Síň slávy FIM, MotoGP Legends: Kenny Roberts, Kevin Schwantz nebo Casey Stoner

Všechno jsou to navýsost skvělí jezdci a dalo by se říci, že ve své době každý svým způsobem určoval ráz motocyklových závodů. Některé jsme mohli spatřit na vlastní oči, jiné známe jen ze starých záběrů či vyprávění. Ke každému z nich si nyní můžete přidat i těchto pár řádků a vlastní úsudek už je jen na vás.

John Surtees

Svou kariéru silničáře začal již ve svých 17 letech (dnes by to bylo hodně pozdě, ale tehdy to byl velmi raný věk) a hned zpočátku se zkušenější konkurence nestačila divit, jak je ten mladík prohání – a zakrátko je již všechny porážel. Nejdříve to bylo na všelijakých postarších motocyklech, které si sám různě upravoval, ale postupně se propracoval až do vyhlášeného týmu Norton. Zatímco se ale této slavné značce postupně už poněkud krátil dech, Surtees se teprve nadechoval ke svým největším úspěchům, a když v roce 1956 přišla nabídka od MV Agusty, neváhal ji přijmout. Toto spojení se ukázalo oboustranně velice výhodné a jako tovární jezdec této značky získal John v letech 1956-1960 celkem 7x titul mistra světa ve dvou nejvyšších objemových třídách 350 a 500 cm³. Jeho jezdecký styl nebyl možná příliš atraktivní, ale on neměl potřebu se nikterak předvádět, neboť v té době neměl sobě rovného. Jelikož v motocyklovém sportu získal vše, čeho bylo možno dosáhnout (plus mu smlouva zakazovala závodit na jiné motorce než MV Agustě, což se mu nelíbilo, postavil si totiž svůj vlastní motocykl, s nímž se chtěl udržovat v kondici), přijal další výzvu. Tou byly automobilové závody. Rovněž v této disciplíně se postupně prosadil až na samý vrchol a v roce 1964 s vozem Ferrari vyhrál titul mistra světa Formule 1. Byla to, dodnes je a nejspíš již na vždy zůstane unikátní záležitost a „Big John“ je dosud jediný, komu se podařilo získat titul světového šampióna na dvou i na čtyřech kolech. Později dokonce startoval ve Formuli 1 s vozy vlastní konstrukce a rovněž mnoho dalších jezdců závodila na Surteesu F-1, například také další motocyklová legenda Mike Hailwood.

Kenny Roberts

Do světa Grand Prix vstoupil naplno v roce 1978 s typicky americkým „velkohubým“ prohlášením, že získá hned tři tituly mistra světa naráz. V merku měl kategorie 125, 250 a 750 cm³ a sebevědomí mu v žádném případě nescházelo. Musíme ovšem objektivně uznat, že ve svých výrocích nijak nepřeháněl a jeho cíle nebyly až tak nereálné, přestože z toho byl nakonec „jen“ titul pětistovek, který přebral po šampionovi předešlých dvou ročníků Barrym Sheenovi. Ve třídě 750 cm³ skončil jen těsně druhý a ve dvěstěpadesátkách jako jediný vážně konkuroval jezdcům týmu Kawasaki Korku Ballingtonovi a Greggu Hansfordovi (i když nakonec v průběhu sezóny scénu dvěpade opustil a soustředil se jen na obě vyšší kubatury). Svůj titul 500 cm³ pak dokázal ještě v dalších dvou letech obhájit a jeho souboje třeba se Sheenem nebo Spencerem patří do zlatého fondu historie motocyklových závodů. Ve své době to byl opravdový „King Kenny“, jak zněla jeho všeobecně užívaná přezdívka. Škoda jen, že hlavní část jeho jezdecké kariéry spadá do období, kdy jsme na brněnské Grand Prix neměli možnost vidět závody pětistovek. Kenny Roberts je tak od roku 1965, kdy Velká cena Československa dostala status světového šampionátu, jediným mistrem světa, který u nás nikdy nestartoval. Viděli jsme ho zde až později od roku 1987 při návratu naší Grand Prix na nový motodrom, to už ale v roli šéfa a majitele závodního týmu.

Phil Read

Na scéně motocyklových závodů toho dokázal opravdu mnoho. Je sedminásobným mistrem světa 125, 250 a 500 cm³ a k tomu si ještě připsal titul MS TT F1 z roku 1977 na milované i zatracované Tourist Trophy. V roce 1972, kdy tam přišel o život Ital Parlotti, byl sice jedním z hlavních odpůrců TT a tvrdě prosazoval její další bojkot, po pár letech se tam ale slavně vrátil pro další titul. Mnozí skalní příznivci mu ovšem jeho někdejší postoj nezapomněli a traduje se příhoda, kdy jeden z tamních pumpařů odmítl načepovat benzín do jeho vozu s tím, že „to si musí ten darebák najít nějakou jinou pumpu“. Své nejúspěšnější roky prožil jako tovární jezdec Yamahy, když hned v prvním roce svého angažmá přinesl této značce vůbec první titul mistra světa – to bylo v roce 1964 ve třídě 250 cm³. Readovo jméno zůstalo pevně spojeno s Yamahou až do roku 1972 a pět mistrovských titulů byla celková vzájemná bilance tohoto období. Nejúspěšnější, ale též nejdramatičtější byl nepochybně rok 1968, kdy se s týmovým kolegou Ivym v průběhu sezóny odklonili od předem stanovené týmové spolupráce (Ivy měl získat titul ve 250 a Read ve 125 cm³) a jeli tvrdě proti sobě takříkajíc jen a jen na vlastní triko. Bylo z toho mezi oběma dost zlé krve a oba dva tituly nakonec pro sebe získal Read. V letech 1973 a 74 se stal ještě dokonce mistrem světa pětistovek v sedle MV Agusty, odkud vystrnadil dlouholetou ikonu této značky Giacoma Agostiniho.

Jim Redman

Cesty osudu jsou mnohdy spletité, a to je rovněž Jimův případ, jenž jako rodilý Angličan dosahoval svých úspěchů pod vlajkou africké Rhodesie. Ještě v chlapeckém věku přišel během jednoho měsíce o oba rodiče a v pouhých 16 letech mu tak připadl nelehký úkol postarat se o starší sestru a o pět let mladší dvojčata. Být hlavou rodiny nebylo pro takového kluka vůbec jednoduché a celá tato záležitost ho po různorodých peripetiích zavála až do daleké Rhodesie, kde se nakonec trvale usadil. V této zemi našel možnost lepšího živobytí a mohl tak lépe podporovat své sourozence, kteří ho posléze do jejich nové domoviny následovali. Zde začal Redman svou závodní kariéru. V roce 1957 se stal mistrem Jižní Afriky ve třídě do 350 cm³ a od roku 1958 začal závodit také ne evropském kontinentu. Když v roce 1961 hledal tovární tým Hondy náhradu za zraněného Phillise, rozhodlo se japonské vedení na základě přímého Phillisova doporučení angažovat právě Redmana. Určitě nemuselo svého rozhodnutí litovat, neboť spojení Redman+Honda se ukázalo jako jedno z nejefektivnějších v celé historii motocyklových závodů. Jim získal celkem šest titulů mistra světa, z toho v letech 1962 1963 vždy double 250/350 cm³ a pro Hondu vyhrál v kategoriích 125, 250, 350 a 500 cm³ celkem 45 Grand Prix. Dodnes sedlalo Hondu jen pár jezdců, kteří jsou z tohoto hlediska úspěšnější. Schválně – víte, kteří to jsou? Jim startoval a vítězil také na mnohých závodech v Československu a nepochybně si ho dobře pamatují návštěvníci v Brně, Jičíně a na dalších okruzích. Jezdil k nám rád i po ukončení své závodní kariéry.

Jarno Saarinen

I po téměř půlce století od své tragické smrti je tento Fin stále nesmazatelně zapsán v srdcích mnoha příznivců motocyklových závodů. Patřil mezi nejsympatičtější a nejskromnější jezdce, ale svými výkony se zařadil rovněž mezi ty vůbec nejlepší. Dokázal totiž ve své době něco nemyslitelného – začal porážet Agostiniho! A to nejen v roce svého továrního angažmá u Yamahy, ale již dříve jako soukromník s motocykly, které si osobně sám do posledního šroubku připravoval. Byl velice zdatný technik, neboť byl vystudovaným strojním inženýrem a všemu na motocyklu dokonale rozuměl. On byl Jarno vůbec všeobecně velmi vzdělaným člověkem s přemýšlivým přístupem k závodění i k dalším stránkám života samotného, čímž se výrazně lišil od mnohých svých kolegů. Jediným dalším členem jeho „závodního týmu“ byla jeho přítelkyně a posléze manželka Soili. Putovali spolu od závodu k závodu a tvořili naprosto úžasný pár. Bohužel jim ale nebylo dopřáno více času. V roce 1972 Se Saarinen stal mistrem světa 250cm³ a na další rok již Yamaha přišla se smlouvou továrního jezdce. Jarno byl v sezóně 1973 nepřekonatelný a zdálo se, že nejméně dva tituly (250 a 500 cm³) mají svého držitele jistého. Přišla ovšem tragická Monza, kde Saarinen při hromadné havárii dvěstěpadesátek zahynul. Přes zdlouhavá vyšetřování nebyla příčiny nikdy jednoznačně objasněny. Země se sice nepřestala točit a život i závody jsou dál, ale pokud by se tento okamžik dal vrátit zpět, byli bychom asi všichni moc rádi.

Barry Sheene

Všeobecně byl pokládán za nástupce Hailwooda, alespoň angličtí příznivci motocyklových závodů v tom měli jasno. Ačkoliv proslul především jako jezdec velkých kubatur, na mezinárodní scéně se zpočátku prezentoval především v malých a středních třídách. V roce 1971 vyhrál u nás v Brně padesátky a současně bojoval s Ángelem Nietem o titul mistra světa 125 cm³. Jen tehdejší bodový systém ho připravil o mistrovskou korunu, neboť v konečném účtování získal nejvíce bodů, titul ovšem ne. Ten získal pak ve třídě 750 cm³, i když to v roce 1973 byl vlastně ještě jen Pohár FIM. Oficiální titul mistra světa tak vybojoval až v letech 1976 a 1977 v pětistovkách. Tehdy byl opravdu dominantní postavou a škoda jen, že si v průběhu obou sezón zajistil své tituly již s dostatečným předstihem a jako odpůrce přírodních okruhů vynechal závody v Brně. Počátkem 70. let se na motocyklové závodníky stále nahlíželo spíše jako na partu dobrodruhů, vedoucích kočovný život od jedné závodní štace ke druhé. Barry to vše změnil a má nehynoucí zásluhu na celosvětové popularizaci silničních motocyklových závodů. Svým jezdeckým uměním i svým poměrně výrazným „společenským životem“ dokázal totiž dostat motocyklový sport do hlavních televizních zpráv a na titulní stránky novin. V jeho případě se dá vlastně mluvit o první motocyklové „popstar“. Byl mimo jiné silný kuřák a na počátku kariéry měl dokonce v přilbě navrtaný otvor pro poslední cigaretku těsně před startem. Zřejmě i tato jeho vášeň byla příčinou zhoubného onemocnění, jemuž nakonec podlehl.

Freddie Spencer

Patřil mezi zázračné děti motocyklového sportu a hned po svém vstupu na scénu Grand Prix se bez bázně a hany pustil do křížku se zkušenějšími soupeři. V roce 1983 dokázal po celosezónním souboji se svým krajanem Kennym Robertsem získat titul mistra světa 500cm³, když ze 12 konaných závodů jich oba vyhráli po šesti. Ostatní na ně prostě vůbec nestačili. O mistrovském titulu pro Spencera nakonec rozhodly pouhé dva bodíky. Stal se v té době nejmladším šampionem pětistovek (dnes je jím momentálně Marc Márquez) a pro Hondu konečně získal toužebně očekávaný titul, neboť mistrovský vavřín z královské kubatury byl jediný, který této veleslavné značce stále chyběl. To však nebyly jediné historické zápisy v podání Freddieho Spencera. V roce 1985 si totiž připsal na své konto dokonce dva mistrovské tituly. Jeho double 250/500 cm3 nemá ve světě obdoby a nemůže se jím pyšnit nikdo jiný – a nejspíše to tak už zůstane navždy. Po komplikovaném poranění ruky byla ale jeho následná kariéry narušena a značně zkrácena. Laboroval se zdlouhavým zánětem nervů svého pravého zápěstí a v řadě sezón nemohl absolvovat plný počet závodů. Několikrát se snažil o návrat na výsluní, ale bohužel to byly víceméně neúspěšné pokusy, které mnohdy vyznívaly dost nedůstojně pro takovou persónu, jakou byl „Fast Freddie“. Ale zdraví především, a tak chtě nechtě musel svou kariéru předčasně ukončit.

Carlo Ubbiali

Tento poměrně drobný Ital bývá mnohdy ve výčtu nejlepších závodníků poněkud opomíjen. Ovšem zcela neprávem. Za svou kariéru totiž získal celkem devět titulů mistra světa, tedy stejně jako například jeho krajan Valentino Rossi. Ale ruku na srdce – kdo dnes zná Rossiho a kdo Ubbialiho? Svět je prostě nespravedlivý. Jeho vstup na motocyklovou závodní scénu v podstatě kopíruje vznik mistrovství světa, v němž Ubbiali figuroval od samého počátku (1949) a startoval zde výhradně na motocyklech italské značky MV Agusta. Svých devět titulů mistra světa (6x 125 a 3x 250 cm3) vtěsnal do dekády 1951-1960, když v letech 1956, 1959 a 1960 získal titul světového šampióna dokonce v obou těchto kubaturách. Zvítězil ve 39 Grand Prix a 68x stál na stupních vítězů. Ve svých 71 dokončených GP se tak pouze 3x nevešel mezi první trojici – takže procento úspěšnosti přinejmenším pozoruhodné. Koncem roku 1960, vlastně na vrcholu své kariéry, se ale rozhodl svět motocyklových závodů opustit. Zřejmě ho k tomu vedlo úmrtí jeho staršího bratra, který ho po léta na cestách po všech závodech provázel – byl mu mechanikem, rádcem i opatrovníkem. Všichni věřili, že se Carlo přeci jen k závodění ještě vrátí, to se však už nestalo. Carlo Ubbiali by mohl určitě dosáhnout mnoha dalších úspěchů, vždyť mu bylo v té době pouhých 31 let, ovšem i tak bude tento malý-velký muž opravdovými odborníky vždy označován jako motocyklový „Il maestro“.

Kevin Schwantz

Kevinovo závodění bylo dlouhodobě spojeno se značkou Suzuki, v jejímž sedle strávil v podstatě celou svou kariéru a nakonec se s ní v roce 1993 probojoval až k titulu mistra světa 500 cm³. Utkával se s celou řadou vynikajících jezdců, ale jeho takovým celoživotním „osobním“ soupeřem byl především Wayne Rainey, s nímž bojoval od svých počátků již v Americe a později rovněž v MS. Byla to rivalita veliká a pro Schwantze vždy platilo jediné – vyhrát, a nebo být alespoň lepší než Rainey. Z diváckého hlediska byl Schwantz rozhodně vděčným objektem. Svým atraktivním jezdeckým stylem si získal obrovské množství fanoušků po celém světě a po vítězných závodech vlály „hvězdy a pruhy“ hodně vysoko. Jedna zatáčka brněnského okruhu dokonce nese jeho jména – a kdo by neznal „Švoncovku“, že? Především jeho zásluhou mohla Suzuki konkurovat Hondě a Yamaze, neboť nedostatky motocyklu doháněl Kevin svým nasazením a nezměrnou bojovností. Někdy bylo té snahy možná až přespříliš a pádů i zranění bylo dost a dost. V pojízdné klinice doktora Costy tak byl jako doma. Mnohá zranění ale nestačil pořádně doléčit a to se začalo postupně projevovat. Přes veškerou péči se nakumulovaná zranění prostě nestačila dostatečně hojit a jednoho dne slyšel od Costy jednoznačný verdikt: „Chlapče, jestli budeš takhle pokračovat dál, tak z tebe bude nakonec jednou mrzák.“ Nebylo zbytí a Kevin s očima plnými slz svou kariéru v průběhu roku 1995 ukončil.

Casey Stoner

Nejlepší léta tohoto Australana spadají do období 2007-2011, tedy do éry osmistovek a z čistě statistického hlediska je v nich právě Stoner tím nejúspěšnějším jezdcem. Získal dva tituly mistra světa a vyhrál v té době také 33 závodů. Touto bilancí se nemůže pochlubit nikdo z jeho protivníků. V MS začínal v roce 2001v nejnižší kubatuře stopětadvacítek a již tehdy byl jeho dravý a velice rychlý styl jízdy sledován se zájmem u mnoha expertů. Diváky zase zaujal nejednou spektakulární havárií. Jméno si ovšem udělal především svým angažmá v MotoGP u týmu Ducati v roce 2007. Mnozí jeho kolegové měli poněkud problémy zvládat tuto nabušenou italskou „bestii“. Ne tak Casey, který uměl u každého motocyklu najít ten správný způsob, jak na 100%, nebo snad ještě více, využít jeho potenciálu. V tomto ohledu bývá dokonce srovnáván s legendárním Mikem Hailwoodem.Ve větším rozletu Stonera poněkud zabrzdily jeho „záhadné“ zdravotní problémy. Někdy závodil jen s velkými obtížemi a nakonec mu byla diagnostikována laktózová intolerance, což je poněkud zjednodušeno řečeno nepříznivá reakce organismu na mléčné výrobky. Přestože byl Stoner několik let jasnou jedničkou Ducati, následoval v roce 2011 přestup ke konkurenční Hondě. U Ducati ho vystřídal Valentino Rossi, ale na rozdíl od něho Stoner tímto přestupem rozhodně vydělal. Zatímco se Vale v italské stáji dva roky beznadějně trápil, Casey získal v roce 2011 zcela bezpečně svůj druhý mistrovský titul. O to více ovšem překvapilo, že další sezóna byla pro něho tou poslední.

Randy Mamola

Když se tento mladíček z USA objevil v roce 1979 na scéně Grand Prix a potažmo též na naší Velké ceně v Brně, jen těžko mohl někdo předpokládat, že se za chvíli stane doslova miláčkem davů. Jezdecký talent mu rozhodně nechyběl, vždyť hned ve své první sezóně posbíral několik pódiových umístění (250 i 500 cm³) a ve dvěpade se v MS umístil celkově na 4. místě. Randy ale k tomu přidával i něco navíc. Svým atraktivním jezdeckým stylem a různými parádičkami pro pobavení obecenstva si získal přízeň snad každého diváka. Vždyť z jeho wheelie, kdy „to dal“ na zadní a pod plným plynem prosvištěl kolem, jsme byli u vytržení všichni. Tenhle vytlemený pihovatý Amík byl prostě k sežrání. Zůstal však takovým korunním princem Grand Prix, neboť vyhrál 13 závodů královské kubatury pětistovek a v MS obsadil celkem 4x druhou příčku, ale na titul nakonec nikdy nedosáhl. Následně působil například jako odborný televizní komentátor, ale v zákulisí závodů se angažoval i na jiných pozicích. Nejviditelnějším byl, když na dvousedadlové Ducati vozil vybrané VIP osobnosti po závodním okruhu. Těch pár koleček pro ně muselo být nepochybně velkým adrenalinovým zážitkem, zejména když jim Randy ukázal, že v žádném případě nezapomněl jezdit po zadním kole. Dnes je pořád vidět ve světě Grand Prix a ani se nechce věřit, že tento kluk již přesáhl šedesátku. Letí to… Je jediným členem MotoGP Legend, jenž nezískal titul světového šampióna, to ale není vůbec rozhodující. Za svou oddanost a přínos motocyklovému sportu, si označení „Legenda“ nepochybně zaslouží.

Alex Crivillé

Ve světovém šampionátu začínal Crivillé v roce 1987 ve třídě 80 cm³, z níž se postupně krok za krokem propracoval až do pětistovek. První vrchol jeho závodní kariéry můžeme zaznamenat v roce 1989, kdy se stal mistrem světa kubatury 125 cm³. Následný přechod do dvěstěpadesátek ale příliš úspěšný nebyl, přesto Alex po dvou poněkud nevýrazných letech dostal možnost startovat od roku 1992 v nejsilnější třídě pětistovek a od roku 1994 přišlo dokonce angažmá v továrním týmu Hondy. Možná měl trochu smůlu, že v té době začal na scéně Grand Prix vládnout jeho týmový kolega Mick Doohan, který získal v letech 1994-1998 pět mistrovských titulů pětistovek v řadě za sebou. V každém z těchto ročníků vyhrál naprostou většinu všech závodů a bylo ho sice možné ojediněle porazit, ale ne trvale porážet. Jak bylo možno nad Doohanem přeci jen zvítězit, předvedl například v Brně 1996 právě Alex Crivillé. Prakticky celý závod Doohana jen stínoval a vše vsadil na jedinou kartu, kdy v poslední zatáčce vyrazil z jeho závětří a na cílové čáře byl o 0,002 sec. Pamatujete? Zkraje sezóny 1999 se ale Doohan zranil a ani dlouhá rekonvalescence mu neumožnila návrat na závodní dráhu. Nejcennější titul byl tedy najednou k dispozici a zuby se na něj brousila celá řada závodníků. Naskytnutou příležitost ovšem dokázal nejlépe využít Alex Crivillé a byl to vůbec první mistrovský titul španělského jezdce v té nejsilnější kubatuře Grand Prix.

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)