PROFIL UŽIVATELE

pavnov

Offline: 1.7.2022 Hlavní stránka sekce

Skupina: Registrovaný
Pohlaví: Muž
Věk: 46
Město: Štětovice
Lokalita: Prostějov Olo...
Body komentářů: 3
ID uživatele: 319022
Registrace: 7.8.2017

Adresa profilu:http://pavnov.motorkari.cz (Sdílet)


Jak jsem na Masarykově okruhu ztratil ego

Na začátek musím upozornit všechny otřelé motorkáře, kteří mají najetých desítky tisíc kilometrů, nebo sedřené stupačky od průjezdů zatáčkami závodních okruhů, že níže uvedený text není určen pro ně.

Pokud však patříte k těm, kteří doslova ukradnou 2 až 3 hodiny v týdnu své rodině, nebo to v pátek ošidí v práci jen proto, aby se na chvíli projeli okolo komína, a za sezónu jim na tachometru přibude sotva pár tisíc kilometrů, pak jsou tyto řádky určeny právě vám.  I já patřím do této kategorie jezdců, a s nájezdem cca 4tisíce km za rok, se nepovažuji za žádného borce a znalce motosportu. Jsem prostě jen obyčejný fanda jedné stopy a mám daleko k dokonalosti motorkaření, v níž se skrývá kompletní znalost konstrukce motocyklů a k tomu řidičských dovedností ve stylu „stunt ride“. Mám za sebou čerstvou zkušenost z motoškoly na Masarykově okruhu v Brně. Protože jsem si v průběhu celého kurzu začal uvědomovat spoustu drobností, které určitě každý z nás ví a zná, jen na ně občas zapomene, rozhodl jsem se, že se s vámi o pár těchto zkušeností podělím. Možná vám to připomene některé zapomenuté detaily nebo pomůže v rozhodování, jestli se objednat na podobný kurz. Nebo vám to alespoň zvedne sebevědomí, když po přečtení tohoto textu zjistíte, že na silnici se pohybují ještě větší nemehla než vy :)

Přemýšleli jste někdy o tom, že by nemuselo být špatné zaplatit si nějakou motoškolu a po těch letech ježdění si připomenout něco ze základních rad a pouček a ještě se přito, projet po závodním okruhu? Vůbec to není od věci, osvěžit si pár pravidel o tom, jak projíždět zatáčky a třeba se dozvědět i něco nového od zkušenějších motorkářů. Za to si klidně můžete koupit novou přilbu nebo bundu. Anebo obojí.  Tak proč utrácet za to, že vám někdo řekne, abyste se na motorce uvolnili, očima fixovali bod, kam chcete jet, drželi zvolenou stopu a pracovali s tělem. To už dávno vím i já. Tak proč za to ještě znovu platit?

Stalo se ale to, že během zimního čekání na další sezonu na mě ale sedl pořádný smutek, až deprese. Jediným řešením, které mě v tu chvíli napadlo, bylo kliknutí na tlačítko „Přidat do košíku“. A tak jsem se objednal na kurz silniční motoškoly na Masarykově okruhu v Brně.  Pak už zbývalo přžít jen pár měsíců v netrpělivém čekání na „den D“.

„Den D“ měl přijít zítra, takže jsem odpoledne před tím strávil přípravou motorky. Po řádné výměně oleje, kontrole brzdových destiček  jsem nabyl přesvědčení, že motorku mám připravenou i na tento kurz. Pro jistotu si ale zkontroluju tlak v gumách, protože to údajně bývá nejčastější nedostatek. Tak podhuštěné gumy jsem snad ještě neměl. „řekl jsem si. Proto se mi poslední dvě vyjížďky nejelo moc dobře a nebyl jsem si na mašině jistý. Ještě že mě na tohle nevyhmátl až instruktor v motoškole. Styděl jsem se tedy o trochu míň. Nikdo to přece neví, jenom já. Takže gumy rychle dofoukat, přes noc dobýt baterku a jedem.

Na automotodromu jsem zaparkoval na parkovišti před paddockem, v řadě mašin ostatních účastníků kurzu a přesunul se do učebny. Po představení týmu instruktorů, jeden z nich oznámil, že zatímco bude probíhat výklad, zkontrolují nám naše stroje na parkovišti. Nevěřím, že na mé mašině najde něco špatně. Gumy mají za sebou cca 4000km, jsou dofouknuté, z mašiny nic nekape, STK jsem absolvoval loni v létě a řetěz je namazaný. Na nic mě nemůže vyhmátnout. Omyl. Moje SPZ byla přečtená hned jako druhá, v řadě motorek s nedostatky. Nutno podotknout, že z třiceti členů kurzu nebylo na „black listu“ jen asi 5 strojů, které na dálku voněly novotou, jakoby právě vyjely z motosalonu.

Během tréninkových jízd na polygonu nám pak jednomu po druhém vysvětlovali, co máme na motorkách špatně. Většinou to byly chyby typu špatně nastavená vůle na plynu, nevracení plynové rukojeti do polohy, malý tlak v pneumatikách. Někdy se řešilo i použití nevhodných doplňků, jako třeba neoriginální zalamovací páčky brzdy a spojky, které svými vůlemi ve spojích působily jak rozviklaný skládací metr. Jako motorkář samouk jsem pečlivě sledoval všechny výtky na motorky v naší skupině a snažil se zapamatovat si každou chybu jednotlivé mašiny a vysvětlení, proč je daný nedostatek nebezpečný a co může způsobit. Mému stroji byla vytknutá velká vůle na plynové rukojeti a sjeté plošky na pneumatikách...(po 4tis.km ??? … tak to nechápu) Říkám si, že s tím plynem to je pěkná blbost. Na motorce už mám odjetých pár tisíc km a nikdy jsem neměl pocit, že by s plynem bylo něco špatně. Až do okamžiku, kdy instruktor vysvětlil, jak se tato chyba projevuje. Při přidání ze zavřeného plynu si motor zacuká… „A do prdele…“ pomyslel jsem si. Takže to cukání při výjezdu ze zatáčky není projevem charakteru motoru, ale vlivem velké vůle na plynu. Moje ješitnost byla silnější, a tak jsem nedokázal nahlas přiznat, že právě tahle věc mi docela vadí při jízdě. Ale byl jsem fakt rád, že mi instruktor vůli nastavil tak, jak má být. Motorce to hodně pomohlo. Další častou „drobností“ bylo nastavení páček brzdy a spojky. Často se dočtu, nebo slyším, rady typu „nastavte si páčky podle sebe“. Co na nich ale mám nastavit a jak? Změnou mašiny si přeci stejně musím zvyknout na její odlišnosti od stroje, co jsem měl před tím. Tak si prostě zvyknu i na jinak nastavené páčky. Nebo ne?  Něco na tom bude. Ale  špatně nastavená páčka brzdy může mít za následek to, že si pro ni nedohmátnete, pokud ji máte daleko…Tento „syndrom krátkých prstů“ není na pochopení vůbec složitý. Co se ale může stát, když máte páčku brzdy vytočenou příliš nahoru, směrem k jezdci? Při dohmatu na ni, během brzdění, pak udělá pravé zápěstí pohyb, jímž současně tahá za plynovou rukojeť. Při brzdění si pak jezdec přidává plyn. Výsledkem je trhavě skákavý dojezd při dobržďování a samozřejmě úplně jiná brzdná dráha. Nepsal bych tady o tom, pokud by se mi tohle nestalo právě přímo na okruhu, při jedné ze zastávek na konzultaci a zhodnocení našich jízd. Moje první reakce byla vcelku přirozená. S ledovým klidem jsem pohledem zkontroloval okolí, jestli si toho někdo všimnul. Nikdo. „Uf“, to se mi ulevilo…Zase ta moje ješitnost :)…

Po tréninku na polygonu si nás instruktoři rozdělili do skupin podle toho, jak nás zhodnotili během cvičných jízd.  Tady dostalo moje ego první facku, když jsem byl zařazený do nejpomalejší skupiny. No co se dá dělat, asi nesprávně posoudili moje schopnosti. To se lidem okolo mě občas stává. Tak si po první sadě průjezdů po okruhu řeknu o přeřazení do rychlejší skupiny. Po výjezdu na trať se naše 5-ti členná skupinka seřadila do formace odborně označované „vláček“, a takto jsme následovali vůdce skupiny, instruktora – „mašinku“. Na rovince to rozjedeme na plný plyn. To by mi ještě šlo. Z pozice zadního vagonku mě baví sledovat, jak "mašinka" před zatáčkou nabádá k uvolnění rukou tak, že začne mávat lokty, stejně jak děti ve školce imitují poletování vrabce. Ke vzletu se tedy chystá mašinka, za ní první vagonek, druhý vagonek, třetí… a všichni poslušně uvolňujeme ruce a máváme křídly :-) Proč ale „mašinka“ nebrzdí do první zatáčky? On se snad zbláznil! Nebudu srab a nebrzdím taky a se staženýma "půlkama" se pouštím do náklonu na pravou stranu. Hlavou mi běží všechno, co jsme si říkali před vjezdem na okruh. Držet stopu, očima fixovat bod na dráze, pracovat s tělem, uvolnit ruce... „Jak to mám ale udělat všechno tak rychle, během pár sekund, při průjezdu zatáčkou. Sakra…? Uvolním ruce a stopa je v prdeli… Snažím se držet stopu a ztratím bod na dráze. Soustředím se na pohyb těla a přitom držím řídítka jak v epileptické křeči… Uf, bylo to o fous, ale zůstal jsem na dráze.

Jak to, k čertu, dělají všichni přede mnou, že ty zatáčky projedou rychleji než já?  Vždyť se hýbu v sedle, očima fixuju bod na dráze, uvolňuju ruce, snažím se držet stopu. To že to všechno dělám, ještě asi neznamená, že to dělám dobře. Po projetí každého kola závodního okruhu jsme si pak vyměnili pořadí ve formaci za "mašinkou" tak, aby mohl instruktor zkontrolovat jízdu dalšího z nás. Když pak přišla řada na mě, a další kolo jsem jel jako první vagon já, byl jsem vděčný za každou projetou zatáčku, po níž následoval zvednutý palec instruktora, který značil, že se mi povedlo správně zkombinovat všechny čtyři prvky jízdy (stopa-bod-tělo-uvolněné ruce). Musím ale podotknout, že těch zvednutých palců moc nebylo, asi cca 1x  :-(  Po prvních 25 minutách přišla přestávka a hodnocení instruktora-mašinky. Byl ke mně milosrdný. Neřekl mi na plnou hubu, co bych zasloužil. Tedy to, že jsem „hooodně těžký vagón“.  Jenom s klidem zopakoval „musíš držet stopu, fixovat bod, hýbat tělem a uvolnit ruce.“ Je to prostě profík. Zvážil jsem tedy žádost o přeřazení do rychlejší skupiny a raději jsem mlčel. O posunutí do rychlejšího týmu si řekl ale jiný člen naší skupiny. Instruktor si nebyl jistý a přitom se rozběhla diskuse o přilbách. Žadatel o přeřazení neměl totiž podle instruktora vhodnou přilbu. Údajně mu bránila v periferním vidění při průjezdu zatáčkou. Cože? Jak může mít někdo špatnou přilbu? Všechny jsou snad homologované a na hlavu si přeci nasadím přilbu tak, aby mi nebyla příliš volná, raději aby byla „těsná“. To je jedna z pouček, které jsem jako začínající motorkář pochytil, když jsem hledal rady na výběr správné přilby. A z každé přilby přeci vidím ven.... pokud ovšem nejsem úplnej blb a neotočím ji hledím dozadu. Tak co může být špatně na přilbě, která mi pevně sedí a na hlavě se neviklá? Instruktor pak vysvětlil, čím a jak přilba ovlivňuje periferní vidění. Z naší pětičlenné skupiny měli dva jezdci nevhodnou přilbu a jeden ji měl „…úplně blbě“. Nemusíte dlouho přemýšlet, na koho, v tomto případě, "mašinka" ukázal. Správně. Byl jsem to já. Podle mě, ale instruktor kecá. Nemůže vědět, jestli mám z přilby správný výhled. To přeci můžu posoudit jenom já sám. Zevnitř přilby. Ne pohledem z venku. Nebudu se s ním ale hádat. Je tady za mašinku, tak ať si hází radami…V hlavě mi to ale vrtalo.

Druhou sadu jsme vyjeli ve sníženém počtu 4 vagónů a jedné mašinky. Já se tedy rozhodl nehlásit se o přestup do rychlejšího vláčku, tak jsem zůstal ve své skupině…aby jich tady nezůstalo málo :-) Nástup k další sadě průjezdů okruhovými zatáčkami a naše dobře známé: „Držet stopu, fixovat bod, pracovat s tělem, uvolnit ruce“… a k tomu jsem se soustředil i na to, jaký mám výhled z přilby. Díky tomu, že mi hrana přilby seděla přesně na obočí, vytvářela svojí tloušťkou jakýsi kšilt, který mi bránil ve výhledu při náklonech v zatáčce. Při hlubším náklonu jsem tak ztrácel ze zorného úhlu bod na dráze, na nějž jsem se měl zaměřit. Ve snaze udržet na něj pohled, jsem pak vyvracel hlavu do nepřirozeného úhlu, který zcela nabourával veškerou práci s tělem…„Do prdele!“ "Mašinka" měl zase pravdu. No nic. Jedeme dál a zkouším se soustředit na každý z těch čtyřech dalších prvků samostatně. Stopa-bod-tělo-uvolněné ruce.  Nejdřív samostatně, potom v kombinacích a pak všechny dohromady. Někdy mi to vyšlo, řekl jsem si teď to bylo fajn a potvrdil mi to palec nahoru od "mašinky". Někdy to zase nevyšlo. Ještě že je ta dráha tak široká, že se do ní vejdu, i když zdrbu všechny 4 prvky najednou.  Každou zatáčkou a každým dalším absolvovaným kolem jsem se cítil jistější. Hodně k tomu přispělo hlavně to, že jsem v hlavě mohl mít pouze ty 4 věci, stopu-bod-tělo-uvolněné ruce. Nebylo potřeba přemýšlet o tom, jestli za zatáčkou náhodou není nějaký cyklista. Nebo traktor, co stahuje dříví z lesa. Taky nebylo potřeba myslet na to, jestli mi náklon v zatáčce nepokazí aktivní cestáři, kteří vylepšili starou díru novým štěrkem. Stejně tak jsem se nebál toho, že se mi v zatáčce, v protisměru, objeví náklaďák, který se prostě nevešel do svého jízdního pruhu. Hlavou běželo jenom „stopa-bod-tělo-ruce“. Pak jsem si začal nějak přirozeně uvědomovat, co a jak dělat. Držet stopu, fixovat bod, hýbat se v pase a uvolnit ruce. Že ten průjezd opět nevyšel, jak měl? No a co? Bylo to lepší než v předchozím kole. Byl jsem si tam jistější. A v každém dalším kole zas a znova o chlup lepší a o jeden zvednutý palec navíc…(teď už byly 2) Při zastávce na hodnocení byl ke mně instruktor opět milosrdný . „Musíš držet stopu, fixovat bod, hýbat tělem a uvolnit ruce.“

Pak došlo na volné jízdy. Tedy samostatné jízdy, bez řazení se do vláčku za mašinkou. Moje ego zde dostalo poslední ránu, bylo zašlapáno v prachu a definitivně zmizelo z tohoto okruhu. Statečně jsem se totiž probojoval na poslední pozici v celé 30-ti členné skupině našeho kurzu a posledních 25 minut jsem si odjezdil na chvostu. Ten, co si o sobě myslel, že ujetých 20tis.km z něho udělalo průměrného jezdce, byl postaven před zrcadlo pravdy. Nebyl to vůbec příjemný pocit, zaplatit si za to, že se dovím, že jsem pěkné poleno a neschopný pařez, který neumí držet stopu, fixovat bod, pracovat s tělem a uvolnit ruce. „Do prdele!“ Co tady vlastně dělám?. Proč jsem sem vlastně chodil?  Vždyť sem vůbec nepatřím. Že jsem si raději nekoupil tu přilbu. Přál jsem si, aby ta trapárna už skončila, vypršel náš čas a já odsud vypadnul, aniž si sundám přilbu, abych neriskoval, že mě někdy, někdo, pozná a pohrdavě se pak ušklíbne.

Po skončení volných jízd a optimistickém hodnocení ze strany instruktorů jsem pak jako spráskaný pes sedl zpátky na svou mašinu a vydal se na dalších 80km cesty domů. Se ztrátou všech iluzí o svých schopnostech a i přes zjevnou únavu tohoto 8 hodinového kurzu jsem v sedle začal zjišťovat, že mě na běžné silnici motorka nějak víc poslouchá. Že průjezd zatáčkami je jistější, přirozenější, že se v sedle cítím víc uvolněně, víc komfortně. Pak mi to docvaklo. O co dnes tady v tom kurzu vlastně šlo. Všechno do sebe zapadalo jako kostky LEGO: podhuštěné gumy, seřízení plynu, nastavení brzdy, špatná přilba, držení stopy, fixace bodu, práce s tělem, uvolnění rukou, kus trpkého prozření … a na konci ten výrazný pocit jistoty a kontroly nad strojem a situací v provozu. To je ten důvod, proč jsem byl dnes v motoškole. Zlepšit vnímání sebe a svého stroje. Nakouknout pod ruce zkušenějších borců. Ne proto, abych s nimi soutěžil nebo sedřel stupačky, a proháněl ostřílené okruhové jezdce. Ale pro to, co následovalo v civilním provozu, mimo závodní okruh. Teď jsem si jistý, že to stálo za to.

A co bude dál ? Seřídím si vůli na plynu, nastavím brzdovou páčku, a začnu vybírat novou přilbu... Až se totiž příště objevím na stejném kurzu, bude mít instruktor o něco těžší, najít na mně a na mé mašině nějakou chybu.  Jenom nesmím zapomenout zkontrolovat tlak v gumách :-)

Tak jestli ještě pořád váháte, zda má takový kurz smysl, tak já už o tom nepřemýšlím. I přes moje pošlapané ego jsem vděčný za tuto lekci, za to, že jsem se něco naučil, za to, že si to teď „okolo komína“ užiju víc.

S pozdravem Pavel

Jak se Vám líbil tento článek?

Hodnocení (20x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.
Komentáře k článku
Acilah napsal 26.06.2022 v 01:11

Jsem začátečník a moc mi to pomohlo, o důvod víc našetřit na motoškolu. Díky

rapuork napsal 21.06.2022 v 12:46

Připojuji se, fakt moc pěkně napsané a poučné

luhen1 napsal 17.06.2022 v 17:55

Moc pěkně napsané. Jen málo motorkářů by bylo schopno přiznat chyby, které dělají, tak jako ty. Nikdo nejsme dokonalí a tvůj článek přispěje k tomu, že si to ještě více uvědomíme a budeme k jízdě na motorce přistupovat s větším respektem a zodpovědností.

ALADAR-TDM napsal 15.06.2022 v 21:04

Dost dobře napsané
Ego je sviňa a čím víc je pošramoceno, tím víc se člověk snaží ho dostat zpátky nebo ho to zlomí. Někdy je to dobře jindy špatně, přesto je pokora vždy na místě, ale to si musí člověk sám uvědomit, pak je vše jak má být. Takže závěr článku ukázal, jak na tom jsi.

m.z. napsal 15.06.2022 v 06:25

Parádně sepsané

PlusOne napsal 10.06.2022 v 12:05

abbany napsal 10.06.2022 v 08:30

CB600 napsal 09.06.2022 v 18:26

Velká vůle na plynu nemá žádný vliv na cukání.


TOPlist