PROFIL UŽIVATELE

Lenullie93

Offline: 24.8.2019 Hlavní stránka sekce

Skupina: Registrovaný
Pohlaví: Žena
Věk: 26
Město: Mošnov
Lokalita: Nový Jičín Mo...
ID uživatele: 370634
Registrace: 1.8.2019

Adresa profilu:http://lenullie93.motorkari.cz (Sdílet)


Do Rumunska v motorkářském

Zážitky z cesty do Rumunska dvou motorářů

 Náš výlet do Rumunska v motorkářském

Naše dovolená začala v pondělí 22.7.2019, přičemž v plánu bylo vyjet na cestu už v neděli, ale v ten den jsem byla ještě nachlazená. Předávkovala jsem se vitamínem C a na druhý den, zdravá jako rybička, jsme už seděli na motorkách. Zachránilo nás to před nedělními bleskovými záplavami na Slovensku.

Den 1.

Vyjeli jsme těsně před polednem, cesta rychle ubíhala, jeli jsme na Frýdland a přes Šance směrem na Slovensko přes hraniční přechod Klokočov. Teprve až na Turzovce mi došlo, že je to opravdická dovolená, že zpátky se prostě nejede, ale pouze stále kupředu, do neznáma. Jeli jsme přes Liptovský Mikuláš, kde jsme si v Liptovaru dali skvělý oběd a vyjeli zase dál. Směrem na Poprad nás po levé straně ohromovaly vysoko týčící se Tatry. Nádherná podívaná. Na odpočívce jsme si udělali fotky a začali hledat vhodné ubytování přes Booking. Bylo už totiž snad půl 8 večer. Dohodli jsme se, že dojedeme až na Maďarskou stranu přes Slovenský Kras. Cestou jsme náhodou natrefili na hezkou vyhlídku nazývanou „Máša“, kde jsme si udělali fotku s motorkami. V pozadí byla vidět vodní přehrada. Na jihovýchodě Slovenska jsou už rozbité cesty a jede se převážně lesem. Nicméně zarezervovali jsme si ještě na té odpočívce úžasný penzionek Bánvölgye Guest House v malé vesničce Bánhorváti. Poměrně zapadlé, ale i přesto Evropská Unie zasponzorovala „Vesnický Turismus“ a přispěla k výstavbě tohoto penzionu. Bylo to velmi příjemné prostředí. Kousek za hraničním přechodem Bánréve. Za hraničním přechodem v Putnoku si Mirek ještě vybíral hotovost Forintů. Ve vesničce Bánhorváti nás čekal vesnický klídek, pastviny s koňmi a zelené kopečky. V penzionu při prvním vstupu do pokoje jsme se nestačili divit. Vše krásně nachystané, čisté a voňavé. Koupelna podotýkám luxusní. Hned ve vchodu jsme dostali každý štamprli Hroznovice, 50 % vol. Byla silná a na hladná břicha nám trošku zamotala hlavy. Pán domácí uměl mluvit německy, takže jsme se i dobře dorozuměli a pobavili. Na pokoji jsme snědli naše zásoby houstiček, které ráno Mirek nachystal s sebou. Teď se fakt hodily, jelikož už bylo 10 večer. Únava už byla znát. Vytáhla jsem z kufru svou skoro vykoupenou lékárnu a namazala se od hlavy až k patě slivovicovou mastí od mamky, dala si magnézium, koňskou dávku vitamínu C. To se stalo mou každovečerní rutinou.  

Den 2.

Krásně jsme se po prvním dnu vyspali. Vstali jsme do slunečného rána, rozhlédli jsme se okolo, protože vždy ráno jsme měli okolí těch ubytování jako překvapení, jelikož jsme vždy přijeli už potmě. Zaplatili jsme, dostala jsem razítko do Wanderbuchu, sbalili jsme se, já si zalepila palce na rukou, které jsem měla ještě před cestou zničené puchýři a mohli jsme vyjet. Teda spíš pomalinku na jedničku se vyplížit s motorkami na hlavní cestu, protože tam byla kamenitá příjezdová cesta. Ještěže třeba nepršelo.

Sotva jsme vyjeli, hned jsme zase stáli. Potřebovali jsme zaplatit dálniční mýto po Maďarsku. Přijeli jsme na MOLku a ptali jsme se pána, zda mluví anglicky, NE, tak německy? NE. Pouze Magyar. Tak Okey, řekli jsme pouze Matrice, (to jsem si pamatovala od hranic, kde jsem to tam viděla napsané) a ukázali jsme vyfocené SPZky a hotovo, zaplaceno. V přepočtu nás mýto na 10 dní vyšlo na 115 Kč. Pohodka. Dali jsme si kafe a svačinku, sedneme pod deštník a koho vidíme přijíždět. Dvě české motorky. Sice jsme ztratili asi hodinku času, ale zato jsme dostali cenné informace o Rumunsku a dalších státech, které měli ti dva pánové už projeté. Byli to trampíci, co spali i pod širákem. Transfagarasan měli projetý už 3x. Znalí tito pánové.

Konečně jsme vyrazili na cestu, směr Debrecín od maďarského Miškovce (Miskolc). Po Maďarsku jsme jeli po dálnici, ať se nám cesta urychlí, byl dost silný vítr, takže jsem celou cestu jela přikrčená na nádrži za štítkem. Na předměstí Berettyóújfalu jsme se zastavili v Tescu, koupit pití a nějaké mlsky. Stál tam venku i stánek s maďarskými Langoši. Kdo by odolal? To jsme ale ještě netušili, jak těžké bude si je objednat. Mladá holka ve stánku, koho by napadlo, že nebude umět ani slovo anglicky. Google překladač zklamal a můj foto překladač nepřečte psací písmo. Pech. Asi po půlhodině lámání si hlavy, jsme si prostě něco objednali. Mirek měl Langošovou plněnou kapsu. Vypadala fakt super, a já jsem měla klasický Langoš, pouze se sýrem a kečupem. Byla jsem šťastná i za to.

Dojeli jsme na hranice s Rumunskem na hraniční přechod Ártánd. Netušili jsme, že se tam provádí klasická kontrola pasu a zavazadel, a já jsem měla občanku vzadu v kufru. Musela jsem zastavit, vypnout motorku, vzít klíče a vytáhnout občanku, abych ji celníkovi ukázala. Potom zase vše zabalit. Hurá jedeme dál. Na Rumunské straně byly vyvěšeny všude vlajky. Rumuni jsou stále vlastenci.

Hned za městem Oradea, které jsme museli projet v mírné koloně a na rozpáleném asfaltu, jsme poznali, že se jedná o nádhernou zelenou zemi, plnou rozmanitých luk a pastvin, všude kolem zvířata, od ovcí, přes koně až po divoké horské psy. Naše trasa se ubírala směrem na město Kluž (Cluj – Napoca) a dále na Turdu. Po cestě jsme potřebovali vybrat v bankomatu Rumunské LEI. Zastavili jsme ve městě Huedin, u bankomatu tamní Komerční banky a vybrali si každý 500 LEI. V přepočtu na české Koruny asi 2500 Kč. Vtipné bylo, že tento náš počin zmerčily dvě malé děti a honem běžely k nám žebrat o peníze. Stud jim teda nechyběl. Rumunsky se dožadovali, jestli máme LEI a natahovali k nám ruce. Českými slovy jsme je teda odbyli, pouze na nás koukali a stále dokola opakovali tu svou rumunskou větu o penězích. No nic odjíždíme jim z dohledu, stejně jsme neměli drobné.

Dojeli jsme do Turdy. Tam jsme zastavili na benzínce, jelikož jsem byla už unavená a do plánované Sebeše už bych nedojela. Už se začalo pomalu stmívat a my jsme si uvědomili, že je vlastně už o hodinu více, než nám ukazovaly hodiny na motorkách, což nás celý den uvádělo v omyl. Museli jsme si na Bookingu najít ubytování na dnešní noc. Našli jsme penzion Laura (rum. Pensiunea Laura Cheile Turzii) 17 km od nás a možnost ubytování byla do 22 h. Bylo už čtvrt na 10 a my rychle vyrazili, jeli jsme přes Mihai Viteazu až do Cheia, kde se penzion nachází. Na místo jsme dorazili za 8 minut 22 hodin. Velké štěstí, že jsme to stihli. Díky Bookingu už o nás paní na recepci věděla, takže jsme se rychle ubytovali, dostali jsme ještě pivečka na pokoj a já navíc ještě své první rumunské razítko. Paní už pospíchala domů, ale i přesto se o nás dobře postarala. Konečně jsme se po parném dni okoupali, já se zase předávkovala vitamíny a Jaromírek mě namazal od hlavy až k patě. Hurá jdeme spát.

Den 3.

Ráno nás čekalo opět překvapení, kde jsme se to vlastně ubytovali. Vzbudili jsme se v překrásném podhůří skal s obřím výhledem na pastviny s ovcemi a pasáčkem, který si právě rozdělával oheň. Za domem už od brzkého rána traktor oral pole. Všude kolem čerstvý vzduch. Slunečné počasí spolu s všudypřítomnými květinami vykouzlil nepopsatelný pohled a pocit. Bylo to skvělé. Zašli jsme si na snídani, kterou penzion taky poskytoval. Naštěstí. Sbalili jsme se a jeli zase dále.

Vraceli jsme se zase zpátky na hlavní tah, směrem na Turdu. Po cestě nás překvapil divoký pes stojící uprostřed zatáčky a uprostřed našeho jízdního pruhu. Jela jsem zrovna první. Vyzkoušeli jsme si krizové brždění. Jedeme dál, směr naší cesty je přes Aiud, Alba lulia a na Sebeš. Po příjezdu do Sebeše jsme si v horkém dni udělali přestávku na místní Lukoil, dali jsme si zmrzliny. Konečně jsme rozměnili rumunské peníze a měli tak možnost vidět i jiné bankovky než 100 LEI, které jsme obdrželi v bankomatu. Kupodivu mají i papírovou 1 LEI. Peníze mají spíš umělý povrch než papírový, vypadají hezky a jsou pěkně malované, na levém boku mají průsvitnou slídu s hologramem její hodnoty. Zajímavé, takové peníze jsme ještě neviděli, takže jsme si je hnedka na památku vyfotili. Po občerstvení jsme vyrazili dál. Původně jsme měli v plánu dojet na stanici MOL. Tu jsme teda potkali o kus dál, zastavili jsme na ní znovu, jelikož jsme potřebovali ještě dotankovat. Bylo už cca 14 hodin odpoledne, řekli jsme si, že bychom už neměli hledat žádnou restauraci, ať už neztrácíme čas. Rozhodli jsme se pojíst na benzínce. Myslela jsem si, že si dáme nějaký Snack, co nabízí Fresh Corner na MOLce. Zasšla jsem si ještě na záchod, Mirek mezitím objednal jídlo. Vrátím se zpět a Mirek mi oznámil, že našel v nabídce i Menü s normálním jídlem, že na té MOLce taky vaří. Ó, jaké to překvapení. No fajn, řekla jsem si. Čekali jsme na jídlo asi 20 minut. Už se mi to zdálo divné, ale po chvilce už nám dvě dámy jídlo přinesly na velkých dřevěných deskách. Věděla jsem, že Mirek objednával maso, ale nevěděla jsem jaké, myslela jsem si, že to bude nějaký steak. K mému úžasu to byly zauzené, pečené žebírka s domácí BBQ omáčkou a domácími hranolky. Něco tak dobrého jsme ještě nejedli, a už vůbec ne na benzínce. To byla lahoda, maso se krásně oddělovalo od kosti, o té chuti bych mohla psát ódy a BBQ omáčka chutnala po švestkách. Famózní kombinace. Naprosto spokojení jsme mohli vyrazit dále na Transalpinu.

Již od našich českých pánů trampíků na motorkách jsme věděli, že v Rumunsku vás budou ve vesnici předjíždět klidně i kamiony ve 100 km/h rychlosti. Takže jsme se už po cestě do Sebeše měli možnost o tom přesvědčit na vlastní kůži. Konstantní rychlost všech vozidel byla cca 85–90 km/h. Cesta krásně plynule odsejpala. Parádička. Podél vesnic lidé prodávají své domácí výrobky. Pletené koše, vařečky, prkýnka, košťata, domácí sýry, marmelády a sirupy, a spoustu dalších věcí. Po vesnicích jezdí hodně koní s povozy plnými sena z luk, a na nich sedí celá rodina s hráběmi v ruce. Lidé vypadali spokojení. K mému překvapení bylo ve vesnicích už mnoho moderních domů, stejně tak i mladí lidé nosili normálně moderní aktuální oblečení, jaké se nosí i u nás, stejně tak i dobrá auta jezdí po cestách. Defacto je ta země úplně stejná, jako ta naše, akorát s tím rozdílem, že jim stále zůstává pracovitost a rozsáhlé zemědělství.

Od Sebe?e jsme projeli přes Petre?ti, Căpâlna, Mărtinie a ?ugag, která je poslední z vesnic, a už se před námi pomalu rozprostírala naše dlouho očekávaná Transalpina. Vyjeli jsme až po přehradu od jezera Barajul ?i Lacul Tău Bistra, kde jsme si dali pauzu, pofotili jsme se a koupila jsem mamce hrnek a nám nálepky. Jeli jsme dál, cesta už se klikatila, čekaly nás pravé serpentýny. Přírodní krása všude kolem nás. Až na výjimky se štěrkem a občasnými dírami vede na Transalpinu krásná cesta. Pomalu jsme se blížili k vrcholu, zatáčky se stávaly stále užšími, prudšími a výše stoupajícími. Stromy pomalu mizely a měnily se v horské mýtiny. Cestou nahoru jsme museli předjíždět spoustu aut, která brzdila provoz, v některých zatáčkách byl vylitý a zaschlý betonový nános. Museli jsme se vyhýbat. Na vrcholu nás čekal nejkrásnější výhled do údolí, vůně jídla z vysokohorských stánků, a taky přátelští horští psi. Bylo už chladno, pomalu se sbíhala mračna, přesto překrásný pohled. Vyfotili jsme se v oblacích. Mračna, která přišla vytvořila bílou střechu nad námi, a my projížděli trojúhelníkem výseče viditelnosti, který na cestě vznikl. Po cestě domů nás zastavilo stádo volně pobíhajících koní na silnici, počkali jsme až odejdou a jeli jsme dál. Cestou jsme potkali ještě spoustu zvířat, zejména krávy a psy. Dojeli jsme dolů do první vesnice, kde byla benzínka, zase MOL, dali jsme si oddych a hledali jsme ubytování. Našli jsme si penzionek Pensiunea Andrei na okraji městečka Râmnicu Vâlcea. Opět pohodlné ubytování s krásnou zahradou a večerkou. Tentokrát jsme měli na pokoji i lednici a televizi se satelitem. Spustila jsem si německé programy. Večerní pohoda.

Den 4.

 Na druhý den ráno, jsme si dali kafe a mini croissanty z obchůdku od penzionku, poseděli jsme, sbalili se a jeli dále. Teď nás čekal Transfăgăra?an. Před vysokohorskou vyjížďkou jsme potřebovali ještě natankovat, takže jsme ještě ve městě Râmnicu Vâlcea navštívili benzínovou stanici Lukoil. Tam jsme měli to štěstí potkat skupinu Rumunů veteránů se Sajtkarama, Mirek si je vyfotil a pochválil jednomu členovi naši starou českou Jawu 350. Dali jsme si ještě energy drink a vyjeli jsme.

Trasu jsme jeli z opačné strany, než jezdí většina motorkářů. Byla to dobrá volba, jelikož jsme měli možnost celé údolí a vysoko týčící se skály mít stále před sebou a pořádně si vychutnat ten slastný pohled. Mirek to hezky vymyslel. Ještě před vjezdem na Transfăgăra?an jsme cestou míjeli Drákulův hrad (ten opravdový) Poenari Citadel. Udělali jsme si fotku. Cesta byla z počátku rozbitá a místy vyfrézovaná, podél přehrady Vidraru stálo spoustu fotících se turistů. Jakmile jsme vyjeli ze spárů rozbité cesty, užívali jsme si Transfăgăra?an plnými doušky. Po trase ještě podél přehrady, nás zastavila menší kolona v zatáčce, říkali jsme si, co se děje? Lidi natahovali krky, potom vidím v rukách foťáky, ti lidi se tam na něco dívají. A měla jsem pravdu. Z čeho jsem měla největší strach, tak se stalo. Potkali jsme medvěda. Chlupáč si stál u cesty a olizoval si tlapy. Se smíšenými pocity jsme pomalu kolem něho projeli. Měla jsem strach, ale zároveň mě nutkala zvědavost, společně s radostí, že teda jsme toho medvěda viděli a nic se nestalo. A že to byl skvělý zážitek. Po pár kilometrech jsme měli to nepopsatelné štěstí znovu. Tentokrát to byl krásný huňatý medvěd, s krásným kožichem a pomalu natahoval krk a plížil se k cestě, do jízdního pruhu. Neskutečné. Někdo to štěstí nemá ani na potřetí, co tam jede, a my jsme viděli rovnou dva medvědy na jedné cestě. Neuvěřitelné. Měla jsem z toho opravdu radost. S nadšením jsme jeli dál po cestě. Po cestě na vrchol jsme si udělali ještě zastávku a pak už rovnou střemhlav do náruče zeleného prostranství Rumunských Karpat. Cesta nahoru, tam, kde už není les, byla nejkrásnější na světě. Nic takového jsem ještě neviděla. Nejde to popsat, jak okázalé, majestátné a dechberoucí to je. Musíte si tam zajet. Jinak to nezjistíte. Všude krásné kaskády, horské vodopády, terasy a tunely. Ten mírný pokles teploty tu husí kůži akorát podpoří. Úžasný pocit.

Nahoře těsně před vrcholem jsme museli projet mokrým, studeným, a hlavně úplně tmavým tunelem. Nešlo vidět ani vlastní světlo od motorky. Po výjezdu z tunelu, a při oslepení z náhlého denního světla se před námi zjevil vrchol Transfăgăra?anu, společně se sněhem, jezerem Bâlea, strašně moc stánků a o těch turistech ani nemluvě. Prodrali jsme se s motorkami skrze davy až na parkoviště. Svítilo sluníčko. Už jsem se těšila na první fotky. Stihla jsem udělat jednu. A pak co se nestalo. Připlul obří mlhový bílý hustý mrak a celý vrchol zakryl. Nestačila jsem se divit svým očím a první, co mě napadlo, bylo, že to počasí si ze mě snad dělá srandu a modlila jsem se, aby to tak nezůstalo. Naštěstí asi po 3 minutách ten mrak odplul jednoduše dál a ta vrcholová krása se před námi rozhostila ve vší parádě. Zelené skály, zbytky ledovce, nebo sněhu, tvořily krásný kontrast a zrcadlící hladina jezera Bâlea byla už jen pomyslnou korunkou té dokonalé přírodní krásy. Koupili jsme si nálepky, suvenýry, koupila jsem mamce hrnek do sbírky a šli jsme se najíst do jednoho z těch stánků. Mirek si dal, jak jinak než, vepřové koleno. A já jsem zkusila nějaké místní jídlo. Bylo to něco na způsob zelí, ale bez masa, a ještě ke všemu s hranolkama. Děsná kombinace. Musela jsem to zajíst palačinkou s Nutelou. Žrout jeden.

Pak jsem ještě vyběhla do okolních restaurací, ale razítko bohužel nikde nebylo. Škoda. Už jsem byla zpocená.  Udělali jsme si ještě pár fotek a vyrazili jsme na cestu. Hned po přejezdu horizontu jsem zjistila, že je tam to vyhlášené místo na focení, při kterém jdou vidět všechny serpentýny až dolů. Mirek jel dál a už jsem byla nervózní, že to projedeme a nic z toho nebude. Naštěstí mi Mirek zastavil. Úleva. Znova zesedáme z motorek a fotíme se. V tom přiběhla ke mně neznámá cyklistka, že si chce udělat semnou fotku, že se jí moc líbí můj copek přidělaný na přilbě. Super, není problém. S radostí. Mirek nás vyfotil a hurá na cestu.

Cesta dolů byla o poznání horší, asfalt měl v sobě vyryté pruhy, které sváděly řídítka, plus ještě velké množství aut, které hladký průjezd serpentýnami dolů brzdily a komplikovaly. No nic. Předjíždíme, kde se dá. Jedeme dál, konečně bez aut, teď už to šlo rychleji. Ale požitek z jízdy tam fakt nebyl. Asfalt byl pruhovaný až dolů. Nevadí. Vyjeli jsme z hor. V nížinách bylo neskutečné horko. Pařili jsme se v kombinézách. Potom jsme v prvním městě zastavili na Lukoil, dali jsme si kafe, energy drinky, něco sladkého. Konečně úleva.

Po odpočinku vyrážíme zase po dálnici, chceme si už po zpáteční cestě, co nejvíce ukrátit čas. Dálnice A1 od Sibiu vede až po město Deva, tam končí. Další úsek se teprve staví. Na nejbližší benzínové pumpě, Mini MOLce o dvou stojanech, jsme si dotankovali benzín a zašli si na toaletu. Na parkovišti se opět poflakovali divocí psy. Jako všude, proto jsme neměli strach, ale troška respektu vždy zůstává. Je to přece jenom pes. Při odjezdu z parkoviště nastala vtipná scénka. Nastartovali jsme motorky a už popojíždíme, to se jednomu psovi očividně nelíbilo. Jeho reakci jsem neviděla, ale Mirek mi hnedka přes Interkom říká, „Dělej, přidej, on běží za námi!“ Tak jsem okamžitě zatáhla za plyn a vypálili jsme z místa. Pes za námi běžel asi ještě padesát metrů, ale pak už nám nestačil. My jsme byli už dávno v prachu, pes neměl šanci. Mě se v ten moment chtělo strašně smát. Bylo to jak v nějaké komické kovbojce.

 Teď už jsme klidně pokračovali dál po dálnici. Dojeli jsme až do vesnice Le?nic. Dali jsme si odpočinek a začali hledat ubytování. Tentokrát jsme nehledali přes Booking, ale pouze na Google mapách. Našli jsme hezký domeček, kde se dá přespat. Jmenuje se Casa Cosmin v nedaleké vesničce Dobra. Přijeli jsme na místo, díky tomu, že jsme neměli žádnou rezervaci, majitelé o nás dopředu nevěděli, ale to nebyl problém. Chvíli jsme počkali, ale v klidu jsme se mohli ubytovat. Setkali jsme se s velice milými rumunskými lidmi. Sice neuměli anglicky, jen pár slovíček, a my pár rumunských, které jsme už stihli pochytit, ale vystačilo nám to na domorodeckou domluvu. Paní nám nachystala pokoj.  Už bylo pozdě večer, asi půl 10 a my měli hlad. Jídlo jsme tentokrát neměli nakoupené, jelikož v té vesničce Le?nic neměli už žádné pečivo. Paní majitelka byla tak moc ochotná, že nám ještě pozdě v noci šla uvařit jídlo. Podotýkám, že to nebylo jen nějaké jednoduché jídlo, Mirek si vybral Cordon Bleu a já kuřecí řízek s domácími hranolky. Tak báječné jídlo, a tak velkou porci jsme teda opravdu nečekali. Po večeři a pivku jsme se konečně uložili ke spánku. Bylo už asi 11 hodin. Po čtvrtém dni na motorce si tělo už asi zvyklo na bolest a už jsem se nemazala.

Den 5.

 Ráno jsme se opět probudili do krásného slunečného rána. Mohli jsme si pořádně prohlídnout zahradu a posezení, které měli udělané za domem. Perfektně doladěné a stylově zařízené posezení v pergole s barem. Všude vyvěšené domácí potřeby určené k orání, tkaní a na zabijačky. No prostě vše, co jen člověk na vesnici potřebuje, když si musí vystačit sám. Měli to opravdu hezké. Od naší rumunské paní domácí jsme dostali i báječnou snídani z domácích surovin. Skvělá vajíčka, nějaké kozí sýry a domácí zeleninu s domácí marmeládou. U té marmelády jsem se obzvlášť pozastavila, jelikož nebyla vůbec přeslazená a moc mi chutnala. V duchu jsem si pomyslela, taková marmeláda by mi doma vůbec nevadila.

Najedli jsme se, oblékli do motorkářského oblečení a šli zaplatit. Dostala jsem i razítko. Byla jsem spokojená. Mirek našim hostitelům zaplatil a dál jim navíc nějaké zpropitné, nad kterým by se u nás jen málokdo pozastavil. Ten pán se nemohl smířit s takovým dárkem, že honem pospíchal do kuchyně za paní domácí, ať nám nabalí na cestu aspoň nějaký proviant. Dostali jsme domácí sirup a tu domácí marmeládu. Byla jsem přešťastná. Toho jsem si obzvlášť cenila. Mirek je moc pochválil za skvělé ubytování a za velkou ochotu paní, že nám tak pozdě večer uvařila královskou večeři.

Chystali jsme se už na motorky, když ještě na poslední chvíli přišli s koláčem, ať si ještě na cestu dáme koláč. Ten už jsme ale jen s těžkým srdcem odmítli, protože jsme byli už opravdu plní. Přemýšleli jsme, co bychom jim taky ještě dali. Já vezla z Česka české bonbóny a perníky, pro případ, že bychom dorazili až na Svatou Helenu, kde žijí místní Češi, které jsem chtěla obdarovat. Jelikož to byl náš poslední rumunský den, věděla jsem, že tohle už nikde neudám, takže nás napadlo, že to dáme těm našim hostitelům. Pán ale kroutil hlavou, že ne, on nepotřebuje, ale ať to dáme dětem od souseda, že ten jich má 12. Otočila jsem se a 6 malých hlaviček čekalo a koukalo za plotem, až uvidí nastartované motorky. Dali jsme těm dětem bonbóny a perníky. Děti se vzápětí s dárky rozprchly, pochválit se domů, ale ještě jeden, ten nejmenší prcek, tam zůstal stát. Našla jsem ještě jeden sáček Bonparů. Podala jsem ho Mirkovi, ať mu ho zanese. Takovou dětskou radost jsem snad ještě neviděla. Ten malý prcek vzal ty bonbóny a v ruce nad hlavou s tím sáčkem vítězoslavně mával a utíkal domů se taky pochlubit, že ulovil taky nějaký dáreček. Bylo to jak v nějakém filmu pro pamětníky. Cítila jsem se obzvlášť blaženě z vykonaného dobrého skutku. Jakmile to viděl ten náš pan domácí, šlo vidět, že je z toho opravdu naměkko a já taky. Při loučení jsme si podali ruce a popřáli si štěstí, a myslím, že nechybělo moc, aby mu ukápla slza dojetí. Bylo to krásné rozloučení s Rumunskem, na které nikdy nezapomeneme.

Na cestu zpátky jsme měli už pařák, bylo ďábelské horko a zrovna nám na cestě vznikly kolony. Co čert nechtěl, že jo? Jeli jsme směrem na město Arad, abychom se mohli znovu připojit na dálnici A1, která vede až na hranice s Maďarskem. Hranice jsme překročili na přechodu Nădlac. To by musel být zázrak, aby se to obešlo bez kolony. Takže jsme si zase užili saunu v moto oblečení na rozpálené asfaltové ploše plné nastartovaných aut. No laskomina fakt. Aspoň, že už jsem neměla k tomu všemu plný močový měchýř.

Konečně, když jsme se vyplantali z hranic, rozjeli jsme se po dálnici směrem na maďarský Segedín (mad. Szeged) po M43. Po cestě jsme viděli, že se snesla mračna a žene se silná bouřka. Blesky lítaly na všechny strany. Zastavili jsme na Shelce před městem Kecskemét, abychom se podívali na radar, jak vypadá prognóza počasí. Vypadalo to blbě. Mračna se táhla rovnou na nás. Zůstali jsme teda stát na pumpě. Čekali jsme, až bouřka pomine. Při té příležitosti jsme si aspoň ještě dotankovali benzín. Asi po hodině čekání, jsme se zaskočení, že až tak hrozné to nebylo a mrak nás skoro obešel, rozhodli, že už pojedeme. Mokro bylo, ale ne zas tak moc, abychom se museli navlíkat do nepromoků. Jeli jsme trošku naštvaní, že to byla spíš časová ztráta. Hurá hneme se z místa. Jeli jsme směrem na Budapešť, Györ a na hraniční přechod v Komárnu. Projeli jsme přes Nové Zámky. Já už chtěla tu trasu nejlíp dojet až domů. Dojeli jsme do Šal’y a usoudili jsme, že stejně, tak jako tak budeme muset najít ještě jedno ubytování. Už se zase stmívalo. Bylo půl 9. Mirek hledal zase přes mapy. Našel krásný penzion Mája 7 km od Slovnaftu, kde jsme stáli, v obci Diakovice. Dali jsme si ještě aspoň poslední dva HotDogy, které nabízeli a vydali se na cestu k Máji. Dojeli jsme tam po staré rozbité betonce. Už jsem si říkala, ježiš, kam to jedeme? Ale zdání většinou klame. Penzion byl opravdu krásný, ptali jsme se paní, jestli má pro nás dva ještě místo a zda nás ještě ubytuje. Bylo už 9 večer. Paní nás přijala a přivítala v obřích prostorách toho domu. Hnedka nám nabídla pivo, to jsme samozřejmě neodmítli. Poseděli jsme ještě spolu a povídali si o naších zážitcích z cest. Na její zahradě jsem viděla svůj čínský strom štěstí, na který jsem se jí chtěla optat. Najednou se rozvinula debata snad na půl hodiny, přičemž se paní domácí rozhodla, že nám přinese ochutnat domácí pizzu z celozrnné mouky. Byla famózní a já měla radost, jelikož jsem měla i hlad. V dálce se začalo blýskat. S Mirkem jsme ještě chvíli seděli na terase a pozorovali blesky. Potom jsme se šli konečně okoupat po upoceném dni a spát. Už jsem se nemazala a vitamíny mi došly.

Den 6.

Ráno po probuzení jsme opět měli tu čest vychutnat si krásu tamní zahrady, která byla teda přepychově opečovávaná a krásně navržená. Hotový ráj a oáza klidu. Nejraději bych tam zůstala. Sice už nebylo tak krásně, jako předchozí rána, ale pohled to byl suprovní. Zaplatili jsme za ubytování, já si vysloužila další razítko a šli jsme se balit na cestu. Mezitím nám paní Majka udělala snídani. Obložené chlebíčky. Bylo to pro nás překvapení, jelikož večer při příjezdu nám říkala, že přes léto se snídaně pro hosty nedělají. Asi si nás za ten večer oblíbila. Měla jsem radost. A to nebylo všechno, při samém odchodu jsem ještě dostala domácí vypěstované rajčata a papriky ze zahrady. To byla pro mě čest. Domácí miluji. Po večerním vyprávění a vychvalování pohostinnosti Rumunů asi nechtěla Slovensko zahambit. Byla jsem opravdu nadšená a vděčná zároveň.

Vyjížděli jsme už do špatného počasí, bylo zataženo a později už i blesky bičovaly oblohu. Úspěšně jsme se tomu vyhýbali, ujeli jsme asi 40 km, ale potom už i nás stihla ta pohroma. Naštěstí v tom neštěstí, jsme stihli být už pod střechou benzínky OMV kousek před Trnavou. Přečkali jsme tu největší průtrž mračen. Potom jsme se rozhodli déle neotálet a navlékli jsme se do nových nepromoků. Aspoň jsme je konečně vyzkoušeli. To oblékání byl vyloženě cirkus pro všechny přítomné přihlížející. Nešlo se v tom hýbat a o navlíkání kalhot přes motorkářské boty ani nemluvím. No prostě divadlo. Neonoví žluťáci vyrážejí do deště.

Jeli jsme přes Trnavu, Piešťany na Nové Město nad Váhom, dále na Trenčín a Dubnici nad Váhom a přes hraniční přechod do Česka, směrem na Valašské klobouky a Vsetín. Za hranicemi, jsme chvíli stáli v koloně kvůli bouračce. Pokračovali jsme dále. Ve Vsetíně, jsme si dali ještě pauzu na Shelce a vyrazili zase na cestu domů. Po cestě stále pršelo. V lesích jsme si užili zamlžených plexi štítků a zamlžených brýlí, takže jsme se už vážně těšili domů, do tepla. Potom jsme už projeli pouze přes Valašské Meziříčí a Nový Jičín a od Příboru se na nás už usmívala naše věrně známá domácí cesta k domovu. Přijeli jsme domů zablácení, jak čuníci, ale naši rodiče nás s hrdostí přivítali doma. Zasloužený radostný a hrdý pocit se dostavil. Teď už se jen vybalit. Uff.

 

 

 

 

Motorkáři Lenka a Jaromír

 

 

 

 

 

 

Napsala:

Bc. Lenka Kuchařová

Jak se Vám líbil tento článek?

Hodnocení (2x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.
Komentáře k článku
rssb napsal 28.08.2019 v 09:20

Pěkně napsané, opravdu jako návod pro nezkušené a nováčky. Rumunsko miluju. Jen podrobnosti typu na které konkrétní benzince jste tankovali, nebo čůrali, myslím nejsou důležité.

Lenullie93 napsal 08.08.2019 v 08:56

GSX-R mělo náklad 6500,- při tankování Natural 100 (4 válec) a ER-6N stála 3500,- při tankování Natural 95 (2 válec), je to spočítané na trasu 2200 km, poslední hodnota do tabulky za posledních 200 km nám ještě chybí, takže se teoreticky náklady na cestu, ještě trochu navýší, ale to zjistíme až při dalším takování "plné" a taky spotřebu :)

Lenullie93 napsal 05.08.2019 v 15:58

Ahooj, taky zdravím jo máme to kousek od sebe pěkné když jsme to spočítali dohromady, kolik každý utratil, tak dohromady za benzín, ubytování, jídlo a suvenýry a nějaké blbinky jsme oba společně dohromady utratili cca 17000 Kč. Přičemž náklady na benzín byly 6500Kč a 3500Kč.

BigRad napsal 05.08.2019 v 14:32

Zdravím skorosousedku. Joo, Rumunsko je nádherné, příroda, silnice, kolorit, nemělo to chybu ani v 2016, když jsem si to taky projel. Krásné vzpomínky, doufám, že budou i pro Tebe a přítele, bylo vidět, že jste si to užívali parádně. Taka teď už jen plánovat další cesty!

runis napsal 04.08.2019 v 21:04

A zvědavost nedá....za kolik kaček to vyšlo tenhle fajn zážitek?

Quake_J napsal 02.08.2019 v 19:14

Máš moc pěkné fotky a v Rumunsku je krásně. Také jsme si ho projeli. Pěkně napsané a člověk si hned zavzpomíná. Příjemní lidé, krásná příroda a ty výhledy.

Lenullie93 napsal 02.08.2019 v 12:36

tak jsem to i chtěla aby to posloužilo ostatním jako návod a taky aby jim to dodalo odvahu a motivaci

LeNyA napsal 02.08.2019 v 09:17

super podrobně napsáno, podle toho se dá klidně vyjet, měli jste nádherné počasí a to ten výlet ještě umocní, věřím, že máte hodně vzpomínek a zážitků

Lenullie93 napsal 02.08.2019 v 08:21

Děkuji za milou reakci :) Já věřím, že ano, chce se to napevno rozhodnout a jet ;) na 100% doporučuji

runis napsal 01.08.2019 v 23:09

Nádherně napsáno, je vidět že jste si to užili. A já doufám, že se tam také snad jednou vydám. Děkuji za článek.


TOPlist