První dny na Manu

23.5.

Je tu i náš kamarád Charlie „Chas“ Corris (z týmu od Victora Gilmora, co jel letos už podruhé v Hořicích), který tu pobíhá v montérkách a dolaďuje poslední přípravy, jako bílení zdí a montáž zábran. Chas nám taky připravil první chvilku pobavení. Zrovna na něj koukáme a smějeme se jak se štětkou bílí barák, když zafoukal vítr a těsně za ním se zřítil asi dvoumetrový pletivový plot přímo na nějaké auto. Kluci okamžitě vyběhli situaci řešit, zatímco Chas se jen v poklidu otočil, podíval se na auto a plot, otočil se zpět, namočil štětku a pracoval dál. Tady jsou vůbec všichni takoví klidní a pohodoví, nikdo se nikam nehoní, na všechno je čas. První večeři dělá Indián a my s Milanem jenom koukáme. Vytáhl krabici s jídlem pro americké vojáky do války, ve které je deset hnědých pečlivě zavařených obalů s popisem, jaké jídlo je uvnitř. Já losuju jako první a vybírám „grilled chicken“ tedy grilované kuře, Milan kuře s nudlemi a Michal „chilli beans“ tedy ostré fazole. Rozbaluju svůj sáček a vysype se z něj balení s jídlem, ve kterém je zřetelný obrys plátku masa, dále na mě vypadl sáček s vanilkovým kafem, zalisovaný plát chleba, sýr s chalapenos, sáček s normálním kafem, žvýkačkami, sirkami, ubrouskem a nakonec ještě sáček s arašídovými bonbony. Každý máme obsah sáčku jiný, takže Milan tahá místo kafe kakao a Michal jahodový shake. Indián začíná své kuchařské umění. Vytáhne sáček s chemikálií, dá do něj sáčky s jídlem a nalije vodu. Sáček okamžitě začíná bublat a jídlo „vařit“. Jídlo je dobré a hlavně syté, takže jsme se až do dalšího dne na jídlo nemuseli podívat. Po večeři balíme foťák a notebook a vydáváme se do města. Pořád máme zmatený čas, protože tady je o hodinu méně než u nás doma. Konečně jsme našli hotel s wifi, kde platíme tři libry za připojení a já mám konečně šanci vše poslat a mrknout se na forum na Motorkari.cz a ostatní oblíbené webové stránky. Outlook stávkuje a odmítá předchystané mejly odeslat. Po hodině konečně odesílám zprávy a fotky a zjištuji, že už máme jednu ráno. Vydáváme se tedy zpět do depa, protože tenhle den je pro nás dlouhý až až. Indián nás na chvíli opouští a vydává se na záchod. Uběhne půl hodiny…hodina....tak lezeme s Milanem ze stanu se podívat kde je, a Indoš vesele vykecává u záchodu s nějakým starším pánem, který na nás zběsile mává a ukazuje jedničku. Michal se vrací a hned začíná vykládat, kdo to vlastně byl. Jmenoval se Ronald, ale všichni mu říkají „Big Ron“ a už 47let taky mává na 71 postu a funguje jako Marshal. Sám si taky dokonce trať vyzkoušel čtyřikrát závodně a když mu Michal řekl odkud jsme, Ron na něj jen vykulil oči a začal jmenovat všechny české jezdce co tu kdy jeli, dobře si pamatoval i na Vendu Paruse, nebo naopak na Petra Hlavatku. Indiánovi řekl, že mu přeje obrovský úspěch, že se má první rok hlavně učit a nakonec mu políbil ruku. Michal z toho byl tak překvapenej, že měl oči navrch hlavy ještě další hodinu . Na české jezdce se tu vůbec hodně vzpomíná a všichni nás tu vítají s nadšením, což je pro nás hodně příjemné a rychle se tu cítíme jako doma. Spíme v dodávce, takže i přes topení, jsme prvně totálně zmrzli a ráno když začalo svítit na auto sluníčko, jsme se zase zběsile z oblečení vyslíkali. Neděle začala opravdu krásně, přivítala nás čistě modrá obloha a moře.24.5.

Isle of Man Neděle

Původně jsem chtěla napsat nedělní ráno, ale budíček se odsunul až na jednu hodinu odpoledne. Takže místo oběda snídáme a na večeři posouváme oběd. Indián nasedá na kolo a já s Milanem na skůtr s foťákem. Jedeme se podívat na místo památní desky Petra Hlavatky, na místo, kde v roce 1991 přišel o život. Je to kousek před cílem, jedna z posledních zatáček…Tady si člověk teprve uvědomí, že už byl skoro zpět…, že to všechno vlastně mohlo být jinak, bohužel něco tomu chtělo, aby tady Petr zůstal. Zírám na památník a leží na něm česká koruna, kterou tady nechal Indián při své lednové návštěvě. Leží přesně tam, kde ji před půl rokem nechal… Pokládáme zde věneček od Kyjováků a další věnec, na který se vybraly finance v Hořicích v depu, nám přivezou kluci, kteří sem vyráží za týden. Necháváme zde taky jeden z dárků od děti ze ZŠ ze Šternberka a medaili z Hořic. Chvíli tu všichni tři tiše dřepíme a každému z nás se honí v hlavě různé myšlenky, ale nakonec odcházíme s úsměvem, protože věříme, že tam nahoře nad Indiánem drží ochrannou ruku mnoho lidí….ať už vzpomenu českou legendu Františka Šťastného a ostatní naše jezdce co tu kdy jeli, tak i nedávno zesnulého Honzu Bartoňka z Kyjova, který taky Indiánovi hodně fandil… Vracíme se do depa a Milan připravuje Suzuki GSXR 750, aby nám Michal konečně ukázal trať. Jako první jede Milan a mě zmáhá únava, takže na chvilku zalézám do auta. Konečně jsem na řadě já, sluníčko už pomalinku sklouzává za obzor a vyrážíme. Ta trať je prostě neskutečná! Absolutně nechápu jezdce, kteří tu dokáží letět takovou „palici“ a skláním se před nimi až brnkám čelem o zem, protože celou dobu letíte koridorem kolem kamenných zdí, baráků, skal a sotva vidíte za roh. Indián opravdu nepřeháněl po své návštěvě v lednu…ten kopec dolů po startu je opravdu obrovskej a dole, kde se trať láme, jsou několikametrové centimetr hluboké rýhy od spodků motorek… Indián se mnou jede opatrně, dodržujeme rychlosti, ale i tak je to zážitek a už přesně vím, které úseky ho budou bavit, kde půjde motorka na záda a kde si zaskáče. Jsme asi tak v půlce, když zjišťujeme, že „Mountin road“ - horská cesta je zavřená, kvůli nehodě (to jsme se dozvěděli z rádia až další den). Vracíme se tedy zpět stejnou cestou a zastavujeme udělat pár fotek. Při jednom zastavení vidím Yamahu RD 350 v původním stavu s anglickou SPZ. Pán na nás taky kouká, pak na naši značku a nedá mu to… „Odkud jste prosím Vás?“ ptá se…Indián mu pohotově odpovídá a je vidět že odpovědí anglána nadchl. Ten jenom nadskočil..“ Cože?? Z české republiky???“ Okamžitě podává Michalovi ruku..“ Tak to je super a kdo od Vás tady jede??“…Indoš se usmál a hlásí že přece on…angličan nadskakuje podruhé..“ no to je supeeeeer! Jaké je vaše jméno a startovní číslo, pohlídám si Vás a budu Vám moc fandit!!!“…. Vykulení se zase vracíme zpět do depa a čas nám napovídá, že už bychom to mohli zase zabalit a jít spát. Kluci ještě zavěšují bannery a česká vlajka u našeho stanu už také vlaje!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE