Historie není nikdy dost!
Text: Petr Štola , Jiří Mikšík | Zveřejněno: 3.1.2008 | Zobrazeno: 3 058x
Honza Vítovec nám poslal článek o světovém šampionátu a jeho ročníku 1977, během Vánoc došlo k jeho úpravě a nyní Vám jej můžeme poskytnout.
Zvláště historie silničních motocyklových závodů má nepřeberné množství událostí.
Proč byl vybrán právě rok 1977 do této ročenky je velice jednoduché, letos proběhl 59. ročník Mistrovství světa. A ročník 1977 byl 29. v řadě a tedy završuje první polovinu tohoto sportovního zápolení, které zvedá adrenalin miliónům fanouškům na celém světě. Pochopitelně i ostatní ročníky měly své kouzlo, ale 77. ročník má mnoho nej. Jen ve zkratce k ostatním „sedmičkám“.
1907 – první ročník TT, nejtěžší zkouška strojů a jezdců
1947 – obnovené ME
1957 – již 9. ročník MS, končí velké kapotáže a odchází firmy Gilera, Guzzi a Mondial, poprvé se jede kolo nad průměr 200 km/h
1967 – nezapomenutelné souboje Hailwooda a Agostiniho, poprvé v závodě nasazena nová zbraň Jawy /350 4V/
1977 – skvělý ročník, o němž je článek
1987 – poprvé GP v Brně na novém autodromu
1997 – Valentino Rossi poprvé mistrem světa, Jarda Huleš válčí se světovou elitou již druhý rok, Max Biaggi dokázal i po přestupu k Hondě počtvrté v řadě získat titul ve třídě 250 ccm
2007 – snížen objem motorů v MotoGP na 800 ccm, TT oslavila 100 let
Kraťounký průřez „sedmičkami“ a nyní k roku 1977
Nejdůležitější změnou roku 1977 byl nový způsob bodování. Stále bodovalo 10 jezdců, ale poprvé se neškrtaly některé závody, do konečného pořadí se počítaly všechny závody roku 1977. Tedy každý bod měl v konečném součtu svoji cenu. Bylo vypsáno 13 GP, ale mezi nimi poprvé chyběla legendární TT. Důsledek tehdy velmi tvrdého boje za vyšší bezpečnost silničních závodů. A tento tlak na vyřazení klasických závodních tratí stále sílil. Bohužel i tragické nehody v tomto roce tomuto trendu jednoznačně nahrávaly. Po deseti letech se MS opět stává celosvětovým, jede se opět v zámoří, tentokrát ve Venezuele. V roce 1977 se na světových okruzích jezdilo nejrychleji v belgickém Spa, kde průměr dosáhl na hranici 220 km/h.
Naše účast – Peter Baláž měl na některých evropských GP startovat s novou Jawou 250, ale odjel jen několik předsezónních podniků v Anglii, kde měl motocykl stále s problémy, takže byl nakonec nasazen pouze v Brně. Peter tedy několik GP jel jen se svojí Yamahou 350. Do světa také „vyrazili“ Zbyňa Havrda a Bedřich Fendrich. Bez úspěchu se svezli v Rakousku a v Německu v nižších kategoriích 125 a 50 ccm.
Nesmíme ovšem zapomenout, že ročník 1977 měl v silničním MS vypsáno rekordní množství kubatur. Klasické mistrovství bylo rozšířeno o třídu do 750 ccm a aby nebylo ostrovanům z Manu líto vyřazení jejich závodu z kolotoče Grand Prix, tak FIM vypsala MS TT, a to hned ve třech třídách F1, F2 a F3. Ovšem o čem si jako diváci určitě nyní můžeme nechat zdát, je jezdecká účast na jednotlivých Grand Prix. Dovedete si představit, že v Brně bude převzato 354 jezdců, tedy stejně jako na GP Francie 1977. Pravda, bylo to v pěti kubaturách, ale i tak je to průměr skoro 71 jezdů na jednu třídu!
Třída 50 ccm:
Špičkovým nářadím v této třídě kolibříku byly stroje Bultaco a Kreidler. Měly výkon cca 20 poctivých koníků při 16 500 otáčkách (400 k/l). Maximálku měly okolo 200 km/h. Tato kubatura měla vypsán nejmenší počet závodů, pouhých šest. Nejlepší karty měly rozdány jezdci Bultaca Angel Nieto a Ricardo Tormo. Dvojice Lazzarini a Rittberger s Kreidlery jim ale nenechala vydechnout. O titulu mistra rozhodovala fantastická vyrovnanost výkonů Angela Nieta. Ve všech závodech byl na stupních vítězů, třikrát na stupni nejvyšším. Eugenio Lazzarini se dvěma vítězstvími obsadil 2. místo. Bohužel i této malé třídě (některými „odborníky“ hanlivě zvaná hračky) byly nepříjemné havárie. Na okruhu v Opatiji (GP Jugoslávie) v rychlosti okolo 130 km/h tragicky havaroval Švýcar Ulrich Graf /32/. Paradoxem navždy zůstane, že zde v roce 1976 zvítězil. O tom,že to byly rychlé závody, svědčí dosažený průměr v jednom kole 165,3 km/h, který zajel Lazzarini ve Spa (GP Belgie). GP Německa se zúčastnil Beďa Fendrich, ale havaroval a nepříjemně se zranil.
125 ccm:
Kdo nesedlá Morbidelli nemá v MS šanci. Pouze největší hvězda malých kubatur Angel Nieto se s Bultacem prodral na 3. místo. Tovární Morbidelli měla výkon cca 44 k a 14 500 ot/m. Kraloval s ní opět Pier-Paolo Bianchi, který dokázal vyhrát 8 závodů z 12. Při naší GP nebyla tato třída vypsána, ostatně stejně jako třída 50 ccm. I v této třídě ovšem padaly rychlostní rekordy. Bianchi ve Spa zajel kolo průměrem 193,9 km/h a celý závod poté průměrem 191 km/h. K účasti našich jezdců se toho mnoho vzpomenout a najít v archívech nedá. Zbyněk Havrda a Peter Baláž se zúčastnili jen GP Rakouska, a to bez úspěchu. Zbyněk Havrda se ještě svezl při GP Německa.
250 ccm:
Nejzajímavější třída celého ročníku. Zvláště když opět nevyšla, jako prakticky vždy v motocyklovém mistrovství, předpokládaná stájová režie u Harley-Davidson. I my doma jsme byli tenkrát napjati – co nová zbraň Jawy? Dvěpade tedy měly být pestřejší mezi jezdci i ve značkách. Největší šance měl Harley-Davidson s výkonem cca 60 k/12000. Ostatní značky na tom ovšem byly prakticky stejně. Vypsáno bylo 12 závodů, jeden z nich u nás v Brně. Celou sezonu to byla velmi vyrovnaná bitva, osm jezdců dokázalo vyhrát některý z těchto podniků. Trojnásobný mistr Walter Villa zvítězil třikrát a jeho týmový kolega Franco Uncini dvakrát. Právě zde byl problém u H.D. Walter Villa byl v tomto roce velmi nespokojen. Typickým příkladem špatné týmové režie byla naše GP v Brně. Oba jezdci na H.D. měly mizerný start, ale v průběhu závodu se dostali na čelo, kde svedli tvrdý souboj! Zvítězil Uncini, a tak se mohl smát třetí, tedy Mario Lega. Brno pro něj znamenalo zisk titulu. Mario Lega, který do týmu Morbidelli naskočil až v průběhu sezony za zraněného Paola Pileriho, proto získal titul jen s jedním vítězstvím, ale pravidelným ziskem bodů. Vedení továrního týmu H.D. sice mělo z boxů snahu Unciniho usměrnit, ale ten to komentoval po závodě lakonicky: „Jsem závodník a ne čtenář nějakých tabulí!“ V Brně upaloval k cíli Uncini průměrnou rychlostí 170,4 km/h, nejrychlejší kolo, ale v jejich souboji zajel Villa průměrem 173,3 km/h. Ve Spa se jelo ještě rychleji! Villa zajel jedno kolo průměrem 207,1 a závod průměrem 204,5 km/h. Vraťme se zpět do Brna. Na startu po dlouhé době jsou v MS dva motocykly v jawácké červeni. Jsou to nové dvěstěpadesátky Jawa s našimi nejlepšími piloty, Bohumilem Stašou a Peterem Balážem. V depu byl o ně veliký zájem i mezi předními jezdci, jako třeba Tom Herron. V tréninku byl Pete patnáctý a Bohouš dvacátý-pátý. Což jen potvrzovalo, jak jsou dvěpade nabitou třídou. V samotném závodě Staša odpadl a Baláž dojel čtrnáctý. Válčil skvěle! Jenže jako vždy byl tento velice solidní výsledek jedněmi zatracován a druhými vynášen do nebe. Pravda byla jednoduchá, makat, makat! Mimo Brna se Peter Baláž zúčastnil ještě GP Itálie a Španělska, ale nikoli s novou Jawou. Jel se starším typem a v ani jednom závodě nesplnil kvalifikační limit. Sice jen o pár desetin, ale do závodu nemohl. Vždyť GP nikdy nebyla procházkou růžovou zahradou. Nejen u Jawy se makalo, ale i u překvapení této třídy Kawasaki. Zelenou rosničku dokonce dvakrát přivedl vítězně do cíle Mick Grant. Zbylá vítězství získala Yamaha. GP Jugoslávie znamenala první a hned také poslední vystoupení v této třídě Giovanna Ziggiotta. Tato italská naděje /22/ byla před GP Jugoslávie na 5. místě ve třídě 125 ccm. Dostal nabídku pro 250 ccm, ale hned v prvním tréninku havaroval a později na následky zranění skonal.
350 ccm:
Podle strojového parku to byla třída 125 ccm v bleděmodrém. Tentokrát kdo nemá Yamahu neexistuje. Vždyť mistr světa z loňského roku Walter Villa s H.D. skončil až na 17. místě celkově! Yamaha také na tuto sezonu připravila pro své tovární jezdce novou zbraň - tříválec, který nejlépe sedl Takazumi Katayamovi. A to se k němu dostal až po zranění Cecotta. Dokázal pětkrát vyhrát a získal jako první Japonec v historii MS titul. Jen na okraj, zaznamenal buď plný příděl bodů nebo nuly. U Giacoma Agostiniho to bylo jinak, celá sezona mu vůbec nevyšla. Johnny Cecotto to měl určeno jinak! Právě závod této třídy v Rakousku na rychlíkovém okruhu u Salzburgu rozvířil opět naplno bezpečnostní vášně – hlavní téma svodidla! V 8. kole byla na čele skvělá skupina, když se Uncinimu jedoucímu na 2. místě zadírá motor jeho H.D. v místě, kde se na konci dlouhé rovinky zatáčí do rychlé pravé zatáčky. Uncini vlétl i se strojem do svodidel. Svodidla jej odrazila zpět a Cecotto, Braun a Fernandez neměli šanci uhnout. Vzduchem létaly těla i kusy strojů. Dráha byla pokryta troskami techniky a mezi nimi bezvládná těla jejich pilotů. Traťáci v šoku, a to byla další chyba. Na místo v plné rychlosti dojíždějí další jezdci. Hans Stadelman nezvládá situaci a padá. Místo nehody připomínalo apokalypsu, rozbité stroje, olej a benzin. Zmatek nad zmatek! Závod přesto pokračoval! Ještě celých osm kol jezdili piloti této třídy okolo ležících kolegů, než konečně na ředitelství někdo dostal rozum a závod přerušil. Následky havárie byly děsivé. Švýcar Hans Stadelman podlehl těžkým zraněním hlavy, Johnny Cecotto v bezvědomí a těžké zranění ruky (výpadek na většinu sezony), Dieter Braun otřes mozku, zlomeniny (prakticky konec jeho superkariery), Franco Uncini s Patrickem Fernandezem utrpěli těžká vnitřní zranění (brzo ale naskočili zpět do kolotoče GP). Tato událost tedy podstatně ovlivnila průběh této třídy pro další závody. Vypsáno bylo 12 závodů, rozhodlo ale jen 11, protože rakouský závod byl nakonec zrušen.
Na Rakousko nerad vzpomíná i Peter Baláž. Nebyla akceptována jeho přihláška, takže se do GP mohl zapojit až v Itálii a Španělsku. Zde se ovšem předvedl ve výborném světle. V obou závodech jezdil v první desítce. V Imole musel svůj stroj opravovat v boxech, přesto nakonec skončil patnáctý. A v Jaramě? To byla pro Petera sportovní tragédie! Opět v první desítce. Pak přilétl zezadu Kork Ballington. Následek středu je definován slovním spojením panna – orel! Nemocnice, zlomeniny (ruka,noha) a bylo vymalováno! Koncert jednoho muže, Johnnyho Cecotta, byl registrován u nás v Brně, kde Johnny zajel nejrychlejší kolo průměrem 178,8 km/h a závod pak průměrem 176,9 km/h. Za ním se odehrávaly krásné souboje, kde ovšem jen zkušené oko poznalo, že zde jede velký „Maestro“. Ano, božský Ago dojel až desátý! Peter Baláž byl spokojen, konečně dojel, i když bez bodů na 13. místě! Přeci jen po zranění do jarní formy malounko chybělo. Mistra světa Katayamu viděli diváci ve Farině v kotrmelcích.
