajímavé podívané, Indy se už k jejich zklamání zvedal a ani moc nekrvácel,
Enfield také, až na drobné oděrky, v pořádku. Jen na Lallim bylo vidět, že usilovně přemýšlí, jakým dementům to vlastně své krásné stroje prodal. Zevlové byli zahnáni, Indy očištěn alespoň od nejhrubšího štěrku a motorka odvezena ke kováři, aby ukázal, co umí. Zbytek dne se naši mechanici Ferda a Šipi věnovali rozborce a sborce motorky pod dohledem mechaniků, já pití čaje a Indy umírání po utrpěném šoku na zápraží vedlejšího obchodu k velké radosti jeho majitele.  
Na třetí den zbylo nějaké to okukování místních pamětihodností a odpoledne rozvaha nad ukrutnou hromadou náhradních dílů a nářadí, co z toho vlastně budeme potřebovat. Nakonec jsou toho plné všechny boční boxy. Lalli usoudil, že se bez pomoci určitě neobejdeme a vzhledem k tomu, že s námi celou cestu jet nemůže, svěřil nás na rozloučenou při malém hinduistickém obřadu do rukou všech myslitelných dobrých božstev. Kdyby jen tušil, čeho všeho jsme schopni, zlanařil by s největší pravděpodobností i katolického kněze a nějakého muslimského imáma. S květinovými věnci přes řidítka, samolepkami ochranných božstev vepředu, vzadu i z boku uháníme nočním Díllím do univerzitního kampusu
Že máme dnes vyrážet na cestu se pozná podle toho, že venku lije jak z konve. Olepujeme motorky izolepou, abychom jednak ochránili chromové části před odřením, jednak aby olezlý vzhled, který tímto stroje získaly, odradil případné nenechavce. Nápad dobrý, nicméně doma, po několika hodinách strávených jejím odstraňováním, budu mluvit jinak a převážně sprostě. Déšt’ nakonec ustává a my se pokoušíme nějak inteligentně naložit naše krámy na nosiče, naštěstí nemáme namontovaná zadní sedla. Lalli, který nás přijel vyvést z města, nám radí vyzkoušet, jak se bude chovat naložená motorka. Když se pokouším ten těžkej krám zvednout z květinového záhonku, kde jsem skončil při pokusu o zatáčku, musím zkonstatovat, že se moc dobře nechová. Odbahňuji sebe i motorku a vyrážíme
Za městem na čtyřproudce na Amritsar se loučíme s Lallim, naším andělem strážným. Dál si už musíme pomoci sami, domů to máme přes 10 000 km. Jak moc si umíme sami pomoci si můžeme vyzkoušet vzápětí, protože mi asi po 15 km bouchá zadní kolo, naštěstí se mi daří zastavit včas a na rozumném místě. Šipi odjíždí dohnat Indiho, u kterého jsou náhradní duše, zatím co Ferda se pokouší sundat kolo a začal to demontáží brzdy. Dva pracovníky Royal Enfield Assistance, kteří zastavili s nabídkou pomoci, Ferda zahání. Po svém návratu pro změnu Šipi zahání Ferdu a nechává volné pole působnosti mechanikům, kteří během 15 vteřin mají kolo dole a během 10 minut jsou zpátky i s vyměněnou duší. Ferda mezitím dává pracně dohromady zbytečně rozebranou brzdu. Šipi mi ji ještě znalecky dotahuje. Po třech kilometrech jízdy mě troubení za mnou jedoucího Ferdy upozorňuje, že něco není v pořádku. Soudě podle toho, že přes hustý bílý dým vycházející z mé motorky Ferdu vůbec nevidím, asi mi hoří zadní brzda. Evidentně mají naši mechanici Ferda a Šipi ještě mezery ve vzdělání. 
Postupně se sžíváme s místní dopravou, tvořenou vesměs přeloženými vozidly všeho druhu, všelijakým domácím zvířectvem a volně polehávajícími krávami. Taktéž okoukáváme různé zlozvyky místních, což se mi v Panipatu, vesničce asi 200 km od Díllí, stává osudným. Při předjíždění náklaďáku pangejtem, oblíbeným to sportem místních motorkářů, potkávám koňský povoz v protisměru. Vzhledem k tomu, že si pamatuji jen to, že kůň byl šedý a pak dvě hodiny nic, dávám slovo očitému svědku této kuriózní dopravní nehody, Indimu -
Valím si to strašlivou rychlostí 50 km v hodině městečkem PANÍPAT, když vtom náhle dav lidí . Na tom by nebylo nic podivného – ale tohle mě docela vyděsilo – neb další lidi dobíhali. To znamená jen jediné – nehoda. A když kolem mne projel vozík tažený mírně kulhajícím koněm – bylo to jasné – někdo z kluků boural.
Dav čumících Indů byl vážně děsivej. Všichni stáli ve shluku a čuměli. Nehejbali se, nic sice neviděli, ale dál čuměli. A další a další dobíhali čumět. Chvili trvalo, než sem si proházel a profackoval cestu dovnitř a spatřil sedícího Seyčka v dost tvrdém šoku. Kluci právě přiběhli a snažili se zjistit, jak na tom je. Mašina se válela opodál. Nakonec kromě pár odřenin a těžkého šoku to vypadalo dobře – až na ztrátu paměti .
Podařilo se mi z něj vypáčit peníze a vo ulici dál sehnat balenou vodu. Poté, co jsem si proboxoval cestu davem asi tří stovek čumících Indů koukám, Sejda kouří. No sláva tak to nebude tak zlé. Motorka celkem v pohodě, pouze přední světlo a vidlice šly do kytek a sem tam něco vohnutého. No a ta pamět’ – to si nepamatuje dodnes – tak to prej mám napsat. No jo no 
Ale stalo se asi toto: Seyček při předjíždění vlevo pomalu jedoucího kamionu potkal zhruba v šedesátce koně v protisměru, jež tam vjel z boční cesty z městečka. Následovalo to, co následovat muselo, kolmej střet koně se sovou. Seyček si zaplachtil vzduchem a tvrdě přistál na zemi. Ostatně, k zemi asi klesnul i koník. No a milej řidič vozíku – no snad už se konečně doma učí dopravní předpisy. Blbej Ind jenom čuměl, co se to děje. Následně Sejdu zvedli a koně taky, a to už sme dobíhali my. Seyček nám poté, co se probral, tvrdil, že prej ho neviděl. No – asi blbé brejle.
Mohu tedy potvrdit a ubezpečit všechny milovníky sov a koní a odpovědět tímto na vaše četné dotazy, at’ již ústní či mejlové – ŽE ANO, KŮN I SOVA VODEŠLI Z MÍSTA STŘETU PO SVEJCH A NEPROJEVOVALY SE NA NICH ŽÁDNÉ VIDITELNÉ ZNÁMKY POŠKOZENÍ. Jejich psychický stav je v současné době stabilizovaný a je soustavně sledován. V případě náhlých změn vás budeme informovat a zároveň se budeme snažit, aby obě zraněná zvířata neubližovala svému okolí. Dobrovolné příspěvky na následnou rehabilitaci a rekonvalescenci posílejte na adresu redakce. Z výtěžku bude zakoupeno seno pro koně a nebohé slepé sově nové brejle v nějaké dobré optice. Příště již koně nepřehlédne.
