Zdenalbenal píše: ..Kdybysme chtěli kolo vyvážit dynamicky (třebas před startem v Boneville), tak ho roztočíme...a budeme se snažit "osmicu" vyrovnat.

Dawe02 píše: ..... Postup je snadny, urcite se to da nekde vygooglit.

Základní částí vah naznačených na obrázku 15 jsou dva stojany 1 zakončené kalenými lůžky, do nichž se vkládá břit vahadla 2. S vahadlem je pevně spojeno pravítko 3 s ukazatelem 4. Po pravítku se pohybují závaží 5 a 6. Z vnitřní strany je s vahami spojena podložka klínového tvaru, do níž se vkládá trn vyvažované součásti.
Konstrukce je provedena tak, aby těžiště celku (tj. vahadla spolu s rotorem) bylo níže než střed kývání. Tímto zajistíme podmínku pro stabilní rovnováhu. Poloha těžiště celého systému se mění posunem závaží 7, přičemž jeho zdvižením zvyšujeme celkovou citlivost vah.
Při vlastním vyvažování se řídíme tímto postupem: Nejprve se při nulové poloze závaží 6 vyváží samotné vahadlo 2 závažím 5. Tím stroj připravíme k vyvažování. Po vložení součástí do lůžek se vahadlo odkloní vlivem momentu vyvolaného nevyvážeností a ukazatel 4 ukáže určitou výchylku. Vyvažovaný kotouč se pootáčí do té doby, než ukazatel zaujme nulovou polohu. Tehdy bude moment od nevyváženosti
vzhledem k ose procházející závěsem nulový a těžiště součásti bude ležet ve svislé rovině procházející středem tělesa. Tuto svislou rovinu na kotouči označíme ryskou a poté kotouč otočíme o 90°. Tím pádem bude nevyváženost působit na největším rameni, což se opět projeví skloněním vahadla. Nyní získáme rovnováhu přesouváním závaží 6 po stupnici (jednotky gcm), takže můžeme rovnou odečíst velikost potřebného přídavného závaží, které následně vložíme do označené svislé roviny proti těžišti.

Druhé konstrukční provedení, které je podobné předchozímu, můžeme vidět na obrázku 16. Na jedné straně vahadla 1 je umístěna vyvažovaná součást. Čepy trnu musí být v ložiskách dostatečně staženy, abychom zabránili volnému protáčení. Na druhé straně vahadla je zavěšeno závaží 2, které slouží k hrubému vyrovnání váhy celého systému. Rovnovážná poloha se určí číselníkovým úchylkoměrem 3. Za předpokladu, že těleso bude nevyváženo určitým nevývažkem Dn, pak tento nevývažek vyvolá statický moment vzhledem k ose závěsu o velikosti M= Dnp. Tento moment závisí na poloze nevývažku Dn, tedy na natočení vyvažované součásti. Minimálního momentu dosáhneme tehdy, jestliže nevývažek umístíme co nejblíže k ose závěsu. Tuto polohu najdeme tak, že tělesem otáčíme do té doby, než závaží 5 zaujme nejkrajnější polohu vpravo. Vodorovná poloha, procházející středem kotouče, se označí ryskou a v této rovině provádíme korekci při vyvažování. Velikost vývažku se zjistí otočením tělesa o 180°, aby byl vliv nevývažku maximální, a eliminací nevyváženosti přesunutím závaží 4, dokud nenastane rovnováha. Stupnice je opět v jednotkách gcm.

V technické praxi se ukázalo často výhodnějším zařízení (hlavně při sériovém vyvažování), do kterého můžeme součást uložit horizontálně, tzn. aby byla osa rotace svislá. Potom je možno použít doplňujících zařízení (např. vrtačky), která umožní okamžité odstranění nevyvážené hmoty. Na obrázku 17 můžeme vidět schéma takového přístroje, kde je na rámu 1 zavěšeno kyvadlo 2 se třemi posuvnými závažími 3, 4, 5.
Závaží 3 slouží k nastavení samotného vahadla do rovnoběžné polohy, závažím 4 se mění citlivost zařízení a konečně závažím 5 se určuje nevyváženost tělesa opět v jednotkách gcm. Středící vložka 6 slouží k tomu, aby osa rotace tělesa splynula se svislou osou kývavého systému zařízení.
Vlastní postup vyvažování je opět podobný jako u předešlých zařízení. Na kyvadle, které je předem vyvážené závažím 3, otáčíme rotorem tak dlouho, dokud výchylka vahadla nevzroste na maximální hodnotu. Závažím 5 se vyrovná nevyváženost a na stupnici se odečte potřebný vývažek v gcm. K urychlení práce (hlavně u sériové výroby) se neposuzuje nevyváženost podle posuvu závaží 5, nýbrž podle sklonu vahadla pomocí úchylkoměru 7. Pokud je stupnice indikátoru cejchována v jednotkách gcm, je možno ihned odečíst potřebnou velikost nevývažku.

Tohoto způsobu se využívá u předmětů, které kvůli jejich velikosti nelze umístit na obvyklé vyvažovací přípravky. Jako příklad uvedeme vyvažování oběžného kola Kaplanovy turbíny (obrázek 9), jehož hmotnost činí přibližně 40 t. Součást je pevně spojena s čočkou 1 kulovitého tvaru a je umístěna na kalené desce 2, která má zaručeně rovný povrch a je ustavena přesně vodorovně. Poloměr čočky R musí být větší než vzdálenost těžiště T od obvodu, jinak je součást v nestabilní poloze a hrozí překlopení. Těmito podmínkami je umožněn kývavý pohyb.
Chceme-li staticky vyvážit oběžné kolo, musí těžiště T ležet na ose rotace. V opačném případě dojde k vychýlení tělesa z rovnovážné polohy a dojde k ustálení v poloze nakloněné. Číselníkovým úchylkoměrem 3 se zjistí maximální vzdálenost desky 2 od spodního okraje kola a určí se tak „lehké místo“ rotoru. Vlastní vyvažování spočívá v tom, že se na „lehké místo“ oběžného kola přidává závaží do té doby, než roviny, jejichž vzdálenost se neustále kontroluje číselníkovým úchylkoměrem, jsou rovnoběžné.
Přesnost vyvažování touto metodou je malá, díky relativně velkým třecím odporům. Přesto však je dostačující, poněvadž jde vesměs o rotory s malými provozními
otáčkami, u kterých silové zatížení vodících ložisek od případné zbytkové nevyváženosti bude vždy menší než od zatížení vznikajícího vlastním provozem.

Zdenalbenal píše: No právě že to závaží bys musel dat mimo osu (na ráfek), páč za špice to dynamicky nevyvážíš (teda jako možná jo, páč špice nejsů v rovině, ale cik cak)...

Zdenalbenal píše: ...Kdybysme chtěli kolo vyvážit dynamicky (třebas před startem v Boneville), tak ho roztočíme...a budeme se snažit "osmicu" vyrovnat.