Jen tak dál. Už se těším na pokračování.

Pořád tam mají ty dva psi Baskervilský - na medvědy ? ,kurňa to byl od nich bordel až do rána .
Jinak se neflákej a piš jistě si nás to vícero rádo přečte

Jsem zvědavej na trasy...

pokračování
první den ježdění - 2. června
Po podvečerní bouřce vstáváme do krásného počasí, natěšení na jízdu. Jako trasu na první den jsme vybrali poslední etapu rally z roku 2016, trasa na Konjič, nahoru na severovýchod do hor, pak na jih překonat údolí řeky Rakitnica (tuto cestu nemáme v mapových podkladech, ale věříme tomu že je to projetá stopa a cesta tam je), pak na východ na Kalinovnik, dolů na jih k řece Neretva, od ni na jih až k silnici na Nevesinje ale po ní jen kousek a zas odbočujem na sever až severozápad zpět na Boračko jezero.
V Konjiči zastavujem pro benzín (cca 2,2-2,3KM/l) a v pekárně pro svačinu. Pekárny jsou v Bosně luxusní, prodávají hodně věcí zapečených v listovém těstě, buď na slano (burek - mleté maso, syrnica - sýr, pilači burek - s kuřecím masem..., ), nebo na sladko s různou náplní (mamrdláďa z ovoce, vanilková...), a různý další pochoutky jako kousky pizzy, horkýho psa apod, ceny lidové, od 0,8 do 2KM.
Z Konjiče konečně vyrážíme do terénu a nádhera začíná, napřed lehce písčitej výjezd se šutrama a vracečkama, když nastoupáme cesta se kapku rovná a začínaj nádherný výhledy. Obecně k cestám v Bosně - to že je na mapě bílá nebo červená silnice neznamená že to je asfalt, místní běžně používají k dopravě kamenitý cesty, ve větších převýšeních a v zatáčkách někdy slušně rozbitý, takže při jízdě je třeba pamatovat že i když jedete relativně slušnej off 20km od nejbližšího asfaltu, neznamená to že z příští zatáčky nevyjede v protisměru dvojkovej Golf, T4 Transporter či jinej hustokrutej teréňák, prostě to tam berou trochu jinak.
Z Konjiče jedeme asi sto kiláků úplně bez asfaltu a pokud nepočítám horský vesničky a samoty tak i beze stop civilizace, tahle země je prostě ráj pro velký endura s jezdcem kterej se nebojí nějakýho kopce po šutrech, povrch je většinou tvrdej, kamenitej, po dešti s loužema, tak není potřeba ani moc teréní guma, my to jedem sice na ostřejších gumách, ale značně jetejch, ale i cosi jako E09 nebo E07 by fungovalo.
Asi v půlce celé trasy se dostáváme do prvního a jedinýho městečka na trase - Kalinovnik, tam doplňujem palivo motorkám i sobě (Natural95 a čevabi s pivem), cesta zpět začíná asfaltem kterej se zhoršuje až v údolí Neretvy zmizí úplně, zas obvyklý stoupání po šotolině s vracečkama (mimochodem značeno žlutě jako silnice E433) až se dostanem na náhorní planinu o n.v. kolem 1200m kde si užíváme rychlou šotolinu s krásnými výhledy, chvíli sedíme u nějakýho kiosku postavenýho u starýho pohřebiště, úžasný místo. Pak u vesničky Plužine sjíždíme na asfalt, klesáme až do cca 800m, chvíli po asfaltu, kus po klasický polňačce jako tady v Česku, pak zas asfalt (R435), u vesničky Luka končí a stoupáme po šotolině asi do 1200m, po projetí sedla se dostaneme na cestu zařízlou do prudkého svahu nad Boračko jezerem - přímo nad jezerem projíždíme s převýšením cca 400m a přitom ve vzdálenosti asi 700m vzdušnou čarou od jezera, docela krpál, jsem rád že okraj srázu je většinou porostlý stromy a tak ten krpál není tolik vidět. Ale výhledy občas jsou. Za mírného klesání obkroužíme jezero do vesničky Borci(asi pojmenované po nás ) a sjíždíme do kempu. Ujeto 247 km za 10 hodin (včetně přestávek) Tam nás obsluha vítá rundou rakije grátis, ale vylepšený dojem brzo zmizí po nic moc večeři a pivě který se daj vypít tak dvě, třetí už je boj. Skáčem se osvěžit do jezera, večeře, pivo, plánování trasy na další den, chytrý řeči, únava, spánek...
Trasy nám zatím sedí perfektně, ustaluje se systém kdy první jede Honza který na Garmina na slunci vidí líp než já na tablet, já ho jistím a kontroluju zezadu a občas konzultujem trasu, plánujem pak spíš podle tabletu kde je přehlednější mapa.
pokračování příště


Čau, Tom

Naposledy editováno 12.06.2018 18:06:26

pěkné. moc.

Jen tiše sliním....Já vám táááák závidím. Nááádhera....ach jo...

dafikk> Nemáš furt jezdit do Řecka

...pokračování
2. den ježdění - 3. 6.
Na druhý den jsem původně naplánoval extra dlouhou trasu, asi 330 km, po seznámení s místními cestami je nutno zredukovat ambice, takže se domlouváme že z naplánované trasy použijem úsek do Sarajeva spojený s prohlídkou míst kde se konala zimní olympiáda 1984 a pak se uvidí.
Vstáváme hodně brzo, takže už v 7 ráno zaburácí motory KTM a zaševelí motor Alpa , vyrážíme do Konjiče kde natankujem, posnídáme (asi za 3-4KM) a nakoupíme v pekárně.Z Konjiče pak tradičně nastoupáme, tentokrát uzoučkou asfaltkou, po nějakejch 500 vejškovejch se asfalt mění v šotolinku a stále stoupáme. Na cestě nás zdrží jen první drobné bloudění, ale nalezení správné odbočky trvá jen pár minut, o něco déle nás zdrží píchlá zadní guma na Milanově kačeně. Ale oprava je rychlá, jsme sehranej tým, já jsem například perfektní ve funkci - podrž, podej, nepřekážej
Po opravě pokračujem po makadamu na náhorní planinu kde se dlouho houpáme ve výšce kolem 1500m, kocháme se výhledy, vynecháme odbočku na známou ves na konci světa Lukomir, sjedeme do údolí řeky Rakitnica (cca 1150mnm), projedem pár zatáček po asfaltu, odbočíme - a už vidíme jeden z mejch důležitejch cílů, horu Bjelašnica (2067mnm), jedno ze středisek ZOH1984. Výjezd vede stylem - pár set metrů rovně po šutrech pod plynem, vracečka občas i s nohama na zemi, opakuj desetkrát , ale cesta není náročná, ostatně v půli stoupání předjíždíme Dacii Duster. Na vrcholku nás čekají částečně zanedbané stavby z OH, ale je vidět snaha o oživení, sedačková lanovka na vrchol od Sarajeva vypadá celkem nově. Chvíli pobíháme okolo, najde se tam i místní značně zanedbaný psí kamarád který by se hlavně chtěl podívat do batohů s jídlem, po chvíli velíme k odjezdu, no a jelikož přece nepojedem dolů stejnou cestou, vymyslel jsem že podle fotek a map vede dolů i cesta podel sjezdovek...no vedla, krpál po šutrech, sjeli jsme to bez pádu, jen já měl "dobrej nápad" jet to bez motoru (a tudíž bez brzdění motorem), odměnou mi byla uvařená zadní brzda, naštěstí až pod prudkým úsekem a po pár kilákách mírnějšího klesání a brždění motorem se brzda "opravila". Pod Bjelašnicí je fungující horský středisko plný hotelů, barů, hospod - asi to tam v zimě žije, v horším stavu je o pár kilometrů dál bejvalej olympijskej hotel a ani můstky o dalších pár kiláků dál nejsou z laického pohledu "ready to race".
Od Sarajeva nás dělí ještě jeden nižší hřeben, po asfaltu ho přece objíždět nebudem, naplánoval jsem odbočku šotolinkou, dobrý až na to že napřed potkáme partu Němců/Rakušáků v hustej offroudech a SbS čtyřkolkách kteří stojí jak idioti uprostřed cesty v zatáčce - to bylo ještě v klidu - a o pár kiláků dál debila na čtyřkolce kterej bere zatáčku protisměrem, minem se o jednotky centimetrů a ještě naopak, oba uhnem spíš vlevo, jinak by byla velká rána. S nahnědlým pruhem v trenkách dojíždím na okraj Sarajeva, naklikaná trasa nás vede uličkama mezi kpcema a letištěm, občas i spíš po cestě pro pěší - až nás čára v mapě vede do zavřenejch vrat. Naštěstí improvizovat umíme a alternativní trasa nás dovede k hospůdce mimo turistickou oblast, takže si dáme pozdní oběd (klasika pljeskavica, čevabi, ražniči) za normální ceny od 6 do 9 KM. Po obědě se ještě jedem podívat na zbytky bobové dráhy, tu nacházíme, ale bohužel je neděle a zjevně je to výletní místo pro půlku Sarajeva, sice jedem po asfaltu a zákaz jsem neviděl, ale připadáme si na úzké asfaltce mezi stovkama korzujících lidí malinko nepatřičně - ale nedáváme to na sobě znát a ve stupačkách s výrazem jezdců trénujících na Dakar projíždíme .
Po dojetí na normální silnice proběhne krátká porada, při pohledu na hodinky a na oblohu kde se honí černé mraky a sem tam bouří volíme rychlejší cestu po asfaltu do Konjiče, jen s projetím jednoho sedla které hlavní tah míjí tunelem a asfalt už se tam rozpadá. Při vjezdu do Sarajeva se potkáváme s místní policií - semafor, Honza v čele ještě zelená, já oranžová, Haus tmavě oranžová a hned za semaforem poldové kteří na to zjevně čekali, staví nás všechny (krom Milana který počkal na další zelenou), ale debatují jen s Hausem, nicméně peníze nechtějí, jen prostě ukazují že takhle ne - za mně přístup na jedničku, je vidět že pro ně cizinci nejsou jen chodící peněženkou. Pak už proběhne jen nezajímavý silniční přesun po trase Hadžiči - Tarčin - sedlo Ivan - Konjič, tam zas zastávka na tankování, nákup v pekárně a na výbornou zmrzlinu za 1KM/kopeček. Pak zas posledních 20 kiláků na Boračko jezero, klasicky sprcha, večeře, pivo, plánování trasy, spánek.
Ujeto cca 220km, nejnižší bod trasy 231mnm, nejvýšší 2067mnm, nastoupáno a naklesáno kolem 5 vejškovejch kilometrů.
pokračování příště


Čau, Tom

Pěkně popsaný!

Tak to je dobry, že bez pokuty po mě chtěli vcera dle sazebníku 1000,-KM ale ukecal jsem to za 50.

Super
Btw. na menší z těch můstků jsme předloni s kamarádem vylezli, byl to hodně zajímavej pohled.

Skvěle se to čte. Fotky ze Sarajeva jsou parádní. Pokračuj! :)

...pokračování
3. den ježdění, 4. června
Budíme se opět do krásnýho počasí, snídáme v kempu - klasicky vaječná placka, paštika a med v plastu, žádná velká invence ale zasytí - a vyrážíme v klidu kolem devátý. Na dnešek je naplánovaná turistická trasa, máme ji od kamarádů kteří to projížděli o rok dříve - terénem do Mostaru, tam kouknout na slavnej znovupostavenej starej most a pak kombinací asfaltu a šotolin zpět. Cesta do Mostaru je zajímavá a občas i náročná, vyjíždíme z kempu opět na trasu nad jezerem kterou jsme se první den vraceli, za sedlem z ni ale sjedem, po chvíli najedem na pár kiláků luxusní asfaltky ve stylu našich silnic I. třídy, s tím rozdílem že asfalt asi po 3 kilákách zas končí a začíná zas šotolina, účel tohoto jevu mi nějak nedochází. Po dalších pár kilákách vjíždíme do lesa a začíná místy docela terén, napřed trochu bahna po těžbě dřeva, pak šotolinka překopaná jámou a náspem aby nešlo projet, ale nás to nezastaví, pak několik docela prudkejch výšvihů po šutrech, až se octnem na odbočce k nejvyššímu bodu dne - hoře Brasina s rozmlácenou vojenskou základnou nahoře. Odbočka je v 1500 metrech, takže nás čeká ještě 400m převýšení, klasickým Bosenským stylem - kamenitá cesta, rovinka pod plynem za dva, někdy i za tři, pak vracečka po volnejch šutrech na jedničku se spojkou a to se opakuje až se mi zdá že mi upadnou ruce. Ale vrchol je úspěšně zdolán, odpočíváme, svačíme a nadšeně prolejzáme trosky a dumáme co se vlastně stalo - pokud to bude číst nějakej znalec historie válek při rozpadu Jugoslávie, celkem by mě zajímalo kdo základnu držel a kdo a jak ji zničil. Pak sjíždíme dolů na odbočku a jedeme dál směr Mostar, stále z kopce. Nad Mostarem je ještě jeden nízký hřeben, tam vyjedem k polorozbořený stavbě zřejmě z dob dávno minulejch, která ale za poslední války byla taky zjevně používaná a poškozená, pak ještě na vyhlídkový upravený místo nad Mostarem kde vlaje obrovská bosenská vlajka. A pak už do civilizace, motáme se po Mostaru a hledáma jak nejblíž dojet ke starýmu mostu, nakonec nás cesta dovede do slepý uličky kde je organizované parkování motorek, moc se nám platit nechce ale tušíme spojení parkovačů s místníma četníkama a tak by parkování o sto metrů dál na chodníku nemuselo dobře dopadnout, každej raději těch 5Km (2,5E) obětujem.
Starej most je klasický turistický místo, milion turistů, hospůdek s naháněčema a stánků s píčovinama, ale když už tam jsme tak projdem přes most a asi dvěstě metrů za něj, dáváme zmrzlinu kupodivu za normální cenu (1Km za kopeček), fotíme a po necelý hodině mizíme. Milan chce zkusit jestli někdo nedokáže zalepit poměrně velkou škubu v duši a taky hledáme místo kde se najíme za normální cenu, na výjezdu z Mostaru nacházíme pneuservis a vedle něj bistro zjevně pro místní, oprava gumy nevyjde ale jídlo jo, někdo z nás objednal i jídlo o kterým netušil co to je, Milan dostal játra na roštu který nejí, tak jsem mu je vyměnil za svý čevabi a oba jsme byli spokojený, jen tam neměli pivo, nevím jestli kvůli náboženství, no přežili jsme to o vodě , cena ale parádní, jídlo za 5Km + pití asi 2KM.
Pak pokračujem nějakecj 30 kiláků po asfaltu do městečka Nevesinje, které leží pro změnu v srbské oblasti, tak toho využijem, dáváme pivko, tankujem a nakupujem zásoby jídla a pití na večer, nechce se nám do kempový hospody. Pak vyjíždíme opět po asfaltu, chvíli po tom co se asfalt mění v šotolinu začíná bouřit, jdeme do nepromoků, tím se zdržíme a bouřka nás už jen lízne, ale pršet muselo dost i nějaký kroupy jsme viděli, naštěstí už tající na zemi. Před sedlem nad jezerem ještě uklepu na šutrech provizorní uchycení šucplechu, pomůžou drcpásky a později v kempu až vychladne vejfuk tak vázací drát. Do kempu sjíždíme zkratkou, zakroucenou cestou ze svahu přímo k jezeru, docela masakr, potoky vody z bouřky, kroupy, vymletá cesta, mezi stromama šero, mlžej se brejle, no zážitek celkem intenzivní, ale jen asi pět kilákjů, jde to vydržet.
V kempu začíná zas pršet a bouřit, tak rychlá sprcha, schovat věci pod střechu a jelikož nejde sedět venku tak se část z nás druží (jsou odlapeni u sprch) se slovenskejma cyklistama kteří mají dvě doprovodný auta se zásobama, mj sudy piva a asi hektolitr zubrovky, já tomu unikám a jdu se do hospody družit s partou kamarádů kteří přijeli na motorkách přes Slovinsko a Chorvatska a byli jsme domluvení že když to vyjde tak se sejdem. Tak kecáme, popijíme, porovnáváme projetý cesty a plány, nuda rozhodně není. Pak přestane pršet, tak dojde i na zásoby jídla a chlastu u chatky, no poprvé jdu spát maličko předlitej
rekapitulace cesty - najeto jen asi 160km, nejvyšší bod 1897m, nejnižší kolem 50 metrů nad mořem, tentokrát asi půl na půl asfalt/šotolina a off
pokračování příště


Čau, Tom

...pokračování
4. den ježdění, 5. června
Ráno vyrážíme o něco později, snažíme se ještě na sluníčku dosušit věci ze včerejšího vlhkého příjezdu. Snídáme z vlastních zásob, vyrážíme až kolem desátý, trasu proto volíme mírně improvizovanou se stejným začátkem a koncem - jedeme do městečka Kalinovnik, vyrážíme po asfaltu podél Neretvy, po nějakých 15km silnice opouští údolí a stoupá, po dalších asi 10km končí asfalt a jedeme přes další dvě údolí - takže pořád nahoru a dolů - do Kalinovniku. Tam mám v plánu najít nějaký servis, uklepal jsem matku na šroubu kterej drží nosič a vhodnou matku s velkou podložkou nemáme, jedu pro radu na pumpu, tam mě posílají za garážníkem jen o sto metrů zpět, rukamanohama ukazuju problém, chvíli se hrabe v bedýnce se spojovacím materiálem až nachází a za chvíli je opraveno, nabízím peníze ale nic nechce, škoda že nemám aspoň plechovku Plzně.
Kousek za městečkem odbočujem z asfaltu, cesta začne bejt po chvíli dost nepříjemná, těží tam dřevo a je dost rozbahněná a na to nemáme moc gumy. Asi po čtvrt hodině vyjedem z oblasti těžby, začne ale zase pršet, tak do nepromoků a jedeme v dešti. Naštěstí po pár kilákách déšť ustává, začínáme stoupat, zkoušíme jednu neplánovanou odbočku (a možná i zkratku) k jezeru, ale cesta je zjevně nepoužívaná, zarostlá a zasekaná bordelem z těžby, tak se vracíme a pokračujem podle plánu. Za čas vyjedem z lese a stoupáme krásnou krajinou až do sedla ve výšce kolem 1700 metrů, tam se opět otevřou krásné výhledy, dojem nám trochu kazí bouřka která je v údolí do kterého směřujem a je dost vydatná. Chvíli stojíme a dumáme co dál, po čtvrt hoďce se rozhodnem pokračovat, protože kdyby nás bouřka chytla v tom otevřeném terénu kolem sedla mohlo by to bejt dost nepříjemný, máme ale štěstí, bouřka odchází a tak zas jen jedem potokama vody. V jednom úseku se změní podklad, nejedem po kamenité cestě jako obvykle ale po dost klouzavé hlíně, na což přijdeme hlavně po jediném pádu (když nepočítám ty na místě na krátkou nohu) za celou dobu, Hausovi se naštěstí nic nestane a na motorce jen musí srovnat brzdovou páku.
Časem dojedem až na asfalt, poměrně kvalitní a hlavní tah který prochází národním parkem Sutjeska, tam jsou zase krásné výhledy, ale musíme být hodně opatrní, asfalt je mokrej a dost klouzavej a nerad bych to poslal někam pod auto. Po vyjetí z parku se krajina otvírá a asfalt osychá, dojíždíme do města Foča kde si chcem dát teplé jídlo, máme trochu problém s nalezením hospody kde by se vařilo, ptáme se v nějakým cafébaru, snažej se nám něco vysvětlit a když se asi netváříme úplně chápavě tak chlapík skáče do auta a k hospodě nás dovede, lidi jsou tu prostě fakt ještě ochotní. Hospůdka se osvědčila, dokonce se nám tam snaží nabízet co je u nich nejlepší a celkem kolem nás pobíhají, jen nám teda napřed nabízí telecí polévku a za chvíli příjde s tím že ji vlastně nemaj . Ale celkově spokojenost.
Z Foči vyjíždíme napřed kousek po hlavní, pak odbočíme na úzkou rozbitou asfaltku která vede k místní atrakci - písečné pyramidy, tam chvíli koukáme a fotíme, pak sjedem do údolí a už po šotolině vyrážíme přes kopce do Kalinovniku, cesta celkem odsejpá, jen před Kalinovnikem začíná zas bouřit a jedem do toho. V Kalinovniku natankujem a chcem nakoupit jídlo na večer, u krámku bohužel zjišťuju že jsem píchnul zadek. Naštěstí kamarádi pomůžou (teda udělaj většinu práce, já jen seženu montážní tvárnici pod motorku a držím a podávám vercajk), po chvíli bojů s nasazením zadního kola který není šťastně řešený a je u něj potřeba asi pěti rukou je hotovo, bouřka mezitím ustoupí a v podstatě ani nezmoknem. Z Kalinovniku jedem stejnou cestou jako ráno, jen opačným směrem, cestu trochu komplikuje začínající soumrak v kombinaci s mlhou z vody odpařující se po bouřce, ale jedem v klidu a za posledních zbytků světla dojíždíme do kempu. Tam večeříme z vlastních zásob, chvíli u piva kecáme s druhou partou a pak ještě pomaličku balíme věci které neberem sebou. Další den je totiž v plánu odjezd na třídenní okruh, takže je v plánu vrátit chatku, většinu věcí nechat v autě a jet jen na polotěžko, se spacákem a karimatkou pro případ uvíznutí, ale v plánu je najít každej večer spaní v posteli, to jsem si coby organizátor trasy vymínil, mám už holt rád svý pohodlí, přes den mi nevadí klidně se někde trápit v terénu, ale večer je nutná sprcha, pivo, teplá večeře a postel. Cesta na první den okruhu je naplánovaná, jen nacházíme dvě městečka kde budem hledat spaní. Všichni jsme utahaný, tak usínáme hned po dopadu na postel.
Rekapitulace dne - ujeto cca 250km, nejvyšší bod asi 1700m, nejnižší lehce přes 300, poměr asfalt/šotoliny asi půl na půl.
pokračování příště

Čau, Tom

super

Tome pěknej vejlet.
Bosna je fajn jen tě pak nesmí vrátit na zem zátaras s následným ohňostrojem, to se potom bojíš udělat krok z cesty.

...pokračování
5. den ježdění, 6. června
Ráno vstáváme kolem půl osmý, v osm snídaně v kempu a pak dobalujem věci na třídenní trip a zbytek hážem do auta, trochu to trvá, tak vyrážíme až kolem desátý. Trasu jsem naplánoval dílem podle Bosenskejch šotolinek od Pertly, dílem sám podle mapy.cz, celej okruh má přes 800km, tušíme že ho neprojedem celej, navíc musíme řešit ubytování v civilizaci která místy není úplně hustá. Na první noc máme vytipováno podle rychlosti postupu spaní v Tomislavgradu, Livnu nebo Glamoči.
Vyjíždíme již notoricky známou cestou nad jezerem, pak sjíždíme trochu jinou cestou na okraj Mostaru, přejíždíme po mostě Neretvu a začínáme ostře stoupat, nejnižší místo trasy má jen 100m nad mořem. Extrémně klikatou úzkou asfaltkou nastopáme asi do 500 metrů, tam asfalt končí a začíná poměrně úzká a zarostlá cesta vedoucí roštím, jízdní průměr klesá a trochu se děsíme toho jak dlouho to bude, naštěstí po asi 10 km se cesta rozšiřuje na místní standard. Vyjedeme do výšky kolem 800 metrů, pak mírně sjedem do osady Bogodol, pár kiláků jedem po asfaltu ale ten zas klasicky mizí a po šutrovitejch cestách nastoupáme do výšek kolem 1400 metrů, kde se docela dlouho mírně houpáme nahoru a dolů. Nacházíme u cesty i místní piknikové místo, tak ho taky využijem na drobnou svačinu, úplně nás ale nebaví bordel který tam nechali nejpíš místní - zátky a plechovky od piva, střepy, igelity, kapku to to krásné místo degraduje.
Potkáváme i několi skupin motorkářů, tahle trasa je zjevně dost populární - napřed dva kluci na nabalenejch LC4, pak velká parta na různejch strojích - od Bigů a velkejch kačen (950 nebo 990) až po mírně se trápící velký Báwa v kamenitým výjezdu, na dalším rozcestí pak partu vedenou krajanem z Liberce.
Po setkání s krajany vjíždíme do národního parku Blidinje pojmenovaném po Blidinje jezeru, tak začínáme stoupat z výšky cca 1350 metrů k nejvyššímu bodu naší cesty - vrcholu Pločno s nadmořskou výško 2228 metrů. Je to asi nejnáročnější výjezd celé trasy, stoupání je asi 14 kiláků dlouhé po kamenité cestě s mnoha volnými i "vestavěnými" kameny a občas se slušným stoupáním, ostatně autor "Bosenskejch šotolinek" ho nevyjel celý, nutno podotknout že na naloženým velkým Báwu. Naše skupinka se dost rozpadá, každej má svý tempo, někdo pod záminkou focení odpočívá , ale vím že kluci jezdit umí tak strach nemám. Pod vrcholkem se objevují i sněhová pole, občas se odkrývá i výhled na jezero, poslední kilák je pak už jednoduchej a jsme nahoře. Tam zas obvyklá zrušená základna, fotíme, kecáme a za chvíli se vydáme dolů. Kus pod vrcholem potkáváme naši partu kamarádů z kempu, nezávisle na nás jedou na stejnej kopec a klobouk dolů hlavně před klukama na 1200Supertenéré že ten ingot dostali až nahoru, holt kdo umí tem umí. Nejhezčí část trasy máme za sebou, sjedem k Blidinje jezeru, i když leží ve vejšce kolem 1200 metrů tak jsme sjeli kilák vejškovejch po šutrech, chudák ruce, tlumiče a všechny šroubové spoje . Od jezera jedem do Tomislavgradu, víceméně po silnici i když ze začátku není dostavěná a je tam šotolinovej podklad kterej jim místy vymílá voda, pak ale už asfalt až do města. Tam tankujem, hledáme místo na pozdní oběd - úspěšně,a v místní grill-baru u jídla domlouváme co dál. Vzhledem k času se rozhodnem dojet do Livna, cestu mám jen naklikanou podle map a bohužel dochází k jedinému případu že trasu nejde použít. Naklikaná cesta je zjevně "bejvalá", mizí ve dvoře a ani dál nejsou v terénu vidět známky průjezdnosti. Nacházíme hbitě v mapách alternativu, tam nás ale zastaví závora s nekompromisním strážcem, doteď nevíme proč, zjevně nová nebo nově opravená cesta asi vede někam kam se dostat nemáme - možná vojenský prostor, možná těžba čehosi, možná jen cesta ve výstavbě..
Vzhledem k pokročilé hodině už vzdáváme hledání nejistých alternativ, sjíždíme na hlavní a objíždíme výběžek pohoří s vrcholy kolem 1500 metrů a jedem po asfaltu až do Livna. Tam hledáme ubytování, jeden pokus po cestě zklame, domácí nejsou doma a volat se nám nechce, sjedem úplně do centra a tam se rozdělíme s tím že se sejdem do čtvrt hodiny. Já s Milanem máme štěstí už za tři minuty, periferně zahlídnu ceduli ve smyslu "nočlegi něco", odbočuju, zajedu až na dvůr, na zvonek nikdo nereaguje ale na pokřik a troubení už jo - cena 15E za osobu, pokoje pěkné, berem. Jedu dolů pro zbytek kluků, pak ubytování, rychlá sprcha a kolem půl osmý razíme do města.
Livno je poměrně živé městečko, v centru je pěší zona - promenáda se spoustou hospůdek a barů se zahrádkama, projdem těch 300 metrů na konec a volíme pizzerii ať je změna, obrovská pizza skoro k nesežrání kolem 10KM, k ní dvě pivka a je nám skvěle. Na začátku dost prázdné zahrádky se začínají se soumrakem plnit, zároveň po promenádě chodí i dost zajímavejch objektů, je na co koukat . Už za tmy se přesunem asi o sto metrů vedle do pivnice, pivo maj sice točený ale žádnej div, navíc jsme kapku přecpaný, tak dáme jedno velký a (jaká ostuda) jedno malý, platíme a jdem chrnět. Naštěstí je to jen asi 400 metrů, tak se tam nějak dovalím. Cesta na další den je už naplánovaná, tak brzo usínáme a těšíme se na další den.
Rekapitulace - ujeto něco kolem 200km, nejnižší bod cca 100m, nejvyšší 2228m, šotolina/asfalt odhadem 2:1


Čau, Tom

Super,to si poznačím před spaním pak dočtu Byli jsme letos taky užasná zem!

Kurňa koukám to je lepší jak Alboška a o kus blíž .

Tome, pecka

Tom si poctivě psal deníček a tady to zúročil

byl jsem tam skoro ve stejny termin. Asi jsem vas videl v patek nekde okolo sarajeva? Teda videl jsem asi ctyry motorky a jeden z toho byl Alp. Jinak souhlasim - bosna byla jedna z nej vyletu.

Miškin> Spíš ne, kolem Sarajeva jsme se motali v pondělí, v pátek jsme jeli od Drvaru přes Tomislavgrad do Konjiče.
Čau, Tom

...pokračování
6. den ježdění, 7. června
Vstáváme už před sedmou, rychle sbalíme těch pár věcí a za půl hoďky vyrážíme...zatím jen do městečka na snídaní, ale už na moto a zabalený. K snídani burek a čaj/kafe a po osmý vyrážíme. Po asfaltu tentokrát jen kousek, po kiláku sjedem z hlavní a stoupáme, napřed po úzký asfaltce a pak už šotolina, trasa je trochu intuituvní - je to úsek naplánovanej podle map a cest je v reálu mnohem víc než v mapovým podkladu, ale směr držíme. Za pár kiláků nastoupáme a pomalu se nám otvírá úžasnej pohled do údolí kterým pojedem, už z mapy to vypadalo zajímavě a skutečnost nezklamala - oválný, dlouhý a naprosto rovný údolí, nevím jestli je to dávno vyschlý jezero nebo jestli to vzniklo působením ledovce, ale je to úplná rovina s kopcema kolem, a i z dálky vypadá dost podmáčeně. Sjezd do údolí je trochu pekelnej, cesta není moc používaná, je strhaná od vody a okolí zarostlé stromy a roštím a zeleň se úspěšně rozrůstá do cesty, navíc je ještě mokrá od rosy - no jedem napůl poslepu a jsme mokrý jak po slejváku. Naštěstí jsou to jen asi 3-4 kiláčky, pak jsme dole, cesta se zlepšuje a blížíme se k první osadě. Za ni vede cesta krajem údolí, spíš po "břehu" údolí, za pár kiláků se mění v asfalt a nakonec nás dovede na hlavní a po ni do Glamoče. Tam nakupujem něco na zub protože z mapy víme že budem celej zbytek dne mimo civilizaci a oběd budem řešit z vlastních zásob.
Z Glamoče vyjíždíme napřed po polňačce jako u nás, ta se ale brzy změní v klasickou kamenitou šotolinku a začíná stoupat. Čeká ná průjezd vojenským prostorem " Vojni poligon Sveta Barbara", máme ale info že průjezd je v pohodě. Skutečně se blížíme k polnímu bunkru z pytlů s pískem a kamení, u něj nás staví chlapík s praporkem, jen se ptá "na Vitorog?" a po souhlasný odpovědi něco zamumlá do vysílačky, z ní to zapraská a pouští nás dál. Průjezd není dlouhý, jednotky kilometrů, vpravo v dáli vidíme seskupení vozidel a lidí, ale co tam dělají netušíme. Na konci opět okop, chlapík s praporkem jen mávne a jedem dál. Projedem kolem pár osamělejch baráků a na rozcestí se dáme vpravo k jednomu z dnešních cílů - Veliki Vitorog (1905m). Výjezd není náročný a nahoře je další opuštěná radarová základna, prohlížíme, svačíme, fotíme a kus pod vrcholkem i prolézáme otevřený chodby do podzemí základny, jsou tam i zbytky vybavení (panceřový vrata...) - doporučuju nějakej zdroj světlla, dá se tam jinak blbě šlápnout do otevřenejch kanálů pro odvod vody a šachet. Po prohlídce sjedem zpět dolů na rozcestí a pokračujem lesem, cesta není ničím zajímavá, holt v lese nám chybí výhledy. Po mnoha kilometrech lesem přejíždíme silnici M15, je tam v sedle i nějaká hospůdka ale jídlo máme a času není kdoví kolik, tak jedem dál. Pokračujem zas po lesní cestě se spoustou louží, zjevně dost pršelo a pršet i začíná, jdem do nepromoků, déšť zlobí jen chvíli ale na sucho v botách zapomínám . V lese se těží dřevo, míjíme několik skupin těžařú, jeden naznačuje ať jdem na panáka ale pokračujem, kv alita a styl cesty se několikrát mění až dojedem do vesničky Potoci. Tam jedem kousek po asfaltce která má parametry na dopravní zatížení tak tisíce aut za hodinu, nevím jestli vědí o něčem co mi nevíme, nicméně vede odnikud nikam a za chvíli jsme zas na lesní šotolince. Dojíždíme k závoře, hlídač nám bez dotazů otvírá, nevím jestli je tam kvůli zlodějům dřeva nebo jen jako podpora místní zaměstnanosti . Jedeme dál, víceméně po vrstevnici ve výšce lehce nad 1000m, až k odbočce na Veliku Klekovaču (1962m). Na to že máme nastoupat skoro kilák cesta ze začátku moc nestoupá, to začne až na posledních asi 8km. Ale zas to není žádnej extrém, jen bolej ruce od šutrů a nohy od stání ve stupačkách. Nahoře zas obhlížíme, dáváme další svačinu. Opět je tam opuštěná a vybydlená radarová základna, tahle údajně fungovala až do r. 2004 pro vojska NATO (SFOR, IFOR) Sjezd je zas po stejný cestě, na rozcestí už jen sjíždíme upravenou širokou šotolinou do sedla a pak asfaltkou do Drvaru, kde chcem najít nocleh.
Drvar (dříve Titov Drvar) je průmyslové městečko, ale sláva místního průmyslu zanikla zároveň s Jugoslávií a teď je tam dost zanedbaných a opuštěných fabrik - a v důsledku toho i baráků. Nocleh nenacházíme, jen hotel ale tam se nám moc nechce, po projetí centra zastavujem a debatujem co dál, za chvíli u nás zastaví policajt a zjišťuje co se děje, mezinárodní slovanštino-angličtinou (hledáme nočlegi, apartmány, sobé, bungalovy, rooms, nou hotel) mu vysvětluju problém, minutu přemejšlí a pak ukáže ať jedem za ním, vyjedem až na konec městečka, v prvním baráku neuspěje ale po poradě na pumpě nás odvede o sto metrů dál a tam uspějem. Domácí už běžně neubytovávaj, ale maj rádi motorkáře a tak za 10E bydlíme. Po převlečení a sprše nás domácí zvou na pokec a rakiji, bydlení u místňáku je prostě nejlepší. Mimo jiné máme námět na přemejšlení když nám marně vysvětluje z čeho pálí rakiji, něco jako "drenjina" nám nic neříká, ale je to jejich místní specialita a maj tam i nějaký slavnosti těchto plodů. Až dlouhý gůglení doma ukazuje že jde o Dřín obecný. Pak odcházíme na večeři do hospody nad pumpou asi o sto metrů výš, nepřekypujou ochotou ale najíst a napít dostanem, i když obsluha vázne. Ale jídlo slušný, dáme dvě pivka a jdeme na barák, domácí už nás naštěstí neodchytili tak se další rakije nekonaj, mohlo to bejt nebezpečný. Nahrubo naplánujem další, už poslední, den ježdění a jdeme spát.
pokračování příště...

Čau, Tom

Parádní počtení !

Pěkně se to čte!

Tome úžasný. Klídek a pohoda. Můj další cíl.
Díky.

Pekně napsaný, my jsme tam byli týden po vás a koukám, že jsme se motali po podobných místech . Už jsem stihnul i sestříhat video

Paráda.

pokračování
7.den ježdění, 8. června
Vstáváme na sedmou, pomalu se vyhrabeme ven a tam už na nás čekají domácí, opět se ještě chvíli družíme a kecáme u čaje/kávy, nakonec dojde i na rozlučkovou rakiji a dostáváme půlitřík v pet lahvi na cestu. Snídáme dole ve městečku v pekárně a vyrážíme na poslední den ježdění.
Potřebujem se dostat zpět na Boračko jezero, tak je naplánováno cca 80km offíku na jezero Šator, pak kus po asfaltu, v případě příznivýho času výjezd na kopec a pak zas asfalt, celkem kolem 300km. Cesta k jezeru Šator je fajn, prvních pár kiláků asfalt, pak šotolina, před jezerem o kus přejedem odbočku ale o nic nejde. Dojíždíme k chatě která je asi 100m od jezera, asi by se dalo dojet až k vodě ale nechcem provokovat, při plánování doma mě ještě maličko lákala červená turistická značka na Veliki Šator (1872m), ale to je opravdu jen pro pěší nebo pro zdatnýho trialistu . Od jezera už jen asi 15 km mimo asfalt, pak už po silnici přes Livno, tam odbočujeme stále po silnici k Buško jezeru a už vidíme na náš poslední offroadový cíl dnešního dne - kopec Vitrenik (1697m). Od hráze jezera začíná asfaltka stoupat, neodbočuje se ale v nejvyšším bodu ale až ve vesnici Jošanica. Kus před tím ještě zastavujeme u pomníku padlým českým vojenským pilotům při havárii vrtulníku Mi-17 v roce 1998.
Cesta na Vitrenik není extrémně náročná, ale člověk se nenudí, je to zas výjezd více než 10km dlouhý po kamenité cestě. Na vrcholu kopce je vysílač a kopec dělá čest svému jménu, opravdu tam silně fouká, takže tradiční vrcholovou siestu trávíme spíš vleže a za větrem. Cestou nahoru i dolu potkáváme několik skupin s velkejma foťákama a dalekohledama (potkali jsme je i o dva dny dříve před Glamočem), netváří se úplně nadšeně, ani se jim nedivím, jdou 10 kiláků nahoru a to samý dolu a my se vezem jak páni .
Po návratu na asfalt brzy dojedem do Tomislavgradu a pak už opačným směrem známou cestou k Blidinje jezeru pod Pločnem, tam ale odbočujem po silnici na Jablanicu. Kolem silnice je plno chat a hotelů, dokonce i středisko s lyžařskými vleky, ale spíš jsou to ještě areály z dob Jugoslávie a teď to více či méně chátrá. Jsme stále ve výšce kolem 1200m, až za sedlem nad vesničkou Soviči začínáme klesat do údolí Neretvy, prakticky o kilometr níže. Asfalt na chvíli zmizí ale stále je to "silnice", potkáváme i autobus, jestli jede až do sedla tak klobouk dolů, ale místní měřítka jsou prostě jinde. Teplota s klesající výškou stoupá, v Jablanici najíždíme na hlavní a v teple a velkým provozu zábava končí. Náladu nám ale opět vrací hospůdka za prvním tunelem nad Jablanicí, kde se konečně dočkáme jehněčího na rožni, točej se tam venku na "kolotoči" hned tři kousky. Hospoda je to mírně fajnová, číšníci v oblečkách divně koukaj na čtyři smradlavý a zaprášený motorkáře, nicméně nás usaděj a objednáváme každej porci (300 gramů) jehněčího s přílohou, cena tuším10,5KM a bylo to výborný, ostaně hospoda bude asi vyhlášená, stavuje se tam i dost místních i pro maso sebou do krabičky.
Pak už jen nudná cesta ve velkým provozu po E73 (hlavní tah Mostar-Sarajevo) do Konjiče, tam poslední zmrzlina, nákup potravin, natankování a při prvních kapkách blížící se bouřky k Boračko jezeru, naštěstí máme opět kliku a bouřka nás jen lízne. U jezera opět berem na jednu noc chatku, personál po nás chce parkovný za auto o kterým dopředu nebyla řeč, ale už rezignujem. Večer pomalu přebalujem věci a při dojídání a hlavně dopíjení zásob debatujem jestli naložit motorky už večer nebo doufat že nám počasí ještě ráno dovolí plánovanej výjezd na kopec kolem 1700m nad jezerem. No a u tý konzumace se nám nějak setmělo, navíc se pořád okolo honěj bouřky, tak to necháváme na ráno.
...pokračování příště (už poslední)


Čau, Tom