500 ccm:
Půllitry! Jen toto slovo u silničářského fandy vyvolá mrazení v zádech. Měly vypsáno 11 závodů, nakonec jich odjeli 10. Tedy špička, protože při GP Rakouska po nešťastných událostech ve třipade závod bojkotovali. Na start zde nastoupilo 15 jezdců, dojelo pouze 6, protože někteří to hned po startu také zabalili. Smutné a své poslední vítězství získal Jack Findlay. Nářadím na body byla tentokrát Suzuki, která disponovala výkonem cca 120 k/ 13000.
Konkurencí jí byla jen tovární Yamaha. Byla škoda, že i tato třída byla poškozena havárií v Rakousku. I snad proto byl Barry Sheene opět suverénním pánem na hřišti, dokázal vyhrát šestkrát z 9 startů. Barry měl titul zajištěn už ve Finsku, kde mu stačilo 6. místo. Konkurencí Barrymu měli být Cecotto, Agostini a Baker s továrními Yamahami. Ve Spa jako první jezdec MS v tréninku zajel Philippe Coulon průměr nad 220 km/h. V samotném závodě opět exceloval Sheene, který vyhrál fantastickým průměrem 217,4 km/h, když také zajel nejrychlejší kolo průměrem 220,7 km/h. Ve Švédsku a ve Finsku byl opět v akci Johnny Cecotto. Ve vynikajícím souboji byl úspěšnější Sheene. Ve Finsku exceloval Cecotto, ale Sheenovi stačilo již zmiňované 6. místo k titulu. Největší brněnskou bombou byla přihláška do třídy 500 ccm Phila Reada. Ze startu sice nakonec sešlo, ale přihlášen byl také staronový mistr světa Barry Sheene. Ten zajišťoval pobyt pro 5 lidí. Ano, čtete správně! Tolik lidí čítal tovární tým Suzuki. Nakonec Barry nepřijel. Byla to škoda, hlavně pro nás fandy, protože jsme určitě byli ochuzeni o fantastický souboj! Byl zde ovšem Johnny Cecotto, který lámal jeden rekord za druhým. V závodu neměl soupeře. Přestože na startu zkazil co se dalo, vyhrál nakonec průměrem 184,2 km/h. Jedno kolo vystřihl průměrem 187,5 km/h. Na 2. místě dojel po asi nejlepším výkonu sezóny 1977 Giacomo Agostini. Bohouš Staša se svojí třistapadesátkou Yamahou se pokusil zopakovat rok 1973, ale kdeže loňské sněhy jsou. Ve 2. kole skončil s poruchou.
Side do 500 ccm:
Zde se naplno projevilo nové pravidlo o počítání bodů! Poprvé v historii byl získán titul mistra světa bez jediného vítězství. George O´Dell se spolujezdci Kennym Arthurem a Cliffordem Hollandem získali dvě druhá a tři třetí místa (ze 7 vypsaných závodů), a to stačilo na titul. Rolf Biland s Kennym Williamsem dokázali 3x vyhrát, ale taky bodově paběrkovat, což stačilo „pouze“ na 2. místo. Heinz Lutringshauser s Hermannem Hahnem v lodi, byli posledními mohykány, kteří po tratích GP proháněli stroj se čtyřtaktním motorem BMW, skončili na 17. místě. I v této třídě se prosadily po neskutečné éře BMW motory Yamaha o výkonu cca 115 k/12 500. Ve Spa tato tříkolová monstra jezdila průměrem 200 km/h. Schwärzel s Huberem vyhráli průměrem 197,6 km/h. Steinhausen s Kalauchem zajeli kolo průměrem 200,5 km/h.
