Kolem ČR 2012

V pátek 14.září 2012 jsem večer u počítače dostal bláznivý nápad, objet republiku na motorce podél hranic. A aby to mělo nějaký smysl, rozhodl jsem se vyfotit cedule všech vesnic a měst, kterými budu projíždět.

Kolem ČR 2012

Kapitoly článku

V pátek 14.září 2012 jsem večer u počítače dostal bláznivý nápad, objet republiku na motorce podél hranic. A aby to mělo nějaký smysl, rozhodl jsem se vyfotit cedule všech vesnic a měst, kterými budu projíždět. Prognóza počasí vypadala slibně, i když věřte týdenní předpovědi. Manželka je tvor mimořádně chápavý a ví, že i kdyby mi cestu zakázala, stejně bych si dřív nebo později prosadil svou. Měla jedinou podmínku, že nepojedu sám. Tu jsem se snažil splnit, ale ... Kamarádi, se kterými jsem dříve jezdil, mají tolik závazků, že už jim na motorky nezbývá čas nebo peníze. Zkusil jsem tedy ještě napsat svůj záměr na server Motorkari.cz, ale nikdo takhle narychlo stejně nemohl. Takže jsem „musel“ jet sám, z čehož jsem měl, narozdíl od manželky, radost. Ve více lidech by se totiž tak trochu vytratil nádech dobrodružství, který mě na cestách vždy lákal. Víkend se nesl ve znamení příprav na cestu. Projít motorku, přišponovat řetěz, pro který bude tahle cesta zároveň jeho poslední, zkontrolovat olej, pneumatiky, sbalit jídlo, oblečení a nějaké nářadí. Celé to zabralo jen pár hodin. Přeci jen už mám naježděno pár desítek tisíc kilometrů a tenhle výlet patří rozhodně k těm kratším. Nejdůležitější však bylo naplánovat přesnou trasu. Kde jsou ty časy, kdy jsme brázdili svět za pomoci papírových map. Večer jsem si vzal do postele svého chytrého Samsunga, spustil navigaci a v klídku uložil celou trasu rozdělenou pěkně den po dni.

Konečně pondělí

Pondělí 17. září 2012 – ujeto 510 km za 12h 22min průměrnou rychlostí 41,23 km/h. Maximální rychlost 112 km/h.

Ráno nemohu dospat. Rychle do sebe nahážu snídani a hurá vstříc novým dobrodružstvím. Vyvezu Afriku před barák, nastartuji, nechám pěkně ohřát, mezitím spustím navigaci a šikovný prográmek Sports Tracker, který bude celou cestu zaznamenávat nezávisle na navigaci. Vyrážím směr Dolní Dvořiště, kde bude vlastně teprve začínat můj okruh kolem vlasti. Celé ráno se nese ve znamení mlžných oparů, které mi cestu pěkně znepříjemňují, neboť musím stále otírat plexi, na kterém se sráží drobné kapičky kondenzující vody. Cesta k Dolnímu Dvořišti byla pouze nudná rutina. To, že dobrodružství začíná, jsem si naplno uvědomil až při první zastávce u cedule Rychnov nad Malší. Pořizuji první foto a začínám tak svůj maratón zastávek a focení cedulí všech vesnic a měst, kterými budu projíždět.
Podél hranic mířím směrem na východ. Mým cílem je dnes vesnička Nenkovice na Moravě, kde mám naplánován první nocleh u kamaráda Hansíka. Průjezd Novohradskými  horami je kouzelný. Liduprázdné silničky, barvami hrající smíšené lesy, malebné vesničky. To vše mi dělá nádhernou kulisu na mé cestě, kterou ovšem na chvíli pokazil unikající benzín z přepadu karburátoru. Příčina byla jasná. Málo dotažený odkalovací šroub. Jelikož jsem s sebou neměl malý imbus, abych ho dotáhl, a nechtělo se mi kvůli takové prkotině sundávat celou nádrž, vyřešil jsem problém elegantním uzlem na gumové hadičce vedoucí z přepadu. Celá procedura se odehrávala na kraji lesa poblíž Nové Bystřice. Při práci mě vyrušil okolo projíždějící cyklista, z kterého se nakonec vyklubal také majitel Afriky. Výborně jsme si popovídali a já vyrazil opět na cestu. Kdesi na Moravě se mi podařilo rozbít displej na fotoaparátu tak nešťastně, že na něm nebylo absolutně nic vidět. Jako náhradu jsem byl nucen použít fotoaparát v telefonu, který jsem ovšem používal zároveň jako navigaci. To mi značně zkomplikovalo celou situaci ,neboť jsem najednou musel při každém focení cedule vyndat telefon z držáku, přepnout se z navigace na foťák a pak znovu vracet všechno zpět. Focení, už tak časově náročné, se stalo ještě náročnějším. Pár vteřin jsem koketoval s myšlenkou, že se na focení vykašlu a cestu si budu užívat bez stavění u každé cedule. Vzápětí mi ale došlo, že by tím má cesta ztratila jeden z cílů, které jsem si na začátku vytyčil, a tak jsem dál otrocky stavěl u každé cedule, vyndával telefon z držáku, přepínal aplikace a fotil. Díky tomu jsem do Nenkovic dorazil až ve večerních hodinách. Zde mě čekalo vřelé uvítání a výborná večeře od Hansovi skvělé manželky Káti. Trochu jsme poklábosili a já si půjčil na zbytek cesty stařičký foťák od Olympusu. Měl ale dvě podstatné vady – špatně ostřil a hlavně měl miniaturní paměťovou kartu, na kterou se vešlo jen pár fotek. S tím prvním jsem se musel prát celou cestu, to druhé jsem se rozhodl vyřešit koupí větší paměťové karty druhý den v Kyjově.
Průjezd jižní Moravy byl poměrně nudný. Vesničky mi připadaly velmi podobné, ale nejvíc mi asi vadila ta rovná krajina. Z domova jsem zvyklý na kopce a tady po nich nebylo ani památky. Na druhou polovinu září bylo nezvyklé teplo.

Nákupní maratón v Kyjově

Úterý 18.září 2012 - ujeto 347 km za 8h 25min průměrnou rychlostí 41,3 km/h. Maximální rychlost 164 km/h.

Vstávám poměrně brzy, avšak zbytečně, neboť obchody v Kyjově otvírají až v devět hodin. Dávám si dobrou snídani a pomalu vyrážím do Kyjova. Jako první zkouším prodejnu Euronics, kde by snad kartu měli mít. Nemají, ale ochotně radí, kde by ji mohli mít. Tím začíná můj dopolední maratón po Kyjově. Nikdy bych nevěřil, že bude problém v dnešní době koupit paměťovou kartu do foťáku. Celkem jsem navštívil 7, slovy sedm! obchodů a  ani v jednom jsem neuspěl. Poslední naděje mi svitla, když jsem uviděl ceduli „Bazar“. Ani zde ale kartu do Olympusu neměli. Na odchodu jsem si ovšem všiml, že mají vy výloze starší kompakt stejné značky. Poprosil jsem prodavače, zda by mi ho nepůjčil. V jeho útrobách se skrývala karta, která už měla dostatečnou kapacitu. Prodavač mi ji však nechtěl prodat, protože by se pak fotoaparát stal neprodejným. Nabídl jsem mu tedy tu malou, kterou jsem měl, s tím, že na předvedení foťáku mu přeci bude stačit. Nakonec souhlasil a já se mohl konečně vydat na svou pouť. Měl jsem radost jak malý kluk. Ovšem ne nadlouho. Po příchodu k motorce jsem si všiml, že mám v zadním kole pěkný hřebík. Bližší pohled odhalil, že už je tam delší dobu, neb je pěkně sjetý. Mé další kroky mířily do pneuservisu. Naštěstí hřebík nezasáhl až do duše, takže konečně kolem poledne odjíždím z Veselí nad Moravou směrem na sever. Už teď je mi jasné, že nedojedu tam, kam jsem měl naplánováno. Ale jsem rozhodnut ujet co to půjde. Navíc na zítra hlásí déšť.
Po placce jižní Moravy se konečně dostávám do kopců a krajina se rázem mění. Nádherný byl průjezd lázeňským městem Luhačovice a cesta přes Horní a Dolní Údolí. První zastávku na jídlo a trochu odpočinku si dávám až ve Městě Albrechtice. Zde si také pomocí šikovné aplikace Camp.cz hledám nocleh. Vybírám autocamping Bobrovník kousek za Jeseníkem. Zde si konečně dávám pořádnou večeři v podobě dvojitého smažáku. Já si sice objednal obyčejnou porci, ale jelikož se blížil konec sezóny spojený s likvidací zásob, udělala mi sympatická obsluha dvojitou porci s tím, že je škoda to vyhodit. Jídlo jsem do sebe dostal, ale stálo mě to nemalé úsilí a musel jsem ho pořádně zapít pivem. Poté jsme si povídali skoro do půlnoci. Do postele jsem nechvátal, neboť mělo od rána vydatně pršet. Ještě než jsem šel spát, mazlil jsem snad půl hodiny dvě místní koťátka.


Chčije a chčije ...

Středa 19.září 2012 - ujeto 178 km za 5h 18min průměrnou rychlostí 33,6 km/h. Maximální rychlost 97 km/h.

Ráno koukám z okna do uplakané krajiny plné kaluží a na motorku se mi rozhodně nechce. Déšť je příliš silný. Místo jízdy si dávám horkou sprchu, chvilku popovídám se sousedy, kteří vyrážejí do místních kopců hledat kameny a pak jdu ještě spát. Po chvilce mě budí mňoukání u dveří. Otevřu a v mžiku jsme na pokoji tři. Já a oba kočičí kamarádi. Nechávám trošku pootevřeno, kdyby se jim přeci jen zachtělo do deštivé nepohody a jdu si ještě lehnout. V posteli se líbí i koťátkům. Připadám si jako doma. Jen doma jich máme ještě o šest víc plus psa. Budíček si dávám kolem oběda, kdy má déšť podle předpovědi pomalu ustávat. K obědu si vařím čínskou polévku, která se ovšem mojí vinou nedá vůbec jíst. Dal jsem do ní příliš vody. Chuť mi ale spravil výborný trenčianský párek s fazolemi. S plným žaludkem sedám na motorku a hurá na cestu. Místy ještě prší a silnice je mokrá, ale oblečení mě chrání výborně. Jen to utírání helmy...
Tentokrát jsem díky počasí moc daleko nedojel. Končím už skoro za tmy v autokempu Bučnice nedaleko Adršpachu. Večer už byla pěkná zima a já se těšil do postele. Vzal jsem si  nevytápěnou chatku, neboť jsem netušil že ráno bude -6°C.


Horská etapa

Čtvrtek 20.září 2012 - ujeto 438 km za 10h 56min průměrnou rychlostí 40,1 km/h. Maximální rychlost 118 km/h.

Budím se do pěkné zimy. V chatce je sotva pár stupňů nad nulou. Od pusy mi jde kouř. Venku je ještě hůř. Motorku pokryla ledová krusta. Na to, že je teprve září, tak je slušný mrazík. Louže na asfaltce jsou úplně promrzlé. Vařím si horký čaj a nikam nespěchám. Sice mám termovložku  v kalhotách i bundě, ale rukavice zimní nemám. Proto se mi v tom mrazu jet moc nechce. Zmrzlé prsty je snad to nejhorší, co vás může na motorce potkat.
Vyrážím hned, jak se sluníčko opřelo svými paprsky do zmrzlé půdy. Ve stínu je ještě námraza, musím na to stále myslet a přizpůsobit tomu styl jízdy. Dnešní den projíždím několika pohořími a je na co se koukat. Bohužel mě tlačí čas, tak na focení krajinek musím zapomenout. Překrásný byl průjezd kolem vodní nádrže Souš a sjezd do Bílého Potoka. Zdejší bukové lesy, prosvícené podzimním sluncem, vypadaly jako zalité zlatem. Díky tomu, že jsem jel ve všední den, nebyli zde prakticky žádní turisté. O víkendech to tu vypadá spíš jako na Václaváku. To samé se dá říci i o průjezdu Českým Švýcarskem. Další nádherný úsek byl výjezd k vodnímu dílu Fláje. Zde jsem měl malou terénní vložku, neboť byl v rekonstrukci most přes Flájský potok. Ten jsem musel překonat po provizorní lávce, kterou si zde zřídili stavbaři. Nejprve jsem pořádně vyzkoušel její nosnost a pak ji co nejrychleji přejel. Co kdyby nevydržela. Za lávkou mě ještě čekal kus cesty podél potoka a hurá zpátky na silnici. Pro tyhle situace je Afrika naprosto ideální stroj. Zvládne s přehledem i poměrně těžký terén. Z Flájů vedla má cesta pohraničím až do Jáchymova, kde jsem plánoval nocleh. Musím říci, že Severní Čechy na mě zapůsobily poměrně hluboce. Zdejší industriální prostředí pro mě bylo něco zcela nového. Z domova jsem zvyklý na lesy, louky, rybníky... Překvapilo mě i obrovské množství opuštěných nevěstinců a poměrně kvalitní silnice. Průjezd Jáchymovem byl pak kapitolou sám pro sebe. Byl jsem docela otřesen množstvím vybydlených a chátrajících domů přímo v centru. Lázeňská města, kterými jsem předtím projížděl, byla vždy výstavní a nádherně udržovaná. Zde peníze z lázeňských hostů příliš vidět nebyly.
Nocleh jsem opět našel pomocí aplikace Camp.cz ve svém mobilu. Tentokrát se jednalo o penzion Pod Lanovkou. Personál byl velmi ochotný a ceny víc, než lidové. Dokonce mě donutili dát si motorku do vstupní haly, prý co kdyby mi ji někdo chtěl v noci ukrást.Vyspal jsem se naprosto luxusně.


Šumava je nejkrásnější

Pátek 21.září 2012 - ujeto 372 km za 8h 46min průměrnou rychlostí 42,5 km/h. Maximální rychlost 142 km/h.

Ráno mě čeká tak vydatná snídaně, že snad nebudu potřebovat ani oběd. Tolik chodů  nedávají ani v interhotelu. Venku je nádherně. Na tváři mě šimrají paprsky probouzejícícho se slunce a já se těším na průjezd Šumavou. Dnes musím dojet do Horní Vltavice, kde mám sraz se svojí ženou. Cestou jsem navštívil naše nejzápadněji položené město, Aš. Naprosto nic mě na něm nezaujalo. Okouzlující byl průjezd Českým lesem. Zde jsem si musel na jednom místě dát chvíli pauzu a kochat se „panorámaty“. Poté mě čekal asi nejděsivější zážitek z celé cesty. Ve vesničce Nemanice jsem špatně zabočil. Musel jsem zastavit a zkontrolovat GPS. V tom ke mně přiklopýtalo prapodivné stvoření a dožadovalo se svezení. Na námitku, že se za mě na sedačku nevejde, neb tam mám spacák, stan a karimatku, vůbec nereagovalo. Poté jsem pochopil! Jednalo se o značně vysloužilou šlapku, která mi tímto způsobem nabízela své služby.  Pravda, její bezzubá pusa musela některým gurmánům z německé strany dělat asi moc dobře, ale já mám přeci jen trochu jiný vkus. Vzal jsem za plyn a hybaj pryč! Že jsem na Šumavě jsem poznal podle množících se pražských SPZ. Byl pátek a Praha se stěhuje směrem na jih. Nerozumím tomu, proč se tam lidé stěhují, když odtud pak každý víkend prchají a tvoří všude kolony. V odpoledních hodinách sjíždím známou silničkou z Horské Kvildy do Horní Vltavice. A mířím do zdejšího kempu, kde jsem strávil mnoho krásných týdnů. Kemp je téměř liduprázdný. Opět vydělávám na konci sezóny. Tentokrát se jednalo o likvidaci zásob piva, které mi bezvadná nájemkyně kempu vytočila zcela zdarma. Nevěřila mi, že když má pivo týden v sudu, že bude ještě dobré. Bylo. V klídku jsem popíjel pivko, pozoroval zurčící Vltavu a pochutnával si na teplé večeři. Večerní rozjímání přerušil až příjezd milované manželky. Je to moje zlato! Přivezla mi krom sebe i muškařskou výbavu, abych si mohl zítra po ránu zachytat na horní Vltavě pstruhy a lipany. Kýžený klid, na který se tolik těšila se však nekonal. Vinu na tom nesla odvodňovací strouha vinoucí se, zcela zarostlá travou, přímo prostředkem kempu. Vypadala vskutku nevinně, tak proč ji objíždět, když mám SUV. Jenže ouha, při jejím přejezdu s sebou milá Toyota i s manželkou za volantem lehla na podvozek. Přední kola zůstala pevně zaklíněná v půlmetrovém výkopu a nepomohl ani náhon 4x4 a uzávěrka diferenciálu. Zachránilo nás až vozidlo odtahové služby, kterým naštěstí disponoval syn paní z kempu. Teprve potom si manželka mohla užívat zaslouženého odpočinku a hlavně mě. Neviděli jsme se rovných pět dní.

Konec dobrodružství

Sobota 22.září 2012 - ujeto 235 km za 6h 2min průměrnou rychlostí 39,0 km/h. Maximální rychlost 110 km/h.

Ranní probuzení bylo nejpříjemnější z celého týdne. Po teplé snídani jsem si šel na chvíli zamuškařit na Vltavu. Poté následoval oběd, kterého jsem se galantně ujal já osobně. Sestávalo z polévky z pytlíku a číny v konzervě. Manželka si přesto libovala a užívala nezvyklého luxusu, že vařím já. Pak už mě čekala jen poslední etapa mé cesty kolem republiky. Bohužel opět v dešti.  Za zmínku snad stojí přejezd trajektem z Dolní Vltavice na rakouskou stranu Lipenské přehrady. Připomnělo mi to plavbu trajektem přes Balaton, kde jsme byli na dovolené v létě. Samozřejmě na motorce. Na druhé straně mě čekal nelehký orientační oříšek a vydatná enduro vložka. Měl jsem naplánován průjezd přes osadu Pasečná. Cesta od přehrady do Pasečné však připomínala cestu na konec světa. Po krátkém bloudění, a několika špatných odbočkách v lesích, jsem objevil pravidlo jak najít správnou cestu. Byla to vždy ta nejhorší. Nejdřív jsem to bral jako recesi, ale ona to byla holá skutečnost. Ty pěkné asfaltky totiž patřily LČR (Lesy České republiky, a.s.) a po pár desítkách metrů vždy následoval zákaz vjezdu nebo závora. Onu enduro vložku jsem měl zpestřenou vydatným deštěm a silničními gumami, které opravdu nebyly na lesní cestu to pravé ořechové. Nicméně Afrika si i s touto výzvou poradila na jedničku. Jako ona pomyslná třešinka na dortu nás však ještě čekal asi kilometrový úsek klestem, který zanechali nějací dobráci na cestě, aby se tudy asi nedalo projet. Že mi u cedule Pasečná došly baterie, mě už ani nepřekvapilo. Dojel jsem do osady a v jednom z deseti domků „vyžebral“ tužkové baterie. Že na mě pán promluvil německy, mě ani nepřekvapilo. Poté už následovalo jen posledních pár desítek kilometrů podél hranic k Dolnímu Dvořišti, kde mé putování uzavřelo kruh kolem naší vlasti. Vypnul jsem navigaci, schoval ji do kapsy a upaloval směrem k domovu, kde na mě čekalo teplé domácí jídlo, teplá vana a hromada zvířátek včetně manželky.

Nakonec ještě pár slov závěrem. Objet republiku byla legrace. Vůbec jsem nemusel myslet na to, kdyby se na motorce něco rozbilo. Prakticky kamkoli by pro mě někdo během několika hodin dojel. Nejnebezpečnější bylo neustálé stavění u cedulí. Několikrát hrozilo, že mě srazí kamión. Celou cestu jsem se potýkal s řetězem, který měl odslouženo už když jsem odjížděl. Dopínal a mazal jsem ho snad každých 300 km a druhou polovinu cesty už se z něj sypaly těsnící kroužky jak na běžícím pásu. Přesto vydržel a já mu tímto děkuji. Budiž mu země lehká. Dále bych rád poděkoval své milované choti, že mě podporuje v každé mé bláznovině. Kolik chlapů asi doma má manželku, která bez mrknutí oka řekne „Jen si tu republiku objeď, stejně bych s tebou nevydržela!“? A v neposlední řadě ještě děkuji všem dobrým lidem, které jsem cestou potkal a se kterými jsem si výborně popovídal.

                                                                                                                Jan Rukavička 

Pozn.: Pokud budete chtít vidět kompletní fotogalerii, tak veškeré obrázky jsou uloženy pod jednotlivými body v kapitole "Detaily a mapa cestopisu".

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.57
Známkováno: 44x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist