Dříve rytíři nasazovali život za víru a čest. Dnes pan Šmoldas nazývá rytíři motorkáře, křižují cesty, obkládají se brněním a brání a šíří víru pravou.

Zatímco motorová vozidla dvoustopá představují nynější vývojové stádium někdejších kočárů, bryček či povozů a jejich řidiči navazují na plebejskou tradici formanů a panských kočí, motorkáři jsou už od pohledu dědici vznešeného stavu rytířského. Patrné je to jednak ve skutečnosti, že své stroje obsedají stejně jako jejich předchůdci obsedali své klisny a oře, že se po způsobu těžkooděnců obkládají brněním, byť nikoliv již plechovým, nýbrž koženým či plastovým, a leb, že si kryjí přilbou, díky níž nabývají vzhledu poněkud nadzemského, neřku-li mimozemského.

Z častého obsedání se u motorkářů, stejně jako druhdy u rytířů, zákonitě vyvíjí jakási obsese. Tou je nutkavá touha po sedle čili posedlost. A ta je ponouká hnát se vpřed, i kdyby je to mělo stát krk.

Drobný rozdíl tu však je. Zatímco někdejší rytířstvo nasazovalo život za víru, za čest, za krále či alespoň za královské peníze, rytířstvo dnešní tak činí pro nic za nic a ještě za to neváhá královsky platit. Ale pozor. Nejvznešenějšímu rytířskému poslání, totiž bránit a šířit víru pravou, zůstávají i motorkáři neochvějně věrni. Kdykoliv se totiž vydají křižovat spletí našich silnic, počnou se i dosud nevěřící účastníci silničního provozu křižovat, ba z hlouby duše vzývat z mrtvých vstalého Pána Krista jakož i všechny jeho svaté.