renocar_unor



PROFIL UŽIVATELE

Targus

Offline: Včera v 12:46 Hlavní stránka sekce

Skupina: Registrovaný
Pohlaví: Muž
Věk: 59
Město: Jablunkov
Lokalita: Frýdek-Místek...
Komentářů: 2x
Body komentářů: 362 / 319
ID uživatele: 289855
Registrace: 7.7.2016

Adresa profilu:http://targus.motorkari.cz (Sdílet)


Sbohem a šáteček...!

Povídání o tom, jak jsme se synem přijali "konečné řešení", jak být jedině pravými motorkáři, kteří provozují motocykly značky Jawa.

Sbohem a šáteček,

aneb jak jsme jednou provždy vyřešili problém, kterak stále býti

„jedině správným motorkářem“!

      Když před deseti lety začal můj potomek schraňovat podivné rezaté předměty, které pravidelně pojmenovával poněkud nepřiměřeným názvem „motorka“, zavětřil jsem jak lovecký pes.

      Za prvé se mi vybavila má učednická léta, kdy jsem často větral brka otcovu nebohému „jednoskoku“.

      Za druhé jsem zacítil možnost nenápadně přeonačit synkovo trávení volného času – to jest vyměnit bezduché cvakání na herních konzolách za nasávání vědomostí a získávání manuálních dovedností. Tedy viděno pohledem starého dědka – nenápadně přivést juniora k činnosti, o níž se dotyčný dědek tehdy bláhově domníval, že je užitečná a smysluplná. 

      I započal jsem mu ty podivuhodné kousky pomáhat schraňovat, opravovat a zpojízdňovat.

      Zde je potřeba podotknout, že synkova matka a vrchní velitelka našeho příbytku, jakož i rodinná vrchní účetní pro jistotu nebyla zasvěcena do ekonomické stránky našeho pinožení, tudíž synek byl odsouzen k utajenému samofinancování své nové záliby.

      V praxi se to projevovalo tak, že klučík dotáhl vrak, fotr na jeho kříšení strávil nemalý počet normohodin a synek jej pak pár dnů, až týdnů snaživě proháněl po blízkém lesíku. Pokud byla oprava kvalitní a synáček strojovnu ihned „nezkrosil“, následně ji ve vlastní režii odpálil jinému, ještě zapálenějšímu fanouškovi značky Jawa. Za stržený peníz pak pořídil další, pochopitelně „mnohem lepší“ hromadu šrotu, zkrášleného logem někdejší české zbrojovky.

      Pod našima rukama se ve slušném tempu střídaly obligátní Babetty, pincky a stodvácy nejrůznějších stavů a nejHrůznějších úprav.

      Jak plynul čas, začalo být pro mne málo jen občasné projíždění obživlých vehiklů při jejich zkoušení po provedených opravách. Stále častěji jsem proklikával netové stránky a vyhlížel svého favorita.

      Až jsem ho jednou spatřil. Byl to ON!

Tedy spíš ona. Zrozena v druhé polovině devadesátek, málo kilometrů, zachovalá. Ihned dostala jméno po bývalém majiteli – Pavlínka.

      Jawa 350 Chopper, jejíž vzhled vzdáleně připomínal motorky mého předškolního dětství - kývačky s podomácku zdviženými výfuky - doutníky, vybavené „závodním“ krytem řetězu, vyrobeným z chromovaného blatníčku dětské trojkolky, s obrovskými řídítky s hrazdou, okrášlenými zpětnými zrcátky ze škodovek na dvojitých držácích z hřebínkové oceli, zvané „betonka“ – vše pochopitelně „znárodněno“ z okolních fabrik, kde se tento socialistický sortiment vyráběl.

      Při pohledu na českého čopříka jsem zjistil, že se ve mně znovu probudil nadšený motorkář, kterým jsem byl od počínající puberty až do absolvování vojenské služby.

      A když se v inzerci objevila ta JEDINĚ správná fotka, nemeškal jsem, rozbil prasátko, domácímu financmajstrovi jsem nakecal, že to je supr investice, a pílil jsem pro vyhlédnutý stroj.

      Vše klaplo na první dobrou. Prohlídka stroje spíše jen symbolická, motorka byla opravdu vzhledově zachovalá, přední vidle nehnutá, rám nezkrosený a netuněný – prostě první cena v motorkářské loterii.

Máme ji!!!

Splněný sen!!!

      Vystřízlivění přišlo hned při prvním pokusu o vyjížďku.

      Kuwa, dyť TO nejede!!!

      Nejelo TO, jen se TO líně vleklo, neskutečně TO kouřilo a k morbidní spotřebě chybělo jen to pověstné žraní trávy kolem cesty…

Tenkrát jsme s klukem dokonce ještě i přijeli domů. Zjistit, že nepálí jedna svíčka, bylo dílem několika minut. Zároveň přišel na to, že do rolky za sedlem patří pořádný klíč na svíčky, určitě ne ten fabrický z levého kastlíku. A k němu ještě několik sad svíček. Pochopitelně různého typu, abych byl schopen vyhovět aktuálnímu duševnímu rozpoložení Pavlínky...

      A zde vlastně celý ten Jawa-příběh o jedině správných motorkářích teprve začíná. Časem jsem zjistil, že tahle mrcha prostě na svíčky, které jsem jí vnucoval, nepojede a nepojede a nepojede…

      Naše výlety se zhusta měnily v dlóóóůůhééé pochody zaměřené na posilování dolních končetin, takže jsme naše motobundy s jistou dávkou černého humoru opatřili nápisem THE BURLAK.

Člověku se chce napsat – najdi deset rozdílů - že…?

      A tak kromě klasicky zanedbané údržby – náprava obnášela repasi uložení zadní vidlice, přetěsnění předku a boj se rzí naprosto všude – jsem začal laborovat se zapalováním. Účty za svíčky se výškou takřka rovnaly účtům za benzín, zatímco já jsem zoufale vysílal na všechny strany dotazy a sháněl rady, jak donutit tuhle mrchu alespoň občas nastartovat a ujet pár kilometrů.

      Aby toho nebylo málo, synek po nějakém čase rozprodal svou stáj fichtlů a kývaček a usmyslel si, že si pořídí stejnou krásku, jako mám já, a že se stane po tátově vzoru také tím jedině správným motorářem!

      Trvalo to rok, než našel to, co hledal. Přijeli jsme, zhodnotili, já jsem statečně potlačil nutkání dát se na útěk, protože soubor místních znalců startoval krasavce rovné dvě hodiny a čtrnáct minut. Klučík – tedy spíše už šestnáctiletý klacek – posléze vyplázl smluvený obnos a fičeli jsme domů.

      Paráda!

      Synek jásal (na tacháči jenom 7 000 km!!!) a plánoval, jak si Helmuta (jméno po bývalém majiteli) vyšperkuje. Já byl poněkud zdrženlivější, protože jsem tušil problémy.

      Samozřejmě vytlučené uložení zadní vidle, ohnutá trubka na spodních brýlích, nepoužitelný karburátor, to vše bylo jen rozcvičkou. Nicméně věděl jsem, do čeho jdu. A i když k tomu přibyly lehce zarezlé válce, těžce zarezlá nádrž a máznutý levý píst, vše jsem zvládal s klidem Angličana a s bravurou mechanika F-1.

      Bodejť by ne, když jsem mezitím na Pavlínce rozebral motor, v němž jsem musel nechat udělat kliku, slícovat a převrtat mazací kanálky k ložiskům na klice, srovnat roztodivné tvary vidliček v převodovce a narvat lisem ložiska do pravého karteru, zatímco do levého jsem je zatlačil v jezinkovském stylu – jen dvěma prstíčky – a přidal půl tuby lepidla…

      Tehdy jsem pochopil, že klasické kecy „odborníků na Jawy“ o nekvalitní výrobě a nulovém technickém pokroku za socíku nejsou ničím proti tomu, co se produkovalo v jedině demokratických „zlatých devadesátkách“.

      Když se udělala na Helmutovi mechanika, zůstalo nevyřešeno zápalko. Že jej OPRAVDU budeme muset vyřešit, nám dokázal první oficiální pokus o výlet, kdy jsem Helmuta v pohodě nastartoval, v klídečku jej rozjel a kilometr od dílny jsem si vzpomněl, že nesvítím. Přesně po čtyřech sekundách od rozsvícení potkávacího světla nastal obvyklý elektro-svíčkový kolaps a po něm následovalo tradiční pochodové cvičení, zcela nečekaně zaměřené na rozvoj svalové soustavy dolních končetin.

       Synátor už ovšem navštěvoval střední školu, a tak ho napadlo vmanipulovat do našeho problému svého učitele elektrotechniky. Pan učitel do nás investoval dvě minuty práce s trochu solidnějším multimetrem a problém byl nalezen. Na obou strojích prý haprovalo bezkontaktní zapalování.

      Tak jo, koupíme, no co už. Přece se chystáme na VELKOU expedici – otec a syn na stejných a navíc OPRAVDU českých motorkách…! Přece to nevzdáme!!!

      Zavolal jsem našemu jedině správnému výrobci bezkontaktního zapalování a málem jsem upadl, když pán pravil, že „to je úplně jasné“, dvacet let je na cívku moc. Skutečnost, že cívka je z výroby zalitá do vodotěsného obalu a je na ní najeto jen 7 000 km, mu nevadila. Bodejť by ne, když neměl doma nepojízdnou Jawu…

      Ještě více mne rozveselila charakteristika cívky, kterou jsme od této firmy vzápětí pořídili. Minimální napětí – 12,5 V, při nižším napětí zápalko nepracuje tak, jak by od něj platící divák očekával!!!   

      TVL, oni si snad dělají ze zákazníků srandu…!

      Ale Helmut dostal, čeho žádal a já si ze široké palety výrobků této firmy vybral cívku, která pasovala k zápalku Ducati pro Pavlínku. Pět let mi trvalo, než jsem obechcal obecně šířenou „jedinou pravdu“, že při vadném zapalování Ducati je nutno měnit blok motoru a čep na klice!

      Nic!

      Nikam!

      … a svět byl zas hned veselejší…  

      Pak přišlo památné jaro!!!

      Jen co slezl sníh, začal jsem pravidelně jezdit s přívěsem pro synka a jeho Helmuta. Naštěstí to nikdy nebylo daleko a já ho vždy vyplísnil, že nedbal mých jedině správných motorkářských rad. Znáte to – mistr světa a přilehlé galaxie v přímém přenosu…

Synek sice cosi mlel o řehtání v Helmutově dvoutaktním srdéčku, tolik podobném Pavlínčinu chrochtání, když začala odcházet ložiska na klice, ale kdo ví, co slyšel a beztak má nějaké postižené uši už od narození…

      KONEČNĚ jsem na Pavlínce NĚJAK doladil natryskování českého karburátoru (přeplavovák z 634), aby to aspoň trochu jelo (pokud zrovna jela, byla jak utržená z řetězu) a já neměl od oleje M2T či jiné dvoutaktní dobroty mastná záda zcela úplně, ale jenom málo.

       KONEČNĚ jsem našel svíčky, které motor Pavlínky aspoň trochu toleroval.

      Samozřejmě kecám – to si jen sklerotický dědulín vzpomněl, jaké svíčky zn. PAL cpal kdysi dávno do fichtla a do zetky, načež vyhledal ekvivalent v katalogu jedině správné české „svíčkové“ firmy.

      KONEČNĚ jsem doskládal motor.

 

      Přeplavit karbec, dvakrát prošlápnout na prázdno, zapnout klíček a pak – protože jsem přeci borec -  rukou(!!!):

BrrRRrrnnn-n-n-n-nynyny-ny-ny-ny-brrRRRRNNNnnn-n-n-n-nynyny-ny-ny-ny…

Svět rázem zrůžověl.

A znova!

A ještě jednou!!

Konečně úspěch!!!

Ihned jsem obvolal všechny známé i neznámé a pozval je na vyjížďku. Druhý den jsem se dostavil ke stroji přesně čtrnáct minut a třicet sedm sekund před domluveným odjezdem naší motoparty na společný výlet. Navlíkl jsem své pseudomotohadry, dvakrát jsem přeleštil hledí na přilbě a slavnostně naladěn jsem přikročil k Pavlínce.

Přeplavit karbec, dvakrát prošlápnut na prázdno, zapnout klíček a pak nohou…

… a nic.

Ani podruhé…,

ani potřetí…,

… ani už nikdy…

      Hodil jsem přilbu do regálu, druhdy populárním khaki prošívákem jsem vztekle praštil o zem a třikrát do něj zuřivě kopl...

… kuwaKUWAKUWÁÁÁÁÁ…

Měsíc jsem chodil okolo Pavlínky a předstíral, že něco takového, jako Jawa 350 Chopper NIKDY neexistovalo, neexistuje a existovat nebude.

      Pak jsem jednou přijel z práce domů, v kuchyni na stole ležel štůsek bankovek a synek moudře pravil: „Jsme ŠŤASTNÝMI BÝVALÝMI majiteli motocyklů značky Jawa.“

      Abychom se ovšem i nadále mohli nazývat jedině pravými motorkáři, občas se s klukem na střídačku svezeme na jediném stroji značky Jawa, který nám zbyl. Je to pařez a nechytá na první našlápnutí. Má totiž kapánek sjeté zuby na startovacím segmentu. Proto si na něj sedneme, dáme za dvě, třikrát se odrazíme nohama. Při druhém odrazu pustíme spojku - a jedem...

      … když není nikdo nablízku, říkám mu flašinet. To je takový ten bazmek, jak se točí klikou a ono to samo hraje. Ale jmenuje se Kristýnka po první majitelce…

      … jo, a kluk si pořídil zcela proti svému nejhlubšímu motorkářskému přesvědčení „Rejžáka“. Tedy původně jsme jeli pro indickou Jawu!!!

Ale na dohodnuté oznámení předváděcího technika, že máme Jawu – indiánku nachystanou k předprodejní projížďce, čekáme už víc než půl roku a furt nic…

      Jen tak mimochodem - rejžácký motor pravidelně chytá na první zmáčknutí takového toho…, oného červeného… jo! Čudlíku!! Na řídítkách!! Kdo nemá jedině pravou Jawu, tak to už možná někdy viděl…

      … a já, jako správně sklerotický dědek vzpomínám na básničku Vítězslava Nezvala, kterou jsem se kdysi musel učit ve škole:

      Sbohem a šáteček

 

      Sbohem, a kdybychom se nikdy nesetkali,

      Bylo to překrásné a bylo toho dost.

      Sbohem, a kdybychom si spolu schůzku dali,

      Možná, že nepřijdem, že přijde jiný host…

Jak se Vám líbil tento článek?

Hodnocení (5x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.
Komentáře k článku
kokoška. napsal 12.01.2023 v 21:44

týnecké smetí jsem měl doma 4x , první se druhý den vysypala klika - skrytá vada ( jako bonus presahy vložky ve válci 3 a 4mn - vráceno majiteli, druhá se třetí den zadřela na středovém ložisku - skrytá vada - vráceno majiteli, na další kamaradovi odešlo celé slavné zapalovaní od Ducati - jiný kužel na klice - náhradní dily nebyly - prodáno na díly.
Nejlépe fungovala asi 640 po autoškole s 60ti na budíku.
Ale v dnešní době bych to nechtěl ani zadarmo, za cenu 640 se nechá koupit ojetý Japonec který toho nabídne mnohem víc.
Pro mě je celá řada 634 až 640 totální aušus a zmetek.

Targus napsal 25.12.2022 v 18:14

PSanec

No, já myslím, že i ty devadesátkové Jawy by se daly zvednout NAD úroveň "obyčejného krámu", jak jsi to týnecké smetí celkem případně nazval.
Je ovšem nezvratným faktem, že sehnat plně funkční svíčku s rozumným motohodinovým proběhem do dvoutaktu je dnes docela oříšek.
Tedy popravdě řečeno, pátral jsem pět let...

Btw. začátkem prosince tu byl zveřejněn pokec s Michalem Francem. Zmiňuje tam, že během jízdy na Pionýrech do Moskvy a zpět (přiznávám, že přes Finsko) měnili třikrát svíčky.
3 x svíčky na 9 000 km?
Soráč, ale moje představa o dobrých svíčkách vypadá trochu jinak...

PSanec napsal 25.12.2022 v 14:59

Pěkný článek. Mám dobrý pocit, že jsou mezi námi lidé, kterým udělá /musím to tak napsat/ a nemyslím, to vůbec špatně obyčejnej krám radost. Přeji jen pohodové km.

ghrohe napsal 25.12.2022 v 11:28

Kali88 napsal 24.12.2022 v 21:21

Parádní článek :)

Lumen napsal 24.12.2022 v 20:54

Mel sem trindu..chapu vse


TOPlist