Jawa kolem světa, díl 4. – Od Bajkalu k Japonskému moři

Než jsem na silnici před Chabarovskem potkal Serjožu, neměl jsem o nějakém Lesozavodsku na řece Ussuri u čínské hranice, kam mě k sobě pozval, ani potuchy. Teď sedím v jeho garáži, zatím co on je v práci, a tupě čumím na vymontované zadní kolo: dráty vyrvané z bubnu a ložiska, co si v náboji běhaj´ jako kuličky na sčotu. Kolo Na vyhození. Co dál? Do Vladivostoku na loď zbývá pár stovek. Plácnu pár komárů, zaposlouchám se do zvuků nádraží BAMu a jdu volat Silverovi. U něj na zahradě v kopřivách jsem včera viděl ležet torzo „osmičky“…

Jawa kolem světa, díl 4. – Od Bajkalu k Japonskému moři

Kapitoly článku

ASP Group logo sesafiobank hame JAWA MITASFit neg logo monty Logo MOTOPOINT Logo TOKOZ
Docela nerad jsem zvedal kotvy z Ulanbátaru, kde jsem, hladový po společnosti, velice rychle našel způsob, jak nabírat síly. Ale řekám nikdo proud neotočí. Udělal jsem nejnutnější opravy a zmizel směrem na Bajkal, kde jsem chvíli (dva dny) trochu rozpačitě čučel do vody podobné obrovskému Balatonu a pak se obrátil zpátky na Ulan Ude. Abych měl z jezera opravdový zážitek, musel bych na západní břeh a pobýt tu třeba týden, což jsem nechtěl obětovat, protože mě v hlavě strašila legenda o takzvaném ZIL gapu, tedy o strašlivé cestě M58 z Čity na Chabarovsk. A jelikož jsem měl být 20. srpna ve Vladiku na schůzce s tamějším dealerem Mitasu a olejů Maxxima a s moskevským zástupcem českého Mitasu, který si měl ode mě převzít ojetou zadní gumu, měl jsem tendenci začít spěchat. A dobře jsem udělal, když tak držím v ruce to rozšmajdané zadní kolo.

Burjatia a Zabajkalský kraj

„To jedeš z Ústí?“, zazní za mnou čeština s přízvukem, když stojím frontu na mongolsko-ruské čáře v Kjachtě. Chvíli nerozumím, protože už jsem odvykl mít naladěno na mateřský jazyk. Chlapík ukazuje na mojí značku. Je to Rus z Ulan Ude, který často se ženou pobývá v Praze. Zve mě k sobě do města, ale nakonec to nevyjde. Údolím nad řekou Selengou a horskými průsmyky mířím na východ na Čitu. Motorka jede líp než kdykoliv předtím. Motor si už sednul a jen si prozpěvuje v rychlostech kolem stovky. Přešel jsem plynule na čtyřtaktní olej Rosněfť SAE 15W40, který se dá koupit za 70kč/litr a 1:40 ani moc nekouří, jen na trojku v kopcích.
Ze všeho, co jsem kdy o Čitě přečetl, jde hrůza – gulagy, masové hroby, deportace, vyhnanství, v postsovětské době narkotika, gangy výrostků, loupeže na ulici za bílého dne, beznaděj a rozklad. A za Čitou legendami opředená „ZIL gap“, přes dva tisíce kilometrů rozsekaných bahnitých gruntovek s polorozbořenými mosty a s brody rozježděnými velkými Uraly a KrAZy. Ani mezi Rusy z oblasti nelze hledat a najít jednotný popis tohohle úseku – jedni tvrdí „uže sdělano“, druzí opak. Přijíždím do města a zdálky už vidím, jak se všechny temné předtuchy naplní na pozadí kulis špinavé elektrárny znečišťující umělé jezero plné rákosí a komárů. Kam oko dohlédne, všude sovětské, dnes už notně unavené novostavby, rozbité ulice, sloužící vraky československých trolejbusů se plíží pokřiveně městem. Vítejte v Čitě!
Poměrně rychle najdu zelenou firemní tabuli Subwaye a protože se pomalu dává do deště (který s malými přestávkami nemá přestat celý následující týden), pakuju si rychle věci pro práci na internetu. Proto postaršího pána s taškou na kolečkách zprvu ani příliš nevnímám. Po úvodních klasických otázkách:
„Z daljeka? Odkuda? I kuda?“, mě přivítá v Čitě a dává mi do dlaně padesátirublovku. Na cestu, že i on chtěl vždycky cestovat a snil o dalekých zemích, ale za mlada nesměl a pak už neměl odvahu ani peníze. Dívám se do jeho tváře a vidím v jeho očích a vráskách všechny ty odstíny ráje dělníků a rolníků, který zničil milióny lidských snů. Najednou nevím, co říct, a připadám si trapně, jenže to už z pána vidím jenom záda jeho vesty. Ze zamyšlení mě vytrhuje chlapík v lexusu. Ten mi sice prachy necpe, ač jich musí mít asi dost, ale má pro mě jednu dobrou zprávu. Když slyší, že se obávám silnice z Čity na Chabarovsk, uklidní mě, že tam odtud právě přijel a že už je dva roky od Putinovy propagační cesty na východ všecko vyasfaltováno. Tak tomu říkám přivítání! Holky v Subwayi jsou milé a já o hodinu později onu padesátirublovku pošlu zase dál jednomu žebrákovi. Asi to je tak správné.

Mokrý ZIL gap

Prší a prší. Na dálném východě bojují s povodněmi, které sem tam seberou kus náspu silnice nebo můstek. Míříme do toho. Z Čity za jeden den 900 km v dešti – není, co fotit (hluboko dobře před vodou schovaný PEN se mi ani nechce tahat), není proč stavět kromě benzínu či pokropení příkopu, není ani kde se najíst. A tak se od rána do tmy jede. Silnice překonává pustou tajgu a hory v mracích a protože je nová, je její infrastruktura v plenkách. Za Černychovem je například skoro 400 km bez benzínu. Poté, co už do nádrže vyleju všechny petky a následně přepnu na dvoulitrovou rezervu, začínám se smiřovat s tím, že budu stopovat kvůli benzínu. Naštěstí je provoz v protisměru docela živý. Spousta lidí si anebo na kšeft veze z Vladiku japonskou ojetinu. Někdo po ose, jiný ještě za sebe připřáhne takzvaný „žostkij pricep“, tedy druhé auto tažené na oji spřažené s řízením (nikdo v něm tedy nesedí) a s dřevěným klínem před mordou kvůli kamení. Ti, co to dělají ve velkém, vozí ojetiny z Nipponu velkými kamiony Freightliner s obrovskými návěsy. V mém směru sotva kdy dojedu nějaký Kamaz, co funí do kopců.
Na nocování ve stanu můžu zapomenout. Čtyři kroky od asfaltu se mi boty boří do bláta, cesty do tajgy jsou buď stržené vodou anebo se proměnily v bahnitou pastičku. Těmi teď jezdí jen Gazy 66 nebo pásové „vězděchody“. Suším se každý večer v nějakém hostelu společně s řidiči náklaďáků. Auta se znakem MČS (Ministerstvo mimořádných situací) nevěstí nic dobrého, ale zaplať pánu bohu (rozuměj Putinovi) za novou asfaltovou M58. V tomhle počasí bych tady na gruntovkách narazil na neřešitelný problém. Takhle mám déšť-nedéšť 2200 km prakticky za tři dny za sebou. Proletím Jevrejskou autonomní oblast (Birobidžan), pozůstatek to Stalinovy přesídlovací politiky, kde už skoro žádní Židé nežijí, protože utekli do Izraele a stojím před řekou Amur v Chabarovsku překlenutou moderním mostem. Sergej, kterého jsem na trase potkal náhodou, mi tady domluvil schůzku s Šamany (jeden z místních motoklubů) a pozval mě k sobě do Lesozavodska. V tuhle chvíli ještě netuším, jak významná a příjemná pro mě bude zastávka v městečku na řece Ussuri jen pár kilometrů od čínské hranice.

Khabarovsk Shamans

Před třemi roky měl tady v Chabarovsku Jarda Šíma nehodu, při které přišlo k újmě přední kolo jeho BMW. Šamani se ho ujali, ubytovali a motorku mu pomocí kola ze starého transalpa opravili. Za to jim s sebou přes celou Asii vezu CD s fotkami jako pozdrav. Škoda, že se jeden z Jardových kámošů odstěhoval do evropské části Ruska a druhý před nějakým průšvihem utekl do Číny… ostatní tady na cédéčko koukají skrz obal a pak letí na poličku:
„Dáš si pivo?“
Až večer najdu v návštěvním deníku klubu Jardův zápis z roku 2010 a prezident klubu Igor si CD vezme s sebou domů. Jeden z šedesátníků, kterému říkají Kombat (kdoví, co má za sebou – napadá na jednu nohu) mě pozdraví špatnou češtinou:
„Achoj! Ja v Čechoslovencku sloužíl v Týnyšti nat Orlici!“
Je v pohodě, stejně jako ostatní. Mladí nechápou, jak může nějaký idiot jet takovou dálku na tak strašném stroji, co ani nemá startér. Staří vzpomínají na doby, kdy byla Jawa krutým motocyklem a snem všech mladých v SSSR, jak píst stál dva a klikovka 35 rublů… na druhý den jedu ke Kombatovi na bázu, kde má servis a smetiště v jednom a obdivuji jeho sbírku sovětských motocyklů a aut od předválečného Gazu a Kovrovce až po zachovalou kopějku (VAZ2101). Když mě odpoledne vyprovází na svém Fazeru 600 na výpadovku na Vladik, vleče se městem, jakoby byla moje jawa babettou. Když ho na to s úsměvem upozorním, pokrčí rameny:
„U nás se nevyplatí spěchat městem. Řidiči v autech nekoukaj jinam než do svých mobilů.“
Trochu ale přidá. Nahoře nad městem, když se loučíme, zavzpomíná ještě na na Československo:
„Pozdravuj ode mě Týnyšte, já už se tam těžko kdy podívám!“
„Přijeď, kdy chceš – kontakt na mě máš. Ale už ne s tankem, prosím, ven si něco lehčího…“

Ussuri

Letím na Lesozavodsk, protože jsem od Kombata odjel pozdě odpoledne a mám to ještě kousek cesty: 410 kilometrů. Zase se dává do deště, valí se to z Číny a k tomu se smráká. Už několik dní zpátky jsem cítil, že se motorka začíná chovat nějak jinak, než jsem byl zvyklý. Po prověrce tlaku v gumách jsem to před Chabarovskem odhadl docela trefně na povolený výplet zadního kola. U Šamanů jsem to popřitahoval – jeden drát prasklý, zbytek povolený. Nějakých 200 km se to chovalo dobře, ale na půli cesty do Lesozavodska se to zase vrátilo. Další drát rupnul, ale to by nemělo mít vliv. Zbytek drátů se trochu povolil, ale jinak nic.
Rozhoduji se nečekat do Vladivostoku na základnu Mitasu a udělám kus práce u Sergeje!
Lesozavodsk je mladé město z doby osídlování Dálného východu stalinským SSSR. Základem tu byla a je procházející Bajkalsko-Amurská magistrála, respektive poslední úsek Transsibu, a pak tajga plná jilmu, cedrů a jiných cenných stromů. Sergej dělá pro stále existující dřevařský podnik, vypráví o ussurijských tygrech v tajze a o medvědech, o technice v lese a o zimě, kdy nesmějí techniku ani na hodinu zhasnout, jinak ji rozpohybujou jen za pomoci několika ohňů hořících pod motorem a nápravami. Jezdí na Hondě Shadow 1100, má krásnou ženu Maryšku a dcerku Sonju. Když musí v neděli na celý den do práce, je mi žinantní zůstat v bytě sám s jeho holkama, a tak se seberu a jdu makat do garáže na Jawě. Sekundární řetěz s pastorkem je na výměnu (EK Chain/15 500 km) a někde podfukuje těsnění výfuku. Pak je také potřeba kouknout na ten zadní výplet…


