Igor Brezovar: doma je člověk tam, kde má své knížky

Poprvé jsem se s ním osobně setkal na letošním srazu BMW Motorrad Days. Se zarostlou tváří a jamajským šátkem na hlavě vzbuzoval pozornost snad všech přítomných, a hlouček kolem jeho R1100GS nepřestal nadšeně diskutovat ani na chvíli. O pár měsíců později proti mě sedí v redakci ten samý chlápek. Hladce oholeného a v čisté košili bych ho málem nepoznal. Oči mu ale svítí stejně jako minule když vypráví, že se už zase chystá na cestu. Jeho čeština ale není úplně přirozená, a tak mě nejdřív zajímá, jak se tenhle světoběžník vlastně objevil v Praze.

Igor Brezovar: doma je člověk tam, kde má své knížky
Igore, jak ses vlastně dostal ze Slovinska do Čech?
Můj otec byl vyslán, aby tady zastupoval tehdejší Jugoslávii, a já jsem jako dítě neměl moc na výběr. Stěhoval jsem se ale s jednou podmínkou: táta mi musel koupit motorku Za odměnu, že změním život, změním stát, změním jazyk, kamarády a všechno. V té době mi bylo patnáct a dostal jsem italskou sportovní stopětadvacítku značky Fantic. A už tehdy jsem na ni namontoval kufry, tankruksak, topcase a vyrážel jsem s padělaným řidičákem kolem střední Evropy. Žádný velký dálky to nebyly, ale dával jsem alespoň tu Jugošku, Polsko, Německo a to všechno s padělanýma papírama. Jenže jsem měl diplomatickou značku a zneužíval jsem toho. Takovíhle haranti byli nejhorší, různí synáčkové diplomatů.

Různé podfuky s doklady jsi na svých cestách používal donedávna. Jak to děláš?
To ano, ale to už jsou regulérní doklady. Jenom jsem si je na barevné kopírce namnožil, zatavil do plastové fólie, a používám je v zemích třetího světa, jako je Nikaragua, Honduras a podobně. Dělám to ale jenom kvůli jejich katastrofální korupci. Každý policajt a celník se domáhá peněz, takže jim samozřejmě tvrdím, že žádný prachy nemám, že sjedu k bankomatu a nechám jim do zástavy svoje doklady – padělané. Pas neukazuju, řeknu třeba, že ho mám na ambasádě. Takhle se dá některou zemí projet, aniž by ses stal obětí korupce.
Po stopětadváce už přišlo tvoje současné BMW?
V hlavě ano, ale finančně jsem na něj tak brzy neměl. Taky v té době frčel Top Gun a všichni byli fascinovaní z těch různých CBR. Díky tomu jsem měl jako další motorku Hondu CBR600F. Dodneška tvrdím, že to byla moje nejhezčí motorka – ne nejlepší, ale nejhezčí. Následně jsem ji ale vyměnil za Yamahu SuperTenerku, a s ní už jsem vyrazil na svou první cestu mimo Evropu, do Indie. Chtěl jsem do Austrálie, ale v Indii mi došly prachy, takže dál jsem nedojel. Ta motorka byla v katastrofálním stavu, a já jsem nebyl vůbec odborníkem na motorky – vlastně jím nejsem dodnes – koupil jsem ji jenom proto, že měla kufry a bylo to enduro. Věřil jsem, že mě do té Austrálie dotáhne, což by se asi stalo, ale nedotáhly mě finance, a tak jsem to v Indii zapíchl. No, a pak už jsem měl zálusk na toho bavoráka, což je moje současná motorka. Takže jsem měl za život jenom čtyři motorky. Sice si o mně spousta lidí myslí, jaký jsem motorkář a kdovíco na motorkách umím, ale není to pravda. Já jsem spíš posera, který jezdí hodně opatrně a pomalu, a proto se mi možná podařilo nikdy nespadnout. Ale rozhodně nejsem motorkář na úrovni všech těch kluků, co je potkávám na silnicích.
Kolik máš na svém R1100GS najeto?
Koupil jsem tu motorku novou v roce 2000. Teď má oficiálně najeto 245 tisíc kilometrů, neoficiálně kolem 250 tisíc bez jediné motorické závady. Odešlo mi třikrát zadní ložisko u kardanu, ale to je taková běžná spotřební záležitost. Motor zatím ani nebyl rozebraný, jenom mi na něm pravidelně měří komprese, a ty pořád drží hodnoty jako u nového stroje.

Jedeš se občas projet jen tak nalehko kolem komína?
Strašně často, poslední dobou jezdím hlavně po Česku. Třeba teď objíždíme se ženou po etapách kolem dokola Českou republiku a vyžíváme se v jejích krásách; Děčínské skály, Prachaticko, Valašsko líbí se nám i na Moravě. I Ostravsko, kde je všude kolem rovina, se mi líbí, hlavně ty černé vesnice. Pro mě není důležitý, kde jsem, hlavně že tam je někdo s kým si dobře rozumím, je tam motorka, stan, dobrý počasí – protože jsem si bahna a vody užil za ty tři roky dost – pivko nebo vínko, a je mi jedno, jestli jsem v Malawi nebo v Děčíně.
Někdy vypadnu jenom na nedělní odpoledne – na tři hoďky – ale vždycky stejně vybavený, jako na cestách. To znamená, že mám s sebou všechny kufry, všechny stany, karimatky, vařič, snad i pepř a sůl, polívky, rybářský pruty, spacáky…všechno tahám s sebou. Kromě náhradního oblečení, ale jinak všechno. Nikdy mě neuvidíš jet jinak, než s plnou polní. Motorku odstrojím jenom jednou za rok, když jedu na servis. Pak musí dolů všechny kufry, kanystry a podobně, ale jinak motorka vždycky vypadá, jako když jsem na dlouhé cestě.

Tvoje další cesta směřuje do Namibie. Proč zrovna do Afriky? 
Těch důvodů je několik. Afrika je země úžasných extrémů: je nejnebezpečnější a zároveň nejbezpečnější, jsou tam úžasný lidi, jsou tam nebezpečný lidi, jsou tam nádherná zvířata, je tam nádherná příroda, která je navíc rozmanitá díky podnebným pásům. V Africe je výborná hudba, jsou tam nádherný ženský. A hlavně, proti jiným kontinentům je Afrika dobrodružná. Ostatní kontinenty jsou cestovatelské – prostě jezdíš od bodu k bodu, od památky k památce, většinou asfalt, někdy i off-road, ten se najde prostě všude, ale pořád jsi cestovatel. Kdežto cesta v Africe je dobrodružství. Pořád jsou tam takové úseky, kde během týdne uděláš 100 km a víc ti příroda nedovolí, protože je zrovna záplava. Kamion potřebuje 3 týdny na 100 km, motorkář potřebuje tejden, a tak to je. Za druhé je to velké dobrodružství z hlediska hygieny. Koneckonců, i když jdeš spát do hotelu, a ten hotel má místo oken prkna, elektrika jede jen z 12V baterie, chceš se umýt po deseti dnech, ale zjistíš, že neteče voda a tak dál. I to je kouzlo toho dobrodružství. Prostě jsi otrávenej, ale nadšenej. Ale v Africe nemá cenu se zlobit, protože taková Afrika naštěstí je a taková si přeju, aby zůstala. To si přeju já, Afričani samozřejmě ne. Proto je Afrika pro mě nejlepší. Hraje se tam dobrá hudba, jsou tam usměvavý lidi a krásný ženský. Když jsem tam byl ještě jako svobodnej, zažil jsem tam pořádný mejdany. Ale když jsem chtěl mít klid, stačilo kousek poodjet do přírody mezi zvířata.

Znamená to, že čím dobrodružnější zážitek, tím raději na něj vzpomínáš?
No jasně. Nejlíp se píše nebo vypráví historka, když ti někdo míří pistolí na hlavu. Sice jsi z toho vyvalenej a myslíš, že naposledy vydechneš, ale potom z toho vyvázneš, a máš krásný zážitek. Nebo ti upadne motorka na nohu, čtyři hodiny ležíš pod ní a čekáš na někoho, kdo ti jí pomůže zvednout, protože sám to nezvládneš. To si pak nadáváš: co tady kurva dělám, že jsem sem já vůl jezdil, když mám doma děti a mohl bych být s nima. Ale s odstupem času jsou to ty nejsilnější zážitky. Nebo ta rozbahněná cesta, kde jedeš sto kilometrů tejden. Nejdřív se bojíš udělat první krok, ale když ji zvládneš, máš pocit, že jsi na Mount Everestu. Ale zase nechci zazlívat celé Africe, že všechny státy mají špatnou infrastrukturu. To se týká jenom části Afriky – sever Kamerunu, část Etiopie nebo sever Keni, jinde jsou nádherný asfaltky, kde můžeš jet klidně 150 km/h. Tam jsou ale zase nebezpečný třeba zvířata, který se procházejí přes tu silnici. Když mluvíme o těch silných zážitcích, taky mě jednou přepadli Somálský banditi se samopaly a musel jsem jim dát prachy, ale to byl za půl roku jediný špatný zážitek proti 20 tisícům výborných.
Dodržuješ na cestách nějaké rituály? Vozíš talismany?
Ano. Každý den když na nějaké delší cestě sednu na motorku, během prvních deseti kilometrů se musím pomodlit. Mám svoji motlitbu k motorce, k pístům, ke kardanu a ke všem bohům, které jsem cestou potkal. Není to žádná oficiální motlitba – sám jsem si ji vymyslel, ale věřím, že mě chrání. Možná také díky ní jsem nikdy nespadl, ani mi dokonce snad nikdy netekla krev. Takže se vždycky během deseti kilometrů pomodlím, a když zapomenu, tak mám za úkol se pomodlit třeba třikrát, to jsou takový tresty. Stejně nemám pořád na motorce co dělat, tak vymýšlím tresty. Další rituál, velmi přísnej, že každých tisíc kilometrů s mojim Junym – tak se jmenuje moje motorka – slavíme narozeniny. Třikrát zazpívám Happy birthday to you, a když se překulí deset tisíc kilometrů, tak to zpívám desetkrát. A zase mám limit plus mínus pět kilometrů, a když zapomenu, dám si trest. Jsou to takový kraviny, ale celkem se tím bavím.
Vozím s sebou různý kameny, koule, mince, řetízky - co mi kde kdo dá, vždycky to uvážu někam na motorku a mám to tam do tý doby, než to upadne, ztratím to, uhnije se, utrhne se nebo se to přirozenou cestou od motorky oddělí. Ale nikdy se nestalo, že bych to utrhnul a vyhodil já, to nejde. Takové srdcové talismany, třeba od nějaké babičky nebo indiána, nebo od malýho dítěte, co mi někdo vtiskne přímo do ruky, tak ty vždycky nosím v kapsách. Když potom střídám kombinézy, přendávám všechno a vždycky se to veze se mnou.

Jak snáší rodina a hlavně tvoje dvě děti, když odjedeš na delší dobu?
Dřív jsem děti nemíval, ale když jsem odjížděl na tu svoji poslední půlroční cestu, tak se mi od nich těžko odcházelo. Pak jsem se na cestě měsíc až dva trápil, postrádal jsem je, brečel jsem často sám se sebou, ale po těch dvou měsících si zvykneš. Víš, že ty děti někde máš, postrádáš je nějak vnitřně, a ta úzkost se pomalu vytrácí. Ale ten poslední měsíc, když jsem se vracel, to už jsem počítal každý den. Těšil jsem se, až je uvidím a ten magnet, co tě táhne domů, je hodně silný. Už bych to asi nevydržel bez rodiny, už mě to moc táhne domů. Děti si taky po měsíci zvykly, že nejsem doma. A čtyřletý syn mě dokonce ani nechtěl vidět, když jsem se spojil s rodinou po skypu. Pak když jsem se vrátil, trvalo dlouho, než jsme se zase sblížili. Proto teď už odjíždím jen na tak krátkou dobu, kvůli dětem a rodině.
Jak dlouho tedy budeš pryč?
Není to velká cesta jako dřív. Sice jsem si před dvěma lety dovolil cestu na půl roku, ale teď už si budu - když jsem ten svět teda objel - jen tak vyskakovat, a vracet se na ta dobrá místa. A Namibie je jedním z nich. Chystám se tam odletět na 14 dní, i když bohužel nebudu mít svou motorku – našel jsem si tam půjčovnu, takže se jenom projedu po zajímavých místech.

Co znamenají dva týdny pro člověka, který strávil na cestách několik let?
Je to skoro o ničem:-) Jenom se tak trochu rozkoukat, navštívit staré známé. V Namibii žijí zajímavé kmeny – Hymba a Herera – a to jsou moji staří přátelé. O nich jsem hodně psal a mluvil na svých přednáškách, a musím se na ně zajet podívat, jestli je nezničil chlast po těch osmi letech, co jsem tam nebyl. Protože oni to tehdy přeháněli. Stejně jako indiáni na Aljašce nebo Aboriginci v Austrálii, tak i kmenoví černoši v Africe mají problém s chlastem. Oni například prodají jedno zvíře, pak celá rodinka odejde z vesnice do většího městečka, kde jsou restaurace a kde se prodává chlast a žije to tam na ulici non-stop, a ztřískaj se tam tak, že se týden nevrátí domů. Žena obvykle s malým dítětem na ramenou leží na asfaltu, dítě olizuje lahvičku a ona vypadá jako mrtvá. Prostě totál. A ty alkoholy navíc nejsou moc kvalitní, takže všichni jsou po nich napůl slepí. Je to dost drsný. Myslím, že ten kmen už dlouho nevydrží a proto je chci vidět.
Máš mezi nimi nějaké osobní přátele?
Mám přátele v Namibii. Jsou to bílí lidé, a udržuji s nimi pořád vztah. Jeden z nich je například kameraman, který pracuje pro National Geografic. S ním se určitě uvidím a pár dnů spolu strávíme. Alevíš jak to je s kamarádstvím na dálku – prostě jste ve styku, jednou za měsíc si napíšete: jak se máš, co děláš, a tím to hasne.

Kde se cítíš doma?
Cítím se být Slovinec, ale domov mám v Praze. Doma se člověk vždycky cítí tam, kde má knížky. Ale z cest jsem už tak otrkaný, že kamkoli ve světě přijedu, se cítím sebevědomě a dokážu vybruslit z každé situace. Umím vyjednávat všude na světě s taxikáři, s celníky, s mafií, neleknu se ničeho takového...

Díky za odpovědi a šťastnou cestu.
Více info o Igorových cestách najdete na www.mototour.cz a vybrané reportáže také na našem webu.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.18
Známkováno: 38x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist