opět tady v diskuzi zaznělo "ať povolí jízdů po účelových komunikacích..." Takže by možná nebylo špatné, dát toto fórum někam nahoru, aby už v tom měl každý konečně jasno...

Situace je zatím taková, že lesní zákon a zákon o pozemních komunikacích říkají každý trochu něco jiného. Nicméně tímto rozporem se zabýval Nejvyšší soud i Veřejný ochránce práv. Zásadní tři dokumenty k tomu zde tedy umístím:

JUDr. Roman Kočí
Účelové komunikace a jejich právní ochrana
Vyšlo v čísle 35/2006
Jedním z klíčových problémů v oblasti silničního hospodářství je v současnosti bezesporu problematika obecného užívání veřejně přístupných účelových komunikací, respektive jejich nepovolené uzavírání či umísťování pevných překážek na ně. I z veřejných sdělovacích prostředků se často dozvídáme tu o uzavření polní cesty, tu o zamezení přístupu k chatové oblasti, tu o sporu několika vlastníků účelové komunikace o rozsah a způsob jejího užívání, aby výsledkem právě uvedeného byl někdy až tristní stav, který je právem uživateli účelových komunikací naříkán (1). Bohužel, o daném tématu je vesměs pojednáváno bez znalosti právní podstaty věci a všech souvisejících skutečností, “recepty”, jak daný problém řešit, většinou nemají pražádnou oporu v platné legislativě či spíše než aby věc řešily, tak ji komplikují, někdy i na dlouhá léta. Problémy spojené s nepovoleným omezováním obecného užívání účelových komunikací zdá se narůstají nebo se o nich v současné době možná jen více hovoří. Buď jak buď, pokud neoprávněné uzavírání veřejně přístupných účelových komunikací či neoprávněné umísťování pevných překážek na ně nebude řešeno existujícími právními prostředky anebo – ještě lépe – nedojde ke změnám v právní úpravě, nelze zřejmě v dané věci čekat výrazný obrat k lepšímu. NON LIQUET (“není jasné”), říkali ve starověku římští soudci, zdržující se hlasování v nějaké věci, která nebyla jasná. V případě účelových komunikací o non liquet nelze hovořit, věc jasná – alespoň jak vyplyne z následujícího výkladu – vcelku je.

Definice účelových komunikací

Co to vlastně je ona “účelová komunikace”? Definici podává zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon”). Účelová komunikace je v prvé řadě jednou ze čtyř kategorií pozemních komunikací, které zákon v § 2 odst. 1 vymezuje (2). Pohledem právní teorie jde o svým způsobem zvláštní druh pozemní komunikace; jestliže u dálnic, silnic a místních komunikací není sporu o jejich veřejnoprávní povaze, soubor práv a povinností k účelové komunikaci se téměř cele vztahuje k soukromoprávní oblasti, což někdy může být svým způsobem komplikovaný stav činící v praxi větší či menší obtíže, neboť účelové komunikaci vzhledem k její soukromoprávní povaze zákon neposkytuje takovou právní ochranu, jakou mají ostatní kategorie pozemních komunikací (3). Zákon je k účelové komunikaci poměrně stručný, jak již bylo uvedeno, právní vztahy k ní jsou až na výjimky obecně upraveny právem soukromým (především občanským zákoníkem: institut vlastnictví, institut věci a dispozice s ní apod.). Záměrem zákonodárce bylo tuto oblast záměrně ponechat v soukromoprávní oblasti, neboť účelová komunikace není tzv. veřejným statkem (kde vlastník je veřejnoprávní korporací), soukromoprávní vztahy ke komunikaci jsou ovšem výrazně omezeny institutem veřejného užívání účelové komunikace a s tím spojený veřejný zájem na nezasahování či neomezování tohoto veřejného práva. Jedinou celistvější pasáž zákona věnující se právnímu statusu účelové komunikace lze nalézt v § 7, kde se mj. podává definice účelové komunikace. Ta se zdá být zřejmá a bezproblémová. Účelová komunikace je pozemní komunikace (4), která:

slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí;

slouží ke spojení těchto nemovitostí (ad a) s ostatními pozemními komunikacemi;

slouží k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.