Silverův ostrov pokladů

Včera jsme se Sergejem chodili po jeho kamarádech v okolí, jeden měl sbírku motoveteránů (H-D WLA, Iž 56 a BMW R35 z roku 1939 ukořistěné Rudou armádou v Praze…), druhý zahrádku plnou včel, komárů, volh a gazíků a u ohrady opřené torzo osmičky jawy z nějakého roku 1986. Teď Silver leze ze svého japonského auta s volantem vpravo, pod mrožím knírem dobrácký úsměv a v ruce má zadní kolo z osmičky Jawy. Jak jsem navíc zjistil, bude potřeba ještě zadní osu, která to všechno způsobila tím, že jsem jí někde nějakou ránou ohnul. Proto šla tak blbě ven! Ohnutá osa zničila ložiska, ta se protočila v náboji a celé to začalo vzadu pochodovat do stran, až to zničilo i výplet a otvory pro něj v bubnu. Obul jsem na „nové“ kolo novou mitasku, co vezu s sebou a starou s najetými 15 500 km dovezu do Vladivostoku, aby odcestovala zpátky do ČR. To se to hned jinak jede – nic neplave, řetěz mlčí a guma nemá hranu, takže posledních asi 300 km do Vladiku si to v rámci možností stroje užívám. Až na ten déšť. Klukům jsem nechal na památku dvě rybičky. Měli z nich radost.

Ten, co vládne východu

Když se tu v 19. století Rusové vylodili a založili přístav a osadu, začali záhy budovat opevnění proti Číňanům, Japoncům a případně i západním koloniálním nepřátelům, aby mohli ovládat Dálný východ. Dnes jsou v oblasti jiní dravci, ale vliv Ruska v regionu nelze přehlížet. O tom svědčí i uspořádání summitu APEC v loňském roce na ostrově Ruském přiléhajícím k městu. Díky tomu se do města nalily miliardy Rublů, postavil se nový most (prý nejdelší visutý most světa), desítky kilometrů nových několikaproudých komunikací s osvětlením, vyrostly nové čtvrtě, jejichž byty dneska zejí prázdnotou. Že by tradiční Potěmkinova vesnice? Ne tak docela. Město s vyloženě neruskou architekturou i uspořádáním ulic očividně nepatří k těm chudým. Pohled na vozový park nebo na ceny ve městě plus pár slov s místními lidmi v produktivním věku dává tušit, že ne všechny informace doputují našimi masmédii až k našim uším.
Andrej Jadov, zástupce Mitasu, KTM a Maxximy na Dálném východě, mě ubytoval ve sportovním motoklubu Zarja, kde je základna místního offroadového motosportu – garáže, servis, ubytování, MX výchova mládeže, pařby. Takový lepší svazarm, kluci jsou v pohodě, na místní trať Primring tahají své motorky lexusy, landcruisery nebo tundrami, někteří z nich jeli Redbull Romaniacs a nevypadají jako Rusové, které známe z Karlových Varů nebo z TV. Vyměním tu oleje, kouknu preventivně na primár a tím údržba končí. Až napíšu všechny slíbené články, sním několik obřích kamčatských krabů a prozkoumám místní noční život, a vyrazím konečně na trajekt do poslední asijské země, do Koreje.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.11
Známkováno: 57x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist