Jawa kolem světa II. – Čertův ráj

Lodní spojení s Tasmánií zajišťují dva spoje denně z přístavu v Melbourne – denní a noční. Plavba je docela dlouhá, takže buď obětujete den anebo noc, což mi přijde příjemnější. Cesta z Coober Pedy, kde jsme se viděli naposled, do Melbourne však měří skoro dvě tisícovky kiláků. A dole ve Victorii vede po vyhlášené Great Ocean Road, kterou postavili po První světové válce vysloužilí vojáci – zčásti jako vzpomínku na padlé, zčásti kvůli zaměstnanosti. Vysekali tu cestu v útesech nad příbojem Jižního oceánu, aby spojili jih státu Victoria s Melbourne. Když později silnici vyasfaltovali, stala se kultovní cestou všech návštěvníků Austrálie.

Great Ocean Road

Valím podmračeným ránem směrem ke Dvanácti apoštolům – světoznámým kusům skal v moři u pobřeží, kterých už ale dávno není 12. Kdo by taky chtěl stát stovky let v tom ledovým větru s nohama ve vodě?! Všude je neskutečné množství turistů, hlavně japonských, provoz na silnici je snad na stupni 5, a kolem Apoštolů jich je jako při obraně Okinawy – chichotají se, pokřikují, selfíčkují a překáží, okolí je vůbec nezajímá. Seru na ně, na apoštoly i na Japonce, řadím a mizím pryč, tohle je na mě trochu moc. Užívám si nádherné silnice, pokud to provoz dovolí, a on to spíš víc nedovoluje. Auta se táhnou zatáčkami, jakoby je řídil strýček Jedlička, nevyzpytatelně brzdí a zastavují, objeví-li se něco zajímavého. Kde to jde, předjíždím a upaluji pryč. Pověsím se za jeden camper, jehož řidič s tím jede svižně a očividně je zvědavý, jak si s tím poradí ta motorka za ním. Konečně trochu jízda, Dingo letí zatáčkami stovkou a v levých brousí stojánek, až jiskry lítaj, vůbec se ta věc nechová v zatáčkách špatně. Obytnou dodávku nakonec s trochou obtíží trhnu dolů s kopce před zákrutou, do které on už musí jít na brzdy. Když pak o pár kiláků dál oba stavíme na parkovišti slibujícím hezký výhled na útesy, pozdravíme se s úsměvem a já se ho ptám:
„Odkud jsi?“
„Z Francie, proč?“
„Já si říkal, že nebudeš místní, ti nejezdí tak pěkně!“

U Apollo Bay nával kulminuje. To, co bylo dosud, ukazuje se jako čajíček. Turisti se asi zbláznili, poslední víkend, nejspíš prodlouženej o ten jejich svátek a všecko je narvaný. Počasí se zlepšilo, svítí sluníčko, hlava na hlavě. Podle plánu se za Apollo Bay potkávám s českým motorkářem Slávkem, který jeden na CBF250 z Melbourne do Adelaide. Zakecáme se, takže původní plán dojet večer do Melbourne a zkusit noční trajekt, neklapne. V Lorne zkoušíme kemp, ale chtějí za stan 70 aud, nejsme cvoci! Chvíli smejčíme po okolí, nacházím starou cestu vedoucí do hor. Kempujeme v průseku pro elektrické vedení, nad hlavou hvězdy a v lese skřeky posumů.
Ráno dáme se Slávkem Indiánem ještě buržoazní snídani v kavárně na chodníku, abychom si taky připadali trochu jako lidi. V noci byla kosa a rosy kýbl, vlasy mám jak ta palma naproti, lidi chodí kolem Jawy a mohou si oči vykoukat. Bavíme se o všem, na co si vzpomeneme, když v tom k nám přistoupí opatrně starší paní a češtinou s patrným přízvukem nám citlivě vstoupí do hovoru – jako krajan, který tu je od roku 1969. Je tu i se svým mužem, který česky umí jen pár slov, přilákal je samozřejmě Dingo na české značce. Nejen motorka tu totiž působí exoticky, ale i česká „rego plate“ – málokdo sem totiž motorku veze svojí, je to prostě drahý a nezvyklý.

