Nedávno jsem shlédnul vaše videa na Yotube. Super

Naposledy editováno 09.02.2023 07:29:54

Choď do mesta Katerini, tam zadaj do navigácie Mount Olymp a budeš maximálne spokojný. Pod Olympom zastav a vydychaj sa, lebo to, čo ťa čaká nebudeš chápať. Fagaraš sa môže schovať! Len bacha na kravské a konské výkaly na ceste. Žijú tam volne. Hore síce nič nieje, iba malé parkovisko a vojenská základňa, ale je tam krásny výhľad. Pre mňa to je najkrajšia cesta akú som doteraz zažil!!!

31081> díky ? sem rád že se líbilo. Snad se povedou i další...

nippon72> Olymp mám už v hledáčku. Je i kousek od trasy TET takže urcite tam nějaký den strávíme.

Tohle asi znáš. Nejel bych tam na obří krávě a na místě bych nazul čerstvější gumy.

Kohlstein> jojo znám ale není tam patrné které části TET projel... Z těch 4000km co tam je...
Hele motoz tractinator adventure to jistí. Ta guma vydrží hafo km.

Kdy jedete? Wyprawa Motocyklowa na OLIMP vyrazila brzo a válela se pak s blbýma motorkama na blbých gumách v bahně

Kohlstein> půlka června. Spíš bude teplo :) dík za tip zítra mrknu co tam vyvadeli :)

Kohlstein> Na některé úseky, co tam jedou, neexistuje vhodná motorka, na které by se tam dalo dojet v použitelném zdravotním stavu z Polska po ose.
Samozřejmě existují vhodnější motorky, na kterých se ještě dá i cestovat.

Další nádherná destinace, kam bych s radostí jel, ale nemohu.

ahoj, snad se kamarád nebude zlobit, ale poslal mi zpracovanou trasu na řecko s mnoha možnostmi na offroad. posílám mapku a popis cesty kterou neskutečně popsal. Myslím že to stojí za to se na to kouknout.

a tady posílám popis
GREECE – MYTHOLOGY / ENDURO TOUR - 09.04 – 22.04 A.D. 2022

„Historie, drama, politika nebo filozofie“ tato slova i jejich obsah mají své kořeny právě v Řecku. Ve skalnaté krajině leží místa zvučných jmen označujících městské státy, které v tomto regionu před více než dvěma tisíciletími pokládaly základy evropské civilizace. Korint, Sparta, Mykény, Rhodos, Athény, dále jsou zde Delfy, Parthenon a hora Olymp, navždy spojená místa s antickými bohy. Pro odvážného motorkáře je v současnosti velkým lákadlem řecký TET (Trans Euro Trail) čítající více jak 4000 km po nezpevněných cestách nebo ACT (Adventurous Country Tracks) – projekt TT.

Něco málo si pamatujeme z hodin dějepisu, jiné se k našemu doslechu dostává průběžně z různých médií. Není však nad to, poznat tuhle krásnou zemi na vlastní kůži. Samozřejmě, že v první řadě si budeme chtít pěkně užít horské twisty roads a country tracks. V Řecku je to zatím možné a my toho budeme využívat všude, kde jen to půjde. Itinerář je však navržen tak, abychom poznali i zajímavá místa, kde se tvořili dějiny, a také, abychom se potkávali s místními lidmi v odlehlejších oblastech, a tak měli jedinečnou příležitost uvidět normální život. Trasa je okružní, to znamená, že každý den budeme nocovat někde jinde, nejspíš v penzionech s možností stravování. To nám lépe vypráší peněženku a objemnou bagáž můžeme nechat doma. Trasa začne poblíž města Katherine přímo pod horou Olymp a po deseti dnech tam také skončí. K navštíveným místům vkládám zajímavé informace přímo do itineráře k jednotlivým dnům. Též si vezmu na starost komunikaci a navigaci. Slibuji, že to nebude taková partyzánština jako v Africe, kde díky naprosté absenci pořádných podkladových map byla naší jedinou jistotou dráha slunce.

09.04.So. Praha, odjezdové přípravy, kontrola potřebných dokladů na celou cestu a v odpoledních hodinách odjezd do Řecka. Nutné mít pas. Pojedeme přes země, které nejsou v EU.

10.04.Ne. Příjezd do kempu??? poblíž města Katherini, příprava strojů na odjezd, ubytování bungalow. Přejezd Praha – Katherini cca 1600 km. A na dobrou noc trošku řecké mytologie: Mýty a legendy mají zpravidla dva cíle – poskytnout odpovědi na banální dětské otázky typu ,,jak vznikl vesmír?“ a vysvětlit, či odůvodnit fungování společenských zvyků, norem a rituálů. Mýty Řecka, na rozdíl od jiných, nemají původ v jediném zdroji. Sbíraly se postupně, ve formě verbální tradice, již od doby bronzové. Později pronikaly do psaných textů Homéra, Hésioda, Sofokla a Euripida. Ve Starověkém Řecku byly základní oporou obecně akceptovaného světonázoru, ale neupadly do zapomnění ani po jeho zániku. Mýty přežily v umění středověkých malířů, v romantické poezii a libretech, později v románech i na filmovém plátně.

Původ Vesmíru a Panteon. Podle starých Řeků vše vzniklo z prvotního Chaosu. Z něho se vynořily Země (Gaia), Podsvětí (Tartaros), Temnota (Erebus), Bohyně noci (Nyx) a podle některých tradic i Bůh lásky (Eros). Později se objevila Nebesa (Ouranos) a Moře (Pontos) a po nich všechno ostatní. Řečtí bohové sídlili na hoře Olymp a každý z nich měl dohled nad určitým aspektem lidského světa. Bohyně a bohové měli lidskou podobu a podléhali i lidským vášním a slabostem. Skladba olympské sestavy se v různých obdobích měnila, ale nikdy nepřesáhla počet dvanáct (nazývají se také dodekatheon – dvanáct bohů). Mezi stálou desítku usazenou na Olympu patřili : Zeus – vládce Olympu, bůh počasí, hromu a blesku. Héra – Diova manželka, bohyně žen, manželství a věrnosti. Apollón – bůh poznání, pravdy, poezie, hudby a proroků. Arés – bůh války. Poseidón – bůh moří a oceánů. Hefaistos – bůh ohně, řemesel a zručnosti. Artemis – bohyně lovu, zvířat a plodnosti. Afrodita – bohyně lásky a fyzické přitažlivosti. Athéna – bohyně moudrosti a vojenské strategie. Hermés – bůh cestování, pohostinnosti a Diův osobní posel. Dvanáctku potom střídavě doplňovali Hádés – bůh podsvětí, Hébé – bohyně mládí, Hélios – bůh slunce, Démétér – bohyně země, úrody a rolnictva, Dionýsos – bůh vína, požitku a veselí, Persefona – manželka Háda, bohyně podsvětí, flóry a zemědělství, Hestiá – bohyně domova a rodiny. Jinými známými bohy a bohyněmi byli : Erós – bůh lásky a sexu, Niké – bohyně vítězství, Hekaté – bohyně kouzel, silnic a křižovatek, Iris – bohyně duhy a posel jiných bohů.

Monstra a hrdinové. Řecká mytologie se neomezuje jen na příběhy bohů. Nabízí i celou plejádu lidských hrdinů v čele s Heraklem. Pandora, Narcis, král Midas, Arachné a mnoho jiných účinkují v archetypálních příbězích, jejichž poselství je stále aktuální i po dlouhých tisíciletích. A samostatnou kapitolu tvoří i monstra jako kyklopové, kentauři, pegasové, harpie, minotauři, nebo satyři. Stala se stejně známými jako bohové a hrají v mýtech nezastupitelnou roli, většinou těžkých překážek a zlověstných hrozeb.
Nejznámější z mýtů: Asi ani nelze začít jinak, než legendárním Héraklem a jeho dvanácti úkoly. Héraklés (Herkules) byl synem samotného Dia a ženy z lidského rodu jménem Alkména, která byla dcerou mykénského krále. Jelikož byl jejich poměr aktem nevěry ze strany vládce Olympu, rozzuřil jeho manželku Héru. Ta, aby se manželovi pomstila, úkladně proti Héraklovi intrikovala již od jeho raného dětství – zajistila, aby se nestal králem Mykén, poslala na něj dva hady, aby ho zabili a kletbou ho přinutila zavraždit vlastní rodinu. Když se Héraklés z kletby vzpamatoval a zjistil, co provedl, v pocitu viny vyhledal boha pravdy Apollóna a prosil ho o trest za svůj skutek. Apollón určil, že aby bylo Héraklovi odpuštěno a aby dosáhl nesmrtelnosti, musí vykonat dvanáct heroických skutků ve službě u krále Eurysthea. Každý z úkolů byl zkouškou odvahy, síly, vytrvalosti a rozumu. Známé jsou boj s Hydrou, čištění Augiášových chlévů, zkrocení krétského býka a zastoupení Atlase v držení nebeské klenby při získávání zlatých jablek Hesperidek. Héraklés nakonec všechny úkoly splnil, smyl ze sebe hřích, který ani tak docela nebyl jeho, a provedl ještě více pro lidstvo záslužných činů (jako vysvobození Prométhea z řetězů). Dnes je jeho jméno prototypem hrdinství a on sám sedí s bohy na Olympu.
Druhého velkého hrdinu vykreslil Homér v eposu Iliada. Byl jím Achilles, syn krále Pélea a mořské nymfy Thetidy. Ta trpěla přehnanými obavami o bezpečnost svého syna, chtěla ho udělat nezranitelným, a tak ho ponořila do řeky Styx. Držela ho však při tom za patu a ta proto zůstala jeho jediným zranitelným místem. Když se později Thetis dozvěděla o věštbě předpovídající Achillovi smrt v Trojské válce, zamaskovala ho za ženu a poslala na ostrov Skyros. Achilles ale ani tak svému osudu neunikl. Trojská válka začala, neboť Zeus se rozhodl, že lidské pokolení třeba protřídit a lstivými úskoky poštval proti sobě Řeky a Trójany. Na svatbu Achillových rodičů pozval trojského prince Parida. Vyzval ho, aby vybral nejkrásnější ze tří bohyň – Héru, Aténu nebo Afroditu – a každá z nich nabídla Paridovi úplatek, aby soutěž krásy vyhrála. Jako nejlákavější se ukázala nabídka Afrodity. Slíbila Paridovi nejkrásnější ženu světa, Helenu. Komplikace nastala když se ukázalo, že Helena už byla vdaná za krále Sparty Meneláa. To však Afroditu neodradilo od splnění slibu a Parida navedla, aby Helenu unesl. Meneláos, jako pravý Sparťan, to samozřejmě nenechal jen tak. Shromáždil armádu nejvyhlášenějších řeckých bojovníků včetně Achilla a vyrazil si do Tróje pro manželku. Krvavá válka trvala deset let. Za prvních devět let se stal Achilles nejobdivovanějším z řeckých vojáků, ale desátý rok se všechno změnilo. Po intrikách Meneláova bratra Agamemnona a zásazích boha Apollóna se musel vzdát své milenky a ztratil i nejlepšího přítele. Když se vrátil do Tróje aby ho pomstil, Paris mu střelil šíp přesně do oné pověstné paty a Achilles byl na místě mrtvý, čímž se věštba naplnila. V Trójské válce se kromě Achilla, setkáváme i s jiným známým jménem. Král Odysseus byl hlavní postavou Homérova eposu Odyssea a v jistém smyslu protikladem impulzivního Achilla. Odysseus vinikal důvtipem, chladnou hlavou, diplomatickými a řečnickými schopnostmi. Vymyslel i legendární plán, díky kterému se Řekům Tróju podařilo konečně dobýt. Řekové předstírali rezignaci, spálili svůj tábor a nadobro odešli. Na místě zanechali jen obrovského dřevěného koně a muže svázaného v křoví. Když přišli zvědaví Trójané a zjišťovali co se stalo, muž jim řekl, že Řekové odešli a kůň je obětním darem bohyni Athéně. Trójané, i navzdory varování kněze Láokoóna a věštkyně Kassandry, koně převezli do svého města. V nočním tichu vyšla na hradby Helena a dala Řekům na moři hořící pochodní smluvené znamení k návratu. Z útrob dřevěného koně vystoupili hrdinové a otevřeli městské brány vojsku, které opět zakotvilo u trojských břehů. Řinčení zbraní, křik a plameny probudily trojské spáče. S očima zastřenýma ještě snem chápali se zbraní. Boj vstoupil do města a navštívil každý dům. Město hořelo ze všech stran a ve světle oslnivých požárů sváděli Trójané marnou bitvu. Padl i starý král Priamos a skoro všichni z královské rodiny. Helenu si Meneláos odvedl na svou loď. Město lehlo popelem a popel se smísil s krví Trójanů a Řeků. Skončila trojská válka a nikomu nepřinesla dobro. Trójané leželi mrtvi v troskách domů a jejich ženy a děti odvlekl vítěz do otroctví. Předčasně jásali Řekové nad pádem Tróje. Jen málo z těch, kdo ušli smrti, uzřelo daleký rodný kraj. Válečnou kořist, zlato i stříbro, pohlcovaly bouřlivé vlny i s loděmi a s plavci. Kdo po bludné pouti doplul domů, nalézal místo svých milých často jen hrob. Jako cizinci se vraceli hrdinové do vlasti a synové nepoznávali tvář vracejících se otců a ženy marně hledaly v tvářích starců drahé rysy svých mužů. Skončila válka, a zlo, které zrodila, kráčelo dál. Odysseův dlouhý návrat z Tróje do rodné Ithaki, plný podivuhodných zážitků – s kyklopem Polyfémem, zrádnými Sirénami, nebo lidožrouty – se následně stal inspirací pro nejednoho dobrodružného cestovatele, cestopisný román i moderní road-movie.

Ještě před tím, než ho Římané přejmenovali na Amora (anebo Cupida), a dávno před tím, než se stal maskotem svátku sv. Valentýna, objevil se bůh lásky v Řecku jako Erós. Hésiodos ho dokonce popsal jako jedno z původních božstev zrozených s Chaosu. Hlavní náplní existence tohoto boubelatého chlapce s andělskými křídly se zdá být zahrávání se s city obětí svých šípů, bohy nevyjímaje. Jedna legenda říká, že vstřelil zlatý šíp vášně do boha Apollóna, který se šíleně zamiloval do nymfy Daphne. Erós však disponuje i šípy olověnými, a právě takovým trefil Daphne, čím docílil, že vůči Apollónovi cítila od té chvíle pouze odpor. Kdo říkal, že bohové to mají lehké?

Z bájných míst patří dominantní postavení bez pochyby Delfám. Zeus, aby zjistil, kde přesně se nachází střed Země, vypustil z Olympu na oblohu dva orly – jednoho na východ, druhého na západ. Ti se setkali v bodě, který Zeus označil posvátným kamenem, zvaným Omfalos (pupek světa). Chránil ho strašný drak Pýthón, disponující vědomím, příčetností a dokonce věšteckými schopnostmi. Jediný, kdo se mu dokázal úspěšně postavit, byl Apollón. Poté, jak Pýthóna skolil, získal jeho schopnosti a postavil na místě středu světa slavnou věštírnu.

Lovestory Háda a Persefony je další ze série o lásce a únosu. Zamiloval se Hádes, bůh podsvětí a Diův bratr, a jeho vyvolenou byla Persefona, dcera bohyně Démétér, nejmocnějšího Dia (což ji tedy činí Hádovou neteří). Únos zosnovali oba bratři a provedli ho, když si Persefona jednoho dne hrála na louce. Nic netušíc si odtrhla narcis a jen nevěřícně přihlížela jak se dírka, která po něm zůstala v zemi, zvětšovala a ozýval se z ní hrozivý dupot kopyt. Vztah v říši mrtvých ale kupodivu neskončil tragédií. Persefona se do svého únosce nakonec zamilovala a vyjednala si, že šest měsíců v roce může strávit na zemském povrchu. S jejím každoročním příchodem Řekové oslavují jaro.

K úkolům dobrého mýtu patří i poučení svých adresátů o nástrahách lidské slabosti. Pandořina skříňka byla objektem obsahujícím božské dary různého druhu, věnovaná bohy dívce jménem Pandora (v překladu ,,obdarovaná všemi dary“). Poté, co dal Prométheus lidem oheň, rozhněval Dia a ten chtěl potrestat celé lidstvo. Přikázal Héfaistovi, aby vytvořil ženu, jaké žádný muž neodolá. Zeus jí vdechl život a ostatní bohové ji zasypali dary. Ty však zůstaly zavřené ve skříňce a bohové Pandoru upozornili, že ji nesmí otevřít. Po příchodu na Zemi dívka učarovala Prométheovu bratrovi Epiméteovi, za kterého se provdala. Netrvalo dlouho a skříňku otevřela. Ze té se za trest na celé lidstvo vyřítily nemoci, trápení a starosti. Pandora, po uvědomění si toho, co se stalo, zkusila skříňku znovu zavřít. To se jí podařilo, ale zachránila jen jediný z darů, naději. Dosud to vypadá, jako by Zeus mohl opravdu všechno. Nicméně existuje síla, které si (alespoň podle starších legend) nedovolí odporovat ani on – tři sudičky. Moiry drží ve svých rukou nit života. Jsou dcerami bohyně osudové nezbytnosti Ananké a jejich jména jsou: Klóthó – přede nit osudu, Lachesis – nit osudu měří a Atropos – nit osudu přestřihuje.

V Řecku má původ i příšera, běžně považovaná za germánskou, případně skandinávskou. Zeus, aby zůstal v bližším kontaktu se svými vyznavači, putoval převtělený za smrtelníka po království Arkádia. Jeho přestrojení ale nebylo dostatečné, božské kvality začaly být očividné a lidé ho otevřeně velebili, aniž by věděli, s kým mají, co dočinění. O zázračném cizinci se časem doslechl i král Arkádie Lykáón. Uspořádal na jeho počest hostinu, ale aby vyzkoušel, zda jde o pravého boha, obětoval vlastního syna Nyktima a jeho maso podával na hostině. Pravý bůh musí přeci ihned poznat, co mu servírují. Rozzlobený Zeus to samozřejmě zjistil a zareagoval božsky impulzivně, což pro drzého Lykáóna znamenalo, že skončil jako první vlkodlak v historii.

Zeus se neštítil pomoci ani svým nemanželským potomkům. Aby se Perseovi podařilo nemožné, setnout hlavu Medúzy (jedné ze tří Gorgon), pod jejíž pohledem do té doby každý člověk zkameněl, povolal Zeus na pomoc Athénu a Herma. Bohyně bojové strategie vybavila Persea velkým měděným štítem. Ten sloužil jako zrcadlo a díky němu se nemusel hrdina na Gorgony dívat přímo. V odrazu se objevil i Diův posel Hérmés, ukázal Perseovi na správnou, jedinou smrtelnou hlavu Medúzy. Tu Perseus bez váhání sťal.

Oidipus byl synem krále Laia a Jokasty. Laiovi věštba předpověděla, že zemře rukou vlastního syna. Rozkázal proto malého Oidipa odnést do hor a nechat napospas divoké zvěři. Našel ho však pastýř a odevzdal králi Polybovi, který Oidipa vychoval. I mladý Oidipus se v Delfách od věštkyně dozvěděl, že jeho osudem je zabít svého otce. V strachu o Polyba, jehož považoval za otce, se nevrátil zpět do Korintu, ale vydal se do Théb. Cestou se zapletl do potyčky se starcem a po fyzické konfrontaci ho zabil. Tím starcem byl Laios a obě věštby se tak naplnily, aniž by o tom jejich aktéři věděli. V Thébách Oidipus vyřešil hádanku Sfingy, město od ní osvobodil a za ženu si vzal vlastní matku – opět, aniž by o tom věděl. Pravdu se dozvěděl až po letech od slepého věštce a v žalu se vrátil do Korintu. Dalších příběhů je jistě nespočet, ale pro malé připomenutí snad výše uvedené postačí.

11.04.Po. OLYMP – KARYA – SYKAMINIA – RODIA – THERMOPYLES – DELPHY – 350 km. Po snídani odjezd na posvátnou horu Olymp, kde symbolicky pozdravíme starověká božstva a požádáme je o schovívavost při naší smělé cestě jejich světem. Na samý vrchol Mytikas (jehla) 2918 m.n.m. žádná cesta pro motorová vozidla nevede, budeme se muset spokojit s dojezdem k vodopádu za vesnicí Prionia a výhledem na posvátný vrchol. Po vykonání rituálu sjedeme zpět a jižním směrem se vydáme navštívit další místo, kde se psaly dějiny. Slavnou bitvu u Thermopyl (horké brány) si jistě každý pamatuje ze školy, kdo zapomněl vězte, že se jednalo o nejvýznamnější bitvu v řeckých dějinách, kterou Řekové sice prohráli, ale která způsobila takový morální rozklad v soupeřově armádě, že všechny následující bitvy prohrál, a odtáhl za obrovských materiálních i lidských ztrát zpět do Persie. Alespoň polovinu cesty bychom měli jet po úzkých klikatých silničkách předhůří Olympu, po rovině pak vezmeme nejrychlejší trasu do Thermopyl, kde navštívíme památník legendární bitvy. Dalším pohořím se přesuneme do Delf, kde zakončíme den v nějakém pensionu. Svazovat se rezervací se mi nechce, Řecko má ubytovacích kapacit jistě dostatek, řešil bych to tedy den po dni, dle momentální nálady a chuti jezdit.

Bitva u Thermopyl (rok 480 př. n. l.), při které hrstka statečných dokázala projevit velikost ducha, která se skrývá v každém z nás. Kde vzali sílu zapsat se takto hluboko do dějin lidstva? Byli tak výjimeční, že pro většinu je nemožné je následovat? Pravděpodobně ne. Řečtí hrdinové této bitvy byli lidé, kteří se od nás lišili dobou, ve které žili, výchovou, které se jim dostalo i kulisami, do kterých je postavilo drama života. Nelišili se však tím podstatným. Každý měl svou vlastní sílu i své slabosti, své touhy a strachy, povinnosti i svá sobectví. Za běžných dní, bez ohledu na rozdíly v jejich způsobu života od toho našeho, byli stejně obyčejní, jako jsme my všichni. Přesto se stali příkladem hrdinství, na které se nezapomnělo již 2500 let a pravděpodobně se ještě dlouho nezapomene. Stojí za to si je připomenout a podívat se na to, co jim snad pomohlo a usnadnilo zaujmout tak pevný postoj k životu i ke smrti.
Hlavními hrdiny této bitvy bylo tři sta Sparťanů vedených králem Leonidem I., ale nelze zapomenout ani na jejich spojence. Bránit Thermopylský průsmyk před nesmírně silným nepřítelem se spolu s nimi vypravili i těžkoodění hoplíti z Korintu, Arkádie a dalších měst Peloponésu, ale také Thébané, Thespijci, Lokrové a Fókové. Celkem jich bylo podle různých pramenů mezi čtyřmi až sedmi tisíci. Proti nim táhlo sto až dvě stě tisíc (a možná ještě více) vojáků perského krále Xerxa I., který se chtěl pomstít za porážku svého otce Dareia I. V bitvě u Marathónu a za řecký vzdor a nevůli podrobit se jeho moci, které projevovali Sparťané, Athéňané i jejich spojenci. Řekové pod vedením Sparťanů v této bitvě utrpěli snad nejslavnější porážku v dějinách lidstva, neboť se stala počátkem slavného vítězství.
Na jaře toho roku zahájil perský velkokrál Xerxés I. jednu z největších vojenských operací starověku, jejímž cílem bylo potrestat vzdorné Athéňany a Sparťany a podrobit si Řecko. Sparťané a jejich spojenci chtěli původně ustoupit až na Peloponés a zbytek země nechat útočníkům, ale ostatní Řekové, hlavně Athéňané to chtěli jinak. Nakonec byla první obranná linie umístěna už v Thermopylské soutěsce, asi 120 kilometrů severozápadně od Athén u jižního břehu Malijského zálivu. Současně měla flotila 271 triér pod vedením Sparťana Eurybiada u mysu Artemísion zadržet nepřátelské loďstvo. Pozemní vojsko Řeků vedl spartský král Leónidas I. a jeho tři sta Sparťanů a devět set lakónských perioiků a heilótů (svobodnější otroci). Pro bitvu zvolil Thermopylskou soutěsku, a jen těžko si lze představit vhodnější místo k obraně. Je to tak úzký průsmyk, že na obou koncích, jimž se říkalo Západní a Východní brána, mohl projet pouze jeden vůz. Výběru možná pomohlo i to, že toto místo je úzce spojeno s Héraklem, který byl považován za předka spartských králů. Řečtí spojenci se utábořili na návrší v nejužším bodě soutěsky zvané Kolónos.
Xerxés se při svém postupu do Řecka nesetkal s odporem, protože jedna řecká polis za druhou se vzdávala a provolávala velkokráli hold. Xerxés, když se dozvěděl, jaká hrstka obránců proti němu stojí, se smál. Nejprve však tři dny čekal v Trachíně, kde jeho mágové zaháněli svými zaklínadly bouři, a živil naději, že Řekové před obrovskou přesilou prchnou. Nestalo se, a proto vydal čtvrtý den vybranému oddílu Médů rozkaz k pochodu a ti se pokusili o útok. Leonidas a spojenci však odrazili nejenom tento útok, ale následující den pozdě odpoledne i elitu perské armády, takzvané Nesmrtelné, vybrané jednotky achaimenovských králů. Při tomto útoku Leonidas poprvé a zřejmě i naposledy v řeckých dějinách použil taktiku fingovaného ústupu, tedy že po rychlém výpadu jeho vojsko ustoupilo a nesmrtelní se při pronásledování rozptýlili. Pak se Sparťané opět semkli v pevnou falangu a zaútočili tak drtivě, že Xerxés nesmrtelné stáhl, aby nebyli do jednoho pobiti. Řekové vítězili i celý třetí den a zdálo se, že Peršané zvítězit a projít nedokážou, již pro to, že každý další oddíl nastupoval vždy s menším odhodláním a větším strachem proti neústupným Řekům. Bitvu tak Xerxovi nakonec vyhrála zrada Efialta z Málidy, který Peršanům ukázal tajné stezky pastevců skrze hory nad Thermopylami. Tudy přešli nesmrtelní vedeni svým velitelem Hydarnem. Zahnali oddíl Fóků, který je měl zadržet, a obsadili opačný konec průsmyku, než který Řekové bránili. Leonidas, který se o průchodu Peršanů dozvěděl, ještě včas odeslal většinu své armády pryč, aby byla zachována pro další bitvy. Sám však učinil slib, že Thermopyly neopustí za žádných okolností, a spolu s ním se takto rozhodli všichni jeho Sparťané, Thespijští a Fókové. Ustoupili na pahorek v úžině průsmyku a bránili se do posledního dechu a často i holýma rukama, protože zbraně již měli zničené. Všichni zde padli, ale své životy nedali zadarmo. Vyměnili je za životy snad dvaceti tisíc Peršanů, včetně dvou Xerxových bratrů. Vytvořili tak zářivý příklad statečnosti pro všechny Řeky, kteří se za jejich zády mobilizovali k obraně. Také Peršanům se jejich neústupnost vryla hluboko do srdcí a probouzela strach z budoucích bitev s jejich následovníky.
Peršané tedy zvítězili a cesta k Athénám byla volná. Ale ani jedna ze stran již nebyla stejná jako před bitvou. Tento příklad obětování se pro získání času pro řecké bratry, aby mohli evakuovat civilní obyvatelstvo Athén a připravit obranu města, pozvedl srdce a mysl Řeků. Zárověň také zchladil pýchu a bojovnost Peršanů. Leonidas se stal zosobněním všech těchto obránců svobody řeckých států a nejen Řekům, ale i následujícím tisíciletím poskytl vzor odvahy a splněné povinnosti.
Na památku Sparťanů padlých v této bitvě a jejich úsilí složil básník Simonides z Keu snad nejznámější epitaf. Ten byl vyryt do kamene na místě kde byli pohřbeni. Jdi poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázali nám. Jsou to jednoduchá slova, ale promlouvají do hlubin duše každého dobrého člověka. Tento nápis je vyryt i na novém kameni z roku 1955. Na místě dnes můžeme nalézt ještě jeden nový monument, tzv. Leónidův, na počest tohoto spartského krále. Na něm je jeho stručná a rázná odpověď Xerxovi na výzvu, aby se vzdali a odevzdali zbraně: Molón labe – Pojď si pro ně !
Po boji přikázal Xerxes Leonidově mrtvole utnout hlavu a narazit ji na kůl. Chtěl demonstrovat, co se stane těm, kteří se mu budou stavět na odpor. Tento zrůdný čin Řeky ještě upevnil v jejich odhodlání nepodvolit se hrubé síle a příklad obránců Horkých bran se stal počátkem definitivního vítězství napadených. Sparťané se nakonec zmocnili Leonidových ostatků, zpopelnili je se všemi poctami a uložili ve velkolepém mauzoleu. To se nachází v severní části dnešní Sparty.

Co pomohlo Sparťanům stát se předvojem všech Řeků? Co jim pomohlo mít tak pevného ducha? Můžeme říct, že se na tom podílela v prvé řadě výchova. Ve Spartě se již malí chlapci cvičili velmi tvrdě v tom, aby se stali válečníky. Co je však zřejmě mnohem důležitější, je to, že se učili vidět sebe sama jako součást společenství. Tím prvním pro ně byla vlast – Lakedaimón (Sparta byla hlavní obcí), další úrovní byl kruh spojeneckých polis a nakonec i celé Řecko a jeho civilizace. Pro řecké chápání významu jednotlivce bylo nutné spojení se společností, ke které náleží. Člověk sám je ničím, význam získává tím, že je prospěšný těm, se kterými žije. Takto Řecko zrodilo mnoho velkých osobností, po dlouhou dobu zde byli sobečtí individualisté výjimečným úkazem. Takto lze snáze zvítězit nad svými slabostmi, zahnat strach a sobectví a bez ohledu na sebe jednat tak, aby přežila a rostla společnost, jejíž jsme součástí.

Delfy, jedno z hlavních náboženských center a také uznávaný geografický střed antického světa, leží na okraji soutěsky Plistos při úpatí hory Parnas. Kdysi patřily k nejposvátnějším místům antického Řecka, kam se sjížděli mocní vládcové i chudí poutníci ze všech koutů země, aby se ve věštírně zeptali kněžky Pýthie na radu.
Cesta k proslulé řecké věštírně začne být zajímavá až v okamžiku, kdy začneme šplhat po klikaté silnici do hor. V údolích, která se pod námi otevřou, můžeme pak během cesty mimo jiné zahlédnout i stovky olivovníků.
Už pět set let před Kristem stál ve stráni hory Parnas chrám boha Apollona obklopený menšími chrámy – klenotnicemi jednotlivých městských států. Když dorazili vládci a poutníci do Delf, šli po svaté cestě, která vedla mezi klenotnicemi až do Apollonova chrámu.
Při prohlídce Delf uvidíme kromě zbytků klenotnic a Apollonova chrámu také divadlo, které se stávalo důležitým místem během tzv. Pythijských her. Byly to druhé nejdůležitější hry hned po olympijských. Místo tu bylo až pro pět tisíc diváků. Na nejvyšším místě Delf je stadion. I tam se konaly Pythijské hry. Dnes patří k nejdochovanějším v Řecku.
Během nejslavnější éry věštírny, neudělal žádný vládce bez proroctví kněží z Delf důležité rozhodnutí. Věštkyně Pýthie se dokázaly dostat do transu, ve kterém pronášely svá proroctví. Při samotné věštbě seděla Pýthie na trojnožce a z díry pod ní se řinul kouř z vavřínových listů a další stimulující kadidla. Samotná konzultace pak spočívala v několika fázích. Žadatelovu otázku předala bohu Apollonovi kněžka Pýthie. Aby uslyšela jeho odpověď, musela se dostat do transu, což zajistily právě výpary v adytonu. Blouznění věštkyně dokázaly vyložit jen kněží svatyně, kteří je za poplatek přetlumočily tazateli. Rady, které v Delfách vládci dostali, byly ale dvojznačné, záleželo tedy na výkladu kněží. Ti tak získali velký vliv na politické a ekonomické dění v zemi, zároveň ale museli mít i přehled o tom, co se v zemi děje. Jednou si pro radu do Delf přišel král Kroisos z Lýdie. Chtěl vědět, jestli má táhnout do Persie. Proroctví znělo: Když překročíš řeku, zničíš velkou říši. Kroisos vyrazil do boje, po překročení řeky Halys byl poražen a jeho velká říše zanikla.
Některé prameny uvádějí, že kněžkou mohla být pouze žena nad 50 let. Vysvětlení nebylo však uvedeno, dovolím si tedy polemizovat o tom, že mladých dívek by bylo pro tuhle práci škoda. Žena vstupující do role Pýthie se vlastně dobrovolně dala také na dráhu feťáka s nejistým věkem dožití. Věštírna fungovala až do zákazu pohanských kultů v letech 391-92, tedy více jak tisíc let.

12.04.Út. DELFY – OSIOS LOUKAS – THÉBY – ATHÉNY 170 km.
Prohlídku starověkých Delf začneme v tzv. Marmarii, kde se nalézá gymnasion – neboli antická tělocvična a svatyně Athény Pronaii. Pronaia, znamená ,,strážkyně chrámu“, touto svatyní procházeli starověcí poutníci nejdříve. Na sever od silnice je tzv. Kastalský pramen, kde všichni poutníci museli provést rituální očistu. Hlavním posvátným okrskem v Delfách je Apollonova svatyně nad silnicí kousek za pramenem. Pro běžného návštěvníka je nejzajímavější pokladnice Athéňanů, Divadlo a Apollonův chrám.
Prohlídku ukončíme návštěvou stadionu a vydáme se východním směrem k vesničce Distomo, kde stojí klášter Blahoslaveného Lukáše. Je to hezké místo s výhledem na údolí ve stínu hory Helikon. Po krátké zastávce pojedeme na Levadii, Théby a během odpoledne seženeme nocleh v Athénách, nejlépe poblíž starobylé čtvrti Plaka. Je tam omezen vjezd automobilů a pěšky se dá dojít k největším zajímavostem. Nemůžeme si dělat nárok na shlédnutí všech highlights města, myslím však, že návštěva Akropole je povinná. Hezký výhled na ní zase nabízí náměstí Monastiraki. Alespoň tohle bychom měli dát, než Athény opustíme. Nejznámější stavbou je bez pochyby Parthenón (chrám panen). Byl hlavním chrámem antických Athén zasvěceným bohyni Athéně Parthenos (Panenské). Byl vystavěn v letech 447-448 př.n.l. Na athénské Akropoli, kde můžeme jeho pozůstatky spatřit dodnes. Chrám byl postaven vedle komplexu dalších staveb v době největšího rozmachu Athén za Perikla, jako okázalá demonstrace bohatství a moci Athén a v neposlední řadě jako oslava demokracie. Uměleckou záštitou byl největší antický sochař Feidiás a jeho architekty byli Iktinos a Kallikratés. Svému původnímu účelu, jako chrám Athény, sloužil do čtvrtého století n.l., tedy téměř tisíc let. V době křesťanství byl přeměněn na chrám Panny Marie a jeho výzdoba byla fanatickými křesťany poškozena, protože znázorňovala pohanské náboženství. Uctívání bohyně Athény v Attice je prastarého původu. Město Athény odvozuje své jméno od jakýchsi posvátných subjektů ,,athénas“, které nakonec přešly v antropomorfní (člověku podobnou) abstrakci Athény. Tato představa bohyně – matky byla pozdějšími společenskými změnami upravena na panenskou bohyni s vyloženě mužskými atributy tak, jak ji známe z historické doby.

Monastiraki – v podstatě athénský centrální trh či bazar fungující téměř 2500let. Už v počátcích jeho vzniku napsal jakýsi Eubulos: „Všechno je tu ke koupi pěkně pohromadě na jednom místě: fíky, střapce hroznů, tuříny, hrušky, jablka, růže, mišpule, plástve medu, cizrna, právnické rady, myrta, pozemky, kosatce, zákony, jehněčí, vodní hodiny i svědectví.“ Podíváme se tedy jak moc se za ty roky vše změnilo a odjedeme k dalšímu známému místu – Marathon.
Jistě každý vzpomene řeckého vojáka Thersippose, běžícího do Athén zvěstovat vítězství Řeků nad Peršany v bitvě u Marathonu. Uběhl bez odpočinku trať 42 km 200 m. Na athénském náměstí zvolal: Zvítězili jsme! (Neníkékamen!). Poté klesl mrtev zcela vyčerpán nadlidským výkonem.
Psal se rok 490 př.n.l., když se mocná Perská říše – tehdy největší stát na světě – odhodlala k odvetě za pomoc Athéňanů maloasijským Řekům při povstání proti perské nadvládě. Král králů Dareius I. už více nemohl strpět, že Řekové jako jediní před ním tvrdošíjně odmítají pokleknout a podrobit se mu. Říše Dareia I. tehdy sahala od řecké Thessálie až k hranicím Indie včetně Egypta. Jednalo se tedy o výpravu trestnou, při které byly vypalovány celá města i vesnice, aby v nich už nemohl vzklíčit odpor. Jako první to odnesl ostrov Náxos, který byl kompletně vypálen a obyvatelstvo pobito. Rozhodující bitva však byla svedena na přímořské planině asi 42 km severovýchodně od Athén v prostoru mezi dnešními vesnicemi Nea Makri a Marathón. Přibližně 9000 athénských vojáků a tisícovka platajských se tu střetli asi s trojnásobnou přesilou Perské armády. Též byl vyslán běžec, aby požádal o pomoc i Sparťany, ti však dorazili pozdě, až když bylo po bitvě. Bylo to jedno z nejslavnějších vítězství řeckých vojsk. Porážkou Peršanů, Athéňané založili své mocenské postavení a uchránili řeckou kulturu před náporem východní despocie. Athéňané při ztrátě pouhých 192 mužů dokázali pobít 6400 Peršanů. Král králů Dareios I. odtáhl s nepořízenou. O další odvetu, která měla už nadobro podrobit ty zpupné Řeky a připojit je k Perské říši se pokusil až o deset let později Dareiův syn, Xerxés I. O tom jsem již výše psal. Tehdy ukončila rozpínavost Perské říše slavná námořní bitva u Salamíny, kde se Řekům podařilo zničit veškeré loďstvo nepřítele a nadobro vyhnat Peršany od řecké pevniny.

13.04. St. ATHÉNY – MARATHON – SOUNION – KORINTH – MYKÉNY – NAFPLIO – 320km.
Dopoledne věnujeme prohlídce Athén a přesunu k Marathonu. Asi nebudeme navštěvovat jeden památník za druhým, jen se tedy projedeme krajem, kde byla v dávné minulosti svedená velice úspěšná bitva o samostatnost Řecka a pokračovat budeme na jih poloostrova Sounion, na jehož konci navštívíme docela zachovalý Poséidonův chrám. Dále podle pobřeží projedeme Pireus, po levé ruce budeme mít Sárónský záliv, kde se odehrála slavná námořní bitva u Salamíny a další zastávku uděláme u Korintského průplavu, vyhloubeného v letech 1882-1893. Jeho 23 m šířky už zdaleka nestačí na proplutí velkých kontejnerových lodí, ale pro nákladní čluny a jachty je stále užitečný. Pokud bude zájem a čas, můžeme ještě navštívit starověké město Korint, které prosperovalo díky kontrole nad přepravou zboží přes šíji v dobách před vybudováním průplavu. Dále na jih projedeme Mykény a Argos, opět velice známé pojmy z hodin dějepisu. Den pak ukončíme v příjemném přímořském letovisku Nafplio s možností procházky po promenádě a výhledem na pevnostní ostrov Bourtzi.

14.04.Čt. NAFPLIO – LEONIDIO – KOSMAS – GYTHIO – VATHIA – SPARTA – 350 km.
Z Nauplionu se vydáme na západ po pobřežní silnici, která vede přes Lernu (dnešní Myli), kde Herkules zabil devítihlavou příšeru Hydru. To už budeme v Arkádii, kde se nacházejí příjemná letoviska Paralio Astros, Kryoneri a Poulithra. Na koupání to asi ještě nebude, tak dojedeme až do Leonidia a stočíme kola do vnitrozemí. Tam se mluví dórským dialektem zvaným tsakonština, který se odráží i na místních dopravních značkách a poutačích. Dále se cesta vine působivou soutěskou jako z Divokého západu kolem kláštera Elonis a dál k městečku Kosmas. Říká se, že tady mezi jedlemi, vysoko na úbočí hory Parnon, je místo s nejhezčí noční oblohou v Řecku. Ještě chvilku užijeme horské silničky a pak sjedeme až k moři do starověkého Spartského přístavu Gythio. V dobách římské nadvlády se z přístavu Gytheio vyvážel murex – purpurové barvivo získávané z určitého druhu měkkýšů, které bylo používáno k tomu, aby dodávalo tógám urozených lidí jejich aristokratickou barvu. Je to mimo jiné vstupní bod na vyprahlý, izolovaný poloostrov Mani. Ten byl úplně posledním místem, které odolávalo křesťanství a přijalo ho až v devátém století. Pak, jako by chtěli místní vše dohonit, a doslova poseli celý poloostrov věžemi kostelů, zvonic, kapliček apod. Spousta toho dodnes stojí. My se vydáme úplně na jih, kde se těchto staveb dochovalo nejvíce. Mezi nejznámější patří Vathia, tam je pohromadě asi 35 věžových domů, které zdobí všechny pohlednice z poloostrova Mani. Jako další v řadě, Lagia je proslulá mohutnými, rozpadajícími se věžemi a lomy na nachově zbarvený mramor. Kitta, Nomia a Flomochori nabízí asi nejvyšší věžové domy a oblázkovou pláž Kotronas dole u moře. Bude jen na nás, kolik toho zde budeme chtít vidět. Určitě by stálo za to dojet až na nejjižnější výspu poloostrova, mys Matapan. Dále budeme pokračovat už jen na sever. Itylo, Milia, Kastania, Arna, Kaminia a Sparta. Tahle klikatá cesta vede po úbočí nejvyšší hory vápencového pohoří Taygétos – Profitis Ilias 2405 m.n.m. V samotné Spartě můžeme navštívit akropoli, kde byli spartští mladíci rituálně přijímáni mezi dospělé muže tím, že byli do krve bičováni. Mělo je to zocelit a zároveň uctít bohyni Artemis Orthii. Možná by stálo za vidění i mauzoleum krále Leonida I.
Z dávné historie se tu už nedochovalo vůbec nic. To málo, co tady Sparťané vybudovali, bylo použito při stavbě byzantského městečka Mystra, 6 km západně od Sparty. Můžeme ale vidět krajinu sevřenou pohořím Párnon a Taygétos, kde má své místo tolik opěvovaná a dnes naprosto chybějící sparťanská výchova.
Výraz se v přeneseném smyslu používá v případě, kdy chceme o nějakém postupu říct, že byl strohý, přísný. A přesně taková je spartánská výchova či spartánský způsob života. Pojem má souvislost s hlavním městem řeckého městského státu, nazývaného rovněž Lakedaimón.
Ve starověku byla Sparta jednou z nejsilnějších politických mocností. Její králové se považovali za potomky mýtického hrdiny Hérakla. Ideální obyvatel Sparty měl být poslušný, ukázněný, strasti snášející, především bezpodmínečně loajální válečník. Plútarchos dokonce zaznamenal, že pro Sparťany jako pro jediný národ světa byla válka odpočinkem od vojenského drilu. Každá spartská matka, porodila-li syna, musela s ním předstoupit před radu starších, která posoudila, zda je dítě dostatečně silné a zdatné. Jestliže se dítě ukázalo být dostatečně schopným, byl mu přidělen jeden z devíti tisíc přídělů půdy. Pokud ale starší shledali dítě příliš neduživým nebo jinak nedokonalým, odmítli je, načež je vrhali z Apothet, jakési propasti v pohoří Taygétos. Spartánskou výchovou prošli všichni svobodní občané Sparty od sedmi let až do dospělosti. Cílem bylo podpořit bojový duch, psychicky připravit mládež na strádání a na válku. Chlapci museli chodit bosí a nazí, s oholenou hlavou. Byli rozděleni do družin, ve kterých pak všechno společně sdíleli, spánek, jídlo i výcvik. Svoji zdatnost si mohli Sparťané vyzkoušet na heilótech, příslušnících podrobeného původního obyvatelstva Lakónie v jižní části Peloponésu. V tom případě Sparťané i krádeže vnímali jako jednoduchou strategickou hru. Děti si při nich měly procvičovat obratnost, lstivost, rychlost a sílu. Vojenské povinnosti byli Sparťané zproštěni až po dosažení šedesáti let, přičemž tito nejstarší příslušníci obce požívali ve společnosti všeobecné úcty a vážnosti. Výrazem toho je skutečnost, že z řad těchto mužů byli vybíráni geronti, doživotní členové rady starších.
Jako všechno, má i tahle výchova svoji stinnou stránku. Sparťan se stal mužem, teprve když prošel krypteiou, což byla v podstatě vražda. Sparťané byli velmi tvrdí, až krutí k sobě navzájem. Jak se chovali ke svým otrokům zvaným heiloti však bylo něco nepředstavitelného. Byli neustále šikanováni, biti, mučeni, znásilňováni a v určitých případech sloužili jako živé cíle či lovná zvěř. Na heiloty se přitom nemyslí, když se řekne Sparta. Byl to městský stát plný chrabrých válečníků, o kterých se až dodnes točí velkofilmy. Ale otroci byli jeho nedílnou a v mnohém nejdůležitější součástí. Otroků bylo daleko více než občanů, převyšovali je zhruba v počtu 7:1. Jejich počet ale nic neznamenal, protože celý jejich život byl jen směsicí utrpení a bezedného násilí. Už jen to, když si prozpěvovali u práce nějaký sparťanský popěvek, bylo bráno jako zločin, protože se tím otrok stavěl na roveň Sparťana. Nebo když se mladí chlapci měli poučit o škodlivosti alkoholu, byl dán příkaz některému z otroků, aby se co nejrychleji zpil do němoty. A na jeho opileckém chování, při kterém ho samozřejmě ostatní ponižovali, ukazovali dospělí dětem, jak je alkohol škodlivý. Dokonce i v okolních městech, jako byly Athény, vzbuzovalo chování Sparťanů k otrokům odpor.
Nejhorší, co se mohlo otroku ve Spartě přihodit, bylo, že padl za oběť jednotce zvané krypteia. Byl to státem zřízený program pro mladé, kteří se po jeho absolvování stali plnohodnotnými muži. Krypteia měla za cíl zocelit mladíky a ukázat jim násilí, které budou páchat jako budoucí vojáci. Členové jednotky přepadávali na polích nic netušící otroky, unášeli je a následně je ubili či umučili brutálně k smrti. Otrok nikdy nesměl přežít. Mladíci útočili ve dne i v noci, napadali kohokoliv z otroků bez ohledu na to, zda se čímkoliv provinil. Strach mezi otroky z útoků krypteie byl ohromný. Nikdo si nikdy nemohl být jistý svým životem. Athénský Plútarchos nazýval krypteiu naprostým bezprávím a barbarstvím, které do Sparty zatáhl její vůdce Lycurgus. Svět kolem Sparty se otřásal odporem nad jejich chováním, zatímco v samotné Spartě na existenci takové tradice neviděli nic špatného. Byl to podle nich vznešený rituál, možná vzdáleně něčím připomínající vztah Španělů ke koridě. Zdůrazňovali jeho přínos pro výchovu nebo další aspekty jako fakt, že členové krypteie se na své výpravě museli starat jeden o druhého, neměli sebou žádné sluhy a museli si sami opatřovat přístřeší a potravu.
Krypteia se zrodila po jednom velkém povstání otroků, ke kterému došlo v roce 491 před naším letopočtem. Otrokům se skoro podařilo porazit Sparťany. Ti nakonec přemluvili 2000 nejsilnějších otroků, že jim bude udělena svoboda. Dali jim na hlavy věnce a odvedli je do chrámu, kde měli být slavnostně vyhlášeni jako svobodní lidé. Místo toho tam byli povražděni. Sparťané pochopili, že musí mezi otroky, kteří je počtem významně převyšují, neustále zasévat strach a nesmí jim dát ani na chvíli pocit, že jsou v bezpečí a mohou tak chystat nějakou revoltu. Právě za těchto okolností vznikla krypteia.

15.04.Pá. SPARTA – SOUŤĚSKA NEDA – SOUŤĚSKA LOUSSIOS – ARCHAIA OLYMPIA – 300 km.
Na Velký pátek jsem vybral bezmála 300 km už zmiňovaných twisty roads. Snad se nám nezapletou ruce do řidítek, ale při podrobném zkoumání mapy jsem nemohl jinak. Ze Sparty vyrazíme rovnou do pohoří Taygétos a hned z rána začneme užívat poloprázdné zatáčkovité silničky a cesty. Průjezdní body půjdou v tomto pořadí: Sparta-Tripi-Neochori-Poliani-Pelekito-Pefkon-Siamo-Vasiliko-Kopanaki-Kefalovrisi-Platania-Figalia-Neda Waterfalls v soutěsce Neda. Je to asi deset minut pěšky od cesty. Pokud se nám po pěšině podaří projet na Stomio, budeme pokračovat na Linistaina-Andritsena-Karitaina-Loussios (vyhlídka na stejnojmennou soutěsku). Dále pak na Markos (Markou Arkadias) a den ukončíme návštěvou bájné Olympie.
Když se řekne Olympia, všichni si vybavíme olympijské hry. I ve starověku bylo po dobu více než 1000 let posvátný olympijský okrsek v celém tehdejším světě znám díky nejslavnějším panhelénským (celo-řeckým) hrám. Vždy jednou za čtyři roky se sem sjížděli sportovci i státníci, čímž se Olympia stala na pár dní středobodem celého starověkého světa. Stopy po uctívání božstev byly na tomto místě objeveny sice již v 10. století př.n.l., ale věhlas a význam získávala Olympia až od roku 776 př.n.l., kdy se zde začaly pořádat olympijské hry. Tato zpočátku lokální událost nabývala na významu, což sebou neslo potřebu dát místu odpovídající reprezentativní vzhled. V archaickém období se začal stávající okrsek rozrůstat o chrám bohyně Héry, který je dnes nejlépe dochovaný ze všech, byla také postavena cvičiště a ubytovny, které musely s každými olympijskými hrami pojmout více a více sportovců. V 5. stol. př.n.l. Byl postaven chrám boha Dia, pro který sochař Feidias vytvořil nadrozměrnou sochu nejvyššího z bohů. O století později vyrostlo Fillipeion – votivní stavba věnovaná Filipovi Makedonskému – sjednotiteli Řecka jeho synem Alexandrem Velikým. Éra Římské říše s sebou přinesla obrovské rozšíření území a s tím i úměrný příliv sportovců a návštěvníků místních posvátných sportovních her. Sláva Olympie byla ukončena v roce 426 n.l. Vyhláškou císaře Theodosia II., o zrušení veškerých pohanských posvátných míst a zákazu uctívání pohanských božstev, která byla nahrazena jediným křesťanským Bohem. V Olympii však byly rituály uctívání v tajnosti konány až do poloviny 6. století n.l., kdy ji zemětřesení srovnalo se zemí. V dnešní době je Olympia nejen turistickým cílem, ale každé dva roky hraje také svou jedinečnou roli. Na oltáři bohyně Héry totiž sluneční paprsky zapalují přes lupu oheň, který pak putuje do místa konání aktuálních letních či zimních olympijských her.

Tímto dnem bych už také zakončil první část tour zvanou Mythology a otevřel na tomto bájném místě prostor pro část druhou, zvanou Enduro. Od teď nevynecháme jedinou možnost vyhnout se asfaltu při další cestě na úplný sever Řecka, do soutěsky Vikos. Docela dobře nám k tomu poslouží řecký TET (Trans Euro Trail) nebo ACT (Adventurous Country Tracks). Něco z toho budu mít připravené v garminu XT, něco bych rád ponechal otevřené pro možnost improvizace, dle aktuálních podmínek. Slibuji, že to ale nuda nebude. Pohoří Pindos má své vrcholky hodně přes dva tisíce metrů vysoko, a je dost možné, že v půlce dubna budou ještě pod sněhem.

16.04.So. ARCHAIA OLYMPIA – KALAVRYTA – NAFPAKTOS, 220 km.
Ze starověké Olympie se vydáme na severovýchod do pohoří Helmos a městečka Kalavryta. Idilické prostředí však silně kontrastuje s tím, co se tu odehrálo za druhé světové války. Během bojů proti řeckému odboji němečtí vojáci spáchali právě v Kalavrytě jeden z nejbrutálnějších masakrů, aby se pomstili partyzánům, kteří se skrývali v horách. 13. prosince 1943 vyhnali okupanti více než 1200 kalavrytských mužů ve věku od 14 let na pahorek na kraji města, postříleli je a město pak zapálili. Na místě, kde ke krveprolití došlo, je dnes mohyla, na které jsou slova Irini (mír) a óxi pia polemoi (ne válce), památník se jmény obětí a v kapli hoří olejové lampy za každou z obětí.
Můžeme si tu dát něco k jídlu a pak pokračovat směrem na Patras. Cest i šotolinových a rozbahněných je tu nespočet, takže se dle aktuálního počasí rozhodneme, do jakého dobrodružství se v daný okamžik pustíme. V pozdním odpoledni pak nadobro opustíme Peloponés a přes visutý 2880 m dlouhý most Rio – Antirio se přesuneme na řeckou pevninu. Most samotný je druhou nejdelší stavbou tohoto typu na světě a měl by být odolný i vůči zemětřesení. Den ukončíme v přímořském letovisku Nafpaktos, kde lze očekávat snadnou dostupnost ubytování. Opět se jedná o historicky známé místo. Odehrála se tu slavná bitva u Lepanta. Byla to velká bitva osmansko-benátské války, která proběhla 7. října 1571 v Jónském moři v Korintském zálivu u přístavu Nafpaktos (Lepanto). Spojené námořní síly Svaté ligy v ní rozdrtily hlavní flotu Osmanské říše a ukončily tak obavy křesťanského světa z možného tureckého útoku na Apeninský poloostrov a další části středomoří.

17.04.Ne. NAFPAKTOS – LIDORIKI – ANO CHORA – PROUSOS – KARPENISI, 230 km.
Dnešní cesta nás zavede do srdce regionu Euritánie – do údolí Karpenisiotis, kterému se přezdívá “Řecké Švýcarsko“. Zdejší zelené svahy porostlé jedlemi skutečně připomínají Švýcarsko, stejně jako ceny ubytování! Z Nafpaktos se nejprve vydáme severovýchodním směrem k umělé nádrži Mornos a městečku Lidoriki. Zde doplníme palivo a začneme stoupat do pohoří Panetoliko Óros, kde si budeme střídavě užívat zatáčkovité a šotolinové cesty s pěknými výhledy do místních soutěsek. Jako záchytné body použijeme vesničku Ano Chora, Skopiá a klášter Prousos. Tuhle trasu a některé další mám od TT. Byly použity při realizaci projektu ACT Greece a pokud to umožní momentální povětrnostní podmínky celé projet, bude to skvělý zážitek. V případě nějakého šíleného počasí můžeme vždy sjet na zpevněné cesty a do Karpenisi se dostat po nich. V těchto dnech se nám také naskytne jedinečná možnost poznat opravdový řecký venkov a potkávat lidi žijící tradičním způsobem života, který se oproti způsobu života v pobřežních oblastech mění jen velice neochotně a pomalu. Navrhuji nikam moc nespěchat, dopřát si tu kafíčko či zmrzlinu, někde jinde zase ochutnat ouzo a nechat se vtáhnout do poklidné atmosféry při rozpravách s místními, kterým samozřejmě nebudeme moc rozumět, ale jistě pochopíme, co nám chtějí sdělit. Nebránil bych se ani pozváním na oběd či večeři, kdy bude možnost ochutnat maso, které rychle nevyrostlo v nějakých velkochovech za přispění antibiotik. Tím také naplníme jeden z bodů slušného chování, které jsem umístil úplně nakonec itineráře. Nebude ani nutné otrocky dojíždět do určených míst. Na trasu Nafpaktos – Konitsa máme čtyři dny, a je úplně jedno, kde který den skončíme. Samozřejmě o tom vždy rozhodne dostupnost nějakého ubytování a chuť jezdit. Region Euritánie a Epirus v tomto ohledu nabízejí fakt nepřeberné množství možností.

18.04.Po. KARPENISI – NEOCHORI – METSOVO, 230 km.
Vnitrozemský kraj Epirus se hodně liší od azurového a sluncem zalitého řeckého pobřeží. Zdejší krajinu charakterizují vápencové vrcholy a hluboké říční soutěsky v pohoří Pindos, které dosahuje největší výšky těsně před albánskými hranicemi v podobě vrcholů Smolikas (2637 m.n.m) a Grammos (2520 m.n.m). Díky zimním srážkám, které jsou tu nejvyšší v pevninském Řecku, jsou zdejší lesy husté a řeky mají dostatek vody. Díky určité izolovanosti způsobené vysokými horami se zachovaly středověké vesnice, které stavěli obchodníci a řemeslníci vracející se z ciziny. Z místního kamene a dřeva se budovaly impozantní domy s břidlicovými střechami, které spolu s pouličními dlažebními kostkami splývaly v jednolitou šeď. Ta ale zdaleka není depresivní a je naopak pěkným příkladem adaptace na místní prostředí. V antice byla zdejší oblast považována za hranici civilizovaného světa. Kromě věštíren u Dodony a Acheronu a římského města Nikopole založeného na zelené louce zde bylo objeveno jen málo antických památek. Byzantinci nezanechali v tomto skalnatém kraji jižně od starověké římské silnice Via Egnatia o mnoho více stop, přestože se během 13. a 14. století území Epiru rozšířilo od Jónského moře až po Soluň. Celý severozápad země je takovým málo dotčeným národním parkem, kde se ještě dnes volně potulují medvědi a vlci. Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že tu vlastně „chcípl pes“, tak na co sem jezdit. Úmyslně jsem tenhle kraj nechal až nakonec, protože věřím v pravý opak.

19.04.Út. METSOVO – VIKOS GORGE – KONITSA – METEORA, 300 km.
Metsovu se říká město Valachů, etnika, o němž se tvrdí, že jeho příslušníci přišli do těchto končin z území dnešního Rumunska, a je proslulé svými impozantními domy, řemeslnými výrobky, sýry a tradičními kroji, které stále ještě nosí někteří starší obyvatelé. Odtud se vydáme (pokud možno tou „nejhorší“ cestou směrem na Janinu (Ioannina)). Návštěvou se tu asi zdržovat nebudeme, uvedu tedy jen pár zajímavostí.
Historie Janiny nesahá dál než do ranně křesťanských dob, kdy zemětřesení zablokovalo přirozený odtok z okolní pláně, a vytvořilo se tak velké jezero, u kterého se začali usazovat lidé. Název pak byl odvozen od kostela sv. Jana Křtitele, který však už dávno neexistuje. Po dobytí Konstantinopole křižáky v roce 1204 a založení Epirského despotátu, město Janina vyrostlo a získalo na důležitosti – bylo to útočiště uprchlíků z „Města na Bosporu“. V 15. století se město vzdalo Osmanům a v roce 1788 si paša Ali toto město s 35000 obyvateli (v té době tedy dosti veliké) vybral jako své hlavní sídlo. Tento podivín, přezdívaný „Lev z Janiny“ byl krutý albánský muslimský tyran, který dlouho vzdoroval osmanskému sultánovi, jemuž se odmítal podřídit. Dispozice dnešní Janiny odráží Aliho pochybný odkaz. I když v jeho době vznikly nejvýznamnější pamětihodnosti města (několik mešit a respekt budící pevnost Kastro), dal velkou část města raději vypálit, než aby je nechal obsadit osmanskou armádou, kterou sem sultán vyslal v roce 1820, aby zkrotila tohoto nepoddajného vazala. Jeden z nejproslulejších hanebných činů Aliho paši se týkal Kyry Frosini, krásné řecké milenky jeho nejstaršího syna. Podle nejčastější varianty tohoto příběhu Ali dívku potrestal za to, že se bránila jeho návrhům. Spolu s jejími 17 společnicemi je dal zašít do pytlů a utopit v jezeře, což se údajně odehrálo poblíž dnešního muzea. Ještě dnes se prodávají kýčovité pohlednice s touto scénou. Jsou na ni vyobrazeni divocí barbaři a řecké omdlévající panny v jejich spárech. Další známý příběh vztahující se k osobě Aliho paši má své místo jihozápadně od Janiny u vesnice Zolongo. Na kopci nad Zolongem stojí nepříliš navštěvovaný klášter, který byl v roce 1803 svědkem dramatické události, ta se stala základem řecké vlastenecké legendy známé každému školákovi. Několik desítek suliotských žen uteklo ze zajetí Aliho paši na blízký skalní útes. Místo toho, aby se podrobily nepříteli, raději skočily z hrany útesu i se svými dětmi v náručí. Tento vzdorný skutek oslavuje skulptura Georgiose Zongolopoulose z roku 1961 v podobě několika ženských postav.
A jak skončil slavný Lev z Janiny? Tak jak vládnul. Sťatá hlava tyrana z 18. století Aliho paši, který v kraji Epirus vládl, byla poslána do Istanbulu jako trofej. Před tím ale „procestovala“ provincie, které kdysi on sám terorizoval.
Z Janiny pak vede silnice na severozápad do regionu Zagori, který se kulturně i geograficky liší od zbytku kraje Epirus. Zdejších 46 vesnic, které se souhrnně označují jako Zagorochoria, leží v oblasti ohraničené silnicí Metsovo – Ioannina – Konitsa a řekou Aoos. Největším lákadlem je dech beroucí pohled z vyhlídky Oxia do úchvatného kaňonu Vikos. Než tam dojedeme, navštívíme vesničku Kipi, která stojí nejblíže často fotografované skupině soumarských mostů z 18. a 19. století, z nichž nejznámější je trojobloukový most Plakida. Další zastávkou může být Monodendri s lákavou ochutnávkou místní kuchyně, dále pak vesnička Vitsa, odkud je nejsnažší přístup na dno údolí – Skala Vitsas. Bude-li časový prostor pro návštěvu nejodlehlejší vesničky regionu Vradeto, zajedeme i tam, samozřejmě po nejklikatější ze všech zagorských stezek zvaných kalderimi. Vradeto leží v nadmořské výšce 1340 m.n.m a má pouhých sedm stálých obyvatel. Pěšky se dá pak dojít na vyhlídku Beloi naproti vyhlídce Oxia. Osobně bych dal přednost té druhé, protože je mnohem snadněji dostupná i v motorkářském úboru. Až se dostatečně pokocháme pohledem do soutěsky Vikos, budeme pokračovat na další vyhlídku k vesnicím Papingo Megalo a Papingo Mikro. Jejich poloha na úpatí 600m vysokých skal Pyrgi (Věže), což jsou strmé předsunuté věže pohoří Gamila, nabízí nádherné výhledy na skalní stěny. Do Konitsy to pak už bude, co by kamenem dohodil. Samotné město nabízí pěkný výhled do okolní nížiny a starý most přes řeku Aoos. Zemětřesení v roce 1996 a před tím masivní ostřelování během občanské války zde však neponechaly nic dalšího k vidění. Na tomhle místě ukončíme druhou část zvanou Enduro a projedeme po úbočí hory Smolikas do nížiny, kde zvolíme nějakou rychlou variantu přesunu k poslední atrakci našeho výletu známou jako Meteora.
Geologové vznik bizarních skalních útesů vysvětlují tak, že po miliony let se hromadila masa kamení, jílu a usazenin v deltě řeky, která kdysi ústila do zdejšího obrovského jezera. Když se geologicky od sebe oddělily masy pohoří Olymp a Pindos, vytvořilo se údolí, kterým voda z jezera vytekla do Egejského moře. Tehdy se započal tento zvláštní horský masiv vlivem mnohonásobných zemětřesení, zvětrávání a dešťů dělit na jednotlivé skalní útesy – než „dospěly“ do dnešní podoby, trvalo to další sta tisíce let.
První poustevníci do této oblasti přicházeli již v 10. století, tehdy se ovšem usazovali na skalních výběžcích (schválně tam, kde foukal vítr, aby zintenzivnili svoji askezi). První organizované mnišské společenství zde vytvořil ve 14. století mnich Athanasius (později prohlášen za svatého) z poloostrova Athos, kdy v roce 1356 na nejvyšší skále kamenného lesa (534 m.n.m) vybudoval klášter, dnes zvaný Velký Meteoron (Megalon Meteoron). Název v sobě zrcadlí fakt, že klášter na vrcholu nejvyšší skály jako by se vznášel mezi nebem a zemí, a přešel pak z tohoto konkrétního kláštera na celou oblast.
Výstavba klášterů na vrcholcích skal byla samozřejmě neuvěřitelně náročná. Tam, kde existoval pěší přístup, vynášeli mniši všechen stavební materiál na zádech, tam, kde cesta neexistovala, bylo zapotřebí lanových žebříků, kladek a speciálních závěsných košů (ty jsou někde ještě dnes jediným „dopravním prostředkem“ do kláštera). Kamenná schodiště a různé přístupové cesty byly vybudovány mnohem později, často až v souvislosti s rozvojem turistického ruchu. Téměř naprostá nedostupnost zaručovala mnichům nejen kontemplativní samotu, ale také ochranu před lupiči a vojáky (zejména za doby osmanské nadvlády).
Největší rozkvět zaznamenal zdejší mnišský stát v 16. století, celkem do té doby vzniklo 24 klášterů. Kromě nich jsou po skalách rozsety různé skromnější příbytky, modlitebny, kapličky, poustevny, jeskyně... Do té doby význam klášterů coby náboženského a duchovního centra dosahoval významu klášterů na Athosu. Úpadek pak nastal během 18. století, kdy mnozí mniši i vysocí církevní hodnostáři zdejší kláštery začali opouštět a stěhovali se na poloostrov Athos.
Ze zmíněných 24 klášterů jsou některé dnes již v ruinách, jiné naopak dobře dochované, neboť prošly rekonstrukcí a různými opravami. Pro návštěvníky je otevřeno šest klášterů: Velký Meteor, Varlaam, klášter svaté Trojice, svatého Štěpána, svaté Barbory (zvaný Roussanu) a svatého Mikuláše. Většinou je možné prohlédnout si ústřední kostel kláštera, některé další místnosti spojené s provozem, někde je k nahlédnutí kuchyně, jinde hospodářské zázemí. Pozoruhodné je vnitřní vybavení jednotlivých klášterů – k vidění jsou jak předměty běžné denní potřeby, tak i neobyčejně vzácné věci (bohatý mobiliář, ikony nevyčíslitelné ceny, drahocenné rukopisy, relikvie aj.).
Od roku 1988 jsou Meteory zapsány na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO, speciální ochranu jim navíc poskytuje rozhodnutí posvátného synodu řecké církve z roku 1990 vyhlásit celou lokalitu za „svatou, neměnitelnou a nedotknutelnou“.

20.04.St. METEORA – KATERINI, 180km.
Poslední den věnujeme prohlídkám klášterů a trošku si kolem nich zajezdíme, abychom celou lokalitu poznali jak z výšky, tak i z nížiny. Až toho budeme mít dost, přesuneme se opět pod posvátnou horu Olymp, pěkně poděkujeme pohanskému božstvu za ochranu po celou dobu skvělého výletu a pak už se budeme muset věnovat přípravám na odjezd domů.

21.04.Čt. Volný den
Úmyslně tu nechávám nějaký prostor pro případná zdržení, kdyby všechno nešlo podle plánu. Kdybychom ho plnili například na 130 %, budu mít v záloze ještě kousek TET podle Albánské hranice, nebo koupání v sirných pramenech poblíž Permétu v Albánii. Večer odjezd do ČR.

22.04.Pá. Příjezd domů.

Ještě jeden pohled na bitvu u Thermopyl: byla ozbrojeným střetnutím mezi spojenými jednotkami části řeckých městských států a vojsky perského krále králů Xerxa I. Proběhla v srpnu nebo v září 480 př. n. l. A Řekové v ní podlehli perské přesile. Díky filmovému trháku 300: Bitva u Thermopyl víme, že úzká soutěska ležící nedaleko malebné řecké vísky Thermopyly, byla dějištěm slavné, byť poněkud krvavé bitvy. Jak ale tato slavná bitva probíhala ve skutečnosti? Název „Sparta“ nesou četné sportovní kluby, a není divu: jedná se o synonymum pro tvrdost, houževnatost a neochotu vzdát se třeba i tváří v tvář jasné porážce. Za neuvěřitelnou reputací antického městského státu stojí jediné – legendární bitva u Thermopyl, v níž se 300 spartských hrdinů postavilo stotisícové perské armádě. Může snad existovat názornější příklad naprosto nerovné bitvy?
Věc má ovšem háček: Téměř nic z mýtu o neohrožených Sparťanech není pravda, tedy kromě faktu, že čelili ohromné přesile. Peršané se v roce 480 př. n. l. Skutečně pokusili o invazi do Řecka a Řekové se jim postavili v úzkém průsmyku, který z jedné strany svíralo moře a z druhé vysoké skály. A opravdu šlo asi o nejvíce nerovný boj antické historie. Všechno ostatní však téměř dokonale zahalila legenda, velmi šikovně vytvořená spartskou propagandou. „Horké brány“ představovaly tradiční místo využívané k blokování armád, jež se pokoušely o invazi do řeckého vnitrozemí. Přes okolní horské masivy sice vedly úzké pastevecké stezky, nehodily se však pro přechod velkých skupin a jejich zásobování. Na jediné použitelné cestě, vinoucí se okolo pobřeží, proto existovala stará zeď postavená kmenem Fóků a omezovala průchod. A právě tu se spojenecké řecké vojsko rozhodlo obsadit a opravit. Na místo dorazily tři stovky mladých válečníků ( a devět set otroků zvaných hélóti) i s králem Leonidem, protože byli coby jeho osobní garda ihned po ruce, zatímco svolávání spartské armády z vesnic okolo města vždy zabralo celé týdny. V průsmyku už ovšem čekalo šest tisíc jiných Řeků, kteří se činili s přípravami, především se zužováním asi sto metrů širokého průchodu. Jenže Peršané se objevili dřív, než se podařilo opevnění dostatečně vylepšit, a řecké velení zvažovalo ústup. Nebyli to však Sparťané, kdo chtěl do boje – obranu hlasitě prosazovali právě Fókové a spartští muži se nakonec přidali. Peršané zaútočili, ale čekala je hradba bronzových štítů, přileb a kopí. Jakkoliv početnou převahu měli, v úzkém průsmyku jim nebyla nic platná. Perské síly byly pouze lehce oděné, s krátkými kopími a proutěnými štíty, uvyklé na rychlé manévrování. Tady se musely přetlačovat s urputnou, těžce obrněnou formací zvanou „falanx“, typickou pro řecký boj. V otevřeném poli byla falanga zranitelná obchvaty kavalerie nebo lehkou pěchotou s vrhacími oštěpy. V čelním kontaktu ovšem zůstávala pro Peršany neproniknutelná. Všechny jejich pokusy končily krvavou lázní, zatímco řecké síly po každém útoku rotovaly a nápor nepřítele vykrývaly rovným dílem. Peršanům se však nakonec podařilo objevit kozí stezku, po níž pronikli Řekům do zad přes horský masiv. V bezvýchodné situaci se domácí“ rozhodli vyklidit pole a Leonidas hodlal podle všeho krýt jejich ústup setrváním s vlastní gardou na místě. Sparťané však v hrdinském aktu nezůstali sami: Připojilo se i sedm set Thespijců a čtyři stovky Thébanů. Zatímco ovšem pro Spartu znamenala ztráta tří set válečníků úbytek čtyři procenta její vojenské síly, Thespijci přišli o celou generaci mladých mužů.
Hrdinná porážka se stala předmětem velkolepých vyprávění – jenže spartští pěvci nějak opomínali zmiňovat své bratry z jiných měst. Vzpomínkám na bitvu zasvětili Sparťané řadu veřejných oslav a přicházeli s nimi, kdykoliv někdo pochyboval o jejich obětavosti. Postupem času se na jiné obránce téměř zapomnělo a spartská verze události přešla i do psané historie, jak ji psal Herodotos o dvě generace později.
Mýtus o buldočí zarputilosti hrál Spartě do karet, protože řada protivníků se raději poklonila jejím výhrůžkám, než by se stavěli na odpor. Pověst neporazitelných vojáků měla jistý základ: Sparťané vyhrávali války díky dobré morálce, organizaci a dostatku času na trénink – pracovali za ně totiž výhradně otroci. Mohli tak cvičit manévrování v jinak neohrabané falanze a po 150 let neztratili jedinou velkou bitvu. Nebyli však žádnými nadlidskými válečníky: Za nejlepší individuální bojovníky považovali Řekové muže z Argosu, zatímco Sparta prý oplývala výjimečně krásnými ženami. Sparťané se nikdy nechlubili řadou menších potyček, v nichž drtivě prohráli, ani okamžiky, kdy se jednoduše vzdali – jako během invaze na ostrově Sfakteria, kde čtyři sta jejich mužů tváří v tvář porážce raději složilo zbraně. Spartští pěvci ovšem odvedli skvělou práci a mýtus o neporazitelnosti přežil dodnes.

Pro úplnost informací musím ještě přidat pravidla TET Greece stažená z netu. Překlad vynechám, myslím, že je to napsáno naprosto srozumitelně.
Use only vehicular rights of way and respect signs.
Motorcycles and riders must be road-legal, licensed and insured.
Keep to the defined way across farmland as wheels can damage crops and grass-they are someone´s livelihood.
Give way to walkers, horses and cyclists by stopping and switching off engines as necessary on narow trails and slowing down, giving a wide berth and avoiding sending gravel and dust flying on wider ones.
Leave gates as you found them so as to safeguard stock.
Travel at a safe speed taking regard of condition and visibility – the TET is not and should never be regarded as a racetrack.
Ride quietly and use the throttle with discretion as noise does offend.
Do not travel in large groups – six or less is the ideal.
Respect the countryside and those who live, work and play in it.
Remember that trails can be fragile and susceptible to erosion especially when wet. Please consider a detour.
Acknowledge the presence of other trail users with a friendly wave and a smile – it does´t cost anything!
Ride within your and your bike´s capabilities.
Contribute to the viability of rural communities by spending your money with local businesses.

We believe that if we measure our actions and Trans Euro Trail® use against the following 3 criteria, then we can all help to change people’s perceptions of trail riders for the better:
Respect for the trails.
Respect for the communities we travel through.
Respect for the environment.

1. WHAT NOT TO MISS
You'll discover many remote villages especially up in the mountains. Don't miss the chance to sip a coffee in their scenic squares and ponder for a moment that you travelled back in time.
Taste the local cuisine and experience the differences between seaside where fish is the king and the mountains where meat reigns.
Drink ouzo and Tsipouro
Enjoy an iced coffee
Try and avoid big cities and enjoy the countryside.
2. ROUTE OVERVIEW
The route will take you from the majestic mountain range of the Pindos (it's called the Spine of Greece) to the more gentle but still beautiful mountains of the Peloponnes. You'll head up to Athens and from there you'll ride to Olympos, the Mountain of Gods and on to the northern part where again you can lose yourself in the forests of the Rhodope mountains. You'll ride through mountains, passes, forests and you'll find some amazing beaches where you can relax if it's summer. There is a huge variety of terrain from soft soil to very rocky places that will challenge your riding but you will be rewarded by reaching some amazing spots.

That´s All.

Přeji nám i všem ostatním, kteří se třeba také vydají po stopách tohoto itineráře spoustu krásných zážitků, milých setkání, radost z jízdy a šťastný návrat domů.

S přáním všeho dobrého
Honza

Nezbývá mi, než ten historicko-bájný exkurs rychle přebít nějakou krávou velkou německou, do potoka padenou.

Zbyna72> koukám že si s tím dál kámoš fakt práci. Klobouk dolů. Asi nemáš gpx trasu nebo k nahlédnutí ten obrázek v lepší kvalitě. Není tady moc čitelný. Zkusím to porovnat s trasou TET a zkounu některá jeho místa podle popisu.

T4C0> trasu bohužel nemám. Kamarád jezdí podle mapy, navigaci nepoužívá, takže v tom ti nepomůžu. Je to ještě stará škola

T4C0> Loni jse jel ACT Greece na R1200gs Tractionator rall Z. Skvělý trip. Pod Olympem na jih po TETu take na pohodu a od kaňonu Vikos do Soluně po TETu take paráda.

nippon72 píše: Choď do mesta Katerini, tam zadaj do navigácie Mount Olymp a budeš maximálne spokojný. Pod Olympom zastav a vydychaj sa, lebo to, čo ťa čaká nebudeš chápať. Fagaraš sa môže schovať! Len bacha na kravské a konské výkaly na ceste. Žijú tam volne. Hore síce nič nieje, iba malé parkovisko a vojenská základňa, ale je tam krásny výhľad. Pre mňa to je najkrajšia cesta akú som doteraz zažil!!!

Cesta je to pěkná. Pozor si musí dát člověk jen na pastevecké psi.......občas tě chtějí honit, a moc nezlobit na vršku. Oni na té základně mají takový rozhled, že o nás věděli už s půlhodinovým předstihem Jeli jsme jeden stroj plně naložen.......nahoře to vypadá, jako nějaké sanatorium, nebo turistická vesnička, ale vojáčci se zbraní tě vyvedou z omylu. Ani jsem je nevyfotil, protože když jsem vytáhl z tankvaku foťák, dostal jsem jasné upozornění, že tam asi fotit nebudu
A na druhé straně kopce, když jsme sjížděli někam k Platamonu, tak je kousek cesty, kde teče voda do kopce. Nebo to alespoň tak vypadá, tak to zkuste najít - já už si to nepamatuji. Je to v klesání a ten úsek je poměrně krátký a pouze mezi pravou a levou zatáčkou při cestě dolů.