Grisoroad

Zveřejněno: 25.05.2013 10:44,Kategorie: Vyjížďka,Zhlédnuto: 1662x,Komentářů: 2x,Hodnocení: 5.00 od 10 uživatelů

Jaro bylo studené, rád bych konečně někam vyjel. Bylo pár krátkých cest a zajíždění nového Káčka. Najednou je zde příležitost a nečekaně zajímavá.

Dlouho jsme plánovali párty a stále měnili místa, nakonec vyhrál Winchestr v Anglii. Krásné starobylé městečko na jihozápad od Londýna. Na párty jsem chtěl jet na motorce, ale to mělo být původně někde na “kontinentě”, Winchestr mě trochu zaskočil, je to poctivých 1400km. Po první cestě na Moravu šlo Káčko na garanční prohlídku a dostalo sportovní kufry. Tak chutě do toho, budu na to mít dva dny. [i]Winchestrovku nesmíš mít, je moc těžké sedlo s ní, dopisy má místo ní, rychlej jezdec poštovní.[/i] Dopisy nemám, ale slova mě zní stále v hlavě i když to je jiný Winchestr odkud je slavné jméno pušky. Za krásného slunného rána nastavím směr Plzeň, rád bych dnes až do Bruselu, 900km. Plzeňská je prázdná, je to krásný den, Káčko spokojeně vrní. Před Rozvadovem je poslední česká pumpa, dojezd prý 90 km. Tankovat se mě ještě nechce. Chyba, za hranicemi žádné pumpy nejsou, dojezd 25km a začínám být trochu nervózní. Weiden je značen 23km, tam musí být pumpa. Odbočím a hypnotizuji počítadlo dojezdu. K pumpě dojíždím se skoro suchou nádrží, tankuji 18 litrů do 19 litrové nádrže. Německá dálnice Norimberk - Frankfurt by byla pěkná, kdyby tu nabyly ty kamióny. Je pěkně kroucená, jízda velmi hladká. Je krásné počasí, jen nějak hodně hmyzu. Stříbrná helma má žlutou polevu, to jsem ještě neviděl a taky přestávám vidět. Na záchodku se to snažím vydrhnout nad nerezovým umyvadlem. Před Frankfurtem začne těžknout obloha, ale vypadá to, že tomu ujedu. Další pumpa, stěrkou na okna čistím helmu, obrovský řízek s bramborem je zasloužený. Jsem velmi spokojen, 600km a cítím se výborně. Kolínem proletím ani nevím jak a blížím se k Bruselu. Začínám cítit únavu. Kolem Bruselu je to pěkně zasekané. Podívám se kolem jak se to dělá a už mířím mezi kolony za Bruselským kolegou. Je to zábava, nechají mě jet, jen sem tam nějaký vychovatel zastoupí na chvíli cestu. Konečně opět volná silnice, najednou na mě padne únava. Manipulace s Káčkem v koloně mě vyčerpala. Navigace ukazuje nejbližší hotel 1.5km. Mají místo a je velmi pěkný. Motorku si můžu dát do garáže. Ujeto 950km. Ležím v posteli, koukám na televizi, ale moc ji nevnímám. Přerovnávám si myšlenky o cestování na motorce. Na Grisu bych 900km za den neujel. Jsem příjemně unavený. Snažím se pochopit co jsem to dnes udělal. Deset hodin v sedle, kopce, údolí, vůně, pach a prach cest. Přesunul jsem se 900km za použití všech smyslů. Všechny smysly celou cestu vstřebávaly tisíce vjemů. Není třeba se ptát kde jsem, nedošlo k rozpojení času, neposouval jsem se časoprostorem v uzavřené bublině. Překonával jsem odpor větru, dýchal saze spálené nafty, polykal pyl řepky olejky, zabíjel hmyz, sledoval mraky a plně se věnoval řízení. To jsem dnes dělal, nic jiného, to byla náplň mého dne. Jak osvěžující. Ráno prší, lehce, ale soustavně. Potřebuji benzín, pumpy by byly, ale až tak snadné to tu není. Všechny jsou samoobslužné a vetšinou na lokální karty. Podaří se to až na třetí a jsem opravdu zvědav co bude na výpisu karty. Přemýšlím co všechno ještě bude samoobsluha? V obchodech nerad chodím k samoobslužným pokladnám, není mě to příjemné. Zmizí lidé ze služeb úplně? Už i v kavárnách si začínáme zvykat na kupování kávy u pultu, nikdo nás neobsluhuje. Mířím na Calais, chci jet lodí, to je pro mě ten správný příjezd do Anglie. Leje jak z konve, ale je to jen necelých 200km. Jak je to relativní, to je jako z Prahy do Brna a mě to připadá jako kousek. Oostende, odbočka mě vrátí mnoho let zpět. Tady je pro mě jedno velmi speciální místo, tam se musím podívat. Odbočím z dálnice a jedu na pobřeží. V dešti hledám známý hotel, je stále stejný. Na chvíli zaparkuju a jdu pískem k hotelu. Vzpomínky se tetelí, voda teče za krk. Na loď mě pustí prvního a přivážou Káčko k palubě. Mám hlad, jdu se podívat co tady je zajímavého. Bloudím lodí, podívám se venkovní palubu, déšť zůstává ve Francii. V restauraci si dám “plnu anglickou snídani” a pozoruji na obzoru bíle skály Doverské. To je příjezd do Anglie jak má být! Slunce se opírá do bílých skal, jsou vidět daleko přes kanál. Slunná Anglie mě vítá! Z lodi vyjíždím naopak poslední, až po kamiónech. Kroužím, bloudím, není koho kopírovat, konečně na silnici. První kruhový objezd, to je divné, ale točím ho jako ostatní. Další a další, pomalu si zvykám. Musím trochu přestavit zrcátka, jinak je jízda vlevo celkem fajn. Vlastně mě to celkem překvapilo, byl jsem tady párkrát autem s řízením vlevo a mnohokrát jsem měl půjčené auto s řízením vpravo. V autě je to jiné, je lepší mít auto naruby, nezvyk stále připomíná, že se jezdí na druhé straně. Je to taková připomínka, že to nesymetrické uspořádání v autě je velmi podivné. Jsme na to zvyklí, nevnímáme to. Nakonec podobné jevy jsou i v přírodě, no zkuste otočit platýse! Pumpy u dálnice tady jsou podobně jako v Německu někde stranou, je to značené jako “Services”. Přistihl jsem se, že když nevidím pumpu od silnice, nechce se mě tam jet. To si ale na motorce nemůžu dovolit. Potřebuji benzín. Sjedu z dálnice, cesta k pumpě je věnčená sadou kruháčů a navíc jsou zde nějaké práce, spousta značek, přikázaných směrů a zapáskovaných pruhů. Tak teď mě dostali, už nevím která je moje strana a na kterou stranu se točí. Projíždím tou změtí jak to jde a spoléhám se na výmluvu mé zde exotické značky CZ. Pumpy mě svým způsobem fascinují. Na motorce mají pro mě zvláštní význam, je to místo odpočinku, taková “pumpová kutura”. Oddech a občerstvení s vůní benzínu. Potkávání jiných motorkářů, plánování další cesty, vyřízení telefonu a dnes i mailů. Hodně z těchto věcí děláme v autě, ale ne na motorce. Je to takový rituál, očista před další cestou. Přecházení kolem, sezení na obrubníku a popíjení Coly. Na navigaci nastavím cíl, šestimístný kód, který mě má dovést až na místo. Taky zdejší specialita. Posledních padesát mil. Letím anglickou krajinou na jihozápad. Krajina, kterou bych poznal okamžitě, kdyby mě sem někdo hodil a ptal se kde jsem. Kultura stromů a zelených  plání, ovce, krávy. Té zelené je tu víc než jinde. Už mám celkem dost, ještě jednou musím zastavit a protáhnout se. Na místo dojíždím přesně, kolegové už tady jsou. Vřele mě vítají, snad trochu nevěřícně, někteří trochu s nepochopením. Vítají mě, jako bych přijel taxíkem, nevědí o bohaté cestě vjemů, kterou jsem sem přijel. Večer je klasické anglické párty, to znamená, nejdříve se ožereme a pak se jde na večeři. To jsem nikdy nepochopil. Chlastáme pivo do deseti a pak jdeme na super Thajskou večeři. Ani si nevzpomínám co jsme jedli. Máma mě vždycky říkala: “než budeš pít, pořádně se najez!” To tady neplatí. Snad to vzniklo tak, že hospody dříve zavíraly v deset, ale indické restaurace, které byly nejrozšířenější, měly do půlnoci. No nevím, každopádně našinec na to není stavěn. Ráno mám jen 150km za bratrem do Lewes, víc bych dnes opravdu neujel. Zastavím se v Southamptonu v přístavu a trochu fotím. Jsou tady krásné motorky a lodě. Na výjezdu je “Toll Bridge”, přemýšlím zda to je jméno, nebo zda budu opravdu platit. A už je tu cedule: “vhoďte přesný počet mincí, nebo použijte kartu”. Chvíli tam stojím a přemýšlím, zda budu hledat peněženku, sundavat rukavice, motorku na stojánek... Hledím do očí kamery, asi snímá přední značku, závora nikde. Přední značku nemám, s chladným svědomím a residuálním alkoholem v krvi zmizím v dálce. Parkuji ve známé uličce v Lewes, mám před sebou pár dní odpočinku. Cestu zpět ještě musím domluvit s bratrem. Je pátek odpoledne a já musím být v pondělí odpoledne v Praze. Domluva je rychlá, bratr pojede zpět na Káčku a já poletím. Máme tak celý volný víkend a brouzdáme okolím, na motorce, autem i pěšky. Moře, bílé skály, majáky, mám to tady rád. Když sedím v pondělí ráno na letišti, padá na mě smutek. Davy lidí tečou všemi směry, kupují se zde zbytečnosti na poslední chvíli. Není zde žádné okno, smysly jsou omámené nervózním potem a směsí deodorantů. Hlava na hlavě, fronty na na kávu, McDonald s frontou jak za bolševíků na banány. Cestování bez duše. Bratrova cesta zpět je dokumentovaná SMSkami ze zastávek a od pump. SMSky přicházejí dva dny během jednání, nakonec vysvětluji kolegům co to je. Další jednaní začíná dotazem: “tak kolik má najeto?”. Nemá to jednoduché, hodně mu prší, ale nevzdává se. Jdu mu naproti když dojede, je unaven, ale šťastný. “Dokázal jsem to”, jsou slova co použije a já mu rozumím. Byla to jeho první takto dlouhá cesta. Euforie potlačí únavu, vypráví hromadu zážitků. Elementární zážitky s nepřízní počasí se nás dotýkají někde hodně hluboko, naruší naše léty uplácané vnější skořápky, jsme zase jednou dětmi.