První dny na Manu

25.5.2009 Isle Of Man pondělí

Čas tady neuvěřitelně rychle letí, protože už máme pondělí a přitom jsme se tu ještě ani pořádně nerozkoukali. Kluci zase vstávají kolem poledne, protože do noci ještě ladili naše hospitality a já ráno vstávám do perfektně uklizeného a čistého. Aspoň mám čas zase sepsat pár řádek.
Po ranní hygieně a snídani se u nás zase zastavuje „Big Ron“ a tentokrát už mi to nedá a vytahuju foťák…Michal zase české časopisy a knihu Františka Feigla 100 let TT. „Big Ron“ nám předvádí, co všechno v hlavě má, a z fotek rozpoznává nejen jezdce a sype na plac jejich jména, ale i dokonce celé týmy, takže zná jména i mechaniků a týmových manažerů X let zpět. V podstatě byl schopen rozpoznat jezdce od počátku TT, tedy od roku 1907, kdy se zde první závod konal. Jako dárek mu necháváme naši samolepku a plakát a samozřejmě dárek od dětí, z časopisu taky zabavuje plakát s holkou u mašiny (jooo holky český, jsou prostě hezký) a my od něj na oplátku dostáváme plakát „TT Marshals“ kde jsou traťáci a také tzv. „Traveling Marshals“ což jsou komisaři na motorkách, kteří objíždějí trať před každou jízdou (letos jedou na Yamahách R1, která je také sponzorem TT). Ron nám radí, kam máme zajít na nákup, protože už druhý den nemáme žádné pečivo. Než jsme sem jeli, byli jsme upozorněni na vysoké ceny…obchod nám to ale hned vyvrací… za chleba se platí půl až jedna libra, necelého půl kila krájené dušené šunky kupuju za dvě libry, máslo za 69 pencí a o oblečení nemluvě (holky…to je ráj) Nejdražší je nakonec časopis o TT který stojí sedm liber, prodavačka se s námi také dala okamžitě do řeči, takže jsme u pokladny strávili pět minut. Vracíme se zpět do depa, dáváme další baštu a chceme vyrazit do města…no…chtěli jsme, jenže Michal tahá deku, rozkládá na zem a dáváme teda hodinového šlofíka (to se nám pomstil Milan a samozřejmě naše válení v trávě patřičně zdokumentoval, ale ono se mu to vrátí ;-) ) Vyrážíme dolů do Douglasu a překvapeně koukáme, že o půl šesté jsou naprosto všechny krámky zavřené. Smutně lepím čumák na výlohu s oblečením a suvenýry TT, na které si bohužel musím nechat zajít chuť. Ještě že už je zavřeno. Zamíříme raději na nábřeží a jsem nadšená, že je zrovna odliv, takže tahám kluky dolů na písek mezi kameny a řasy. Kluci se na mě dívají jako na blázna, s odporem schází ze schodů a nechápavě na mě koukaj „co tam jako budeme dělat“. Končí to nakonec tak, že se pánové v podřepu hrabají kamínkama a mušlema a popohánějí chaluhami minikrabíky. Teď už chápu proč se říká, že chlap si hraje velkej úplně stejně, jako malej. Fotíme se ještě v pozadí s trajektem a hradem, který při přílivu mizí pod hladinou a vracíme se zase zpět do depa. Dnes prší a tak doufáme, že zítra už to bude lepší, aby Michal mohl začít objíždět celou trať. Depo už se začíná pomalu plnit a před námi už stojí Frantíci se sajdou a ještě další. Je tu od včerejška i Ryan Farquhar, takže s tím se hned půjdeme pozdravit. Připojení ještě pořád nefrčí, očividně tu mají dostatek času úplně na všechno, ale ten klídek co tady panuje stojí za to. Vydat se sem i mimo závody musí být pro motocyklové fandy skvělá dovolená, protože motorky jsou tu na každém kroku a pomalu každá lavička nebo kámen je tu na počest někoho…

26.5.2009 Isle of Man úterý

Ledové ráno, ledová voda ve sprše, no to snad není možný. Nakonec zjišťuju, že to je problém jen dámských sprch a kluci už chápou, proč na pánských toaletách visely ve sprše růžová tanga…Já tedy jdu okupovat pánské sprchy taky. Po snídani vysílám Michala zjistit, jak to vypadá s připojením na internet, kterého se dočkáváme odpoledne, takže spojení se světem už funguje! Vrací se i s igelitkou, ve které nacházíme šňůrky na krk TT, program TT, týmové kartičky, z toho tři na Pit Lane, kde budu já s Milanem při střídání, čtyři vstupenky pro rodinu na hlavní tribunu Grand-stand a čtyři vstupenky na párty po závodě ve Villa Marina, kde probíhá závěrečné vyhlašovaní. Konečně můžeme objet celou trať, takže jako první vyrážím jako spolujezdec já. Celou cestu je krásné počasí a docela už si zvykáme na levou stranu. Je docela provoz, a tak nemá smysl to nikam hnát, jedeme na pohodičku. Konečně najíždíme do hor…nestačím zírat! Tahle trať je snad jako z jinýho světa! Hořice a ostatní tratě u nás jsou proti tomu dálnice…koukám ze srázu dolů, kde se na konci v dáli třpytí moře…je to krásný pohled, ale při představě, jakou rychlostí se tady jezdí se mi svírá nejen žaludek…(samozřejmě že myslím zadek) Zastavujeme, abychom mohli dát poslední fotku….poslední před tím, než do minuty najedeme do průtrže mračen. Cítím jak mi pomalu zatéká do bot a déšť je jako jehličky. Taky zřetelně cítím, jak stále uklouzává zadní kolo a tak lisuju Indiánovi kolena pod žebra, aby jel co nejpomaleji. Konečně se vracíme do depa, vletíme do stanu a sundáváme promočené oblečení. Ani ne za deset minut už je zase obloha modrá a svítí sluníčko. Další má jet Milan, ale kluci si dávají pauzu na oběd a hlavně všichni tři rozbalujeme notebooky, abychom poslali nové zprávy a hlavně si přečetli ty od Vás. Prohledávám zásoby, jestli náhodou nenajdu nějakou kalorickou bombu v podobě čokolády, nebo lentilek, ale nic nenacházím, a tak s „načuřenou“ pusou zase sedám zpět za počítač. Kluci mě ale zachraňují a vydávají se koupit chleba a mě něco dobrého. Počasí se stále mění z minuty na minutu a kluci se rozmýšlejí, jestli ještě vyrazit nebo ne, protože už je zase šest hodin večer.Nakonec ale jedou, navlíkají se do stejných kombinéz a vyráží. Jenom co odjedou tak slyším za stanem „Helloooo“, přišel nás zase navštívit „Big Ron“, jenže tentokráte se rozhovoru nevyhnu a snažím se mluvit co nejlépe anglicky. Donesl mi katalog Duke, se všemi věcmi co vyrábí, tedy hromady knížek, DVD, oblečení, modelů, prostě nádhera! Taky mi na stole nechává něco zabaleného v sáčku…dozvídám se, že je to ryba a také jak ji mám uvařit. No bezva, ale co…ryby jsou zdravé, tak to třeba uvařím i tak, aby se to dalo i jíst. Ron mi taky radí, kde najdu obchod s tričkama TT z loňského roku za dvě libry! Jen co za Ronem zavírám stan, usedám k počítači, když uslyším ránu a padající plot…kamion se tady motá jako vítr v bedně a snaží se dostat na určené místo …to mi připomíná i tady naše sousedy couvajíc včera večer s vozíkem. Navigátor navigoval tak, že jsme sotva stihli vydat hlásku, když se ozvala zase rána a karavan, do kterého nacouvali, se zakymácel jako loď na rozbouřeném moři…čekali jsme, že z něj někdo vyběhne, ale nikoho to kupodivu nerozrušilo. Kluci se vracejí a tak znovu vytahuju foťák. Počasí se prý vystřídalo, takže dole pršelo a v horách bylo nádherně…Zatímco vařím těstoviny k večeři, kluci koukají, co že tu Ron nechal. Vytahují ze sáčku krásný filety a už se vidí, jak je zítra baští s bramborem.
Měníme ještě řetěz na GSXR a zvažujeme výměnu zadní pneu, která je ještě ze závodu v Hořicích, ale moc se nám do toho nechce, protože „černýho zlata“ s sebou zase tolik nemáme.