globalmoto_duben_nolan





Téma: Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru
 
24.1.2020 v 14:52
Je zima, jsem nachcípanej a nudím se, tak jsem se rozhodl napsat sem něco o mý loňský motodovolený. Nečekejte velkej cestopis, jeli jsme si to užívat a ne tvořit dokument, takže spíš pár věcí na který si pamatuju (používám i vnější paměť ), pár fotek z mobilu, budu to sem psát postupně a nevím jak moc budu línej a jak dlouho to bude trvat. Začátek určitě ještě dnes, případné dotazy rád zodpovím.
Čau, Tom
Předchozí
1 2
Následující

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

24.1.2020 v 17:34 | Nahoru | #1
Ahoj, tak to jsem zvědav, do toho!

1 reakcí na tento příspěvek Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

24.1.2020 v 19:31 | Nahoru | #2
Mam zavadu na PC a na telefonu to datlovat nebudu, talze snad v nedeli, pokud to kamos opravi.
Cau, Tom

(reakce na) Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

25.1.2020 v 05:42 | Nahoru | #3
TomElefant750>... tomuhle se normálně říká klamava reklama!

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

25.1.2020 v 13:21 | Nahoru | #4
Jak to celé začlo, přípravy a cesta:
Už před pár lety jsem zjistil že na motorce mě nejvíc baví cestování pokud možno po horách a mimo asfalt. Nějakou dobu na větší cesty nebyly peníze, tak se jezdilo něco po ČR, sem tam nějaký nakouknutí do Polska, pak kousek Ukrajiny, Rumunska a nakonec Bosna. Mezitím jsem jezdil po motocestovatelskejch srazech a tam jsem zjistil že se potřebuju nutně podívat na motorce do Jižní Ameriky - jsou tam dost vysoký hory, je to relativně civilizovanej kontinent (=dá se tam slušně najíst a dát si točený pivo), není tam přelidněno a je tam poměrně levno.
No a někdy na podzim 2018 se mi ozval kamarád Honza s tím že objevil slušnou motopůjčovnu spojenou s cestovkou v Ekvádoru, že si prošel nějaký reference a že by se tam asi vypravil. Po nějakým hrubým prověření časový a finanční náročnosti jsem mu odepsal že pokud mě vezme tak se rád přidám. Honza je totiž člověk kterej má dost nacestováno na motorce i bez ní, spolu jsme už taky něco najezdili a tak jsem měl celkem jistotu že se třetí den nerozhádáme a že máme podobnou představu o tom co a jak a zaroveň umí tyhle vejlety připravovat a já to budu mít skoro jak s cestovkou . Takže někdy koncem řijna padlo rozhodnutí, nikdo další už se nepřidal, a tak Honza začal shánět letenky, plánovat trasu a objednávat motorky, no a já ho začal otravovat otázkama co si mám vzít sebou, jak se zařizujou papíry a kdy už tam budem .
Dohodli jsme se že si půjčíme ty nejlevnější použitelný motorky, Hondu XRE300, i tak je to 80USD za den, mají tam i velký motorky ale tam je to půjčovný i násobně vyšší, na pár dní by to bylo asi jedno ale my chceme jezdit 15 dní. Je tam i možnost půjčení výbavy, ale dohodnem se že si vezmem vlastní, takže místo v zavazadle do letadla je tím omezený, neberem proto spaní a vaření a budem spát po hostelech, fungujou tak různý bookingy a ceny se pohybujou na přijatelný úrovni, os 6 do 20 USD za člověkonoc. Odlet se povede sehnat na začátek února, Ekvádor je jak již název napovídá na rovníku a tak se tam během roku moc nemění a my tak využijem období kdy je u nás zima a někdy i ten bílej hnus. Víme že nás tam bude čekat dost deště a tak dokupuju nepromokavou výbavu, hodila se a poslužila.
Domluvit si v práci víc než tři týdny dovolený v kuse nebylo snadný, ale asi jsem dal kapku najevo že prostě jedu i za cenu případný výpovědi, tak to klaplo, samozřejmě mě tejden před odletem chytne nějaký nachlazení či co, v práci nechci prudit tak to nějak přecházím a jsem po zásluze odměněn, praštím sebou na zledovatělý cestě a narazím si záda tak že se sotva hejbu, takže ještě do lékárny dokoupit různejm paralenům a kapkám na kašel a rýmu ještě něco proti bolesti, jsem sice zralej spíš na špitál než na cestu přes půl světa, ale přece to nevzdám . Nějak se dobalím a ve středu 6. února sedám do auta a vyrážím do Prahy, Honza tam bydlí a letí nám to brzo ráno, tak u něj přespávám a někdy před pátou ráno nás taxík veze na letiště.
Cesta je naplánovaná s dvěma přestupy, Praha - Amstrdam - Atlanta - Quito, celý s Deltou ale na první úsek nás veze nějakej malej Airbus od Travel servisu, létající dobytčák, kdo mě zná tak ví že nejsem zrovna skladnej, no nějak tu hodinu a půl přežiju, pak to bude lepší. Jinak pro mně je tahle cesta ve znamení mnoha poprve - poprve mimo Evropu, poprve přes rovník, poprve u Pacifiku, poprve v nadmořský vejšce přes 4km, no s tím že mi je furt na chcípnutí to bude zajímavý .
V Amstru je přestup celkem rychlej, dál letíme už něčím větším s Deltou, tak se tam celkem vejdu, dávaj nám najíst i napít, i nějakýho toho panáka, tak se cestuje hned líp. V Atlantě přeřizujem hodinky, rázem jsou teprv dvě odpoledne, máme pár hodin čas tak chvíli couráme po letišti, ale je to ůnavný tak pak někde podřimujem a začínáme vnímat že už se kolem nás mluví víc španělsky než anglicky, bude to zajímavý, dohromady umíme španělsky tak neco přes deset slov. Odlétáme už za soumraku, směřujem přes Floridu a Ostrov svobody (=Kuba za socíku) do Quita, tak přistáváme někdy před půlnocí, máme tam zajištěný ubytku v hostelu na první tři dny, začíná pátek a motorky máme domluvený až od pondělí, chcem se trochu aklimatizovat, už Quito leží lehce pod 3000m nad mořem a pojedem i o dost výš, mám z toho kapku strach, zatím jsem byl párkrát v zimě v Alpách na lyžích, ale to do těch 3 kiláků člověk vyjede lanovkou a za deset minut je o půl kiláku níž, tady budem ve vejškách trávit celý dny. No co mně nazabije to mně snad posílí . Z letiště je to ještě skoro nhodina k ubytku, naštěstí nám i po půlnoci otevřou a přes jazykovou bariéru se ubytujem a upadáme do bezvědomí.
Ujeto na moto 0km, letadlem vzdušnou čarou 11600km, v reálu víc
Pokračování příště
Čau, Tom

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

25.1.2020 v 13:53 | Nahoru | #5
Pekny těším se na pokracovani

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

25.1.2020 v 15:45 | Nahoru | #6
...pokračování
Den 1. - 3. , pátek 8.2 . - neděle 10.2., Quito - ještě bez motorek
Budu se snažit moc se nerozepisovat, kdyžtak přeskakujte Abych vysvětlil název tématu - Lenin Moreno je současnej president Ekvádoru, Ekvádor je presidentská republika, víc si asi najděte na Wiki nebo jinde, pro nás je zajímavý hlavně to že od jistý doby je oficiální měnou v Ekvádoru amarickej dolar, takže se nemusí vyměňovat na žádný podivný měny, platěj klasický papíkový baky a mince jak americký tak místní centavos. No a Ekvádor je dost hornatá země, většinu času se budem pohybovat od 2 do 4 km nadmořský výšky, níž jen v Amazonii a cestou k moři, místy budem i o kus vejš. Země je v podstatě rozdělená na tři pásma - hory (tam budem většinu času), Amazonie a pobřeží, každá část má kapku jiný počasí a podnebí, společný mají je to že alespoň ve dvou z nich je obdobídešťů ať tak přijedete kdy chcete.
Ráno po probuzení jdeme koupit místní SIMky a něco k snídani, celkem se daří, snídáme na střeše hostelu kde je kuchyňka a posezení s parádním výhledem.

Pak vyrážíme najít pujčovnu a okouknout motorky, je to nějaký dva-tři kiláky tak pěšky, občas docela funím, nachlazení na nějakejch 2800m nad mořem chození moc nesvědčí. V půjčovně nám nabídnou pivko, řeknou nám že jednu Hondu maj v servisu a jestli nevadí když nám místo ní půjčej DR650, je to za stejnou cenu tak neodmítnem, možná jen když mě viděli tak se lekli že jim tu Hondičku rozsednu . DR je skoro nový - najeto 2500, velká nádrž Acerbis, jsem spokojenej.

Odkaz na půjčovnu
Pak klasická turistika, taxíkem na rovník kde je místní turistická atrakce se vstupným, stánkama, památníkam... - ale když už tam člověk je, tak proč se nepodívat.
Dáváme tam i oběd a pivko, celkem dobrý a ne drahý.

Zpátky jedem místní dopravou, systém jsme sice přesně nepochopili ale asi s dvěma přestupy se dostanem na hostel, netvrdím že nejkratší cestou , zato to stojí celý asi dva dolary za oba, taxík byl za 12.
Druhej den opět turistika, napřed pěšky, pak vyhlídkovým busem, památky pěkný ale já na to moc nejsem.
.
Nejlepším zážitkem celýho dne byla hospoda patřící k minipivovaru s šesti druhy točenýho, ochutnali jsme vše, asi dva druhy i docela pitný, na konci trochu trabl s placením, spočítali nám to blbě a Honza nto zaplatil kartou, pak reklamace, chtěli to stornovat a nějak jim to nešlo, tak nám asi 8 dolarů vrátili hotově a za pár dní se zjistilo že to storno prošlo, takže ve finále jsme si dali asi 8 piv a dostali za to 8 dolarů, slušný .

Poslední den v Quitu je věnován vejletu na blízkou horu Cruzloma (3945m n m), je to trochu jako Ještěd nad Libercem, jen skoro o 3 kiláky vejš . Lanovka tam naštěstí vede, takže taxíkem pod kopec, lanovkou nahoru a tam chvíli couráme v rámci aklimatizace, ko kopce funím ještě víc než obvykle, ale povede se poprve pokořit vejšku 4km, za pár dní už si toho člověk ani nevšímá

Dolů jde Honza pěšky, vedou tam i docela pěkný sjezdy pro MTB, já se v klidu svezu lanovkou a počkám dole v bufetu . Ještě drobný pocourání po starým městě, drobnej nákup a na hostel, začít balit, třídit věci (něco necháme v půjčovně) a chystat se na cestu. Další díl už konečně bude i o ježdění na moto.
Čau, Tom
pokračování příště...

Naposledy editováno 25.01.2020 15:49:21

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

25.1.2020 v 16:09 | Nahoru | #7
Brý, brý...keep goin'

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

25.1.2020 v 20:02 | Nahoru | #8
Začíná to dobře... bylo by pro mě uzitecny, kdyby jsi srovnal to DR650Se s transalpem, až zas budeš mít někdy psavou

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

25.1.2020 v 20:30 | Nahoru | #9
Ty nás ale napínáš!

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

26.1.2020 v 06:29 | Nahoru | #10

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

26.1.2020 v 12:32 | Nahoru | #11
...pokračování
den 4., pondělí 11.2., Quito - Otavalo, 165km
Ráno po důkladné snídani z vlastních zásob opuštíme již v motorkářském hostel a razíme taxíkem pro motorky, půjčovna je asi 3 kiláky daleko v moderní čtvrti Mariscal. Předávání chvíli trvá, papíry, doplatek, montujem držáky pro vlastní navigace (já odolnej telefon + mapy.cz, Honza nějakej Garmin a jejich mapy), zjišťujem kapku problém, měli jsme slíbený 12V zásuvky, na Honzový motorce chybí a na mý buď nefunguje nebo mi nejde USB adapter, půjčovna sice nabízí řešení, ale vypadá to nadlouho, tak vyrazíme s tím že si poradíme. K motorkám nám půjčujou nepromokavý boční brašny, tam balíme nářadí, díly a zásoby jídla a pití, každej máme svůj nepromokavej val s osobníma věcma na nosič, není to nijak moc naložený.

Z půjčovny nás asi 20 kiláků přes Quito vyvádí šéf/majitel na vlastmí motorce, dotáhne nás za město, natankuje nám do plna (motorky budem vracet taky s plnou) a loučíme se. Vyrážíme napřed po asfaltu, pomalu získáváme cit pro místní dopravu a styl jízdy, místní jezděj a hlavně parkujou dost příšerně, ale poradíme si.
Po nějakejch 80km sjíždíme na první mimosilniční část trasy, cesty vypadají dost neježděně, ale baví nás to, jsou i docela výhledy, jen před jedním výjezdíkem je přes cestu drát, sundáme ho a projedem, ale cesta je nakonec slepá a musíme zpět na silnici, vůbec navadí, čas máme dobrej a cesta je cíl .

Na silnici chvíli dumáme nad navigací kudy dál, vypadá to že off cesta nahoru povede z městečka Tabacundo, tak tam po silnici dojedem a opravdu to vypadá že to půjde, cesta je šírší a ježděnější.

Po pár kilákách začne cesta stoupat, ve stoupání už je kapku vymletá od vody a dělá se roleta, ale žádný drama, vyjíždíme skoro do 4 kilometrů, pak sjedem dolů k laguně Caricocha, bohužel jsme v mracích a jen občas se roztrhnou a objeví se částečnej výhled, jinak v sezoně tam asi funguje kemp a nějaká hospůdka, v zimě je to ale opuštěný.

Vyjedem asi sto vejškovejch zpět nahoru a objíždíme lagunu z levé strany, cesta občas kapku bahnitá, nic s ším si neporadíme ale gumy máme spíš na sucho, Honza zjišťuje že má asi 3 milimetry, večer to budem řešit s půjčovnou, ještě nás čaká víc jak 3000km.

Jinak tyhle laguny jsou jednou z atrakcí Ekvádoru, jsou to v podstatě zaplavený krátery vyhaslejch vulkánů, většinou ve výšce kolem 4000 metrů, ještě nás nějaký čekají. Na konci laguny začíná cesta dlážděná drobnejma šutrama a nekonečnou serií serpentin sjíždíme do Otavala, kde máme objednaný spaní. Ještě musíme přejet na jinou adresu než má náš objednanej hostel, asi to má stejnýho majitele a v tom druhým je lepší parkování pro motorky v zahradě za plotem. Honza jde montovat zásuvku kterou si pro jistotu i s kabeláží a pojistkou dovezl z domova, já jdu okouknout okolí a něco nakoupit, moc jsme přes den nejedli. Po montáži a sprše vyrazíme do městečka který je proslavený indiánskejma trhama, je už ale pozdě a maj většinou sbaleno. No nic deku z lamy nebo pončo asi oželím , hledáme spíš místo kde se najíst a poprve narážíme na problém, v Ekvádoru je se soumrakem (lehce po šestý) zvykem pozavírat a zapadnout domů, noční život tam moc nejede. Ale nakonec najdem rybí hospodu a asi za 12USD pro dva lidi se parádně nadlábnem.

Pak už se vracíme na hostel, Honza kontaktuje půjčovnu kvůli gumě, slíběj mu novou ve spřáteleným motoservisu v quitu, tak drobně přeplánujem trasu na druhej den, dáme ještě nějaký pivko a jdem chrnět.
Čau, Tom
pokračování příště...

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

27.1.2020 v 15:57 | Nahoru | #12
...pokračování
den 5., úterý 12.2., Otavalo - El Quinche, najeto 260km
Ráno po snídani vyrážíme do krásného počasí. Snažíme se vyjíždět brzo, Ekvádor má díky poloze na rovníku prakticky stejně dlouhou noc i den a během roku se to nemění, takže víceméně od šesti ráno je vidět, v šest večer se stmívá, tomu se musíme přizpůsobit, nerad bych jezdil potmě. Začátek je po asfaltu, vede nás to k další laguně - Cuicocha, s ostrůvky uporostřed.

Pak začíná krásná zatáčkovitá asfaltka nahoru a dolů, s minimálním provozem, občas je zůžená nějakým tím sesuvem nebo naplaveninou, ale žádný drama. Po asi 80km asfaltu odbočujem, napřed nás čeká dlouhý sjezd do údolí po pěkný šotolince, počasí pořád krásný ale cesta už je občas mokrá, občas vidíme nějaký ten vodopád, v Ekvádoru žádná vzácnost.

Po projetí vesničky se cesta začne zužovat, nacházíme v navigaci možnost zkratky, tak to jedem vyzkoušet, cesta bohužel končí nad banánovníkovou plantáží a dolů k řece kam potřebujem vede jen úzká pěšinka, u nás by to člověk možná zkusil nebo šel aspoň projít pěšky jestli je to sjízdný, ale tady není čas na hrdinství.

Musíme se otočit, vyjet na hřeben, což ja na našich univerzálních gumách na mírně rozbahněné úzké cestě trochu boj, ale vítězíme, dolů vedou bahnité serpentiny, za řekou opět nahoru ale cesta se začíná zlepšovat, až vyjedem v další trošku větší vesnici a dáváme kapku oddech. Místní občas procházejí ale nikdo po nás nic nechce.

Ve vesnici máme odbočit ale cesta buď neexistuje nebo ji nenacházíme, nevadí, najdem jinou trasu, poměrně ježděnou trasou která přechází v luxusní asfalt - ne však nadlouho, cesta je dál sice široká a asi i dost ježděná, ale blátivá, spousta louží neznámý hloubky a je vidět že se k dešti spíš přibližujem. Po chvíli odbočujem po méně ježděné šotolině, občas projedem vesničku kde je cesta většinou dlážděná šestiúhelníkovou betonovou dlažbou, ale za vesnicí zas bahno a louže. Projíždíme několik údolí, takže je to pořád nahoru a dolů, ale pohybujem se poměrně nízko, mezi 1000 a 1600 nad mořem.

V městčku Nanegalito dojíždíme déšť a jdeme do nepromoků, není to ale nic velkýho a do hodiny déšť přestává. Pokračujem už po asfaltu, napřed do údolí a pak zas podél další řeky až do Quita do servisu. Servis je bohužel v centru takže nás čeká skoro hodina městem, na místě ještě chvíle dohadování, nikdo o nás neví, ale pár telefonů to napraví a Honza si vybírá zbrusu novou Mitas E07, naše značka dorazila i do Ekvádoru . Okukujem i jetý motorky v bazaru, žádná láce, něco jako u nás těsně po 89´.

Než přezujou motorku dáme lehkej pozdní oběd a hledáme ubytko, najdem něco poměrně levnýho kus od Quita, bohužel poprve (a naštěstí naposled) jen s manželskou postelí, Honza je fajn kumpán ale tulit se úplně nechci , nějak to pořešíme. Cesta už je po asfaltu, ve velkém provozu a dost nudná, ubytování je nakonec těsně za městečkem, maličko kýčovitý, ale na to přespání je to fuk, zas cena 11USD za oba včetně uvítacího piva je super. Manželskou postel nakonec řeším naházením dek a přehozů vedle postele a spím na zemi, pro dva dospělý dobře vykrmený heterosexuálníevropany byla postel příliž úzká .

Po vyřešení ubytka jedem na moto do městečka, město celkem pěkné a rušné, ale jelikož už je po šestý tak maj místňáci asi večerku a všude se zavírá.

Nakonec ulovíme večeři v nějakým rychlým občerstvení a nákup v krámku, takže spokojenost, vracíme se, parkujem moto u bazénu a odcházíme do našeho apartmá nabíjet elektroniku a plánovat další den.
Čau, Tom
pokračování příště...

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

2.2.2020 v 18:45 | Nahoru | #13
Je to dobrý, čekáme na pokračování

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

3.2.2020 v 19:28 | Nahoru | #14
...pokračování
Den 6., středa 13.2., El Quinche - Lumbaqui, 260km
Vyrážíme kolem osmý ráno, víceméně hned za městečkem mimo asfalt a na začátku je krásný počasí, stoupáme na náhorní planinu do výšky kolem 3500metrů.

Po chvíli nás mírně stoupající cesta vede do mraků a do mrholení, jdeme do nepromoků a jedeme poměrně pomalu a skoro poslepu, až se dostanem do našeho prvního cíle, indiánský vesnice Oyacachi, kde potřebujem sehnat permit pro průjezd přes národní park kterej je zároveň indiánským územím a u vjezdu kontroluje armáda/policie. Vesnice je dost prázdná, je mimo sezonu, tak docela dlouho bloudíme až najdem infocentrum, indiánka volá posilu která umí pár slov anglicky, tak se nějak domlouváme jak a co. Permit dostanem pokud nějak přispějem místmí komunitě, nabízejí nám návšštěvu místního akvaparku, to nás v dešti a deseti stupních neláká, nakonec nám další indiánka otevře jednu boudu a uvaří nám oběd, chce pak asi 7 USD za oba, když dostane deset tak se skoro klaní. Pak nám už v infocentru za další 4 dolary napíšou na kus papíru něco ve smyslu "Tito gringos přispěli naší komunitě a tak jim povolujem projet přes naše posvátné území" .

Vyrážíme pár kiláků zpět, mraky už se občas protrhnou, tak dojedem k místu kde je bouda hlídačů vjezdu do parku Cayambe - Coca, ani se jim v dešti nechce ven tak po letmý kontrole permitu jen mávnou rukou ať objedem závoru a jedem. Cesta pokračuje stále po mokré šotolině, mírně se houpem náhorní planinou ve výšce lehce pod 4km, občas jsou kolem cesty k vidění jezera, viditelnost není úžasná ale sem tam se to roztrhá a je vidět krása krajiny. Po asi 40 km dojíždíme na asfalt do lázeňského městečka s horkými prameny. Původně jsme tam chtěli přespat ale je celkem brzo a vypadá to tam dost nafoukamě, tak pokračujem a uděláme si náskok.

Cesta dál už pokračuje po asfaltu, sjíždíme z hor na začátek Amazonie. Počasí se zlepšuje, teplota stoupá tak odkládáme vrstvy hadrů, ale občas je i kolem silnice krásná krajina, řeky, vodopády, kopce. U větších vodopádů stavíme a jdem se asi kilák pěšky podívat, skoro žádný lidi a pěkná podívaná.

Cesta dál je sice po asfaltu ale stejně se i na docela hlavní silnici objevujou i rozbitý úseky po šotolině a šutrech, asi jim silnici strhnul sesuv nebo voda a opravujou to jen provizorně, což nám nevadí a slouží nám to k pohodovému předjíždění autobusů a kamionů. Nakonec dojíždíme do městečka Lumbaqui roztaženém kolem hlavní silnice, nacházíme trochu lepší hostel , kvůli rostoucím teplotám už s klimatizací, je to za 17 dolarů na osobu.

Sníme něco ze zásob a vyrazíme projít městečko a dát si pivko, jelikož už se setmělo tak je tam už dost mrtvo, nakonec něco najdem, chvíli kecáme s místňákem kterej umí anglicky a dělá guida pro splouvání řeky, nakonec se tam domluvíme na snídani pro další ráno a jdema plánovat další trasu a spát.
Čau, Tom
pokračování příště...

Naposledy editováno 04.02.2020 17:20:52

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

3.2.2020 v 21:08 | Nahoru | #15
Tak si přečtu jak to viděli účastnící zájezdu ...zatím dobrý za pitomce tam nejsem

Oyacachi bylo fakt pěkné a ta cesta NP taky, ale na webu se o tom informace hledala dost blbě, poradili a potvrdili to až v půjčovně, že nám náčelník za příspěvek permit vyplní

A vodopád je pořdá pekný, ale dneska už není co býval - hodně vody mu sebrala čínany postavená a blbě funkční hydroelektrárna

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

4.2.2020 v 08:46 | Nahoru | #16
Si to tu jen obmocim

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

4.2.2020 v 18:05 | Nahoru | #17
Den 7., čtvrtek 14.2., Lumbaqui - Puerto Francisco De Orellana (Coca)
Ráno jdeme přes ulici do místní jídelny na domluvenou snídani, po domluvě s anglicky mluvícím člověkem dáváme něco místního, já měl rejži, valíčka a omáčku z fazolí a čočky, Honza už nevím co, ale bylo to dobrý a lokální. Pak vyrážíme poměrně nalehko, sice prší ale je vedro, , tak jen v nemokách bez motohadrů, nesmíme padat . Čeká nás poměrně zajímavá trasa, jen s tím že je naplánována úsekem kde podle žádné dostupné mapy není cesta, ale je to podel řeky a na leteckých snímcích to vypadá že tam cesta bude, tak uvidíme, objížďka je kdyžtak možná ale snad to vyjde. Od hostelu jen přejedem hlavní a končí asfalt, vjíždíme po široké šotolině do pralesa, ale není to primární prales, kolem cesty je osídlení a tak se střídaj plantáže a bejvalý plantáže který si prales pomalu bere zpět, sem tam nějaká vesnička. Přijíždíme do míst kde cesta v mapě končí, ale naštěstí podél řeky pokračuje, v šířce minimálně na auto, navíc nacházíme šipku směrem k našemu cíli, tak vypadá že je vyhráno.
.
Vedro je čím dál větší, už jsme někde pod 500 metry nad mořem, jedem jen v tričku a kalhotách od nemoků, dokud se jede tak to jde ale na místě je hic. Postupně se dostáváme víc do civilizace, která se projevuje hlavně ropnejma vrtama, plantážema palmy olejné a starými americkými náklaďáky. Postupně dojedem do cíle, městečka Coca, které leší na větší řece Rio Napo, která je místní dopravní tepnou. Nacházíme hostel, vzhledem k vedru opět s klimou, jsme tam brzy, už kolem jedný, tak přemáchnem věci od prachu a potu, chvíle válení a pak razíme do města na prohlídku, docela to žije, kupuju redukci do zásuvky, dáme pivko, Honza ochutná jaký maj na tržnici červy , obejdem lodní hřbitov, drobnej nákup a jdem zas chvíli vydechnout pod klimu.

Večer vyrazíme znovu do města, vedro už je menší, dáme pivko, pak najdem rybí hospodu na večeři, tentokrát trochu zafunguje jazyková bariéra a místo klasický pečený nebo smažený ryby objednáme jakejsi nakyslej rybí salát s mořskejma plodama, moc mi to nejede. Pak ještě okouknou most po kterým budem ráno opouštět město a mažem na hostel plánovat další den u koupenýho karibskýho rumu.
Najeto jen 110km.
Čau, Tom
pokračování příště...

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

16.2.2020 v 09:08 | Nahoru | #18
...pokračování
Den 8., 15.2., Coca - lodge Selva
Napřed musím doplnit jednu fotku z předchozího dne, Honza si kdesi stěžoval že coby fotograf není na žádný fotce, tak tady ho máte, červožrouta

Ráno vyrážíme poměrně často, před osmou už vyjíždíme ze dvora hostelu, přejíždíme most přes Rio Napo, v podstatě celej den pojedem proti proudu řeky. Hned za mostem nás čeká první cíl - El Dorado, doufáme že tam najdem ten zlatej poklad a že si budeme moct cestu o pár měsíců prodloužit, bohužel - bylo tam prd, i ve srovnání s vejletem na Kokořín

Takže máme smůlu a začátkem března se fakt musíme vrátit, pokračujeme po "Cestě lišek", ze začátku asfalt, kolem pořád takovej ten poloprales, občas chatrč, občas plantáž, občas uprostřed ničeho zastávka autobusu (dřevěná budka kam se indiánka může schovat když dřív než autobus přijde slejvák), pak končí asfalt , začíná nás to víc bavit. Na první zastávce na pití a focení najednou slyšíme zvuk motoru silnější motorky a za chvíli se vynoří místňák na poměrně novým VStromu, snaží se s náma pokecat ale umí jen španělsky, pochopíme že cestuje po Ekvádoru a pak si nás dobu natáčí na telefon a něco do toho žvaní, asi z nás budou hvězdy místního youtubu nebo jinýhy facebuku

Pokračujeme dál, ještě párkrát se vystřídá asfalt a šotolina, ale i po tý šotolině jezděj i autobusy, občas projíždíme nějakou vesničkou, v jedný z nich zastavíme na studený pití, chvíli trvá než se dotroubíme na majitelku stánku ale uspějem, za chvíli tam z protisměru přijedou místní tak se chvíli rukama nohama bavíme. Začíná bejt zas dost vedro, jedem nalehko a prohlašujem že nebudem padat, ostatně na některejch místech by jakýkoliv zranění mohl bejt dost problém, nepředpokládám že by tam jak u nás přiletěl vrtulník a některý místa jsou od civilizace kde by byl byť jen vesnickej doktor vzdálený mnoho hodin a ne moc rychle sjízdnou cestou.

Na dnešek máme domluvený trochu lepší ubytování v resortu v pralese, ale jelikož jsme vyjeli brzo a cesta nám odsejpá tak jen kouknem jak to vypadá a jedem podél řeky dál, mapa nám slibuje místní malej přístav s přívozem a pak menší turistický městečko kde plánujem pozdní oběd a skutečně se daří,přejedeme úzkej most přes řeku, přijedem na náměstíčko a hned vydíme gril s čímsi zabaleným do banánovejch listů, tak to musíme vyzkoušet.

Jídlo je skvělý, dáváme si kuře a rybu, je to víceméně dušený v banánovým listu s nějakou hlízou podobnou bramborům, k tomu dostaneme džbán nějakýho ledovýho čaje z jakejchsi listů kterej je fakt osvěžující no a vyžádáme si pivo pro který musej do vedlejšího krámku, to celý za 10 dolarů pro oba. Jinak městečko se jmenuje Puerto Misahualli, je to taková vstupní brána pro turisty na vejlety do Amazonie,kousek od něj je dokonce komerční letiště v mapě značený jako mezinárodní, ale je mimo sezonu tak je tu prázdno.

Pak se vrátíme stejnou cestou asi 30 kiláků na ubytování, provozuje to Rakušanka a na kvalitě služeb (ale i ceně) je to znát, přivítá nás chlazeným pivkem, ukáže nám pokoj a bazén a dohodnem se že chvíli vydechnem, dáme sprchu a bazén a pak se sejdem v hospodě a nabídne nám možnosti místních atrakcí. Jen Honza vlezl do sprchy která už byla obsazená, já si vystačím s pivkem u bazénu.

Majitelka nám pak nabízí možnosti různejch vejletů a atrakcí, dalo by se tám strávit tejden a utratit stovky dolarů, tak ji vysvětlíme že ráno pokračujem a domluvíme se na podvečerní ukázce a výuce výroby čokolády a pak prohlídce pralesa za tmy. Něco to stojí, ale zažítek je to super, jsou z nás teď proškolení výrobci čokolády, ze zbytků čokolády smíchaný se šťávou z jakýhosi listí po nás matlaj nějakou směs po které prý budem mladí a krásní, povedlo se , a i když v tom pralese byl v podstatě jen různej hmyz, bylo to taky zajímavý.

Po pralesní procházce nám večeře obzvlášť chutná, dáme nějaký pivko, pokecáme s holkama s Evropy který cestujou s batohem po Ekvádoru, vždycky se nechaj na pár dní někde zaměstnat za stravu, bydlení a pár šupů a pak jedou dál, domlouváme s majitelkou snídani a mizíme na pokoj, furt je vedro ale naštěstí klima funguje, bohužel nám tam proniknul nějakej komár tak je noc náročná. Jinak celá ta sranda nás stála 130 dolarů za oba, ty zážitky za to stály

Ujeto skoro 200km.
Čau, Tom
pokračování příště...

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

16.2.2020 v 17:38 | Nahoru | #19
...pokračování
Den 9, 16.2. lodge Selva - Machachi
Dnes nás čeká vydatná porce kilometrů, potřebujem se dostat z Amazonie zpátky do hor, vyjet z nějakejch 350 metrů nad mořem zas do vejšek mezi 3 a 4 kilometry. Většina trasy je ale po asfaltu, vracíme se do místa včerejšího oběda a pak po silnici dál směr Tena, Baeza (tam natankujem a dokoupíme zásoby), Papalacta a stoupáme dál po hlavní až do sedla v nějakejch 4 kilometrech, tam odbočujem na šotolinu a kus se svezem po hranici národního parku do údolí.

PO pár kilákách po silnici zas odbočíme na zkratku po šotolině, zase stoupáme, dokonce předjíždíme místňáka na nějakým čopru, jede statečně ale pomalu. Bohužel za vesničkou cesta končí zavřenými vraty, chvíli čmucháme po pěšinkách v okolí jestli to nepůjde obět, ale nedaří se a honí nás čas. Takže zpátky na asfalt a po asfaltu poměrně dlouho, skoro až do blízkosti Quita. Pak zas odbočíme na vedlejší, v městečku dáme pozdní oběd, na "jídeláku" je toho víc ale maj jen kuře s rejží, zas ale 5 dolarů oba i s pitím.

Další cesta je podle mapy kapku nejasná, hodně vedlejší cesty přes několik údolí až pod Cotopaxi, ze začátku se daří, pak se cesta měni v docela offroad, až nás dovede opět k zavřenejm vratům (jinejm, tak blbý zas nejsme ).

Musíme se otočit a najít jinou cestu, blíž k civilizaci. Cestou mijíme nějakou místní slavnost, lidi se hodně přepravujou nákladníma taxíkama - pikapy stylu Hilux, Frontera apod, na kormu se vejde cokoliv - hromada banánů, kráva, lama nebo deset indiánů , pár jich musíme na úzký nezpevněný cestě předjet, aspoň je zábava. Z městečka v údolí už stoupáme správnou cestou pod Cotopaxi, máme sice informaceže do národního parku nás na motorce nepustěj, i když tam můžou běžný auta, zkoušíme se ptát ale nejde to protože je to zakázaný, důvod se nedozvíme, zřejmě někdo rozhodnul od stolu na ouřadě.

Kopec je ale stejně v mracích,navíc už je skoro pět odpoledne a tlačí nás čas do setmění, tak to zas tak nevadí, pokračujem dál po šotolince do údolí, prokličkujem městečkem ucpaným předvolebními setkáními, docela to tam prožívaj, auta s plakátama a reprákama, spoustu lidí huláká koho že volit . Nakoupíme ještě nějaký pití na večer, spát máme v nějakejch dvou pokojích za městečkem, tak čekáme že tam nic nebude - a není . Dlouho to vypadá že není ani ubytování, adresu najdem ale na baráku žádná cedule a nikdo nikde.

Honza se pak dovolá na číslo z reservace ubytka, anglicky nemluví tak je dohoda skoro nemožná, ale za chvíli přiběhne funící místňák a rukama nohama vysvětluje že jsme správně, ale nemá klíče. Tak čekáme než je sežene, ani dál to není jednoduchý, nemá klíče od brány tak se musíme protáhnout úzkou brankou a přes schůdek, je to na cenťáky, pak ještě ostře vpravo a jsme na dvoře u hlídacího vořecha. Ani uvnitř to nefunguje bez problémů, chtěj nás nacpat do jednoho pokoje a na jednu postel a bez slevy, dlouhý dohadování než otráveně připravěj druhej pokoj, ale nakonec pohoda, něco sníme, něco vypijem, ladíme trasu na další den - nedaří se nám najít ubytko, tak pojedem na náhodu, snad to dopadne.
Ujeto 350 kiláků, z toho asi 110 mimo asfalt.
Čau, Tom
pokračování příště...

1 reakcí na tento příspěvek Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

17.2.2020 v 10:11 | Nahoru | #20
ty woe ... hlízou podobnou bramborům ...je to maniok - přesněji maniok jedlý - stravuje se tím skoro půlka planety

(reakce na) Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

17.2.2020 v 13:00 | Nahoru | #21

Honza-TA950 píše: ty woe ... hlízou podobnou bramborům ...je to maniok - přesněji maniok jedlý - stravuje se tím skoro půlka planety


Nojo furt, jak to není maso nebo chlast tak to moc nerozlišuju, ty rejpale
Čau, Tom

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

17.2.2020 v 14:35 | Nahoru | #22
...pokračování
Den 10., 17.2., Machachi - El Corazon
Ráno vyrážíme už před osmou, vyjíždíme do krásného, byť trochu chladného počasí které slibuje fantastické výhledy, podle mapy pojedem hodně horami a hodně po nezpevněné cestě. Prvních asi 40km je asfalt, ale pak to začíná.

Začátek je náročnější, jak jezdecky - na cestě je vrstva jemnýho písku, něco jako africkej fešfeš, tak navigačně - občas přijedem na rozcestí pěti stejnejch cest a tu správnou vybíráme kapku po čuchu, ale oba už máme mimo asfalt pár tisíc najeto, tak to zvládáme se ctí a bez pádů a bloudění. Odměnou je nám krásná cesta s úžasným výhledem, tuším že tudy moc turistů neprojhede, pokud vůbec někdo. Zato není problém potkat místňáka s pytlem čehosi na zádech, pěknejch pár kiláků daleko od civilizace, nebo políčko ve stráni ve vejšce 3500 metrů uprostřed ničeho, život tam jednoduchej nebude. Stoupáme do nějakejch 3900, abychom mohli zase o kilák sjet a přejet říčku.

Od říčky Rio Toachi samozřejmě zase ostře stoupáme, některý serpentýny jsou dost ostrý, v prudkým kopci a vymletý od vody, ale stále je to cesta pro čtyřkolový vozidla. Vystoupáme zas asi o kilák, motáme se pak po vrstevnici až k odbočce k další atrakci, laguně Quilotoa, je to kapku turistický místo, ale zas je parádní počasí a těch lidí není moc, i vstupný dva dolary za každýho se dá vydržet. Kolem laguny vede cesta, dá se obejít, ale je to vejlet na půl dne a osobně bych do toho nešel i kdyby ten čas byl, hodně nahoru dolů, po hraně kráteru, nic pro mně, ale určitě krásný.

Od laguny zas klesáme, najíždíme na asfalt, tam se ještě zastavíme na vyhlídce na kaňon říčky Zumbahua a po pár kilákách nakrmíme ve stejnojmenném městečku sebe i motorky.

Od pumpy stoupáme napřed asi deset kiláků po asfaltu do sedla ve výšce 3900, tam odbočíme na šotolinu a stoupáme dál do 4100. Někde během stoupání se bohužel silně kazí počasí, doufáme že to je jen na hřebení ale bohužel se nás to drží celé odpoledne - déšť, mrholení, viditelnost na pár metrů, jedem v mraku. Jízda není vůbec příjemná, čeká nás nekonečný klesání po čím dál víc rozbahněné cestě, střídáme se ve vedení protože druhej se jen veze na koncový a brzdový světla, zato výběr stopy je náročnej. Ve sjezdu se mi povede uvařit zadní brzu, ale po chvíli odpočinku zas funguje. Nakonec dojedem do městečka El Corazon, hotel nebo hostel hledáme marně. Dohodnem se že sjedem ještě níž do civilizace, ale asi po pěti kilákách sjezdu po rozbahněné cestě nás dojede místňák na lehkém čínském endurku, troubením nás zastavuje a vysvětluje nám že cesta dál je neprůjezdná, nepochopíme jestli chybí most, sesuv svahu nebo jinej problém, ale věříme mu. Vracíme se, už se začíná šeřit, po dalším hledání a složitém dotazování u místních nakonec špatně značenej hotel najdem, jsme promočený a utahaný, tak se ani neptáme na cenu a snesem i 4. patro bez výtahu. Komunikace vázne i v hotelu, nakonec mladej syn majitelů tahá chytrej telefon a přes gůgl překladač se nějak dohodnem, večeře nějaká místní, nadšenej nejsem ale hlad to zažene a dvě litrový piva taky pomůžou. Nakonec to stálo i s večeří, snídaní, pivem a drobným nákupem pití asi 40 USD, celkem to šlo. Na pokoji se snažíme usušit věci, plánovat cestu a modlit se za lepší počasí.

Najeto 185km, z toho 125 mimo asfalt.
Čau, Tom
pokračování příště...

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

17.2.2020 v 15:57 | Nahoru | #23
...vařené studené kuřecí stehno s pupínkatou kůží jedené lžící prostě moc nechutnalo

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

18.2.2020 v 18:20 | Nahoru | #24
...pokračování
Den 11., 18.2., El Corazon - Baňos
Počasí po ránu bohužel vypadá stejně jako odpoledne předtím, tak jdeme do mírně zavlhlejch hadrů a nepromoků a vyrážíme. Cesta je opět lehce bahnitá, ale vede do kopce , tak je jízda lepší a asi po hodině a půl přestává mrholit a mraky se lehce trhaj. Teplo ale není, pořád se motáme kolem 4 tisíc, projíždíme sedlem někde kolem 4100 a za ním začne asfalt a dnes z něj už nesjedem. Projíždíme po náhorní planině, občas jsou vidět kolem silnice lamy, až dojedem na parkoviště u vjezdu do národního parku Chimborazo. Už tušíme že nás nahoru opět nepustěj, ale na parkovišti je místňák s "gazíkem" a nabízí nám odvoz, samo za peníze. Kapku se dohadujem o ceně, moc si nerozumíme ale nakonec jedem, nějak to dopadne.
Auto je jen dvoumístný, jeden z nás musí na korbu, na cestu dolu se vyměníme, cesta je široká, trochu roleta ale na motorce by to bylo na pána, takhle je to jak jet na sbíječce . Vyjíždíme k horské chtě ve výšce 4800 (refugio Carrel), tam nás chce šofér skasírovat o 20dolarů s tím že pro nás pak přijede, dostane po chvíli hádání půlku s tím ať dvacet minut počká, chcem si vyjít ještě asi o dvacet vejškovejch vejš ka památníku Simona Bolivara, já ujdu kousek, funím a motá se mi hlava, tak si sednu a kochám se, Honza tam dojde. Pak pikapem dolů, já tentokrát na korbě, na mý stále ještě ne úplně zdravý záda to byl nářez, ale přežiju. Z Chimboraza jsou i značený trasy pro sjezd na MTB a místní cestovky vyvážej lidi nahoru, kapku o tom přemejšlíme ale je to zas skoro na celej den, tak pokračujem.

Chimborazo je bohužel pořád v mracích, vrcholek vůbec nazahlídnem, místa nad hranicí sněhu občas vykouknou. Vyzvednem motorky na parkovišti a valíme po asfaltu dolů. Cestou potkáváme i dvě velký moto, tuším nějaký GS, ale nějak nestihnem zastavita pokecat. Po pár kilákách Honza najde ještě zkratku po šotolině, asi deset kiláků ale příjemný zpestření, dál už jen asfalt, u silnice dáváme čerstvě vymačkanou šťávu z cukrový třtiny, stroj kterej to vyrábí je zajímavej ale nevidíme ho v chodu, maj vymačkáno dost zásob.

Pak už pokračujeme po asfaltu s dost velkým provozem do města Baňos. Je to turistické a lázeňské město v údolí řeky Rio Pastaza pod vulkánem (snad vyhaslým) Tungurahua. Je to takovej místní Špindl, jen bez lyžování, ale vládne tam turistickej ruch, cestovky a půjčovny všeho možnýho - kola, čtyřkolky, motorky, buginy, atrakce jako canyoning, zipline, lanovky, houpačky... Nacházíme hospůdku s wifi, dáme menší jídlo a dořešíme ubytko. Poprve a ne naposled se setkáme s tím že místní moc neumí s kombinací GPS a map, takže když přijedem na adresu ubytka tak tam nic není. Naštěstí město není velký, Honza to projede a za čtvrt hodiny najde hostel o pár set metrů vedle. Zjišťuje ale že mu rosí olej, čeká nás ještě dost kiláků, tak se rozhodnem vzít ubytko na dvě noci, jeden den tam zůstat, pořešit servis a užít atrakce. Ubytujem se , Honza si jde najít a domluvit servis, mechanik už je pryč ale domluví se na druhej den ráno.

Víme že ráno nemusíme spěchat, tak využijem toho že díky turistům je v Baňos docela i noční život, couráme po městečku, hledáme hospodu nkde si chcem konečně dát pořádnýho bifťoura a kam pak zajít na točený, na tyhle věci máme čuch a tak najdem dva podniky pár metrů od sebe, v jednom dáme supr biftek , ani to není drahý, s přílohou a pivem platíme 34 dolarů dohromady, maso mělo určitě přes 30 deka. Pak hurá naproti do pivnice v německým stylu, maj šest druhů točenýho tak je napůl prubnem všechny, najdem mezi nima jedno opravdu dobrý, ještě se nám ten poznatek bude hodit. Na hostel se vracíme kolem jedenáctý, na místní poměry výkon

Najeto asi 200km.
Čau, Tom
pokračování příště...

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

20.2.2020 v 17:27 | Nahoru | #25
...pokračování
Den 12., 19.2., Baňos a okolí
Máme dost času, ráno zajdem do místního bistra na snídaní, chceme něco lokálního, dáme si nějaký smažený koule z bramborovýho (asi) těsta plněný slaninou, k tomu smažený vejce a kafe, za 4 dolary se nacpeme. Pak Honza vyrazí do servisu, mechanik zkouší kudy to teče a na podruhý uspěje, nějakej dobytek při výměně oleje a filtru chtěl ušetřit dolar a tak nedal nový těsnění a starý omatlal silikonem, údajně to udělali v autorizáku Hondy v Quitu. Já jdu mezitím do krámu pokusit se ulovit nějakej karibskej rum a taky uspěju, sedmička za 4,5 dolaru potěší .
Někde po desátý pak vyrážíme nad Baňos na místní atrakce, Honza si dává jak zipline tak houpačku nad asi půlkilometru hlubokou dírou, já tohle moc nemusím tak čumím a fotím, ale maj to asi bezpečný, jsou tam i nějaký cedule od místního bezpečáka a evropský vybavení jako karabiny, helmy a sedáky.

Kolem poledne se začnou honit mraky, tak se vrátíme do města, natankujem a jdem na lehkej oběd, super rybí polívka, bohatě to stačí a s pitím je to za 3USD pro každýho. Počasí se zlepšuje tak jedem na vejlet po okolí, po proudu řeky, je tam zas plno atrakcí v podobě vodopádů, lanovek přes řeku, vyhlídek, něco i vyzkoušíme, celkem zajímavá technika, lanovka je hnaná nějakým starým nafťákem kterej ovládá indiánka pákama a pedálama a od naproti ji hlásej kdy to má zastavit.

Pak ještě sjedem dál dolů po proudu, silnice vede tunelama vysekanejma ve skále, pak ještě nějakej ten vodopád, cestou zpět zkoušíme vyjet z údolí nahoru, v mapě máme vymyšlenou offroudovou cestu nad údolím, pár kiláků projedem ale cesta není moc ježděná a podle očekávání nás otáčí ohradník. Sjedem do města, už se stmívá tak ještě nakoupíme, déme večeři a najdem pro změnu jinou hospodu s točeným pivem, pár si jich dáme, opět najdem jedno docela dobrý - Epa Ipa, jedno hnusný a zbytek se dá pít

Večer ještě plánování cesty na další den, degustace rumu a spánek.
Ujeto cca 120km
Čau, Tom
pokračování příště...

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

20.2.2020 v 18:40 | Nahoru | #26

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

21.2.2020 v 17:53 | Nahoru | #27
...pokračování
Den 13., 20.2., Baňoc - Ingapirca
Ráno si dáme opět lokální snídani ve vyzkoušeným bistru a vyrazíme. Počasí pěkný, začínáme asfaltem, pak nějaká ta šotolinka na střídačku s asfaltem, systém není úplně pochopitelnej ale je nám to fuk. Propletem se poměrně velkým městem Riobamba a pokračujem po Panamerikáně,v tomhle úseku je to normální silnice, asi jako u nás nějaká jednička jen s mizivým provozem. Jen na chvíli odbožíme do městečka Guamote, kde se na chvíli připojíme k trase v podstatě jediný ekvádorský železnice, už je to spíš turistická atrakce než nějaká dopravní tepna.

Pak jedem dál po asfaltce po náhorní planině ve vejšce kolem 3 kiláků a čekáme jestli bude možné odbočit na slibně vypadající cestu do údolí řeky Zula, jde to, napřed nastoupáme po asfaltu do nějakejch 3800 a pak začíná úžasnej sjezd po šotolině s hromadou fantastickejch výhledů.

Řeka je zhruba o kilák níž, po přejetí jen lehce nastoupáme a nad řekou pokračujem zpět do civilizace. Tam už asfalt, opět stoupáme až se dostanem na výhled na místo které chceme navštívit, tzv. Devils Nose, místo kde železnice prudce stoupá souvratí do kopce, napřed na to koukáme zhora, pak hledáme cestu jak se dostat do údolí.

Cestu nacházíme a sjíždíme do údolí, už cestou jsou znát pozůstatky starých odboček z tratě, z šotoliny kterou sjíždíme občas vykoukne kolej, motorky odstavíme asi sto metrů od nádraží a jdeme na průzkum. Nádraží je z části pojatý jako muzeum - zajímavý fotky a obrázky, stavba nebyla jednoduchá, dost lidí se při stavbě a prvních letech provozu zabilo, z části jako past na turisty který přiveze vlak, nad nádražím už se chystá místní lidovej soubor písní a tanců , procházíme to celý, fotíme a asi po hodině se rozhodnem že je čas odjet. U motorek ale zaslechnem houkání vlaku, to si nemůžem nechat ujít a spěcháme zpět. Spěch byl zbytečný, vlak zastaví asi kilák od nádraží a čeká se až bude vše připraveno na podojení turistů, po dvaceti minutách se dočkáme, vlak přijede, jsou přistaveny schůdky, hudba začne hrát, holčička s lamou je připravena na focení za pár mrzkejch dolarů, raději mizíme

Když vyjíždíme z údolí zpět na silnici začíná se kazit počasí, mrholí, jedeme v mracích, mlží se brýle, mlží se plexi, viditelnost se mění od 15 do 100 metrů, velkej provoz, zima, poměrně hnus. Ale to prostě k cestování patří, máme nepromoky, dá se to vydržet. Cestou si v malým městečku dáme v lidový jídelně pozdní oběd, kupa pečenýho vepřovýho, kukuřice, nějakej místní sos, porce která se nedá sníst, maso ale dost suchý, peče se to tam asi celej den a postupně se okrajuje. Nakonec odbočíme z hlavní a jedem do cílovýho městečka, kde se chcem ráno podívat na vykopávky z preinckého a inského období. Najít hostel je docela boj, zas je to někde úplně jinde než v mapě, místní v nějakým infocentru nám ale poraděj a nacházíme to. Na pokoji hned pouštíme topení, je třeba sušit rukavice a navíc je chladno, je po dešti a jsme zas někde lehce nad třema kilákama. Jsme docela utahaný, takže žádný juchání, lehká večeře, čaj, pivko a jdeme na pokoj. Na cestu ještě každej dostanem nahřátej termofor, docala to pod peřinou hřeje a zažil jsem to naposled asi před 40 lety - mimochodem vyrobeno v Polsku.

Ujeto 270km
Čau, Tom
pokračování příště...

Naposledy editováno 21.02.2020 17:53:44

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

24.2.2020 v 15:07 | Nahoru | #28
...pokračování
Den 14., 21.2., Ingapirca - Cuenca
Dnes nás nečeká moc kilometrů na motorce, bude to spíš takovej turisticko - poznávací a zážitkovej den. Snídaní si dáváme v hostelu, máme ji v ceně, jelikož jsme v turistický atrakci tak snídaně je spíš taková globalizovaná, míchaný vajíčka, čaj, džus, pečivo, ale dobrý. Pak jdem pěšky pár set metrů na archologický naleziště. osídlení jednak z dob před Inkama a jednak inské civilizace, máme to i s průvodcem a výkladem v angličtině, stojí to pár dolarů, sice s mou bídnou angličtinou chytám jen tak třetinu, ale Honza sem tam něco přetlumočí. I když na tyhle památky nejsem, tak to bylo zajímavý a byla by škoda to minout, pár postřehů - šutry tahali docela z daleka i když neznali kolo, sice měli síť kamenem dlážděných cest po celé říši ale neměli zvíře schopný unést člověka, takže poslové klusali pěkně pěšky a spojení bylo dost pomalé, na druhou stranu uměli postavit barák kterej odolal zemětřesení, šutry nebyly pravoúhlý ale do lichoběžníku a když se zem otřásla tak si jen víc sedly, když to dobyli Španělé a chtěli jim ukázat jak se staví civilizovaně tak jim pravoúhle otesaný šutry spadly

Po tom co opustíme naleziště ještě děláme asi dvoukilometrový značený kolečko po dalších skalních atrakcích typu indiánská stařena a želva, je to docela pěkný akorát že sejdem dolů a čeká nás pak pěknejch pár desítek schodů nahoru, v těch asi 3500 metrech mi to moc nejde a občas si zanadávám, ani čaj z koky na konci v hospodě moc nepomáhá , možná by kola s rumem byla lepší.

Kolem jedenáctý se vracíme na hostel, dobalíme, zaplatíme (asi 40USD za oba, spaní, večeře s pivem a snídaně) a vyrážíme do třetího největšího města Ekvádoru, asi třistatisícové Cuency. Napřed projedem jedno údolí po asfaltu, pak krátké šotolinové zpestření a pak už najíždíme na Panamericanu. Občas lehce zaprší tak jdeme do nepromoků, s tím jak klesáme z hor se ale počasí vylepšuje. Ze začátku je to spíš jako naše silnice první třídy ale jak se blížíme k městu tak začíná čtyřproud, i když nechybí úrovňové křižovatky a autobusové zastávky, cesta ale ubíhá. V Cuence jsme kolem jedný a hned hledáme plánovanou atrakci - hospodu s pečeným morčetem - Cuy. Víme kde hledat a když před jednou dobře vypadající hospůdkou zastavíme tak nám obsluha cpe ochutnávku málem krz zavřený plexi . Je tam i kde zaparkovat, takže neváháme. Každej si dáváme jednoho hlodavce, je pěkně komplet i s rypáčkem a pařátkama, velikostně je to ale něco jinýho než se prodává u nás ve Zverimexu, skoro to nejde sníst, chuťově výborný, křupavá kůžička, maso voní po čeneku, přirovnal bych to k něčemu mezi krůtím a králičím. Hospoda je asi dost oblíbená, sedí tam dost místních (možná jihoamerických turistů, to nepoznáme). Pivko nám taky donesou a i když to bylo dražší než biftek (45 dolarů oba) tak to za to stálo, můžu doporučit.

Po jídle se sotva vysoukáme na motorky a dost ucpaným centrem s bludištěm jednosměrek kličkujeme k ubytování, který máme zamluvený přímo v centru a máme i přislíbený parkování motorek. Čekáme že to bude blízkej podzemní parking, ale nakonec po výzvě recepčního přejedem dva schody a zajedem přímo do atria hostelu, pohoda. Po ubytování ještě ladíme další dnešní cíl - v podstatě můj jedinej zásadní příspěvek k plánování cesty byl v tom že jsem na internetech našel hospodu a pivovárek, který provozuje Čech, zkoušel jsem mu ještě z domova česky napsat, bez reakce, tak to zkoušíme z hostelu anglicky, po čase se nám ozve s tím že mají nějakou akci v jiným městě, docela fofr, ale že si na nás hoďku v podvečer najde. Vyrazíme projít centrum, pěkný, historický, kostely, katedrály, sochy bejvalejch prezidentů a diktátorů, prostě nuda nuda šeď šeď . Ale zato česká hospoda Golden Prague, ta je pěkná, moderní a plná dobrot , usadíme se, ochutnáváme opět postupně všechny piva a za chvíli se ukáže majitel, sympatickej mladej kluk - Martin S., dáme pivko a řeč, moc zajímavý vyprávění o tom jak se tam dostal, jak byl napřed na radnici, pak začal podnikat, pak konečně dospěl k tomu že když podnikat tak v pivu, jaký má plány, jak to tam všechno funguje - přepisovat se mi to nechce ale bylo to super. Hospoda taky pěkná, moderní, žíkal že vše kolem pivní kultury musel dovézt z Evropy - půlitry, tácky, výčep...

Po nějaký zhruba hodince už Martin musí zmizet, dopijem, zaplatíme asi 25 dolarů za šest piv a pomalu se vracíme, ani v Cuence noční život moc nefrčí, koupíme v pekárně nějaký sladký i slaný pečivo na ráno, v hladovým okně si dáme místní hot-dog, v asi posledním otevřeným krámě koupíme pití a kus salámu na ráno a jdem spát, plný zážitků, morčete i piva . Ještě netušíme že nás čeká noční překvapení, ale jelikož to bude až časně ráno tak si to nechám k popisu dalšího dne
Ujeto asi 80km.
Čau, Tom
pokračování příště...

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

24.2.2020 v 15:23 | Nahoru | #29

Za Leninem na rovník aneb motovejlet do Ekvádoru

25.2.2020 v 16:54 | Nahoru | #30
...pokračování
Den 15., 22.2., Cuenca - Guaranda
Dnešní den začíná o něco dřív a dost jinak než je v plánu - někde před pátou hodinou se probudím, cejtím jak se se mnou klepe postel, v polospánku mě ještě napadá že sice asi občas chrápu ale tohle je trochu moc, když se proberu víc tak zjistím že to není chrápání ale zemětřesení, barák se teda nehroutí ale vůbec netušíme co dělat, nikdo ale v hostelu neřve, sirény nehoukaj a tak si říkám že postel je dobrej úkryt, jsme v nejvyšším patře tak případně z trosek bude třeba koukat aspoň moje břicho .
Ale zas úplná sranda to není, už ani jeden neusnem, hlavně když se po nějaký chvíli ozve ještě následnej, i když menší otřes. Večer na gůglu zjistíme že to úplně slabý nebylo, epicentrum asi 250km od nás a 7,5 stupně, následnej otřes o stupeň menší, naštěstí žádný velký škody ale když jsem se teď koukal tak snad 4. nejsilnější zemětřesení loňskýho roku na světě. Alespoň se brzo nasnídáme ze včerejších zásob, zabalíme a už kolem půl osmý sedíme na motorkách, čeká nás kus cesty. Vpodstatě se napřed vracíme, takže prvních asi 130 km jedem po hlavní, po asfaltu a cestou kterou již známe opačným směrem, pak ale natankujem a odbočujem na další úsek naší horský mototuristiky, asfalt střídá šotolina, sluníčko střídaj mraky a občasnej déšť, asi i v souvislosti se zemětřesením je občas sesunutej kus svahu na silnici ale vše aspoň pro motorku průjezdné.

Občas musíme trasu vymyslet jinak než bylo naplánováno, jednou nás z krásnýho úseku v trochu náročnějším terénu moc neježděný cesty vrátí ohradník, někdy se nám zas odbočka zdá málo ježděná a moc rozbahněná a směrem do deště tak jedem jinudy, ale celkem s orientací není problém, už máme něco najeto a jak Garmin tak Mapy.cz celkem seděj. Jídlo dáme jen lehký z vlastních zásob, není čas a pochybujem se i dost mimo civilizaci. Posledních pár desítek kiláků už ale asfalt a hlavnější silnice, využijem toho k nákupu klobásek na večer a ráno v bistru u cesty, spaní máme totiž objednaný pár kiláků od města v nějaký chatě. Je to docela zajímavý, dojedem tam v čase kterej jsme sjednali na bookingu, chata je evidentně obývaná, venku se suší prádlo, u baráku uvázenej vítací pes ale nikdo nikde. Voláme na telefon z Bookingu - ten ale zvoní z chaty, to nepomůže. Chodíme kolem, hulákáme, troubíme, až se za baráku za kukuřičným polem vynoří místňák, mává a mizí v poli. Za chvíle se objeví, domluva kapku vázne na jazykový bariéře ale nějak se pochopíme, ukážem mu potvrzenej Booking, pak voláme opět na telefon v chatě aby viděl že to nepomůže, pak obchází kolem a hledá kde je schovanej klíč, neúspěšně, ale nakonec odběhne a vrátí se s klíčem, jestli to byl jen soused, příbuznej majitelů nebo nějakej agent v utajení netušíme, ale bydlíme

Po ubytování využijem poslední hodiny světla a jedem do městečka nakoupit, večeře i snídaně bude z vlastních zdrojů, kuchyň je slušně vybavená, tak kupujem vajíčka, fazole, pivo, rum, kolu, bude mejdan . Barák je evidentně běžně obývanej, jedna místnost je zamčená ale máme pro sebe velkou kuchyň spojenou s jídelnoobývákem a ložnici, v kuchyni maj spoustu zásob včetně chlastu, ale neděláme čecháčky a používáme vlastní zásoby, jen si půjčíme kousek oleje a pepř, k večeři jsou fazole s klobásou, bašta, nějaký to pivko, rumíček, kecáme, hodnotíme, plánujeme, prostě pohoda.
Ujeto 365 km.
Čau, Tom
pokračování příště...
Předchozí
1 2
Následující
Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit nebo registrovat.

TOPlist