ad a) Typickým příkladem je polní cesta, vedoucí kupříkladu od areálu zemědělské farmy k poli, které patří farmě a jež zaměstnanci farmy obhospodařují. Zde účelová komunikace slouží vlastníku nemovitostí k jejich spojení (pole x areál farmy), což je přirozeně potřebou vlastníka. Pokud je takováto účelová komunikace veřejně přístupná, což bývá pravidlem, potom ji – možná paradoxně – může užívat kdokoli, byť účel komunikace je a priori pro potřeby vlastníka.

ad b) Námi uváděná zemědělská farma je napojena účelovou komunikací kupříkladu na místní komunikaci v obci. Aby bylo možno nemovitost užívat, je pochopitelně nutné (u staveb dokonce vždy), aby byly napojeny na ostatní pozemní komunikace. Zákon zde počítá s tím, že onou “spojkou” je účelová komunikace, toto však nemusí být pravidlem, v konkrétních případech se nemusí jednat o účelovou komunikaci, ale o sjezd (nájezd) z nemovitosti na pozemní komunikaci, který není účelovou komunikací (§ 10 odst. 1 zákona). Účelovou komunikací může být na ostatní pozemní komunikace napojena také kupříkladu čerpací stanice, výrobní areál, lom apod.

ad c) Dopravní cesta sloužící k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků je dalším typickým druhem účelové komunikace. Vesměs půjde o polní a lesní cesty, které nemají charakter stavby, komunikace vznikly například vyježděním cesty na poli. I tyto účelové komunikace jsou veřejně přístupné, byť jejich funkcí je především možnost obhospodařovat zemědělské a lesní pozemky. Vlastníkem je majitel (majitelé) pole (lesa), v našich podmínkách jde téměř vždy o více vlastníků, dosti často jsou vlastníky i veřejné instituce (Pozemkový fond, Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových). V praxi občas bývá problém s právní kvalifikací lesních cest. Spor je o to, zda lesní cesty jsou či nejsou účelovými komunikacemi. Podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů, jsou totiž pozemky určenými k plnění funkcí lesa mimo jiné zpevněné lesní cesty. Neměly by tedy být považovány za účelové komunikace, čímž by se na ně mj. nevztahovalo obecné užívání účelových komunikací dle § 19 zákona, zastává názor část teoretiků. Tento názor ovšem odmítl Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Odo 449/2005 ze dne 22. února 2006. Soud v rozsudku judikuje, že zákon se podle předmětu úpravy, jak je vymezen v § 1, vztahuje na veškeré pozemní komunikace, které naplňují znaky uvedené v dalších ustanoveních zákona, a neobsahuje žádné ustanovení, které by z této úpravy některé komunikace vylučovalo. Lesní zákon pak vůbec neupravuje problematiku provozu na komunikacích, které se nacházejí na lesních pozemcích. Je tedy zřejmé, že oba tyto předpisy obstojí vedle sebe. To ostatně potvrzuje jak znění § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, který výslovně řadí mezi účelové komunikace komunikaci sloužící k obhospodařování lesních pozemků, tak i znění § 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona, podle něhož mohou být mezi pozemky určené k plnění funkcí lesa zařazeny i zpevněné lesní cesty. Pokud tedy zpevněná lesní cesta na pozemku určeném k plnění funkcí lesa vykazuje současně znaky účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona, podléhá stejně jako ostatní účelové komunikace režimu tohoto zákona, včetně § 19 odst. 1 upravujícího tzv. obecné užívání pozemních komunikací, odůvodňuje Nejvyšší soud, proč lesní cesty považuje za účelové komunikace.

Obecně lze shrnout, že účelové komunikace jsou polní a lesní cesty, příjezdové komunikace k výrobním areálům, lomům, sportovištím, čerpacím stanicím, ale i například komunikace uvnitř výrobních areálů, lomů, tovární dvory, autobusová nádraží, komunikace ve vojenských újezdech apod. Účelová komunikace nemusí být zpevněná, nemusí jít ani o stavbu ve smyslu stavebního zákona (stavba realizovaná na základě určitého technologického postupu a povolená stavebním povolením či ohlášená stavebnímu úřadu). Na rozdíl od ostatních kategorií pozemních komunikacích se komunikace do účelových komunikací nezařazuje správním rozhodnutím silničního správního úřadu. Dokonce je i nerozhodné, jak je účelová komunikace, respektive pozemek, na němž se komunikace nachází, či pozemek, který je účelovou komunikací, evidován v katastru nemovitostí, zákon v tomto smyslu nestanoví jedinou podmínku. I kdyby předmětný pozemek nebyl druhově evidován jako ostatní plocha se způsobem využití ostatní komunikace (jak se pozemky - účelové a místní komunikace v katastru většinou evidují) a přesto komunikace bude splňovat znaky uvedené v zákoně, půjde vždy bez dalšího o účelovou komunikaci.

Veřejně přístupné a neveřejně přístupné účelové komunikace

Účelové komunikace jsou veřejně přístupné, vyjma případu uvedenému v § 7 odst. 2 zákona (účelové komunikace v uzavřených areálech) a vyjma případu, kdy příslušný silniční správní úřad na návrh vlastníka a po projednání s Policií České republiky upraví nebo omezí veřejný přístup na účelovou komunikaci. V případě, že jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, nelze ji svévolně uzavřít či omezit veřejný přístup na ni, a to ani za situace, kdy toto činí vlastník komunikace v rámci realizace výkonu svých vlastnických práv. Vlastnické právo k veřejně přístupným účelovým komunikacím je omezeno veřejným právem komunikaci užívat v rámci institutu obecného užívání, které je upraveno v § 19 zákona. Upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci je možno, jak bylo výše uvedeno, pouze po předchozím rozhodnutí příslušného silničního správního úřadu. Toto je stěžejní skutečnost a je zapotřebí vždy takto argumentovat, pokud dojde k svévolnému uzavření účelové komunikace jejím vlastníkem. Jakkoli může být komunikace ve vlastnictví určité fyzické či právnické osoby, dispozice s komunikací je omezena veřejnoprávní institutem obecného užívání, která má v daném případě přednost před soukromoprávní dispozicí s věcí (s účelovou komunikací).

Neveřejně přístupné účelové komunikace se nacházejí v uzavřeném prostoru či objektu (výrobní závod, lom, zemědělská farma, sportoviště apod.) a slouží k potřebě vlastníka prostoru či objektu. Tato osoba rozhoduje o rozsahu a způsobu veřejného přístupu na účelovou komunikaci (vlastník sportoviště např. rozhodne, že otevře vstupní bránu a umožní vjezd do areálu pouze osobním vozidlům, a to jen od pondělí do soboty, od 8 do 19 hodin). Uzavřenost areálu musí být zřejmá (např. oplocení, zeď), v opačném případě nelze o neveřejné účelové komunikaci v uzavřeném areálu uvažovat. V pochybnostech, zda se z hlediska pozemní komunikace jedná o uzavřený areál nebo objekt, rozhoduje příslušný silniční správní úřad. Toto rozhodování může přicházet do úvahy například za situace, kdy areál bude celý oplocen, ovšem vstupní brána bude trvale otevřená. Vždy půjde o poměrně složitou správní úvahu, zahrnující celou škálu rozhodných skutečností ve vztahu k charakteru areálu, účelu jeho užívání, historii užívání apod. Půjde o návrhové správní řízení, silniční správní úřad rozhodnutím určí, že z hlediska pozemní komunikace jde či nejde o uzavřený prostor nebo objekt.

Užívání účelových komunikací

Veřejně přístupné účelové komunikace je možno obecně užívat. Zákon obecným užíváním rozumí možnost v mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích (5) a za podmínek stanovených zákonem užívat účelovou komunikaci bezplatně obecným způsobem a k účelům, ke kterým je určena. Uživatel má za povinnost přizpůsobit se stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu účelové komunikace. Nikdo nesmí bez příslušného povolení omezit nebo zamezit obecnému užívání veřejně přístupné účelové komunikace. Vlastník veřejně přístupné účelové komunikace, chtějící veřejný přístup na ni upravit či omezit, má v podstatě jedinou možnost: požádat o uvedené opatření příslušný silniční správní úřad (obecní úřad obce, na jejímž území se účelová komunikace nachází). To ovšem nikoli bezdůvodně, zákon zná pouze jedinou možnost: situaci, kdy je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Tak tomu bude například za situace, kdy těžká nákladní doprava účelovou komunikaci poškozuje. Omezení nebo úprava veřejného přístupu na účelovou komunikaci je příslušným silničním správním úřadem provedena formou správního rozhodnutí. Správní řízení se zahajuje podáním již zmiňované žádosti vlastníka účelové komunikace o omezení či úpravě veřejného přístupu na ni (pokud bude vlastníků více, musí žádost podat všichni). V řízení se věc projedná s příslušným orgánem Policie a rozhodnutím se buď omezení či úprava povolí či nikoli. Omezení či úprava veřejného přístupu na účelovou komunikaci může být povolena kupříkladu formou dopravního značení, závorou a podobně, vždy bude záležet na tom, za jakým účelem se mají oprávněné zájmy vlastníka účelové komunikace ochraňovat. V případě, že bude rozhodnuto o omezení/úpravě formou dopravního značení, toto si stanoví (na základě citovaného rozhodnutí) přímo vlastník účelové komunikace po předchozím souhlasu příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností a předchozím stanovisku příslušného orgánu policie (6). Pokud tedy silniční správní úřad dospěje v řízení k závěru, že veřejný přístup na účelovou komunikaci omezí dopravním značením, je vhodné v řízení jako dotčený orgán vyzvat k souhlasu příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností a vyžádá si písemné stanovisko příslušného orgánu policie.

Správní delikty ve vztahu k účelovým komunikacím

Typickým správním deliktem ve vztahu k veřejně přístupným účelovým komunikacím je jejich nepovolené uzavření či umísťování pevných překážek na ně (kupříkladu umístění hromady písku, sutě, kamení, betonové nebo železné zábrany apod.). Mnohokrát v tomto příspěvku zaznělo, že bez existence příslušného správního rozhodnutí jde o nepovolenou činnost, která musí být silničním správním úřadem postižena a zároveň musejí být učiněna opatření k nápravě protiprávního stavu.

Pokud se protiprávního jednání dopustí fyzická osoba, je toto přestupkem dle § 23 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, (neoprávněně uzavře veřejně přístupnou účelovou komunikaci) nebo přestupkem dle § 23 odst. 1 písm. o) téhož zákona (neoprávněně umístí pevnou překážku na veřejně přístupnou účelovou komunikaci). Za oba přestupky lze uložit pokutu až do výše 10 tis. Kč.

V případě neoprávněného umístění pevných překážek na veřejně přístupnou účelovou komunikaci a následného výkonu státního dozoru nad komunikací, může osoba výkon dozoru provádějící písemnou výzvou uložit ve stanovené lhůtě odstranění překážek. Pokud tato lhůta nebude ve stanovené lhůtě splněna, je toto přestupkem dle § 23 odst. 1 písm. p) zákona č. 200/1990 Sb. s možností uložit pokutu opětovně až do výše 10 tis. Kč.

Jestliže na veřejně přístupnou účelovou komunikaci neoprávněně umístí pevné překážky právnická osoba či tato ji neoprávněně uzavře, je toto správním deliktem dle § 42 odst. 1 písm. f), respektive odst. 3 písm c) zákona o pozemních komunikacích, kdy pokuta za správní delikt uložená může být v prvním případě až do výše 200 tis. Kč, ve druhém případě až do výše 500 tis. Kč.

Novelou zákona vyhlášenou pod číslem 80/2006 Sb. účinnou od 1. 1. 2007 se výčet správních deliktů (tj. i přestupků) sjednocuje pouze do zákona o pozemních komunikacích (7). Významným způsobem se zvyšuje pokuta, kterou lze za uvedené přestupky uložit fyzické osobě, a to až do výše 500 tis. Kč (neoprávněné uzavření veřejně přístupné účelové komunikace) či až do výše 300 tis. Kč (neoprávněně umístěné pevné překážky na veřejně přístupné účelové komunikaci). U právnických osob mohou být pokuty za správní delikty stejné skutkové podstaty uloženy taktéž až do stejné výše. Nárůst maximální zákonné hranice pokut je skutečně značný, na druhou stranu, pokuty by měly být pádným důvodem a motivací k tomu, aby k neoprávněnému uzavírání veřejně přístupných účelových komunikací či k umísťování pevných překážek na ně nedocházelo.

Přirozeně, že uložení pokuty za neoprávněně uzavřenou veřejně přístupnou účelovou komunikaci či za neoprávněné umístění pevných překážek na ni je sice svým způsobem efektivní a účinné řešení (především jím bude od 1. 1. 2007), ve výsledku ovšem nemusí nutně znamenat, že na základě uložené pokuty dotčená osoba dobrovolně pevné překážky či uzavírku odstraní. V těchto případech silniční správní úřad postupuje dle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích, kdy správním rozhodnutím nařídí v určené lhůtě odstranit pevné překážky z veřejně přístupné účelové komunikace. Po marném uplynutí lhůty je možno po předchozí exekuční výzvě nařídit exekuci formou provedením náhradního výkonu dle § 119 správního řádu.

Úplný text je v časopise Veřejná správa č. 35/2006.

Poznámky:

Ony nářky jsou často velmi zásadní, uživatelům účelových komunikací je mnohdy např. zabraňován příjezd k jejich chatám, chalupám, usedlostem apod., kdy odnepaměti byla přístupová cesta k těmto objektům vždy bez problémů veřejně přístupná.

Zákon uvádí tyto kategorie pozemních komunikací: dálnice, silnice, místní komunikace a účelové komunikace.

To se týká zejména správních deliktů (§ 42 zákona) a přestupků (§ 23 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), jejichž skutkové podstaty se až na výjimky netýkají protiprávních jednání ve vztahu k účelovým komunikacím. Na účelové komunikace taktéž nelze aplikovat stěžejní institut ochrany pozemních komunikací – zvláštní užívání (§ 25 zákona).

Pozemní komunikace je v obecné definici (§ 2 odst. 1 zákona) dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti.

Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.

Viz § 77 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb.

Toto řešení bylo zvoleno s ohledem na novou konstrukci institutu správního trestání, kdy jedna z “novinek” spočívá právě v tom, kdy výčet skutkových podstat správních deliktů (včetně přestupků) obsahují přímo speciální zákony, nikoli (obecný) přestupkový zákon. O tom, že však tato teze není důsledně aplikována, svědčí kupříkladu nedávná novelizace zákona o provozu na pozemních komunikacích, která do textu zákona nevtělila výčet jednotlivých přestupků, ale ponechala je (ve značně pozměněné podobě) v přestupkovém zákonu.

Přístupy k nemovitostem – pozemní komunikace
Veřejný ochránce práv

Veřejný ochránce práv se opakovaně zabývá podněty, jejichž předmětem jsou přístupy k nemovitostem. Stěžují si jak osoby, které byly po určitý čas zvyklé využívat cizí pozemek jako svoji přístupovou cestu a nyní jim vlastník v užívání brání umístěním překážky, tak i osoby, na jejichž pozemku se sporná přístupová cesta nachází.

Šetření ochránce se zaměřují na prověření správnosti postupu silničních správních úřadů, které jsou ze zákona povinny chránit veřejný přístup na pozemní komunikace. V mnoha případech ochránce ve své zprávě o šetření konstatuje nečinnost silničního správního úřadu.

Kam je třeba se obrátit
Řada podnětů týkajících se přístupů se vyznačuje tím, že se občané obracejí problémem přímo na ochránce, jelikož nevědí, který úřad správně kontaktovat.

Každý obecní úřad (tzn. i úřady nejmenších tzv. „jedničkových“ obcí) je ze zákona silničním správním úřadem. Pokud vznikne spor o přístup mezi uživatelem cesty a majitelem pozemku, který je jako cesta využíván, je třeba se obrátit na obecní úřad.

Obecní úřad je povinen řídit se zákonem o pozemních komunikacích1 a posoudit, zda sporný pozemek má charakter účelové komunikace. Pokud dospěje k závěru, že ano, musí hájit veřejný zájem na obecném užívání tohoto pozemku pro tyto účely, tzn. chránit veřejný přístup.

Pokud však překážka na přístupové cestě byla povolena či odsouhlasena stavebním úřadem – např. oplocení pozemku - je třeba obrátit se na stavební úřad a napadnout jeho rozhodnutí. Stavební úřad musí svá rozhodnutí vydávat se znalostí poměrů na místě stavby a pokud existují pochybnosti o charakteru pozemku, je třeba, aby si vyžádal stanovisko silničního správního úřadu. Pokud tak před vydáním rozhodnutí neučiní, jedná se o nesprávný postup.

Nadřízeným orgánem obecních úřadů je příslušný krajský úřad.

Jak vzniká účelová komunikace
O zařazení pozemku či jeho části do kategorie účelové komunikace se nevydává správní rozhodnutí. Pozemek se stává účelovou komunikací přímo ze zákona, pokud je splněna tato zákonná definice:

„Je využíván jako dopravní cesta pro silniční či jiné vozidla a chodce a slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.“

Z uvedené definice je zřejmé, že pro posouzení, zda je pozemek účelovou komunikací, je rozhodující faktický stav, tj. jeho využívání neuzavřeným okruhem osob po delší dobu.

Účelovými komunikacemi jsou tak typicky dopravně méně významné komunikace v obcích, lesní a polní cesty, komunikace v chatových osadách apod. Účelová komunikace nemusí být nijak zpevněná, postačí, je-li znatelná v terénu.

Ochrana obecného užívání účelové komunikace
Veřejně přístupné účelové komunikace je možno bezplatně užívat k účelu, ke kterému jsou určeny, to znamená, že na ně musí být zajištěn veřejný přístup, a její vlastník (tedy vlastník pozemku, na kterém se nachází) musí toto užívání strpět.

Zjistí-li úřad, že byla na účelovou komunikaci bez povolení úřadu umístěna překážka a tím omezeno nebo úplně znemožněno její užívání, vyzve vlastníka komunikace, který překážku umístil, aby ji ve stanovené lhůtě odstranil. Neuposlechnutí příkazu státního odborného dozoru je přestupkem2 a může být sankcionováno pokutou do výše 10 000,- Kč. Stejnou sankcí může být občan postižen za neoprávněné uzavření komunikace3.

Dne 1.ledna 2007 nabude účinnosti novela zákona o pozemních komunikacích a přestupkového zákona (zákonem č. 80/2006 Sb.), kterou se částečně mění skutkové podstaty přestupků a výše sankcí a navíc se úprava přestupků přesouvá ze zákona o přestupcích do zákona o pozemních komunikacích. Za přestupek umístění pevné překážky na pozemní komunikaci bez povolení úřadu nebo její neodstranění na vlastní náklad může být uložena sankce do výše až 300 000,- Kč. Pokuta však bude hrozit také za nesplnění příkazu státního dozoru, a to ve výši až 100 000,- Kč. Pokuta může být uložena i opakovaně, nesmí však přesáhnout úhrnnou částku 300 000,- Kč.

Ochrana zájmů vlastníka pozemní komunikace
Vlastnické právo majitele pozemku je omezeno tím, že musí strpět obecné užívání komunikace a umožnit tak veřejný přístup na ni. Zákon o pozemních komunikacích však pamatuje na situaci, kdy v důsledku užívání komunikace dochází k poškozování majetku jejího vlastníka.

Dle ust. § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích může příslušný silniční správní úřad na návrh vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií ČR upravit nebo omezit veřejný přístup na komunikaci, ovšem pouze za podmínky, že je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka.

To znamená, že na komunikaci může být na základě povolení úřadu umístěna dopravní značka omezující vjezd některých druhů vozidel, nebo může být pro motorová vozidla komunikace uzavřena zcela. V případě porušování zákazu vjezdu může být majiteli pozemku např. povoleno umístění závory či jiné překážky zabraňující vjezd automobilů, ale nebránící užívání komunikace chodci či cyklisty.

Dosavadní zásadní poznatky ochránce z šetření této problematiky:
Malé obce často vůbec nevědí, že jsou silničním správním úřadem a neaplikují zákon o pozemních komunikacích.
Silniční správní úřady nemají zmapováno, kolik a kde je v jejich obvodu účelových komunikací.
Stavební úřady povolují stavby plotů bez zjištění, zda pozemek není účelovou komunikací
Občané nejsou seznámeni s právní úpravou. Vlastníci pozemků tak v dobré víře, že závisí pouze na jejich vůli, oplocují své pozemky nebo na ně umisťují závory, sloupky a jiné překážky. Uživatelé cesty zase nevědí, který úřad kontaktovat, aby se domohli nápravy.
Cíle ochránce
Zajištění přístupu k nemovitosti je základní podmínkou pro její využívání. Současný neuspokojivý stav ochrany veřejného přístupu na účelové komunikace, které jsou mnohdy jediným přístupem k nemovitosti občana, považuje veřejný ochránce práv za alarmující. Na druhou stranu strpění existence komunikace na pozemku je významným omezením vlastnického práva jeho majitele. Silniční správní úřady by proto měly zasahovat ve vzniklých sporech bezodkladně, aby lidé mohli včas důsledně hájit své zájmy opravnými prostředky nebo i žalobami k soudu. Z dosavadních zkušeností však vyplývá, že malé obce nejsou personálně ani odborně schopny tuto agendu zvládnout. Veřejný ochránce práv proto bude usilovat o to, aby bylo obcím poskytováno ze strany nadřízených úřadů účinnější metodické vedení, a nebo aby byla provedena legislativní změna v určení silničních správních úřadů.

Vzhledem k tomu, že dosavadní stav konzervuje právní nejistotu jak uživatelů pozemku coby cesty, tak i jeho vlastníka, veřejný ochránce práv považuje za nutné provést cílené šetření ze strany obcí - silničních správních úřadů v jejich obvodu, na základě jehož podkladů by jasně deklarovaly, které pozemky nebo jejich části jsou veřejně přístupnými účelovými komunikacemi.

A konečně je tady jeden konkrétní rozsudek (sice netýká motorkářů, ale to v tomto případě nevadí...)

Nejvyšší soud České republiky: Aplikace zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, na lesní cesty

§ 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 289/1995 Sb.
§ 7 odst. 1, § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.

Vykazuje-li zpevněná lesní cesta, která je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa, znaky účelové komunikace podle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, vztahuje se na ni právo obecného užívání podle § 19 odst. 1 tohoto zákona.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 449/2005

Z odůvodnění: Soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky 140 400 Kč. Tato částka představovala podle žalobního tvrzení bezdůvodné obohacení, které žalovaná právnická osoba získala na úkor žalobců za období od 15. 11. 1999 do 14. 11. 2001 používáním cesty, vybudované částečně na jejich lesním pozemku, ke svým podnikatelským účelům. Soud prvního stupně dovodil, že tato cesta je účelovou komunikací ve smyslu § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, žalované podle § 19 téhož zákona náleží právo jejího bezplatného užívání (tzv. obecné užívání), a proto se na úkor žalobců nemůže bezdůvodně obohacovat.
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Doplnil dokazování o další listinné důkazy a dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, tj. že cesta procházející částečně lesním pozemkem žalobců vykazuje znaky účelové komunikace. Byla vybudována v době, kdy byl pozemek ve vlastnictví státu, jejímu zřízení předcházelo vypracování projektové dokumentace a (v roce 1976) vydání stavebního povolení. I když nebylo prokázáno, že stavba byla kolaudována, nemění to nic na tom, že má charakter účelové komunikace, neboť slouží ke spojení nemovitostí ve vlastnictví žalované s ostatními komunikacemi (§ 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Soud prvního stupně tedy předběžnou otázku, jaká je povaha sporné cesty, vyřešil správně a následně též správně dovodil, že má-li žalovaná právo komunikaci užívat bezplatně, nemůže se na její straně jednat o bezdůvodné obohacení. V tomto směru odvolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírali o přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ], a namítli, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Nesouhlasili se závěrem, že cesta vedoucí přes jejich pozemek má povahu účelové komunikace, a s odkazem na vyhlášku č. 433/2001 Sb., kterou se stanoví technické požadavky pro stavby pro plnění funkcí lesa, vyjádřili názor, že se jedná o lesní cestu ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) tohoto předpisu. Uvedená vyhláška jako speciální předpis vztahující se pouze na pozemky určené k plnění funkcí lesa definuje lesní cestu odlišně od předpisů upravujících obecně provoz na pozemních komunikacích a tím, že soudy obou stupňů neposuzovaly věc podle ní, aplikovaly nesprávný právní předpis. Kromě toho rozsudky soudů obou stupňů odporují i zákonu č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon). Pozemek, přes který cesta vede, byl totiž rozhodnutím správního orgánu označen jako pozemek určený k plnění funkcí lesa a takový pozemek nemůže být veřejně přístupnou pozemní komunikací, jelikož jeho uvolnění pro jiné využití je možné jen ve správním řízení a se souhlasem orgánu státní správy lesů. To se v daném případě nestalo. Lesní zákon je ve vztahu k zákonu o pozemních komunikacích předpisem speciálním, a nárok žalobců měl proto být posuzován podle něj. Žalobci dále poukázali na to, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů pominul listiny svědčící pro závěr, že sporná cesta je pouze lesní cestou sloužící pro potřeby vlastníka lesa, a odvolací soud toto pochybení přes výslovnou odvolací námitku nenapravil. Tím je dán i dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Odkaz odvolacího soudu na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu není podle názoru žalobců případný, neboť žádné z těchto rozhodnutí se netýká pozemků určených k plnění funkcí lesa. Žalobci navrhli, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná především zpochybnila přípustnost dovolání žalobců s tím, že obdobnou problematikou se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval. Zdůraznila dále, že soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru, že sporná cesta je účelovou komunikací. Odkaz žalobců na § 2 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 433/2001 Sb. tento závěr pouze podporuje, jelikož v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že cesta k účelu uvedenému v tomto ustanovení neslouží. Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání žalobců odmítnuto, případně zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 4. 2005, bylo v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb.
Žalobci sice blíže nespecifikují, která právní otázka zakládá podle nich zásadní právní význam napadeného rozsudku, ale z obsahu jejich dovolání lze dovodit, že tento význam připisují otázce, zda lze na komunikace nacházející se na pozemcích, které jsou podle § 3 lesního zákona určeny k plnění funkcí lesa, aplikovat zákon o pozemních komunikacích. I když se dovolací soud problematikou účelových komunikací a jejich obecného užívání opakovaně zabýval, tuto otázku dosud výslovně neřešil, a proto je dovolání žalobců podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 3 OSŘ. Žalobci nenamítají, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1,odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 OSŘ, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Námitka poukazující na nesprávné hodnocení důkazů, které žalobci považují za tzv. jinou vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je ve skutečnosti uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ. To, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávně nebo neúplně zjištěného skutkového stavu věci, je sice vadou řízení, ale není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na nichž založil své rozhodnutí. Nápravy takovéhoto pochybení se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 OSŘ. Ten je naplněn mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Jestliže žalobci výslovně poukazují na to, že odvolací soud nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který pominul důkazy svědčící ve prospěch jejich tvrzení, že sporná cesta má toliko charakter lesní cesty sloužící pro potřebu vlastníka lesa, argumentují právě nesprávností skutkových závěrů, z nichž odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel. Na jiné procesní vady již žalobci nepoukázali a ani z obsahu spisu se nepodávají. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným posouzením věci z hlediska shora uvedené otázky zásadního právního významu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle § 2 odst. 2 písm. d) zákona o pozemních komunikacích jsou jednou z kategorií, na něž se dělí pozemní komunikace, tzv. účelové komunikace.
Podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je účelovou komunikací pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.
Podle § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích smí každý v mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny (tzv. „obecné užívání“), pokud pro zvlášt