Tommy o Bol d’Or 2010
Text: Tomáš Mikšovský | Foto: Lucie Cicala | Zveřejněno: 21.9.2010 | Zobrazeno: 3267x | 19 x
Již potřetí se Tomáš Mikšovský postavil na start legendárního závodu vytrvalců ve francouzském Magny Cours. Náročnou čtyřiadvacítku absolvoval v italském týmu MCS Racing, kde společně se svými spolujezdci, Slovincem Janezem Prosenikem a německým pilotem Mattim Seidelem, vybojoval 17.místo v celkové klasifikaci a pěkné 7.místo ve své kategorii Superstock.
Přestože jsem na Suzuki ještě nikdy nezávodil, motocykl mi padl do rukou poměrně rychle. Trochu jsme laborovali s jeho nastavením, ale do druhé kvalifikace bylo vše ok a s průměrem všech tří kvalifikačních časů jsme se postavili na start jako šestatřicátí z 63 přihlášených týmů. Pravda, 36.místo nebylo oslnivé, ale já jsem byl optimistou, protože vím, jak to na těchto dlouhých závodech chodí a naším cílem bylo hlavně dovézt motocykl v neděli odpoledne zdárně do cíle. Páteční večer byl velmi smutný, ale zároveň i radostný. Bylo mi líto tria českých kluků Bóži, Šebika a Tomáše Holubce, kteří se nedostali do samotného závodu, kvůli nesplnění kvalifikačních limitů, o které se postaral francouzský jezdec Eddy Bounier. Těšil jsem se na to, jak se budeme ve tři ráno hecovat a povzbuzovat, tak snad příště!!!
Velká zodpovědnost mě udělala nervózním již tři hodiny před závodem. Velmi dramatický start byl už do zahřívacích kol, kde do mě narazil jeden z francouzských pilotů. Ten ostrý už proběhl bez kontaktu, ale musel jsem se vyhýbat havárii, která se stala pár metrů po startu a safety car musel poprvé do akce. Po první hodině jsme se ocitli na 17.místě a mě střídal Janez. Na svou první hodinu šel Matti Seidel kolem 17.hodiny. Bohužel na německého závodníka přišla nevolnost a musel si jít odpočinout. To byla ta nejhorší zpráva, jakou jsem mohl v průběhu závodu slyšet. Od sobotní 18.hodiny jsme jeli pouze ve dvou a to až do neděle 01:00.
Tohle byla nejnáročnější část závodu, kdy jsem se po hodině střídal s Janezem a měli jsme toho tak akorát. To se svlečete z kůže, dáte sprchu a ihned oblíkáte ještě mokrou kombinézu. Kolem půlnoci jsem cítil bolest pravé ruky a už jsem nemohl tolik intenzivně brzdit. První problémy přišly právě s půlnocí, kdy motocykl začal ve vysokých obrátkách vynechávat. To se nám stalo již ve volných trénincích a Janez říkal, že je to velmi častá nemoc Suzuki. V tomto případě byla technická závada na celém palivovém čerpadle. Opravou jsme ztratili 15 míst a z původně nádherného 12.místa a 4.v kategorii jsme se propadli na 27.příčku. Bojovali jsme dál a nic nevzdávali. K naší slávě se Matti zapojil opět do závodu po jedné hodině ranní.
Drobnější technické problémy v podobě povolených šroubků ještě přišly, ale to už nebyla taková ztráta. Moc pěkné ježdění bylo v noci, v oblaku smogu, který se linul po celé trati přímo z kempu „trochu divokých“ fandů a místy nebylo vůbec nic vidět. V přilbě oči pálily, štiplavý dým dráždil dýchací cesty a kombinéza byla hodinu od hodiny černější a černější. Mechanici začínají v boxu pospávat a tak si krátí čas malou „kanadou“, nálada je pozitivní. Malinkaté světlo na konci tunelu přišlo se svítáním a s ránem se dostavila i poslední dávka kdesi zatoulané energie. Má poslední hodinka v sedle statečné Suzuki byla kolem nedělního poledne a můžu říct, že jsem vyhrál sám nad sebou.
Nejnáročnější 24H mám za sebou a s dobrým pocitem sleduji Janeze a Mattiho jak statečně ukrajují poslední minuty závodu. Já startoval a Janez zakončuje krásným wheelie přes celou cílovou rovinku. Motocykl je v parc fermé, patří nám 7.místo v kategorii, 17.celkově a vypuká nepopsatelná radost, úleva a nezadržitelné slzy štěstí.
Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 9x