PeeteaCZ

Zveřejněno: 23.02.2023 16:20,Kategorie: Reportáž,Zhlédnuto: 3192x,Komentářů: 10x,Hodnocení: 4.60 od 15 uživatelů

Evoluce "motorkáře" aneb návod jak doma vykomunikovat nákup vysněného stroje

Rok se s rokem sešel...

Bedlivější čtenář nezapomněl na moji prosbu v posledním článku, kterak překecat manželku ke koupi nové mašiny.

A je to tu.

Pro začátek shrnu rok s malým stromkem.

V první řadě je potřeba přiznat, že je skvělej. Strašně hodnej, ukázněnej, nikdy nebrblá, že jsem zase přes Vánoce přibral, že v týhle kose nikam nejede, nebo jestli jsem se neposral jet přes půl republiky na otočku.

Naopak, vždycky, když kolem něj procházím, mrká na mě potkávačkou a telepaticky našeptává.

"Bráško, nepůjdeme se trochu protáhnout? Co? Provětrat trubky? Jen malounko... kousíček. Pade, sto kilásků. Nu?"

Zpravidla zbaběle odvrátím zrak, zamáčknu slzu a preventivně seřvu psy. Manželka zahudrá, že jsem na ně jak na cizí a každýmu z nich dá prasečí ouško. Ji milujou, já když zapomenu na schodech boty, najdu je roztahaný po zahradě, jednu rozžvejkanou, druhou prochcanou.

Jo Stromek vlastně.

Aktuálně spolu máme najeto 12 000 km od toho loňského dubna. Zatím jen po republice. Žádná divočina. Krizovka dvakrát, třikrát, vždycky mě z ní vytáhl.   

Jednou, v květnu to bylo. Povidám doma: "Jsem ti mluvil s Matoušem a prej jedou s Adélou na Balkán. Zase. Nepojedem taky někam?"

Podívala se na mě přesně tím pohledem, že jedinej Balkán, kterej ona na motorce uvidí, bude ten v celofánu zabalenej, co rve do šopáku, až jí ho přivezu z Kauflandu. Pochopil jsem a mlčky se vrátil ke žvýkání celerové natě (abych nebyl tak vyprasenej).

Ten večer jsme s Matoušem seděli pod pergolou, kouřili a sledovali hejno vrabčáků, jak se hádají se slepicema nad zrníčkama slunečnice.

"Ty vole, nechce na motorce nikam" zahuhlal jsem zklamaně.

"To je jasný, ty játro", utvrdil mě Matouš v mých pochybách. "Nemůžeš ji naložit a valit s ní hned tři tisíce kilásků". Zkušeně odplivl, aby trefil ještěrku ploužící se podél chodníku. Spokojeně se zachechtl, když viděl, že mířil přesně, ještěrka zařadila pětku a zmizela pod kamenem.

"Hele, musíš polehoučku. Jakože. Lásko, máme krásně, pojď, zajedeme do té cukrárny ve vedlejší vsi."

Naposledy potáhl z cigrety a ležérně odhodil vajgl po sousedovi šmírujícím za plotem.

"A takhle postupně přidáváš, vole. Za tejden to bude vyhlídka dvacet kilásků, pak Karlštejn, Hluboká, Šternberk, Vysoký Mýto, Prostějov,..."

Dělal jsem si poznámky, abych neposral návaznost cílů víkendových vyjížděk.

Matouš se zasnil a povídá.

"Já Adélu tenkrát vytáhl do Chorvatska. Ještě jsme neprojeli ani Slovinskem a ona začala fňukat, že už jí bolí prdel. Tak ji řikám, Neřvi, ten penzion už je jen deset kiláků. Vona ví prd. Ujeli jsme padesát a vona zas, že je to na těch deset kiláků nějaký dlouhý. Tak jsem ji ujistil, že už jen tyhle serpentýny, jedna vesnice a v té další to je. No a takhle jsem ji tahnul dalších sto, ty vole, ta před tím penzionem spadla z mašiny a na pokoj jsem ji musel vodnýst."

Jeho pohled zesmutněl a já pochopil, když jsem si vzpomněl, jak jsme si ho dobírali, že na svatební cestu pojedou do nějakého podmořského světa, aby se v pavilonu vorvaňů mohla Adéla pochlubit, jakou si na souši našla partii. 

Utřel slzu, roztřeseným hlasem zamumlal "Zasranej pyl, ještě budu mít alergii" a dlouze potáhl nudli.

Mlčky jsem mu dolil ořechovici, co dělá moje máma a pomalu jsme vychutnávali tu štiplavě nasládlou chuť.

"No, kámo" zvedl se z lavice, "Já valim. Pamatuj, po malejch kouskách a půjde to. Čau." odpotácel se do tmy. "Čau" pronesl jsem k zavřeným vrátkům a šel sklidit flašku.

"Miláčku, pojď, zajedeme na zmrzku. Dneska dávaj lesní plody s čokoládou. Tu miluješ", opatrně jsem naťuknul následující odpoledne moji paní.

Evidentně jsem se trefil do jednoho z těch mikrookamžiků, kdy máte všechnu práci hotovou a manželky mysl je zaměstnána něčím jiným, než vymýšlením vaší další práce.

"Ale chci velkou. A ledovou tříšť s vodkou k tomu" začala obchodovat.

"Bude velká a jestli chceš, řeknu pánovi, ať ti do kelímku od tříště naleje jen vodku a tříště dá jen slzičku" přistoupil jsem na její hru.

Vplula do motohadrů (které jsem prozíravě pořídil týden po koupi svých). S úšklebkem jsem pozoroval, jestli tam bude soukat prdel, jako já do těch svých. Zklamaně jsem musel uznat, že příroda je nespravedlivější jen k nám chlapům.

Narazila helmu a pohodila hlavou, jakože kdy vyrazíme.

Nadrbnul jsem Stromka, pohladil po nádrži a domlouval mu, že dnes musí bejt super hodnej. Souhlasně brouknul, lehce se oklepal až kočka spadla z topkejsu a já vyjel před vrátka. Manželka se zkušeně usadila a vyrazili jsme kolem komína.  

Nebudu vás napínat. Stromek byl mimořádně poslušnej, na přejezdu nedrncal, v zatáčce držel a ani brzdama moc nepískal. Taky potom dostal Vervičku.

A tak jsme začali jezdit ve dvou. Na jednom stroji.

Hodně tomu taky pomohl švagr, kterej začal tahat švagrovou na svým Zedovi (Kawa Z1000… jo v září ho vyměnil za Stromka v litru, aby se švagrový líp sedělo ?).

Takže jsme občas vyrazili jen s manželkou, občas jen se švagrem, ale dost často ve čtyřech.

A já začal pozorovat, že malej stromek se tím hodně trápí. Do kopečka striktně vyžadoval čtyřku, někdy si zahudral i o trojku a vůbec, bylo na něm znát, že jakmile veze tatínka, kterej má za prdelí bábovku, vůbec ho to netěší.

Ruku na srdce, bábovkou to není. Ta moje neváží ani polovinu toho, co já. Ale když já tuze rád sladký. A taky vepřo knedlo. A tak. A taky mi už dávno není třicet a po třicítce a po dětech, jak je známo, mužskej metabolismus prostě nespaluje tak efektivně.

No, uzrálo ve mně rozhodnutí, strčit hlavu drakovi do chřtánu a jebnout ho palicí přes koule.

„Lásko? Prodáme jedno auto, jo? Beztak celej rok stojí zbytečně na dvorku, jen trpí, pač nejezdí, pač já jezdim na motorce.“

Rozhodně jsem neměl v úmyslu nechat ji nadechnout.

„Platí se na to pofko, dálnička, zbytečný.“

Zase na mě koukala tím pohledem.

„A stejnak, když někam jedeme všici, jedeme jednim autem, že jo“ nenuceně jsem se šťoural hřebíkem v uchu.

Zase vzplanula obloha, mraky se zhmotnily, řeky a jezera začala vřít a skály se bortily na prach.

„No, já už nad tím taky přemýšlela“ vypadlo z jejích sladkých rtíků. Kočka na jejím klíně se líně protáhla, v jejích žlutozelených očích se zablýsklo a z malé šelmí tlamičky se ozvalo neslyšné „Teď umřeššššššššš“.

Vyděšeně jsem na kočku zíral.

V tranzu jsem pokračoval.

„A prodám Stromka“ a pro sebe tichoulince dodal „A koupim si něco jinýho“.

Kočka na klíně se začala smát, psi zoufale vytáhli pytlíky s bílou krystalickou látkou a začali

tlapkama rovnat úhlednou čáru, slepice si uvázaly šátky s rudým sluncem nad zobákem a strašně sprostě vynadaly káněti nad polem.

Pokračování příště

Stay tuned