Brno mělo rozhodnout o titulu. A začalo se pěkně zostra, O´Dell měl v tréninku kolizi s Holzerem a přišel o lepší stroj. Přes tento handicap dokázali O´Dell/Holland porazit posádku Biland/Williams. O´Dell dojel třetí, Biland čtvrtý. Tohoto snad taktického souboje využili beze zbytku západoněmecké posádky. Dlouho až do poruchy suverénně vedli Schwäzel/Huber. Útěchou jim bylo superkolo průměrem 170,2 km/h. Nakonec zvítězili Steinhausen s Kalauchem. Druzí dojeli Schauzu/Puzo. Doma v Anglii dokázal O´Dell svůj náskok ještě zvýšit, dojel třetí. Biland dojel až osmý.
750 ccm:
Po 4 letech Poháru FIM dostaly sedmsetpadesátky statut MS. Měl to být vrchol silničního závodění, někteří dokonce tyto závody srovnávaly s megalomanskou F1. No, bylo, nebylo!
Celého seriálu se komplet zúčastnila jediná továrna – Yamaha. Několikrát startovali tovární tříválce Kawasaki, ve startovních listinách se objevili soukromé Suzuki. Tovární Yamaha disponovala výkonem cca 130 k/12 000. Zbytek startovního pole jel Yamahy s různými sponzory. Šampionát tak byl spíše značkový seriál Yamahy, než souboj o titul mistra světa. Tímto ovšem nesnižuji výkon herců tohoto rychlého divadla, tedy jezdců. Takže nebylo divu, že na jednom podniku se sešlo 80 jezdců, na druhém 16!. Celkově bylo dost zmatků ohledně dvou předepsaných rozjížděk. O vítězi závodu rozhodlo nejlepší umístění ve dvou samostatných závodech, při shodném součtu rozhodl součet časů. Steve Baker si titul suverénně zajistil již v 7. závodě z vypsaných z 11. V 10 závodech vyhrála Yamaha, jedinkrát se díky mistrovskému výkonu Gregga Hansforda a snad i díky dešti v Kanadě, radovala Kawasaki. Bohužel v Imole, kde bylo neskutečně pádů, tragicky havaroval Pat Evans. Závody se jely v jiných termínech než klasické GP, rozjížďky měly být minimálně na 100 mil, tedy 160 km, což také nebylo dodrženo. Někde se jelo pod 100 km, někde přes 170 km. Během závodu se tankovalo, pneumatiky byly často ojeté až na samotné plátno. Pochopitelně se zde neúčastnil ani jeden z našich jezdců. Zajímavostí, i když docela logickou v té době, bylo to, že se jelo 2x v USA a jednou v Kanadě.
MS F1, F2, F3 TT:
Klasická TT vypadla z kalendáře MS, takže FIM podpořila záchranu tohoto kultovního závodu vypsáním speciálního MS TT. Pochopitelně se zde jely i ostatní závody, ale prestiž dostaly takzvané Formule. F1 do litru, F2 do 600 ccm, F3 do 400 ccm, pochopitelně s těmito čtyřtakty mohly jet i dvoutakty cca polovičního objemu. Velký rozruch způsobil comeback Phila Reada, který získal titul v F1 s Hondou 810. I ostatní „EFka“ patřila Hondě. F2 vyhrál Alan Jackson a F3 Jack Kidson. Všechny tyto třídy, ač vypsány jako MS, měly na předních pozicích a to hodně hluboko do výsledkové listiny, jen jezdce z britských ostrovů!
To byl rok 1977, co k němu dodat?
Opět se ukázalo, že motorky diváky táhnou, i když některé závody byly postiženy počasím. Krásné souboje rozhodovaly o titulech, ale jako jednoznačné se jevilo, že pro moderní závody přírodní tratě dosluhují. Naposledy se jelo v Opatiji, Brno přišlo o třídu do 500 ccm a musely se vybudovat zpomalovací retardéry. Mrzuté pro našeho diváka bylo to, že se stále odsunovala výstavba automotodromu, i když první plány byly prezentovány již okolo roku 1970. Dále propad naší silnice pokračoval, nasazení Jawy neodpovídalo světovému trendu a to o naší novou zbraň projevil veliký zájem dokonce i takový střelec, jako Tom Herron. Pro Petera Baláže to mohl být ve 350 ccm dobrý rok, nebýt pádu v Imole. Pro ostatní naše jezdce bylo MS už zase jen snem.
Skončila také éra italského „Maestra“ Giacoma Agostiniho, skončila více než dvacetiletá kariéra Jacka Findlaye a dalších. Do popředí se tlačili také Američané, tady jen připomínka, prvním americkým mistrem světa je Steve Baker, nikoli Kenny Roberts. Na dvoutaktní 750-ky se brzo zapomnělo. Taktéž MS TT nemělo dlouhého trvání, ale TT žije dodnes. Ovšem to jsou již jiné kapitoly, jiné ročníky MS silničních motocyklů pod patronací FIM.
Proč byl vybrán právě rok 1977 do této ročenky je velice jednoduché, letos proběhl 59. ročník Mistrovství světa. A ročník 1977 byl 29. v řadě a tedy završuje první polovinu tohoto sportovního zápolení, které zvedá adrenalin miliónům fanouškům na celém světě. Pochopitelně i ostatní ročníky měly své kouzlo, ale 77. ročník má mnoho nej. Jen ve zkratce k ostatním „sedmičkám“.
1907 – první ročník TT, nejtěžší zkouška strojů a jezdců
1947 – obnovené ME
1957 – již 9. ročník MS, končí velké kapotáže a odchází firmy Gilera, Guzzi a Mondial, poprvé se jede kolo nad průměr 200 km/h
1967 – nezapomenutelné souboje Hailwooda a Agostiniho, poprvé v závodě nasazena nová zbraň Jawy /350 4V/
1977 – skvělý ročník, o němž je článek
1987 – poprvé GP v Brně na novém autodromu
1997 – Valentino Rossi poprvé mistrem světa, Jarda Huleš válčí se světovou elitou již druhý rok, Max Biaggi dokázal i po přestupu k Hondě počtvrté v řadě získat titul ve třídě 250 ccm
2007 – snížen objem motorů v MotoGP na 800 ccm, TT oslavila 100 let
Kraťounký průřez „sedmičkami“ a nyní k roku 1977
Nejdůležitější změnou roku 1977 byl nový způsob bodování. Stále bodovalo 10 jezdců, ale poprvé se neškrtaly některé závody, do konečného pořadí se počítaly všechny závody roku 1977. Tedy každý bod měl v konečném součtu svoji cenu. Bylo vypsáno 13 GP, ale mezi nimi poprvé chyběla legendární TT. Důsledek tehdy velmi tvrdého boje za vyšší bezpečnost silničních závodů. A tento tlak na vyřazení klasických závodních tratí stále sílil. Bohužel i tragické nehody v tomto roce tomuto trendu jednoznačně nahrávaly. Po deseti letech se MS opět stává celosvětovým, jede se opět v zámoří, tentokrát ve Venezuele. V roce 1977 se na světových okruzích jezdilo nejrychleji v belgickém Spa, kde průměr dosáhl na hranici 220 km/h.
Naše účast – Peter Baláž měl na některých evropských GP startovat s novou Jawou 250, ale odjel jen několik předsezónních podniků v Anglii, kde měl motocykl stále s problémy, takže byl nakonec nasazen pouze v Brně. Peter tedy několik GP jel jen se svojí Yamahou 350. Do světa také „vyrazili“ Zbyňa Havrda a Bedřich Fendrich. Bez úspěchu se svezli v Rakousku a v Německu v nižších kategoriích 125 a 50 ccm.
Nesmíme ovšem zapomenout, že ročník 1977 měl v silničním MS vypsáno rekordní množství kubatur. Klasické mistrovství bylo rozšířeno o třídu do 750 ccm a aby nebylo ostrovanům z Manu líto vyřazení jejich závodu z kolotoče Grand Prix, tak FIM vypsala MS TT, a to hned ve třech třídách F1, F2 a F3. Ovšem o čem si jako diváci určitě nyní můžeme nechat zdát, je jezdecká účast na jednotlivých Grand Prix. Dovedete si představit, že v Brně bude převzato 354 jezdců, tedy stejně jako na GP Francie 1977. Pravda, bylo to v pěti kubaturách, ale i tak je to průměr skoro 71 jezdů na jednu třídu!