Pak už jen společná fotka u motorek a stisk ruky - každý svým směrem. Za půldruhý hodiny jsem po dálnici v Melbourne a od oka mířím do přístavu koupit lístek na noční paroloď. To proběhne bez jakýchkoli komplikací, za půl hodiny už do sebe soukám burger k obědu. Mám ale spoustu času, rád bych někde wifi. Mekáč nenajdu, ale po chvíli hledání narazím na kavárnu kousek od přístavu, kde se můžu tři hodiny napájet čajem i elektrikou a udělat, co je potřeba. Kluci z obsluhy jsou neuvěřitelní sympaťáci. Když večer odcházím, že pojedu na loď, dávám do ruky tomu s rusým vousem jednu z mých žlutých samolepek jako prezent. Zapovídáme se, ale za chvíli už jedeme v ruštině, okolí zírá. Kluk je Rus z Kazachstánu s vizáží pravého Vikinga – kdo by to řekl? Moc příjemné setkání, škoda, že až na konci.

Tu sekerku vám zabavíme!

O to větší sprcha mě čeká od zřízenců přístavu. Na druhou stranu moře se nesmí převážet žádné čerstvé jídlo, zelenina, ovoce, rostliny, maso. Mají to tu mezi hranicemi pravidelně, nic novýho. Taky nic z toho nemám. Ptají se na zbraně, drogy, kraviny – jak na ruský čáře. Kroutím hlavou. A co jídlo? Přiznávám z poctivosti nenačatou plechovku sardinek z místního supermarketu – ostatně je to konzerva a ta na seznamu není. Ale to jsem neměl…

Ind v zelený vestě asi nikdy nic takovýho neviděl, protože touží tu věc spatřit. Jenže ona je někde na dně kufru a ani nevím, kterýho, do hajzlu.
„Co bys chtěl vidět na plechovce sardinek z vašeho supermarketu IGA? Je někde dole, to je na patnáct minut tady.“
„OK, zavolám supervizora…“, zní odpověď, asi není úplně svéprávnej a potřebuje posily. Supervizor je bílá ženská, aby nenastalo náhodou nějaký nedorozumění ohledně mého smýšlení. A ta chce rovněž vidět ten zázrak a ani na dvakrát si to nechce nechat rozmluvit. Ok, já vás varoval. Stavím Jawu na stojan a začínám na čele fronty s rozborkou bagáže. Zvědavá je jak vopice, ale igeliťák se suchary jí zapřu před rypákem hned dvakrát. Po deseti minutách najdu sáček s konzervou a podávám jí ho.
„Otevřít…“
Vyndám tu posranou plechovku v celofánu:
„Vidíte to prvně v životě, že jsem kvůli tomu musel vyndat všechny moje věci na zem?“, jsem nasranej, a tak ještě dodávám, že tohle nedělají ani ruský celníci. Ona je asi teflonová, ani nehne brvou, s takovou bych chtěl mít dvojdomek!
„Co je tohle?“, zajímá se o další igelitku a je zřejmé, že už jí jde jen o to, abych na ní nezapomněl.
„Špinavý prádlo. Mám to taky rozbalit?“
Pohne rukou, jakoby chtěla zaplašit něco hnusnýho a už se sere do nářadí. Mám chuť jí těma sikovkama procvaknout pysk, ale nemám čas tu sladkou představu domyslet, protože ona už ví, na čem mě udělá!
„Sekera. Zbraně se nesmí převážet…“
„Sekera je nářadí, to není zbraň,“ nedám se a už jsem v ráži, „vozím jí světem deset let, je to dárek a potřebuji jí na kempování. V čem je problém?“
„Je to zbraň, musíte jí odevzdat.“
„Není to zbraň, je to nářadí, nedám vám nic.“
Volá supervizora přes sekerky a mně hlavou na chvíli projede myšlenka, že mě vyloučej z přepravy a já se ten podělanej ostrov ani nedostanu!
Přijde další Ind, asi jich tu mají v zásobníku dost:
„Zbraně se nesmějí převážet, dejte nám tu sekerku…“
„Je to sekera pro kemping, to není zbraň, to jí radši tady hodím do moře, byl to dárek a deset let ho vozím po celým světě. Vám tady v Melbourne zabíjej lidi na ulici zfetovaný řidiči aut, to mi rovnou zabavte i motorku, ale vám vadí moje malá sekerka!“
„Máme bezpečnostní pravidla. Napíšu vám doklad a v Devonportu vám jí vrátíme.“
„Fakt?“
„Ano, jak se jmenujete?“
Zmrví mi jméno, když mu ho hláskuju, moc mu psát nejde, supervizorovi, chtělo by to možná ještě o třídu navíc, vole. Dá mi visačku, já jemu sekerku a můžu jet dál. Příhoda jak řemen by mohla skončit, ale to by nebylo úplný. Cukám v koloně, která se 4x otočí o 180° a z nudy si čtu všechny ty papíry. I poučení o zbraních: pistole, bomby, rakety, rachejtle, bazuky…bla bla bla, sekera, kurva, nikde! A v tom ten milej Indoš jde kolem, ve vysílačce mu prská, jak ve svářečce…
„Pocem, příteli…“, strčím mu pod nos tu červenou visačku, „ani slovo o sekeře!“
Musím mu to zopakovat, kouká do toho a pak říká:
„To je poučení o zbraních, vidíš, zbraně nesmíš mít…“
„Číst umím (na rozdíl od tebe, myslím si v duchu), kde je tam nějaká sekera? Kde?“
Krčí ramena a jde pryč. Kolem mě je několik obytných offroadů s velkými plechovými kisnami na nářadí. Chtěl bych vidět jejich obsah… Druhý den mě sekerka přijde na hodinovou ztrátu, než jí dostanu zpátky. Poučení pro příště? Všecko zapřu, i tu motorku mezi nohama.
Jízdenka do Devonportu s lodí Spirit of Tasmania je místenkou. Mám svoje sedadlo podobné tomu v letadlo, ale víc místa, zásuvku na nabíječku a prostor na nohy a věci, za oknem noční moře a deku přes sebe na noc. Dobrá, tady se to dá přečkat. Cena jízdenky pro jednoho s moto sólo je 230 aud, za net na hodinu by chtěli 6, na celou plavbu 18 aud. Na to jim ale kašle tasmánskej čert, to si radši koupím něco k večeři. Stejně ten zákaz potravin mají jen a jenom proto, aby si lidi nemohli jíst svoje zásoby a museli kupovat natažený jídlo na lodi.

Tassie

Náhoda to asi chce, aby se pneumatiky Dinga dotkly tasmánské země na den přesně po dvou měsících od mého přistání v Brisbane! Před měsícem jsem byl ve výhni Západní Austrálie u Carnavonu a ještě měsíc předtím přistálo letadlo a já s puchýři z nerozšlápnutých bot čekal na chodníku před budovou na George. A dneska ráno drcla obrovská hmota trajektu Spirit of Tasmania do mola v Devonportu. To bylo půl sedmé a zhruba za půl hodiny už bylo všechno venku. Ovšem nikoliv bez jawího pozdvižení.

V podpalubí stál za mnou podivín s pikapem Datsun 1200 z roku 1962, na korbě za budkou harleje. Jawa se mu samozřejmě hned zalíbila a příjemný rozhovor přerušilo až startování motorů před námi. Skočím rychle na motorku, abych nezdržoval, a ta na sytič hned ochotně přede, kolem samozřejmě šedobílá vůně studenýho dvoutaktu. Nastartované motory ale nepatřily naší lajně, a tak to zase za chvíli chcípnu. A stejně už je pozdě. Přiběhne jeden zřízenec, kouká, větří.
„To je ta motorka?“, zeptá se pro jistotu na původ kouře a ukáže významně na kouřová čidla na stropě a pak udělá rukou gesto, jako když si děti hrají na policejní auto. A co jako? Mám to snad ven tlačit? Ale to už běží další, nos v pozoru jako ohař, kouká pod auta a vůbec vypadá dost vyděšeně, nejspíš už se vidí ve večerních zprávách... Mlčím a bavím se. A čekám, kdy shora začne se sirénou padat déšť z požárních kropítek. Než se ale stačí přijmout nějaká protijawí opatření, kolona se pohne, já nečekám, na drc to znovu spouštím s už zařazenou jedničkou a zatímco všechno za mnou stojí utopeno ve významných otaznících a hustém kouři, jsem venku z útrob leviatana. Teď už jen, aby mě vzali za dva týdny na tu loď zpátky…
Už od rána je jasné, že Van Diemenova země je úplně jiný svět než Austrálie. Zapomeňte na červený písek, na žár a na vzdálenosti mezi ostrůvky civilizace v řádu stovek kilometrů! Členité severní pobřeží je samý mys, mezi které jsou nasázena městečka a města, která jsou při nedělním ránu ospalá a tichá. Silnice je samá zatáčka a horizont, pokud se nedržíte hlavní nudné čtyřproudovky, benzín nepatrně dražší než v sousední Austrálii. Jawa je zase středem pozornosti. Ve Smithonu přivábí starší manžele, pán kdysi Jawu měl a dneska jezdí s Uralem, projel s ním prý už Spojené státy a Kazachstán s Kyrgizstánem. Zvou mě dolů do Cockle Creeku, což je nejjižnější místo Tasmánie.
Dnešním cílem je takzvaná Hrana světa, Edge of the world na severozápadním pobřeží ostrova. Byl jsem s Jawou na Konci světa (Fin del Mundo; Tierra del Fuego, Patagonie), byl jsem v Ekvádoru v jeho Středu (Mitad del Mundo; Quito), tak nesmím vynechat ani tohle. Kolikpak má ta naše Koule svých konců?

V Arthur River, kousek od Hrany světa beru v kempu kabinu, abych se po dvou dnech taky trochu vyspal, a když doplňuji zásoby v jediném krámku dole u řeky, zastaví dvojice starších motorkářů. Jak se ukáže, jsou skoro místní, jeden z nich na poslední Multistradě – a mají problém, uchází jim zadní kolo Ducati a nemají pumpičku – kde by jí na té moderní nádheře taky asi mohli mít? Ptají se mě a já je mohu díky pumpičce pod sedlem zachránit před jistou zkázou.

Do hor

Chci se jen tak bez cíle prodírat průsmyky k jihovýchodu a vybírat si ty nejzakroucenější silničky třetí třídy tady značené písmenem C. Narazím na odbočku ke kaňonu Leven. V 60. letech jej chtěli přehradit a postavit na něm vodní elektrárnu. 25 let trval boj o Leven, než tu byla vyhlášena rezervace. Ekologie zvítězila - elektřina se o dalších 25 let déle, než vznikla přehrada o 30 km východněji, dělala z uhlí... Neříká se tomu náhodou Pyrrhovo vítězství?
Úžasná silnice mě vede na Moles Creek. Nahoře v průsmyku se dávám do řeči se starším párem z Mnichova, který je z Jawy úplně paf. Když odjedou, zastaví docela překotně v prachu u cesty nějaký pickup a chlapík tahá ven štěně ovčáka a kobereček pod ním… Aha, nejspíš pejsek něco pustil, říkám si trochu škodolibě. Pes už je pod autem, chlápek omývá gumové koberečky vodou z petky a když má hotovo, sám přijde k Jawě a dá se se mnou do řeči. Je možná o pár roků starší než já, takže pořád ještě dost mladej, ale vpředu nahoře mu chybí několik zubů. To není prvně, co to tu vidím (včetně Aussie) – zuby tu jsou drahý a ne každej je ochotnej to dát. Mezitím se přišoulá pejsek, jakoby se snad trochu styděl, sedne si k Jawě a poslouchá, co si povídáme – a je hlavně rád, že ho nikdo nehubuje. Chlapík říká, že někdy před dvaceti lety měl podobnou jeho kamarád, kroutí hlavou nad jediným karburátorem, a když si nechá vyprávět, co jsme s Jawou všechno v Austrálii projeli, řekne zasněně:
„to je můj motorkářskej sen…“
A má to tu za rohem.
Když pak peláším dolů z průsmyku, vyletí proti mně ze zatáčky něco, co bych tu určitě nečekal a já jen můžu litovat, že jsem to nedokázal zastavit a spolu s Jawou vyfotit: bíločervená kapotáž, hranaté ploché světlo, černý rám i motor s výfuky, plechový zvuk a na boku nápis YAMAHA RD350… Stará slavná dvoudobá raketa z Japonska, zůstane po ní jen vůně. Chviličku doufám, jestli majitel třeba nezavětří to, co zůstalo v zatáčkách po Jawě a nevrátí se, protože honit s Dingem tuhle metlu smysl nemá. Už jsem ho neviděl, škoda – ještě ale nevymřely!

V poušti nezabloudíte, všecko mají parádně značený, až si člověk brblá pod vousy, že ty buzoly táhne skoro zbytečně. I ten Holland track měl šipky. Dokonalost sama, ale zorientovat se tady na Tassie dá trochu práci! V mapě máte čísla silnic rozdělený podle tříd A-B-C. Super! Ale v reálu vám na ukazatel napíšou jméno tý podělaný silnice. A to v mapě samozřejmě není. Lze ho dedukovat z nějaké přilehlé vesnice, ale kdo má asi čas to v kile dělat…?! Takže se občas vracím a čumím tu do odboček jako stepní želva. Stejně tak dneska ráno – ve výsledku jsem do York Townu přijel lesní prašňačkou přes kopce, kde jsem to tak tak udržel na brzdách. Nezpevněné cesty tady na ostrově jsou zaváženy štěrkem s kulatými kamínky, takže se na tom super manévruje a ještě líp brzdí, je to jako chtít běžet po kuličkách.
V Greens Beach si chci dát kafe a něco sladkýho, abych nepřijel domů zase vyhublej jak závodní klokan, a vjedu do dopoledního dýchánku tenisových důchodců. Je z toho příjemná půlhodinka, na jejímž konci mi chtějí zase nabalit nějakou vysloužilou členku týmu. Co já to jen vyzařuju?! Naopak povídání se starým gentlemanem, který se narodil za války v Anglii, ale od dětství je tady, bylo hodně příjemné a přínosné.

Při hledání Batmanova mostu, ač jde o jedinou možnost, jak se dostat přes řeku Tamar, zase bloudím. Klasika – místní to tu znají a cizák má GPS. A co když, ty vole, nemá? Šup, a jsem na druhý straně a zase hledám odbočku na Lilydale. Ta značená není, namísto toho tam napíšou: HISTORIC SEMAPHORE… Takže co? Takže jí samozřejmě zase přejedu a vracím se. Aspoň jsem si dolil benzín – občas na to při té velké nádrži zapomínám a najednou mám přes 400 km, jen to hvízdne.
Krajina za Glenem, kam si to opět přihasím přes zadní dvorek prašnou cestou, se zdvihne a postaví do pozoru masivem Mount Arthur, který ční nad Lilydalem do výšky 1 187 metrů. Ve Scottsdale se napojuji na Tasman highway, která obzvlášť mezi Tulendeenou a St. Helens, což je úsek o délce skoro 150 km (!), představuje skutečný motorkářský zážitek z horské dráhy vedoucí pod baldachýnem kapradin deštného pralesa, přes náhorní pláně a padá dolů místy tak strmě, že mám obavy o bowden zadní brzdy.

Druhý den ráno si zajedu do Georges Bay přes městečko s typicky anglickým názvem Stieglitz a očumuju Pacifik, kterému tady říkají Tasmánské moře. Dolů podél vody a pak nahoru do kopců, chtělo by to ubrat turisty, co se tu na stovce vlečou padesátkou. Jinak paráda. Střihnu si to horami přes St. Marys a zase dolů k moři, jako na horské dráze. Po dvou měsících v Austrálii jsem přivykl nějakému standardnímu měřítku mapy a tady si furt nemůžu přepnout, že ten centimetr není padesát kiláků, ale jen osm!
Za Bicheno silnice uhne do vnitrozemí, aby se pak k moři vrátila o 40 km dál u zátoky Coles Bay. Aby to bylo stylový, najdu si v přírodní rezervaci odlehlé místečko a namažu řetěz a kouknu pro sichr na tlumiče výfuků. Abych nepohoršoval, nutno dodat, že příroda nijak a ničím neutrpěla, nic se nikam nevylilo a všecko jsem si odvezl s sebou do popelnice! Ale situace to byla komická – českej křupan na Jawě nám tu v národním parku dělá GO motorky! Volejte okamžitě investigativní novináře!
Dojedu až dolů do Freycinet, kde se chvíli poflakuju a fotím, děti se koupou u mola, japonský turista v oblečení také. Myslím, že se vrhnul v hadrech do vody poté, co spatřil mojí Jawu, ale jistej si nejsem… Jeden z kluků si při blbnutí roztrhne nebo rozřízne pěkně do krve palec na noze o něco na mole nebo ve vodě. Pajdá s tím po břehu, obličej na pomezí mezi chlapskou pózou a brekem. Chvíli váhám, aby mě někdo neměl za úchyla, a pak mu nabídnu pomoc. Sám neví, co říct, a tak mu to narychlo omotám fáčem z prošlé lékárničky a zalepím americkou páskou. Doufám, že nedostane sněť a mě pak nebude nahánět nějaká místí FKÚ pátrá, informuje…
Večer jsem u Triabunny, nemá cenu spěchat. Beru caravanpark na konci města a noc v karavanu. Navečer chodí kolem skupinka japonských turistů a očumuje. Nevím co, ale asi si říkají:
„Ta Jawa, to musí bejt asi dělo, když si frajer přitáh takovej mobilhome, kam se serou ty naše japonský křápy…!“

Temná je historie Van Diemenovy země

Port Arthur je jedno z nejstrašnějších vězení australské historie a je obleženo turisty. Za vstup v plné holotě chtějí 37 aud. To se vám šprajcne slina v krku!
Malí britští zlodějíčkové a obyčejní defraudanti vystoupili z lodi v Austrálii. Vrazi a těžcí recidivisti končili tady – v tasmánském, pardon, tehdy to ještě byla Van diemen land, prostě skončili tady v Port Arthuru. Z jedné strany zeď a psi, z druhé sráz a moře plné žraloků. Odtud vedla jen jediná cesta – na ostrov Mrtvých, kde se pohřbívali ti, kteří nevydrželi. Mrazivá představa i v tom teplém dni.

Vracím se céčkovejma silničkama a prašňačkama kolem pobřeží Frederick Henry Bay a za chvíli jsem na klenutém Tasmanově mostě v Hobartu. Mraky v kopcích nevěstí nic dobrého, ale snad to bude jen takový strašení. Úzkou klikatou silničkou stoupám nahoru nad město až do mraků na Mt. Wellington do 1271 m. Vzhledem k tomu, že od nuly z přístavu, je převýšení slušný a rozhled samozřejmě taky, stejně jako vítr a zima.

Gordon dam

Silnice B61 vedoucí na východ z New Norfolku na Strathgordon divočinou jihozápadní Tasmánie byla jednou z těch cest, kterou si plánujete ještě doma v klídku nad mapou u počítače, projíždíte google a sníte. Cvak – a najednou jste tu. Motorka pod vámi radostně bzučí, jak si trojka pod osmdesátkou natahuje novej řetěz cestou vzhůru do útrob hor a pralesů, které ještě před třiceti, čtyřiceti lety byly panenskou přírodou se stromy starými i dva tisíce let, krajem, který Evropané neměli úplně probádaný ještě ani v polovině minulého století!

Hrbatý asfalt, prudká stoupání proražená pralesem a kapradiním jen tak buldozerem bez ochoty dělat zbytečné serpentiny. Účel? Dostat techniku a stavaře až na horní tok řeky Gordon. A turisti? Ať si podřaděj, když na to nemaj cvalíky!
Jedu dneska nalehko, jen s nemokama a pro jistotu s nářadím – jeden nikdy neví, 150 km pralesa by se nechalo možná chvíli jít… Kufry jsem nechal v New Norfolku, silnice stejně nahoře u přehrady končí a já musím zpátky. Takže Dingo si i v těch nejhorších tuberáckých kopcích vystačí s trojákem, nadmořská výška kolem tisícovky zase není taková, aby ztratil elán.
Jediný, co mě štve, jsem já sám – včera jsem dělal ten řetěz a odpoledne jsem už na těch 300 km vyjíždět nechtěl. Uvěřil jsem předpovědi, která slibovala i na dnešek slušný počasí. Jenže, nevěř snům slibovaným. Ráno lilo, teď občas mrholí, kosa jak v tasmánských horách a silnice vlhká, místy pro jistotu posypaná štěrkem, asi už příprava na zimu. Dramatická panorámata jak z Pána prstenů, v zatáčkách mraky přejetých zvířat – klokánci, wombati i jeden čert. To mi palice nebere, na to, jakou paštiku místní jezděj, jsou i na prašňačkách mrtvá zvířata – copak oni je zajížděj naschvál? Jak lze přejet klokana ve třicítce?!
Jsem tu! Gordon Dam. Stejně jako v případě jiných přehrad na Tasmánii, i na Gordonu se bojovalo s ekology. Nebo vlastně ekologové s energetickou komisí, která má tyhle věci tady na starosti. By mě tak zajímalo, jak se sem ti zelení asi tak dostali? Že by motorovými vozidly, pěkně 4x4, protože cesta tu ještě tehdy nebyla? Nebo je dole pod kopcema někdo nabil do praku a vystřelil nahoru jako Remka? A čím si doma svítěj? Kde asi chtějí brát elektřinu, když se postaví proti každé přehradě? Z uhlí? Vždyť voda a zemská přitažlivost je tím nejmenším zlem. A že se halt zatopí nějaké údolí v kopcích, kam lidská noha skoro nepřijde? Dneska je to přes 40 let. Příroda skoro panenská, jedna asfaltka dává díky turistům vydělat řadě lidem kolem, elektřina je skoro zadarmo od boha, jen vedení nad lesy hyzdí jinak skoro nedotčenou krajinu. Jeden ekosystém údolní nahradil ekosystém velkých jezer, žádný zlo. Teď tu stojím nad přehradou s naprosto ekologickou Jawou splňující s převahou Euro 9 a zírám k východu. Za těmi štíty je o pouhých 30 km dál moře, Jižní Oceán. A za dalších asi 20 000 km argentinský poloostrov Valdéz. Dolů na korunu hráze vedou železné schody a už když je šlapu dolů, je mi jasný, že na nich cestou zpátky zdechnu, ale ten pohled stojí za to. Za ty schody i za těch 300 km pralesem!

Cestou zpátky se ještě stavím na sousední malé 40 m přehradě (Gordon má 146 m) Serpentine river. Tyhle dvě docela malé, ale působivé přehrady drží v horách složitý a objemný systém jezer pospojovaných drobnými soutěskami a členěný nepřehlednými shluky ostrůvků. Hladina je na konci léta nízko a břehy obnažují množství šedých mrtvých kmenů. Ne všechny stromy ze dna nádrže měly to štěstí jako Huon Veteran Pine, který byl podříznut a odvezen do Strathgordonu jako památník. Samota vznikla jako místo ubytování dělníků při stavbě a dnes je tam nějaký motel. A ten kus kmene s obvodem přes 8 metrů a stáří kolem 2 200 let. Na jeho řezu je štítky po létech označeno několik historických událostí, aby měl turista představu. Už při narození Krista to byl pěknej stromek… k nevíře!
Přesunu se dolů do Cockle Creek, nejjižnějšího bodu Tasmánie, kam lze dojet po silnici, přesněji zase po šotolině, tentokrát trochu rozbitější, než je tu zvykem. Před týdnem, jak jsem už vzpomínal, jsem potkal ve Smithonu (severní pobřeží Tassie) starší pár, slovo dalo slovo a oni mě pozvali sem. A že prý když přijedu, že se nemůžeme v Cockle Creek minout… a skutečně – dojíždím odpoledne k bráně parku a už na mě někdo mává!
Cestou dolů mám ale v Geevestonu ještě jedno rande, a to s Lubošem, který cestuje na supersportovní Suzuki GSX-R 1000. Nabalený to má pěkně, divím se, že se tam ještě vůbec vejde. Kecáme tři hodiny. Pak on pokračuje na sever, já k jihu.
Manželé v Cockle Creek pracují jako dobrovolníci na správě parku, pocházejí z Adelaide. Provedou mě do Velrybí zátoky k soše plejtváka a vyprávějí historii dnes pustého a turisty vyhledávaného místa, které ještě v roce 1890 mělo 3000 obyvatel, byla tu pila, tři hotely a šest velrybářských stanic. Ještě dnes jsou v lese vidět zbytky kotlů, v nichž se škvařil velrybí tuk. To musel bejt smrad…

Večer si povídáme o cestování a o věcech kolem toho. Nic nehraje, šetří se elektřinou, která je solární. Mám přidělenou postel v malé místnosti a Jawa nocuje za barákem ve společnosti pedemelonů, to jsou místní malí klokánci, občas hopkají kolem, odpoledne jsem stál tři metry od mámy s malým ve vaku a jen nebojácně, leč přece jen trochu ostražitě koukala z křoví. Už je mi jasný, proč jich je tolik mrtvejch na silnici – rizika lidské civilizace jim vůbec nedocházejí. Ono koukat ze tří metrů na turistu nebo na jeho káru, je dost veliký rozdíl!
Když odjíždím doporučuje mi Graham, pan domácí, abych navštívil v Hobartu galerii umění jménem MONA. Už když jsem jel do New Norfolku, zastavil jsem tam na chvíli, ale množství turistů mě zase rychle vyhnalo. Co bych tam asi tak mohl vidět?
„Je to taková zvláštní galerie“, říká Graham s lišáckým úsměvem a ukazuje mi fotku skulptury několika dívčích přirození vedle sebe. Zasměju se a mávnu rukou:
„Já radši než vycpaná zvířátka ta živá!“
Jawa pode mnou na sytič zasyčí a já si na mostě v Cockle Creek, zády už ke Grahamovi s Julií i k 3000 km vzdálené Antarktidě, uvědomím, že tímhle okamžikem mi začíná cesta domů.

Pozn.: v minulém díle jsem vás mystifikoval údajem o minimální hodinové mzdě 80 aud. Mělo jít samozřejmě o údaj denní, nicméně běžně se dá prý denně vydělat prací v restauraci až 160 aud, na farmě prý ke 200.

Informace o redaktorovi

Pavel Suchý - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE