Adam Peschel: Mimosezóna snů

Provozovat motorsport v Čechách má jednu nevýhodu – počasí, které od konce října do půlky dubna sportovnímu nasazení moc nepřeje a trénování tu neprobíhá úplně ideálně. Buď člověk sám sebe přesvědčí, že neexistují špatné podmínky, pouze špatně oblečení lidé, anebo se vydá za teplem. To provozuje kdejaký silničář či motokrosař, ale většinou se jedná o usmolený jeden/dva týdny v Itálii či Španělsku. Strávit dva a půl měsíce ježděním v destinacích jako Austrálie, Brazílie nebo Dubaj je pro většinu pilotů příprava z říše snů a tak si pojďme popovídat s ostravským kaskadérem Adamem "Specialem" Peschelem, kterému se před letošní sezonou tohle povedlo.

Na první pohled to může vypadat, jakoby Adam vyhrál ve Sportce a neví co s prachama, ale realita je výrazně lidovější. K zimní přípravě, o které se spoustě lidem ani nezdá, mu pomohl fakt, že v minulosti odjel řadu závodů v zahraničí a kromě toho pořádá domácí závod Czech Stunt Day, kam se sjíždějí jezdci z celého světa, takže když ho cestování přepadne, má kontaktů víc než dost. Protože cizincům hodně pomáhá při jejich pobytu v době konání ostravského závodu, má na oplátku otevřené dveře u nich doma a tak aby si v zimě zatrénoval na jiných kontinentech, stačí mu ušetřit na letenky. A protože místo po hotelech bydlí u domorodců, zažije toho o dost víc, než kdyby se izoloval někde u trati. Takže jestli vás zajímá, jak velký má zadek průměrná Brazilka, jaká jsou nemehla motorkáři v Adelaide nebo jak organizačně schopný je běžný Arab, čtěte dál. Za 31 dní v Jižní Americe, 10 v Dubaji a 23 v Austrálii nasbíral Adam poznatků spoustu, a to nejen ze světa jedné stopy.

Na konci října jsi vyrazil do Brazílie, to je celkem daleko, jak jsi se dostal zrovna tam ?

Brazílie pro mě byla neprozkoumaná atraktivní destinace a zároveň to je pro mě kolébka stylu Wheeling, což je jízda po zadním kole, jak to tam tamní nazývají. Komunita jezdců a jejich počet je absolutně nesrovnatelný s tím naším a já si to přál opravdu jednou zažít na vlastní ostravskou kůži. Na podzim jsem dostal pozvání na Stunt Race Brasil Tour a pozvání má kořeny v silném přátelství s brazilským jezdcem Diegem Mafrou, se kterým jsme se osobně poznali na soutěži v Dubaji 2016 a následně také v akci W-TEC Czech Stunt Day. Když se Diego na CSD přihlásil, potřeboval velkou pomoc s dopravou motorky do ČR, servisem, trénováním u nás, atd. Neměl jsem problém mu se vším pomoci a každej trabl, kterej měl, jsem vyřešil. Když se pak Diego vrátil do Brazílie, shodou náhod se u nich začala řešit Stunt Tour, její organizátor chtěl, aby Diego sestavil team, já jsem dostal rychlej dotaz a bylo vyřešeno.

Do Jižní Ameriky je to celkem daleko, jaká byla cesta?
Šílenost. Bylo to pro mě do tý doby rozhodně nejdelší cestování v životě. Nejdřív jsem jel z Ostravy do Prahy, odtud jsem letěl 2 hodiny do Frankfurtu a z něj 11 hodin do Rio de Janeira. Následoval další let z Ria do Florianopolis, kde mě na letišti čekal vysmátej Diego, s kterým jsem následně strávil 31 dní.

Jaká na tebe udělal země první dojem?
První dojem už jasně citíš na letišti. Lidi jsou tu dost usměvaví, dost hluční a dost kontaktní, navzájem se vítají objímáním, polibkama a projevujou se dost hlasitě. Další věc je pestrý vzhled ženskejch, které vypadají převážně hezky až nádherně, ale jen od hlavy po pás. Sorry, ale moje představa o ideálně plnotučných snědých zadečcích se rozplynula při pohledu na převahu podvozků připomínajících traktor. Další část prvního dojmu utvářely většinou rozbité silnice, přeplněný provoz a chatrče, ve kterých tam žije nespočet lidí. Člověk si hned kurva uvědomí, jak dobře se vlastně máme. Ale většina lidí u nás pořádně nevytáhne paty z baráku, aby tohle zažili a proto si stěžujou.

Kde jsi bydlel a kam jste jezdili trénovat ?
Diego, u kterého jsem první týden bydlel, žije opravdu na kraji světa. Je to maloměsto Aurora, kde žije patnáct tisíc lidí a jeho perníková chaloupka je postavená asi 8 km od města, docela vysoko na kopci a uprostřed ničeho. Měl jsem smíšený pocity, když jsme projížděli takovou nekonečnou alejí stromů po totálně rozbitý cestě, na který se nedá jet ničím jiným než autem 4x4 a říkáš si, tak kdy? Kdy už tam budem ? A pořád nic. Až přijedeš na místo, kde slyšíš a vidíš jen přírodu, jeho chaloupku a plac na trénování. Diego je snad první člověk, kterej si postavil tréninkovej plac před barákem. Jeho plocha má rozměry 52x16 metrů, je ohraničená pneumatikama, provozní doba je nekonečná a jezdí si kdy chce a jak chce a protože v okolí nikdo nebydlí, nemá si na něj kdo stěžovat. Diego jezdí jako já na Kawasaki ZX6R 636 2004, takže tréninky mi nedělaly problém, motorka byla slušně nastavená, v dobrém stavu a během týdenní aklimatizace před Stunt Race Brasil Tour mi byla kdykoli k dispozici.

Jsou kadkadéři v Brazílii spíš parta nebo si jezdí každý sám za sebe?
Brazilská komunita stuntridrerů je založená na společných trénincích, a dalo by se říct přímo komunitním stylu ježdění. Společně pokecat, společně opravovat, společně trénovat. Což je na jednu stranu velká pecka. Na stranu druhou, když se ti blázni naženou v jednu chvíli na pár metrů čtverečních, nemají šanci dělat jinej trik, než jízdu pozadním dokola. Furt jen tohle, třeba tři hodiny v kuse. Kladl jsem si otázku, jaký to má smysl, stunt riding je pro mě komplexní záležitost, po předním, po zadním, drifty, kombinace, agresivita, atd., ale oni z toho si z toho vybrali jen ježdění po zadním dokola. To jim jde bravurně, asi nejlíp, co jsem kdy viděl, ale to je všechno, jinak nic. Ale je to jejich styl, berou to tak, že společně provozujou wheeling a zbytek jim nechybí.

Jak jsou na tom se vztahem k servisu a technice?
Z 80ti procent převažovaly motorky postavené absolutně na punk, způsobem svař k sobě, co garáž dá a co jinde najdeš, přidělej eska páskou. Zbylých dvacet procent byly zase motorky, upravené tak, že mě padaly oči z důlků, protože tolik chromovaných doplňů jsem na motorkách pro stuntriding v životě neviděl. Ale že bys narazil na motorku, která by byla pěkná a zároveň funkční, to člověk skoro nepotkal. Na rozdíl od nás vůbec neupravujou nádrže, aby se jim na nich líp sedělo na zadním, ale zato vyznávají styl až nebezpečně velikých kovových hrazd. Co se týče servisu, tak dostupnost pneumatik je špatná, dostupnost dílu je extrémne špatná a něco k nim dopravit stojí pro ně dost peněz.

Tvoje motorka byla připravená kvalitně ? A jak probíhala vaše Stunt Tour ?
Tohle byla kapitola sama pro sebe, předem mi poslali fotku, že na Tour na mě čeká kvalitní připravená motorka, ale ve skutečnosti to byla taková jejich cikánská skládačka a jediná nová věc byl lak. Organizátor jménem Pitico mě ujišťoval, že je všechno oukej a protože byl majitel servisu, tak jsem mu i věřil. Chyba. Na motorce neustále vynechávalo čerpadlo, přední brzda nic moc, zadních pneumatik nedostatek. Třikrát motorka vypověděla běhěm nebo těsně před show, takže nezbylo než vzít první motorku co byla po ruce bez ohledu na její nastavení. Za dvacet dní jsme najeli v dodávce 4500 kilometrů, trénovali, odjeli show na pěti akcích, které byly jedno- nebo dvoudenní, až poslední ve městě Rinopolis byla na tři dny. Všechny setkání po cestě byly přátelský a pohostinný, až na Sao Paulo a Rio, kde vládne nebezpečí, gangy a kriminalita a kde jsem měl opravdu strach. Celou tour jsme projeli v dodavce Fiat Ducato, která byla šestimístná, ale poslední řada byly nějaký sedačky z autobusu a bez oken se tam cestovalo jak v pojízdným bunkru. Náš řidič vyznával styl brzda nebo plyn a stav auta byl takovej, že bylo vždycky otázkou času, kdy jakej díl vypoví službu. Nejčastější závada byl praskající palivovej filtr, kterej vedoucí zájezdu lepil dvousložkovým lepidlem s tím, že teď už to bude držet. Nedrželo.

Chtěl by si v Brazílii jako motorkář bydlet?
Ne! Cesty jsou žalostné, dostupnost dilů i motorek špatná, všechno je odfláknuté, takže dát tam motorku do servisu, moc bych jim nevěřil. Ale vydělat si v jejich podmínkách na motorku asi taky nebude snadné. Znovu musim zopakovat, važme si toho, kde a jak žijeme. A kdo mi to nevěří, ať sedne na letadlo a zkusí si tam zažít opravdovej brazilskej život. Ne hotely, taxíky a pláže. Když jsem k nim jel, tak jsem Deigovi říkal, chci u vás celou dobu žít jako opravdovej Brazilec. A výsledek je, že co jsem tam zažil, bylo takový dobrodružství, který by mi žádna cestovni kancelář neposkytla.

Po návratu jsi po pár dnech doma zase vyrazil na letadlo, tentokrát to Dubaje, tam tě zavála jaká shoda náhod ?
Dubaj je pro mě uz trošku tradični destinace. Celé to vzniklo v roce 2016, kdy jeden organizátor slibil cestu do Dubaje a 2 měsíce před odletem jí zrušil. Po pár týdnech přisel jinej týpek a oslovil nás znova, ale žádnej jezdec mu už nevěřil a nechtěl posílat motorku do cizí země cizímu člověkovi. Ale můj instinkt mi říkal, že do toho mám jit a plán zněl během 14 dni postavit z náhradních dilu motorku za 0 Kč, kterou jsem nazval Dubajský speciál a rozhodl jsem se ji tam poslat. Hluboko v hlavě jsem si nastavil, ze když to někdo ukradne, nebude mě to tak srát. Nakonec akce proběhla, od tý doby už je to pár let, mají snahu to tam zlepšovat a tak jsem tam jel v prosinci zase.

Jaký hlavní zážitky jsi si odnes z tamnějších závodů?
No, první tři ročníky se jely na dlažebních kostkách, takže trať charakterizovaly slova jako kluzká, nečitelná a hrbolatá. Když se k tomu přidal nafoukanej písek, sjízdnost se ještě zhoršila a na ročníku 2016 nebylo skoro možný zvednout motorku na přední. Ale všechno špatný pro něco dobrý, protože ten rok jsem tam skončil třetí. V roce 2017 jsem tam po operaci kolene dojel na sedmým místě a letos jsem dojel osmej, bohužel zase po operaci kolene. Ale konečně se jelo na asfaltu, místo na ježdění sice malý, 60x18 v Dubaji proti ploše 96x24 na W-TEC Czech Stunt Day v Ostravě, ale akce ušla, nechyběl sportovní náboj, kvalitní jezdci a pěknej výsledek Martina Krátkýho, kterej dojel na pátým místě. Ještě bych k tomu dodal, že přes honosnej název Word Stunt Masters Cup to ani zdaleka není nejlepší akce na světě a je to hlavně o tom výletu do tepla. Organizace je tam zmatená, návštěvnost skoro žádná a samej problém včetně třeba benzínu do motorky.

Ani po příjezdu z Dubaje jsi se doma moc neohřál, co ti pomohlo k tomu zatrénovat si u protinožců?
To je pravda, po dvou dnech doma mě prvního ledna čekal odlet do další vysněný destinace. U nás sníh, led, -4 a mě čekala hodně dlouhá doba v letadlech. Z Katowic do Paříže, z Paříže do Hongkongu a z Honkongu do Adelaide celkem 12,5 hodin ve vzduchu. To bylo něco, zvlášť v ekonomický třídě. A dostal jsem se tam jak jinak než přes W-TEC Czech Stunt Day. V roce 2017 k nám poprvý přijel Jamie Baker, oficiální stunt rider Kawasaki Motors Australia a ani jsem nečekal, že bych se někdy podíval já k němu. Ale byl fajn člověk a pomohlo i to, že jsem mu na závody půjčil svojí motorku, tu jsem mu ostatně půjčil i na jeden závod v Dubaji, kdy jsem měl koleno po operaci a protože doprava z Austrálie byla moc drahá, nechal jsem mu do Dubaje poslat svojí Kawasaki z Ostravy. No, a jelikož Jamie poctivě reportoval v Kawasaki Australia, kdo a jak mu pomohl, pozvání bylo na světě a šlo o takový přátelský stuntridingový soustředění. Taky proto, že motosport v Austrálii je opravdu dost drahá a komplikovaná záležitost a pojištění každé akce stojí tolik, že na to málokdo má a bez pojištění se zas každej pořadatel bojí. V číslech se to pro srovnání projevuje tak, že Jamie v roce 2018 odjel celkem 3 exhibice, já v Čechách a na Slovensku 55. Takže i proto byl náš program čistě jen tréninkový, probíhalo promo foceni, relax a sbírání
zkušeností s motorkářským i běžným životem na jiném kontinentu.

Jsou kaskadéři v Austrálii taky taková společně žijící komunita jako Brazilci?
Ani náhodou, můj názor je, že jejich stuntriderská komunita je malá a zkažená jak shnilá mandarinka. Vůbec se spolu nebavi, nekomunikuji, jeden na druhého háže špínu, podrážejí se a dělaj si naschvály. No učebnicový příklad, jak by to vypadat nemělo. Taky proto jejich ježdění stojí za hovno a kromě toho jsem tam zažil asi i nejhorší zkušenost s placama na ježdění. Buď nebylo kde a když už jo, tak se tam mohlo jen o vikendu nebo se tam nemohlo gumovat a driftovat, to pak není žádnej stuntriding! Co se týče přínosu pobytu v Austrálii pro stuntridera z Evropy, tak snad jedině v tom, aby viděl negativní příklad, zajezdil si v teple a ochutnal klokaní maso.

A motorkáře obecně by si v Austrálii popsal jak?
Krasné silné motorky, každý detail vychytaný, originální a precizní, ovšem jezdecké zkušenosti chabé. Ostatně ať jsem byl v Dubaji, Austrálii nebo Brazílii, nikde jsem neviděl žádné kurzy bezpečné jízdy, ale celkově ani moc chuť se nějak zlepšovat. V Austrálii mají nějaké rady u prdele a ještě horší je to v Dubaji, kde si myslí, že když jsou Arabové, tak ví všechno nejlíp. To u nás v Česku jsme sice skupina převážně závistivých a nepřejících lidí, ale proti větší části světa se dá říct, že na motorkách jezdit fakt umíme.

Co si budeme povídat, tolik cestování není běžná věc, co ti to dalo? Ať jde o motorky i obecně?
Když to vezmu popořadě, tak v Brazílii jsem si zvyknul denodenně bojovat s nefunkčností motorky, která kolikrát vypověděla těsně před show, takže na zvládání stresu výbornej trénink, po návratu z Brazílie jsem si připadal, že nic není problém. Nic není neřešitelné, žádná plocha není tak malá, aby se na ní nedalo odjet vystoupení, žádná motorka není tak velký vrak, aby se na ní nedalo zajet aspoň něco. Když vezmu zkušenosti ze zahraničí za posledních pár měsíců celkově, tak mě to utvrdilo v tom, že si v České republice žijeme nadmíru dobře. Můžeme cestovat kam chceme, můžeme si objednat co chceme odkudkoliv a kdykoliv, můžeme porušovat pravidla a nic moc se nám nestane, mále levné a kvalitní zdravotnictví. Kdo není lenivá lemra a chce pracovat, tak si žije nadmíru dobře. Jen třeba zvednout prdel a zajet se podívat, jak to doopravdy ve velké části světa chodí. Vystoupit ze své komfortní zóny, jít a zkusit to zažít. Udělat si vlastní obrázek. A naučit se vážit si věcí, které máme. Které nám už připadají samozřejmé. To jsou moje pozantky.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 11x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist