Pitimier

Zveřejněno: 15.09.2021 23:10,Kategorie: Reportáž,Zhlédnuto: 2683x,Komentářů: 3x,Hodnocení: 5.00 od 4 uživatelů

to se prostě stane... kamarád se zraní, nestihne se úplně zahojit, tak na poslední chvíli změníte téma zájezdu z endura na vysloveně sportovně silniční no a protože máte zaplacený vlak z Vídně do Splitu, Balkán je jediná volba... naštěstí!!!

Cesta na Balkán 3.9.-12.9. 2021

Rozhodl jsem se napsat toto povídání proto, že Balkán mimo Rumunska jsem dosud vnímal jako destinaci vhodnou pro ostré enduro motorky případně pro cestovní endura. Při troše plánování ale jak se ukázalo lze do této destinace s úspěchem vyrazit i na vysloveně silničních pneumatikách a 17“ kolech. A to i do takových destinací jako je Černá Hora, Albánie nebo Severní Makedonie. A co víc? Lze si to náramně užít.

Cesta byla původně plánovaná jako enduro po Bosně s drobnýma přesunama po asfaltu. Jenže kamarád si zlomil klíční kost necelých pět týdnů před startem a vzhledem k tomu, že nebyl čas aby pořádně srostla, museli jsme celou akci na poslední chvíli přehodnotit a přeplánovat. Vznikl z toho úplně jiný výlet na silničních motorkách. Když z následného plánu vyšlo najevo že celkem najedeme min 3000 km, bylo jasné, že současné Diablo Rosso IV to na 160 koňové motorce nemůžou vydržet, takže dva dny před odjezdem nastal poplach a po úmorném shánění se podařilo sehnat dvě sady Pirelli Angel GT a naštěstí sezona pneuservisů nejede plným tempem, tak nebyl problém ani domluvit termín přezutí na ráno v den odjezdu... dovolená mohla začít.

Začátek byl stejný, jako původně plánovaný enduro výlet, tedy po ose do Vídně a odtud autovlakem do chorvatského Splitu. Cesta vlakem probíhala přesně podle očekávání a protože jsem letos jel tuto trasu již podruhé, přesně jsem věděl do čeho jdu... Byli jsme za šetřílky a nepřiplatili si za lůžko, tak jsme se lámali v kupé... trochu pomohly chlazené Plzně od stevarda á 2,5 e ale nic moc příjemného. Ráno po 10:00 jsme podle plánu vylodili motorky z vlaku a vyrazili po jadranské magistrále na jih kolem Dubrovníku a jiných známých letovisek. Z počátku byl docela provoz ale čím dál jižněji se silnice více otevíraly a dalo se slušně tahat. Krásný asfalt, široká cesta, co víc si přát. První den jsme dojeli do Černohorského města Herzeg Novi a celkem unaveni vypili pár piv a šli omdlet do postele. Ráno jsme si prohlédli starý hrad a část starého města, v rychlosti se smočili v moři a pokračovali na jih ke Skadarskému jezeru, které jsme objeli z pravé, jižnější strany abychom se vyhnuli provozu okolo hlavního města Podgorica a frekventovanému přechodu do Albánie. Jezero nám nabídlo krásnější výhledy neboť z této strany je krajina zvlněná a cesty byly klikaté, ale úzké. Kvalita asfaltu nebyla na té nejvyšší úrovni, ale nebyly zde výmoly ani díry, nýbrž cesta byla dost zvlněná a uhoupaná. Nedalo se jet rychle, ale bylo to příjemné, protože o to více jsme si mohli vychutnat pohled na jezero a malebné údolí okolo Podgorici lemované majestátními horami, jejichž vrcholky byly ještě v září místy pokryté sněhem. K večeru jsme překonali bez problému albánskou hranici a ubytovali se ve městě Skadar. Opět povinných pár piv a unaveni jsme šli spát. Další den jsme pokračovali přes Fushe Arres do města Kukes a místní cesta nás tak nadchla, že jsme se rozhodli objet dokola přehradu na řece Drin po silnici SH23 a SH22... To bylo opravdu něco... představte si úsek více než 200km, krásný asfalt a nejdelší rovinka má 300m? Motorkářův ráj! Poloměry zatáček se měnily úměrně nadmořské výšce, takže se vystřídaly snad všechny poloměry, utažené vlásečnice zn. ideál pro motardy až po relativně otevřené, kde se dal krásně využít i potenciál silného naháče. Sice dost unavení, ale ještě jsme zvládli přejezd do Severní Makedonie do historického města Ohrid, které leží u nádherného stejnojmenného jezera. Byť bylo krátce po sezoně, stačilo zastavit a už se o nás prali místní nahaněči ubytovácích zařízení. Stačila chvilka a měli jsme celkem moderní apartmán se třema postelema a parkováním pro tři motorky za bratru 30 eček. Sprcha a vyrazit na povinné pivo:). Ráno jsme vyrazili na prohlídku tohoto historií opředeného místa které pár století před námi navštívili údajně i Cyril s Metoďějem (mají zde i patřičně velkou sochu) a nechali se zlákat sympatickým kapitánem vyhlídkové lodi k okružní plavbě. Byl to dobrý tah, dozvěděli jsme se že okolo celého jezera je celkem 365 pravoslavných kostelů či kostelíčků, stejně jako je dnů v roce a že svoje letovisko za dob federativní Jugoslavie zde měl i Tito... no letovisko, dnes je z toho hotel pro tipuji 500 lidí. Snídaně byla asi nejlepší z celého týdne, tu doporučuji každému, byla to místní velmi oblíbená a velmi chutná polévka zvaná Čorba, my měli telecí, která je podle kapitána nejlepší! No ale konec turistiky, zpátky do sedel a vyrážíme zpět směr Albánie. Cestou si prohlídneme národní park Galičica (za menší poplatek) s cílem nahlédnout na sousední výrazně výše položené jezero Prespanské, které je s Ohridským propojeno říčkami a potůčky skrytými ve skalách a do značné míry jej napájí. Ovšem po vystoupání do cca 1600 m teplota klesla k 11st tak jsme rychle mazali zpátky a mířili na město Pogradec a dále po silnici SH3 na Korče a dále na jih přes Erseke až téměř k řeckým hranicím. Zde došlo asi k nejhorší patálii, protože tady byla cesta místy jen velmi obtížně sjízdná, místy chyběl asfalt úplně a místy byl brutálně rozbitý. Dost se s tím praly i semiaktivní podvozky, a tady jsem si poprvé děkoval že jsem přezul ze supersportovních gum na cestovnější variantu. Dlužno říci že naposledy, protože po pár hodinách drkotání se objevil snad nejkrásnější úsek mezi Leskovikem a Permetem. Krásná široká silnice s úplně novým asfaltem, dlouhé táhlé zatáčky, které jen nepatrně měnily poloměry, takže se dalo dostat do krásného rytmu a trochu vyhnat pavouky z výfuku:) Za Permetem se cesta podél řeky Vjose natáhla a tak cesta relativně rychle ubíhala a nebyl problém dosáhnout vytýčeného cíle, města Gjirokaster ještě za světla. Město má nádherné historické centrum s dominantní pevností a je zapsané v Unesco jako dochovalé osmanské město. Jistě stojí za prohlédnutí, Což jsme následující ráno udělali hned po snídani na krásné terase starobylého hotelu Old Bazar. Následující plán už se mi moc nelíbil, neboť zbylí dva souputníci si prosadili návrat přes Albánskou rivieru, čehož jsem se bál s ohledem na předpokládaný ruch a tedy i silnější provoz. Naštěstí se moje obavy ukázaly jako liché a cesta to byla krásná jak na kochačku, tak na pilování jezdeckého sklillu. Takže z Gjirokasteru do Sarandy a pak po SH8 podél pobřeží přes Himare, Vore až do Drače (Durres). Dojem z Albánské riviery byl velmi kladný a jen a jen pozitivní. Krásné pláže, spousta restaurací a barů, příjemní lidé a nutno říci (a to platí pro celou Albánii) vynikající jídlo. Navíc kdo hledá a potřebuje při cestování luxus, v Drači ho nalezne měrou vrchovatou a troufnu si říct za přijatelné ceny. Mě osobně Drač trochu iritovala protože tam byl velký provoz ale někomu může přijít fajn, že zde najde pravděpodobně největší koncentraci osmiválcových Mercedesů v Evropě:). Ubytovali jsme se v trochu méně luxusním hotelu a i přesto se cítili v šortkách a žabkách trochu nepatřičně a tak jsme to šli zapít Budvarem za 80,- českých... sorry Jendo fakt se to nedá pít ani v Albanii:)). Takže jsme dali tour de putyk, vyzkoušeli nějaký další a šli pomalu spát... asi v jednu??? Ráno už čekal tak trochu voser, tedy vymotat se z města a poměrně dlouhý přesun po dálnici, prostě jsme zahájili návrat do Splitu na autovlak. Plán byl spát až v Chorvatsku, takže to znamenalo slušnou porci km a dva hraniční přechody. Cestou utratit pár místních chechtáků za blbiny pro děti, v mém případě dva albánské otvíráky na pivo pro dva dvoumetrové chlapy a zase tahat za plyn rovně:(. Albanii jsme přelítli jak rychle to šlo, V černé Hoře jsme skadarské jezero objeli pro změnu z druhé strany přes Podgoricu a pad dále na Cetinje, Budvu a dále k chorvatským hranicím. Mimochodem silnice M23 okolo cetinje až do Budvy je krásná s dobrým asfaltem. My měli akorát smůlu, že zhruba ve 2/3 jsme chytli příšernou průtrž, takže jsme si to ke konci nemohli užít a i přes to, že jsme cestou trochu uschli, dojeli jsme do chorvatska vlhký jak nadrbaný nymfomanky když uviděj Brada Pitta:) Ano přesně tam nejvíc:))) Dál už je to celkem nezajímavý, spali jsme v letovisku Cavtat, večer zase piva a ráno návrat po jadranské magistrále na splitské nádraží.

Co Vám ale chci říct je to, že to byla fakt parádní jízda. Na Balkáně jsem byl už vícekrát, ale vždy na enduru a většinou jsme jezdili po horách, po lesích, prostě v přírodě, kde je trochu jiný svět obecně. Do Albánie jsem jel poprvé a s určitou představou že jedu do zaostalé země... tak to ani náhodou... hahaaaa, naopak jsem byl velmi mile překvapen úplně vším. Nejvíce asi tím, jak lidem záleží jaký dojem jejich země na cizince udělá. A nemyslím si že by to bylo jen v turisty vyhledávaných místech. Pro Albánce je přirozená přátelská nátura, rádi Vám poradí a pokud překonáte jazykovou bariéru alespoň částečnou znalostí jakéhokoliv shodného jazyka, moc rádi a otevřeně si povídají. Nejčastěji lámaná angličtina nebo němčina. Dost jich mluví italsky, ale to jsme zas byli v pytli my:) A teď jeden velmi důležitý a nečekaný postřeh, Albánci jsou výborní a ohleduplní řidiči, při jízdě jsou kontaktní a když na Vás zatroubí, je to ve většině případů míněno jako pozdrav či upozornění. V obcích jezdí velmi pomalu a co nás zpočátku vyvádělo z míry je fakt, že si zastaví kde chtějí nebo potřebují a to jen proto aby prohodili pár slov s kamrádem například. Ani jednou za celý týden jsem nezaregistroval že by k nám někdo byl agresivní nebo nás nechtěl někam pustit apod. Což rozhodně nemůžu říci o své domovině. Možná bychom měli více přemýšlet o sobě a svém chování, ještě více cestovat a poznávat věci na vlastní oči než přebírat zaběhlé zvyklosti a podléhat předsudkům.

Tož zdarec z Prahy a až se příště budem míjet na silnici, tak si zase mávnem.