Následujících několik dní mám pocit, že se po mě ten nasraný kůň ještě proběhl. Ale zdá se, že máme to nejhorší za sebou. Postupně získáváme čím dál větší jistotu v ovládání motorek, cestu si začínáme užívat. I když zápisy v deníčku hovoří jasně, na bolavý zadek si budu stěžovat ještě několik dní. V Amritsaru dáváme mašiny na garanční prohlídku, v mém případě necháváme i odstranit následky svérázného safari. A samozřejmě navštěvujeme Golden Templ, hlavní Sikhský chrám v zemi. Netřeba dodávat, že pod vedením hlavních pažravců výpravy Šipiho a Ferdy lstivě pronikáme na snídani pro poutníky tamtéž

Z Amritsaru je to na Pakistánskou hranici coby kamenem dohodil, zvládnutí indické byrokracie už je tvrdší oříšek. Šipi ovšem, díky svým pracovním pobytům v Díllí, ví, jak jednat s indickými úředníky. Po dvou hodinách jeho hysterických výstupů nás raději propouštějí, a to cca 5 minut před uzavřením Pakistánské strany hranice. Pakistán se nám jeví jako přívětivá země, tento dojem nepokazí ani to, že Indiho hned v Lahore porazí na křižovatce autobus. ( KDYBY JEN PORAZIL - JEDINNÉ ŠRÁMY KTERÉ MÁM TED NA PADÁKU  SOU Z TÉHLE BOURAČKY )  Prostě pakistánci jsou hodní, jenom řídí jako čuňata. Ostatně - o dopravní situaci by se daly psát eseje - tam totiž platí jedinné pravidlo - že žádné není .   přednost mají silnější, rychlejší a autobusy TaTa - dle troubení potom i všici ostatní. jestliže existuje motorkářský peklo - tak  v Lahore .  V praxi to znamená že na křižovatce jedou všichni najednou a nějak to dopadne. INŠALÁH !   
Na nocleh se nás ujímají hodní místní, převážně pumpaři. Domluvit se dá anglicky nebo rukama nohama, což většinou aplikujeme v případě, že se zastavujeme v nějaké hospůdce na jídlo. To se, na rozdíl od Indie, dá pozřít bez rizika upálení všech chut’ových buněk. Pestře pomalované náklaďáky, policajti, kteří nás zvou na čaj a nechtějí vidět řidičáky. Hustě obydleným jihem směřujeme přes Okaru a Uch do Sukkuru, kde přejíždíme Indus a kde začíná úsek cesty, námi důvěrně přejmenovaný na „Rallye Balúčistán".
Silnice míří přes poušt’ na sever do 400 km vzdálené Quetty velmi řídce obydlenou a dle místních nebezpečnou krajinou. Na konci Shikárpuru, poslední větší dědiny na jižním okraji pouště, jsme až na Šipiho zadrženi na policejním kontrolním stanovišti. Hlídka se tváří úředně a chce si opsat naše pasy, což při její neznalosti latinky je docela veselé. Chvíli jim diktujeme nějaké náhodně zvolené údaje - včetně jména babičky za svobodna , které se pokoušejí foneticky zapsat arabsky, než nám dýchánek překazí Šipi, který dorazí v oblaku prachu a výrazem boha pomsty. Nejdřív seřve nás, poté hlídku, pošle je i s nabízenou policejní eskortou někam, a v oblaku prachu opět mizí směr Quetta a my s ním. (kdyby ste náhodně narazili v místních ůředních knihách na zápisy typu -ČAU VOLE . popř. Di do Prd... Tak se nedivte - nebudete první - my tam měli vzkazy vod předešlé skupiny . )
Eskorta nás dohání po pár desítkách kilometrů, několik fousáčů s kalašnikovama na korbě dodávky. Chovají se v celku slušně, jen jednou se nám pokouší domluvit, jestli bychom nemohli jezdit aspoň pohromadě. Zatím si totiž každý zastavuje a fotí, kde ho napadne, takže jedeme roztaženi asi na dvaceti kilometrech.Šipi je přátelsky poplácává po ramenech a česky jim vysvětluje, že je tu bezpečno a že se mají vrátit domů k ženám. Eskorta se na kontrolních stanovištích střídá, asi 50 km před Quettou zřejmě docházejí dodávky, takže nás eskortují dva šílenci na mopedu. Dokud se silnice kroutí přes hory, je všechno v pořádku. Krušné chvíle našim dvěma ochráncům nastávají, když se silnice vyhoupne na náhorní plošinu před Quettou, naše stroje nasadí standartních 80km/h a jen ve zpětných zrcátkách vidíme, jak se z mopedu zvolna stává malá tečka na obzoru.
Je to neuvěřitelné, ale k hledání vhodného hotelu využíváme nabýtku doprovodu místní cestovní kanceláře s názvem POLIS. Funguje to . V bludišti nečitelnejch nápisů nás doprovázej vod hotelu k hotelu a sou strašně zklamaní že se nám žádnej nelíb . Konečně ten zprávnej - s mramorovým dvorečkem pro motorky.
Silnice z Quetty k Iránské hranici je z části ve výstavbě, z části v rekonstrukci, ale převážně v rozkladu. Pokud je na ní asfalt, což je spíš výjimka, vejde se na něj jen tak tak jeden náklaďák, ostatní musí škarpou. Ještě ke všemu potkáváme písečnou bouři, která se okamžitě řadí k nejsilnějším zážitkům cesty. Z jasného počasí vjíždíme do žluté clony, úzká asfaltka se takřka ztrácí pod ženoucím se pískem, za zadními koly se vlní píseční hadi. Poryvy větru nás několikrát posílají na nechtěnou exkurzi do okolní pouště, občas se z mlhy vyloupne a nebezpečně blízko proletí „útočné křoví“, pichlavý trs o průměru půl metru hnaný větrem. Bouře asi po 30 km končí stejně nečekaně, jako začala. Bohužel po ní zůstaly písečné jazyky, místní ekvivalent našich sněžných. Než mi dojde, o co se vlastně jedná, do jednoho vjíždím plnou rychlostí a vzápětí zjišt’uji, že se na motorce dá i létat. Přistání se kupodivu také zdařilo. Pokud se nám zrovna daří hledat předním kolem asfalt - jedeme dál. Občas končíme v poušti.  Hory se ale blíží a za pár hodin vjíždíme do nich .

NĚKOLIK PŘÍHOD Z CESTY

-,,Jedu si to takhle dvoumetrovou asfaltkou a proti mě nákladák . A bliká .  aky blikám . Dojel na sto metrů a uhnul akorát abych projel. Jedu dál  .. a další .  Bliká , troubí ,troubí. Taky blikám, troubím troubím. ON bliká, troubí troubí .JÁ blikám troubím troubím. 
¨Řítíme se na sebe jak ve filmu. Dvacet metrů před ním sem to nevydržel a narval sem to do škarpy ,do písku.  Nákladák se prořítil a já konečně uviděl ten čtyřmetrovej sráz na jeho straně,,.
-  ,,Svištím si to k vesnici. šedesátkou i víc . Asfalt celkem ujde, avšak jen do té doby než se -kdese vzal tu se vzal - objevil se asfaltovej retardační zpomalovací pruh proti kamionům cca čtyřicet cm vysokej a fakt neviditelnej.
Nikdy bych nevěřil, že stovosumdesát kilo Enfielda dokáže lítat jak kroska . Upadalo jen pár indickejch svárů na nosiči . Vod té chvíle sem přes vesnice jezdil třicítkou ,,
A JEDEME DÁL . - Za soumraku vjíždíme do Dalbandinu, jediné větší vesnice na víc než 700 km vzdálenosti mezi Quettou a iránskou hranicí. Dle neověřených informací se dá přenocovat na policejní stanici. Stanice připomíná zvenku pevnost, uvnitř zjišt’ujeme, že to pevnost opravdu je. 
Po našem příjezdu zavládla značná nervozita, ven už nesmíme, jídlo nám odchází koupit poskok z hotelu. Nakonec se dovídáme, že včera došlo k přestřelce s nějakou afgánskou bojůvkou hned za městem, bylo při tom několik zraněných. Ustýláme si na ochozu na hradbách, střílnami můžeme pozorovat okolní temnou nekonečnou poušt’. Lstiví Afgánci nikde.
Další den opět jedem pouští - všímám si vyhořelého vobrovského fleku v poušti a marně dumám cože to tady mohlo hořet . Dojde nám to poté co potkáváme místní benzínku .
Tady selhává veškerá představivost při pohledu na štastné kouřící čerpadláře rvoucí nám do nádrží jakýsi benzín . Druhý den dorážíme na iránskou hranici.   
Konec 1. části

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.04
Známkováno: 47x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist