Slávek-cbr

Zveřejněno: 06.08.2019 15:48,Kategorie: Vyjížďka,Zhlédnuto: 1351x,Komentářů: 4x,Hodnocení: 5.00 od 1 uživatelů

Letos tomu trénování moc nedávám, chybí mi to a štve mě to. Fyzička tam nějaká je, ale enduro se špetkou trialu chce trošku víc. Hlavně jezdit.

Je středeční odpoledne, asi tak 38 °C ve stínu. Už včera jsem se rozhodl, že dneska na to prostě jdu. Těším se, jak si dám do těla a na tu příjemnou únavu a radost sám ze sebe, že se ještě někam posunuju a pořád to jde. I když už ve veteránským věku. Taška s notebookem letí do kouta, stejně, jako před několika desítkami let lítávala aktovka po příchodu ze školy. Styl a nadšení pro věc je ale stále stejný. Vlastně ještě motorka se změnila. Teď je to Gas Gas EC300. Už má něco za sebou, ale síla a vztek "velkýho" dvoutaktního motoru mě baví. A hlavně pořád funguje. Teda většinou funguje. S oblibou říkávám, že ten můj je z páteční edice a navíc pozdně odpolední. Pár věcí jsem musel předělat, pár dodělat a občas trochu spravovat fatální blbiny za pochodu. Třeba v Rumunsku, 80 kilometrů od ubytování uprostřed ničeho. Ale to by byl jiný příběh. A páč jsem teď a tady tak to klaplo a medvědi sklapli.. a nesežrali mě.

   Soukám se do hadrů, startuju a jedu. Jako první na rychlovku projíždím zkratku - místní lesopark, přeskakuju lavičku u místního ohniště pro balkoňáky se skautským srdcem a mizím za obdivného křiku pejskaře. Vesele na mne mává pytlíkem na bobky a za rukou mu vlaje vodítko i se psem. (Vsuvka pro milovníky skautingu a psů - nebyla poškozena lavička, pes, ani pejskař.) Opouštím zkratku lehkým výjezdem zakončený ladným skokem a pryč. Přibržďuji u betonových sloupů, naskládaných přesně tak, aby se nedalo projet po končící cestě dál. Ideální si zaskákat a trošku se rozehřát. Paráda, dneska to půjde, furt to tam je, i když to trénování flákám. Pokračuju k lesu a potom dál. Rychlá vložka po lesní cestě je paráda, nikde nikdo, jen zpočátku cyklista. Pouštím ho, děkuje a jede si po svým. Mám skvělou náladu. Dojíždím k hromadám naskládaných pokácených kmenů. Chvilku na nich blbnu a říkám si, jakej jsem hroznej talent a že maj ty šmoulové na Erzbergu kliku, že jsem nejel, bo bych je dozajista všechny rozsekal.

   Sedám a musím se vydechnout. Koukám na ty klády a jednu asi pětimetrovou si skulím na cestu. Jsem turch a bolej mě ruce. No možná ty kluky "erzberkový" nechám ještě chvilku v klidu.. Jsem pln odhodlání tu kládu trialovým způsobem jezdit sem a tam aspoň deset minut. Jenže kláda se kutálí ze strany na stranu a už jenom na ní vyjet oběma kolama, natož pak jí přejet se zdá být problém veliký. No dobře, tak aspoň jí přejet jednou tam a pak zpátky, jinak nejedu domů.. O dvacet minut později začínám chytat paniku, že už se domů nikdy nepodívám. To přece není možný, musí to jít - je to v hlavě. A vida jde to, tam a i pak zpátky. A znova. Jupí, jede se dál.

   Dostávám se do místního lesa s parádním hlubokým údolím, kde když není úplně sucho teče potůček. Teď je tam prd. Kdysi jsme tu jezdili trénovat na šlapačkách. No a když to šlo na trialu, na enduru to půjde taky. Našel jsem si parádní kolmý výjezd a pak ještě otočku pod mostkem. Paráda. Napřed se mi z tý kolmý stěny k oblouku mostku moc nechce, když se tam šprajcnu, zpátky to půjde blbě. Není moc místa, naproti rovná stěna a samej šutr všude. Ale jak jsem říkal a s oblibou říkám pořád - je to v hlavě. Letím dolů, rychlá otočka a zase nahoru. V dalším kole už pomaleji s trialovou jistotou. Super.. Leje ze mě jak z vola. Zastavuju, sedám a odpočívám. Někde z údolí se ozve zapraskání. Poslouchám.. nic. Za chvíli zase.. a znovu. Je to jasný. To bude nimrod a jde po mě. Kdo jinej a proč. Bejt to turista, jde po cestě. Tenhle se ke mě chce určitě připlížit a budeme se rvát. Stoupám si a připravuju se na souboj. Když tu se z čista jasna uprostřed křoví objeví tak dvanáctiletej klouček a nese si lahev s pitím a tašku s kdovíčím. Funí a drápe se do kopce. Ptám se ho:"Co to tam sbíráš?" S očekáváním, že řekne houby, maliny, nebo co já vím, co dneska děti sbíraj. Koukne na mě a povídá:"Spadla mi tam taška, tak sem tam pro ní musel tím blbým křovím!!" Koukám a nechápu, cesta dost daleko od údolí a taška nevypadala, že by uměla utíkat. Povídám čoveče, jak ti to tam mohlo spadnout?? Chlapeček už na mě ani nemrkne a jen odsekne:"Prostě mi to tam spadlo, no!" Ajde si dál svou cestou. Raději už mlčím.. Jdu ještě chvíli jezdit. Potkávám mlaďase na krosce. Chvíli na mne kouká a pak mizí. Znovu se potkáváme asi za půl hodiny a chvilku si povídáme. Říkám mu o trati, která tu bývávala kdysi a o trati která tu byla nedávno, tak patnác let zpátky možná. Na tu si pamatuje, prej byl tou dobou ještě malej. Chvilku s ním jezdím a chci mu ukázat parádní skok o kořen. Povedlo se, kořen skočil opravdu daleko. Zvedám se ze zadku, sbírám motorku a tvářím se tvrdě. Kouká na mě a povídá, nojo, to se mi taky stalo.. Situaci jsem ještě zachránil super extra rychlou enduro vložkou s výskokem. Sice tak trochu křečovitě, bo mě už bolí celej já, ale kluk kouká obdivně. Nebo možná pobaveně, kdo ví..  Nejvyšší čas jít domů a zase příští týden.. A to pak ty šmoulové z Erzbergu teprve něco uviděj!