Soskepivo

Zveřejněno: 20.05.2017 18:23,Kategorie: Recenze,Zhlédnuto: 2831x,Komentářů: 6x,Hodnocení: 4.88 od 8 uživatelů

Když se sen stává skutečností

Už od útlého dětství jsem tak nějak tíhla k rajtování na dvou kolech, které samozřejmě začínalo opatrnou a pomalou jízdou na dětském, miniaturním biku a postupem věku se rozvíjelo v nebezpečnou, adrenalinovou jízdu na horském kole. Tohle všechno je boží, fyzické vysílení, řešení kritických situací, rychlost, zápal….celé tělo od hlavy až k patě zaházené bahnem, které se dostane nejen do očí, ale občas jej křoupu i mezi stoličkami a tohle všechno mě „děsně“ baví a vždy bavit bude.

Ovšem aby to nebyl pořád ten stejný stereotyp, probudil se v mém srdci zhruba před dvěma  lety zvláštní druh lásky. Zvláštní souznění pro nevšední jízdu a pro staré, krásné věci. Věci starožitné, lesklé, chlubící se  patinou. Věci originální, jedinečné, které mají duši. A tak jsem si jednou řekla, že by bylo fajn skloubit jízdu s krásou věci a sen byl na světě. Říkám si: „ No jasně Ado, dyť to je přesně ten rock and roll, po kterém již dlouho prahneš…“ A přesně touto myšlenkou se celý motorkářský kolotoč odstartoval.

Samozřejmě to nejdůležitější bylo vybrat ten správný kousek. Myslela jsem si, že to bude to nejtěžší, ale opak se stal pravdou.

Při výběru mé krásky, mého životního kousku jsem se rozhodla takřka v jedné minutě, když jsem se prodírala inzeráty motorek, které mi byly doporučené mým výborným a výjmečným kamarádem, který má na motorkářské poklady čuch a nebýt jeho můj sen by byl passé. Bylo to, jako když listujete mezi uměleckými fotografiemi a narazíte na tu jednu výjimečnou, kdy Vám spadne brada, pomalu vylezou oči z ďůlků J a zatají se Vám dech. Tak jako, když jste na fesťáku, kde hrají kapely různých žánrů a najednou uslyšíte tóny, které Vám postaví všechny chlupy na těle a naježí Vaši bujnou kštici……přesně tyto pocity jsem měla, když jsem poprvé zahlédla inzerát, teď už mojí Foury. J

Jelikož bylo v mém srdci i v mé „kebulce“ jasné, že tato motorka je pro mě TOP, okamžitě se začalo obvolávat, řešit, domlouvat, shánět, špekulovat……..V jednu chvíli jsem si myslela, že mi Hondu někdo vyfoukne před nosem, jelikož zájemců bylo opravdu mraky a to nejen z České republiky. Ve chvíli, kdy nám původní majitel dal své slovo, zbylo už jen vybrat peníze a zajistit převoz, což už byla „brnkačka“.

Cesta pro Hondu pro mě byla plná rozporuplných pocitů, plná dojmů,očekávání, ale také nervozity a doufání ve šťastnou koupi. Ovšem, mé temné myšlenky hned po příjezdu na místo rozehnal pohled na tu nejkrásnější motorku na světě. A kdyby jenom pohled ! Už na první dotek jsem z ní cítila neskutečnou energii, její vůně mi připomínala dědečkův „kamrlík“, kde děda opravoval různé motůrky a já tuhle jeho skrýš milovala i navzdory tomu, že babi vždycky šílela, když jsem tam s mým milým prarodičem trávila moře času. Tyto pozitivní dojmy nakonec podtrhlo první nakopnutí motoru…. pak už jen formality ohledně koupě, pár milých slov od majitele a šupem, tradá domů.

Motorku jsem samozřejmě kupovala s tím, že nějakou tu symbolicku investici spolkne, tudíž bylo potřeba ji převézt k servisákovi, aby ji prohlédl a provedl menší úpravy, aby jízda byla bezpečná a Foura spolehlivá. Pan mechanik slíbil, že se za pár dní ozve a domluvíme se co a jak. Stalo se, ale k mé nevíře nezněl vůbec kladně. No nic, musela se s ním setkat osobně a to nejlépe hned.

A pak to přišlo !

Jeho slova zněly, jako depresivní hudba z kolotočů, která vždy zazní v nějakém příšerném, hororovém bijáku. Asi nějak takhle: „ Oprava nebude stát pár tisíc, ale několik desítek. Stroj  absolutně nevhodný pro 99% žen. Neustále opravy, štelování a seřizování. Nepohodlné a staré.“  V tu chvíli mi nějak zkamenělo srdce, do očí mi vhrkly slzy a podlomily se mi kolena. Bylo mi na nic. Jakoby můj sen někdo roztrhal, podupal a spálil.

Pár dní se mě snažila ovládat pochmurná nálada, ale nakonec jsem si řekla, že Hondu jednoduše prodám někomu, kdo si ji popřípadě bude opravovat sám, kdo na to bude mít čas i dost zkušeností. Zájemců se objevilo hned několik a já přesně věděla, že ji prodám tomu, kdo ji bude mít rád. Jenže ! V té chvíli jsem ještě ani netušila, že 3 dny před prodejem se jen tak mrknu na Motorkáře, co je nového ve světě jedné stopy a objevím zprávu od místních borců, kteří se nabídli pomoct uzdravit můj milovaný stroj.

Zprvu jsem tomu moc nevěřila. Nechtěla jsem být znova zklamaná. Ale když se pak objevili u mě v garáži a já poslouchala, co a jak se provede ….nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Opět mi vysvitla naděje a můj život se zase z minuty na minutu změnil.

Momentálně je motorka v procesu uzdravování. Nakoupili jsme všechny potřebné součástky, odstranily pár zapeklitých potíží a nyní už jen budeme motorku skládat dohromady a pokud půjde vše, jak má, již brzy spolu splyneme a budeme brázdit cesty, koketovat s větrem, usmívat se na svět a rozdávat štěstí.

Závěrem bych chtěla říct, že cesta ke snu je kolikrát zatraceně obtížná, vysilující, nejasná a dlouhá, ale já osobně si tu cestu parádně užívám. Čím déle  trvá, tím lépe, neboť si můžu vychutnat každý krok kupředu plnými doušky. Každou volnou chvíli si představuji svou první vyjížďku, pěkně pomalinku, uvolněně s nádhernými pocity uvnitř mého nitra. A o pocitech by ten život asi měl být. Jsme tady přece jen na skok. A snad mi jednou dojde i benzín a já budu moci okusit tlačení a jiné zapeklité situace.

Ještě nesmím opomenout poděkování….

Děkuji všem, kteří tohle mé období prožívají společně se mnou, kteří mě podporují a nikdy to se mnou nevzdávají, kteří  mě vždy „kopnou“ tím správným směrem. Děkuji své rodině, která si o mě nemyslí, že jsem „na hlavu“. Taktéž děkuji svému příteli, který to má se mnou někdy pěkně těžké, ale taky to nikdy nevzdává a velmi děkuji všem mým skvělým přátelům, co mi pomáhají, stojí při mě a mají mě rádi takovou, jaká jsem. Bez nich bych to nezvládla a díky těmhle všem lidem jsem opravdu šťastná a vím, že ať se děje co se děje, mám je na blízku.

Jo a taky vzkaz pro pana mechanika, že já jsem zrovna to jedno procento žen…….