29 hodin v Le Mans: Zážitky i peripetie aneb Legendární závod pohledem fotografa

Při vytrvalostních závodech platí pro fotografy ještě přísnější pravidla než u WSBK nebo MotoGP. Pro získání akreditace musíte například doložit, že máte pojištění zahrnující úrazy na závodním okruhu, fotovestu dostanete až po absolvování bezpečnostního školení, a pokud chcete pořizovat fotky z pitlane, musíte si s sebou vzít helmu. Bez ní vás do boxové uličky nepustí.

Největší slabina Le Mans

Na závodní okruh Bugatti vyrážíme v pátek ráno. Podle informací, které mi přišly mailem, se povinná školení pro fotografy konají v tiskovém středisku v devět ráno a o půl sedmé večer. Pokud tedy nechci celý pátek promarnit, musím stihnout to první. Z hotelu na okruh to máme necelých dvacet minut, ale předtím si ještě musím vyzvednout akreditaci. Vyrážíme v 7:50, takže mám luxusní padesátiminutovou rezervu pro případ nenadálých potíží. Ty na sebe nenechají dlouho čekat. Zadávám do navigace International Karting Circuit, kde se akreditační centrum nachází, po čase dokonce narazíme na šipky „Accreditation Center“. Přijíždíme k první kontrole, kde se nám mladý klučina, kterému tipuju lehce přes dvacet, snaží francouzsky vysvětlit, že tudy to nepůjde. Ulice je prý uzavřená. Toho, že 50 metrů za ním stojí další šipka „Accreditation Center“, si prý nemáme všímat. Musíme ulici objet. Moje francouzština už stačí jen na základní konverzaci, tak se snažím domluvu stočit do angličtiny, ale mladík se nedá. O ješitných Francouzích je známé, že angličtinu nepotřebují, ale čekal bych, že mladší generace už to bude mít třeba jinak. Chyba lávky. Mladíkův podstatně starší kolega píše ve svém smartphonu instrukce do Google překladače a ukazuje nám, co máme dělat.

Jedeme tedy na popsané místo a světe div se, pořadatel nás (samozřejmě francouzsky) posílá zpět, odkud jsme přijeli. Kolem dvojice, která nás nechtěla pustit dál, tentokrát projíždíme s plynem skoro na podlaze. Mladík to sice málem odskáče přejetou nohou, ale to už je riziko této brigády, kterou si zvolil. Podobným stylem projíždíme kolem dvou dalších kontrol a podle šipek skutečně dojíždíme k akreditačnímu centru. Je 8:30, už to začíná být trochu na knop, ale do školení fotografů pořád zbývá půlhodinka. Přijíždíme k hlavní bráně, máme parkovací lístek na vjezd do areálu, já mám i kartičku, moji spolucestující je ale mají uvnitř areálu. Říkáme si, že to zkusíme projet, dáma pořadatelka nám odpípne parkovací lístek a ptá se na kartičky. Nakonec nezbývá než to vzdát. Já chvátám pěšky, ostatní čekají na svoje kartičky před areálem.

Mám dvacet minut, abych s notebookem na zádech a fotovybavením došel do novinářského střediska. Jdu podle intuice, po čase se objeví i šipky. Když se blížím k paddocku, značení začíná být trochu matoucí, ptám se pořadatele, který mě posílá na úplně opačnou stranu hlavní budovy, než se místnost ve skutečnosti nachází. Cestou se bezradně ptám dalších tří pořadatelů. Pojmy jako „centrum“ nebo „press“ zvládám i ve francouzštině, ostatně je to prakticky stejné. Ukazuje se, že problém není jen v jazykové bariéře, ale také nevědomosti mužů a žen s pořadatelskými vestami. Je až fascinující, že pořadatel, který stojí jediné patro pod místnosti, na kterou se ptám, nemá nejmenší tušení, kde by mohla být a posílá mě ke kolegovi druhým směrem… V nohách mám 3 km v poklusu (z toho 1 km úplně zbytečně), v 9:01 vbíhám do novinářského centra a na nástěnce ještě zahlédnu, že další školení pro fotografy se koná ne až v 18:30, ale už ve 13:30, takže se honím tak trochu zbytečně. Přibíhám akorát na začátek povídání, po němž dostanu vytouženou vestu.

Poté mi volají kolegové čekající na bráně, že kartičky už sice mají, ale paní pořadatelka (hovořící pouze francouzsky) už mezitím zapomněla, že parkovací kartičku už jednou odpípla a teď je nechce pustit dovnitř. Ano, ani u hlavního vstupu základní znalost angličtiny nečekejte. Po telefonu se mi to nedaří vyřešit, tak se vracím zpět. Nakonec se ukázalo, že jeden z šesti pořadatelů na hlavní bráně základy angličtiny zvládal a mé kolegy mezitím milostivě pustil. Je 10:30, já nesnídal ani nepil, v nohou mám asi 5 km a musím konstatovat, že Le Mans má jednu velkou slabinu, které se nikdy nezbaví – pořádají ho Francouzi. Nikdo (na prestižní mezinárodní akci) neumí anglicky, nikdo nic neví a každý je důležitý jako ředitel zeměkoule. A to jsem ten národ už od roku 1996, kdy kolem mě poprvé projel Olivier Jacque, měl tak rád. Jestli se v pátek něco povedlo, tak závěrečný pit walk. Jezdci poctivě podepisují a fanoušků je zde podstatně víc než u jiných šampionátů. I WSBK, které hrají na notu maximální otevřenosti pro diváky, by v počtu návštěvníků pit walku prohráli s EWC v Le Mans na plné čáře.

Trochu fádní trať

Když už jsem začal s tím negativním, ještě stručně zmíním další slabinu. Samotný okruh Bugatti patří k nejméně atraktivním, jaké jsem kdy navštívil. Jak divácky, tak ještě více z pohledu fotografa. Po nádherné úvodní pasáži Dunlop následované klesáním vpravo už není na této kratičké trati moc o co stát. Od svodidel k trati je to všude daleko a na pár místech, odkud by se daly pořídit pěkné záběry, je z bezpečnostních důvodů fotografování zakázáno. Snažím se koukat všude okolo, jestli neuvidím někde hlouček fotografů, jestli jsem nějaké zajímavé místo pro fotografování nezazdil, ale ne. Všichni fotografové jsou neustále kolem Dunlopu nebo v prostoru posledních tři zatáček. Naštěstí 24hodinovka nabízí mnoho dalšího atraktivního dění, takže do fotoreportáže je kde brát.

Emotivní start

V sobotu přijíždíme na okruh v poledne. Dopřál jsem si solidních sedm hodin spánku, protože jsem se rozhodl absolvovat 24hodinovku celou, ať taky aspoň trochu poznám, o čem to je. Kolem druhé odpoledne se vše začíná chystat ke startu. A přicházejí chvíle, během nichž zapomenete na všechny předchozí trable a odpustíte pořadatelům jejich občasnou neschopnost. Na tribunách je to hlava na hlavě a o moc víc prostoru není ani na startovním roštu. Atmosféra kolem startovní rovinky je podobná jako třeba při MotoGP v Brně na Céčku. Jen tu nepanují žádné antipatie a fanoušci, byť mají své favority, nejsou rozdělení na několik táborů, takže všichni fandí jako jeden muž. Když zní nad tratí znělka a na velkoplošných obrazovkách běží záběry z historie, člověku běhá mráz po zádech. Nad okruhem přelétávají dvě stíhačky, startovní maršál mává francouzskou vlajkou, jezdci běží ke svým strojům a celodenní maraton začíná.

Zábava pro diváky

Dvě hodiny po startu už tribuny víceméně zejí prázdnotou. Většina diváků se jde bavit do zákulisí. A jestli vám někdo bude tvrdit, že Le Mans je jedna velká party, můžete mu věřit. Pivo teče proudem, bary mají narváno, voní tu spousta dobrého jídla, ve fan zóně začíná koncertní program, několik výstavních expozic představuje motocyklovou historii, umělecké výtvory s motoristickou tematikou nebo různé designové úpravy. Svoji prezentaci tu má mimo jiné i francouzská armáda či policie. Ti menší se zase mohou vydovádět na dětských atrakcích a nechybí ani dětská motoškola.
Jak na okruh padá tma, fanoušků pohybujících se (často už rozevlátějším krokem) mimo tribuny přibývá. Není divu. Při pohledu z tribuny je opravdu náročné rozeznat jednotlivé jezdce. Zatímco ze začátku poznávám jasně, na které motorce se cílovou rovinkou řítí Karel Hanika, po pár kolech už mi modré odstíny splývají a sytě modrá suzuki vypadá najednou stejně jako bledě modré BMW. Když se takhle díváte půlhodinku, oči už by s trochou nadsázky nerozeznaly ani motorku od safety caru.

Ideální čas přidat se k většině a dopřát si ještě trochu té zábavy. Z ruského kola člověk vidí, jak rozlehlé jsou kempy v okolí a jak to v nich žije. Pak mě jeden z mých spolucestujících, který za svůj život slavil už osmkrát kulatiny, vyhecuje ještě na návštěvu atrakce Big King. Přetížení 6G a rychlost 120 km/h mě baví. Situace, kdy visím několik desítek metrů nad zemí hlavou dolů, už méně. Pocit, že člověk každou chvílí ze sedačky vyklouzne, je silný. Nakonec přežíváme oba ve zdraví.

Hluboká noc

Ale zpátky do práce. Fotím ještě něco málo z nočního života, ale všechny ty momenty ani zachytit nejde a někdy by to ani nebylo vhodné… Dávám si po pár tyčinkách první teplé jídlo dne – hot dog. Chuť na pivo si nechám zajít. Vím, že kdybych se najedl pořádně a zapil to pivem, odebral bych se rychle do dočasných lovišť.

Po půlnoci se vydávám fotit na pitlane a nepřestávám obdivovat dovednosti mechaniků a fyzičku závodníků. Střídání jezdců, výměny pneumatik, tankování, … to jsou momenty, které se nikdy neomrzí… Přibíhá jeden z jezdců se svou motorkou, která vypověděla službu. Téměř celá pitlane tleská, i já na chvíli pouštím z rukou svého Nikona, abych se přidal. O půl třetí se vracím do tiskového střediska a přichází na mě první krize. Rozhodnu se ji zlomit tím, že se vydám fotit na trať. Chlad a pohyb zabírá. Za naše barvy právě jezdí Karel Hanika a i od oka je vidět, že jede vysoké tempo. Začínají se ve mně míchat pocity. Vím, že Karel jede pilu, ale zároveň po půl hodině začínám cítit únavu a v koutku mysli si přeji, aby Karel už slezl a já mohl vyfotit v noci i Ondru. Když se Karel delší dobu než obvykle neukazuje, zbystřím, čekám na oranžovou helmu, ale místo toho se jako černý fantom objevuje Ilya Mikhalchik. Tým Viktora Nosse se mnou vypekl a na noc změnil systém střídání. Dalších 40 minut už nevydržím. Ondra má smůlu. Při návratu to beru přes náměstíčko a zjišťuji, že 24h Le Mans je sice party, ale ne nekonečná. Po čtvrté ráno jsou prakticky všechny stánky s občerstvením zavřené, koncertní pódium mlčí, ruské kolo už se netočí. Vracím se pořídit ještě pár nočních fotek na pitlane. Spousta mechaniků i dalších členů týmu si dopřává pár minut v limbu. Inspirován jimi jdu zpět do tiskového, uznale pokývám hlavou nad posunem českého týmu v tabulce a krátce před šestou si dávám také půlhodinku polospánku na židli a stole.

Poslední osmihodinová směna

Když vstanu, cítím, jak se mi na nohou dělají puchýře. Udělám pár fotek s východem slunce a jdu si sednout na jedinou sedačku z celé tribuny nad boxy, na kterou vycházející slunko svítí. Protější tribuny už jsou jím zalité celé, ale nemám „morál“ na to, abych přešel na druhou stranu okruhu. Po nabrání sil se vydávám ulovit něco k jídlu, po osmé se začínají otvírat první stánky a já si dávám palačinku s marmeládou. Další kroky, rychlá revize fotek, pro jistotu ještě nafocení kompletní první pětky, největší spánková krize po poledni, kdy už nezabírá ani káva ani energeťák… necelou hodinku se jen tak v polospánku povaluji s hlavou na stole. Okolo půl druhé už je zase dobré pohybovat se na pitlane a v jejím okolí. Poslední střídání v českém týmu a velký potlesk pro Karla Haniku, který celý víkend bojoval nejen s únavou, ale i nedoléčeným zraněním zápěstí.

Fotografové i kameramani se začínají shlukovat kolem továrního týmu Honda. Objevují se první opatrné úsměvy, které za chvíli střídá zklamání. Po výjezdu safety caru je najednou náskok pryč a chvíli na to přichází Honda i o vedení. O to silnější radost je u vítězné Kawasaki. Je konec. Ještě nafotit radost v parc fermé a na stupních vítězů, před pátou ještě fotím pár posledních záběrů ze zákulisí a mám padla. Dávám si za odměnu dvě deci červeného. Poslední tři hodiny už jsem o sobě moc nevěděl, ale zažít si celou 24h Le Mans je jedinečný pocit. Jsem grogy a o to větší obdiv mám k jezdcům. Někteří z nich si sice na rozdíl ode mě dopřáli dvě hodinky plnohodnotného spánku, ale v poměru k výkonu, který museli během tohoto kultovního závodu odvést, jsem si já se svou 29hodinovou směnou k náročnosti závodu sotva čichl. Velký respekt všem jezdcům i členům týmu!

Moje statistiky za 29h Le Mans

• Nachozeno: přes 45km
• Pro povzbuzení vypito: 2 energetické nápoje, cca 5 káv
• Vyfoceno: cca 2 000 fotek
• V polospánku: cca 75 minut
• Teplá jídla: hot-dog, palačinka

Informace o redaktorovi

Radek Babička - (Odebírat články autora)