Třída 50 ccm:
Špičkovým nářadím v této třídě kolibříku byly stroje Bultaco a Kreidler. Měly výkon cca 20 poctivých koníků při 16 500 otáčkách (400 k/l). Maximálku měly okolo 200 km/h. Tato kubatura měla vypsán nejmenší počet závodů, pouhých šest. Nejlepší karty měly rozdány jezdci Bultaca Angel Nieto a Ricardo Tormo. Dvojice Lazzarini a Rittberger s Kreidlery jim ale nenechala vydechnout. O titulu mistra rozhodovala fantastická vyrovnanost výkonů Angela Nieta. Ve všech závodech byl na stupních vítězů, třikrát na stupni nejvyšším. Eugenio Lazzarini se dvěma vítězstvími obsadil 2. místo. Bohužel i této malé třídě (některými „odborníky“ hanlivě zvaná hračky) byly nepříjemné havárie. Na okruhu v Opatiji (GP Jugoslávie) v rychlosti okolo 130 km/h tragicky havaroval Švýcar Ulrich Graf /32/. Paradoxem navždy zůstane, že zde v roce 1976 zvítězil. O tom,že to byly rychlé závody, svědčí dosažený průměr v jednom kole 165,3 km/h, který zajel Lazzarini ve Spa (GP Belgie). GP Německa se zúčastnil Beďa Fendrich, ale havaroval a nepříjemně se zranil.
125 ccm:
Kdo nesedlá Morbidelli nemá v MS šanci. Pouze největší hvězda malých kubatur Angel Nieto se s Bultacem prodral na 3. místo. Tovární Morbidelli měla výkon cca 44 k a 14 500 ot/m. Kraloval s ní opět Pier-Paolo Bianchi, který dokázal vyhrát 8 závodů z 12. Při naší GP nebyla tato třída vypsána, ostatně stejně jako třída 50 ccm. I v této třídě ovšem padaly rychlostní rekordy. Bianchi ve Spa zajel kolo průměrem 193,9 km/h a celý závod poté průměrem 191 km/h. K účasti našich jezdců se toho mnoho vzpomenout a najít v archívech nedá. Zbyněk Havrda a Peter Baláž se zúčastnili jen GP Rakouska, a to bez úspěchu. Zbyněk Havrda se ještě svezl při GP Německa.
250 ccm:
Nejzajímavější třída celého ročníku. Zvláště když opět nevyšla, jako prakticky vždy v motocyklovém mistrovství, předpokládaná stájová režie u Harley-Davidson. I my doma jsme byli tenkrát napjati – co nová zbraň Jawy? Dvěpade tedy měly být pestřejší mezi jezdci i ve značkách. Největší šance měl Harley-Davidson s výkonem cca 60 k/12000. Ostatní značky na tom ovšem byly prakticky stejně. Vypsáno bylo 12 závodů, jeden z nich u nás v Brně. Celou sezonu to byla velmi vyrovnaná bitva, osm jezdců dokázalo vyhrát některý z těchto podniků. Trojnásobný mistr Walter Villa zvítězil třikrát a jeho týmový kolega Franco Uncini dvakrát. Právě zde byl problém u H.D. Walter Villa byl v tomto roce velmi nespokojen. Typickým příkladem špatné týmové režie byla naše GP v Brně. Oba jezdci na H.D. měly mizerný start, ale v průběhu závodu se dostali na čelo, kde svedli tvrdý souboj! Zvítězil Uncini, a tak se mohl smát třetí, tedy Mario Lega. Brno pro něj znamenalo zisk titulu. Mario Lega, který do týmu Morbidelli naskočil až v průběhu sezony za zraněného Paola Pileriho, proto získal titul jen s jedním vítězstvím, ale pravidelným ziskem bodů. Vedení továrního týmu H.D. sice mělo z boxů snahu Unciniho usměrnit, ale ten to komentoval po závodě lakonicky: „Jsem závodník a ne čtenář nějakých tabulí!“ V Brně upaloval k cíli Uncini průměrnou rychlostí 170,4 km/h, nejrychlejší kolo, ale v jejich souboji zajel Villa průměrem 173,3 km/h. Ve Spa se jelo ještě rychleji! Villa zajel jedno kolo průměrem 207,1 a závod průměrem 204,5 km/h. Vraťme se zpět do Brna. Na startu po dlouhé době jsou v MS dva motocykly v jawácké červeni. Jsou to nové dvěstěpadesátky Jawa s našimi nejlepšími piloty, Bohumilem Stašou a Peterem Balážem. V depu byl o ně veliký zájem i mezi předními jezdci, jako třeba Tom Herron. V tréninku byl Pete patnáctý a Bohouš dvacátý-pátý. Což jen potvrzovalo, jak jsou dvěpade nabitou třídou. V samotném závodě Staša odpadl a Baláž dojel čtrnáctý. Válčil skvěle! Jenže jako vždy byl tento velice solidní výsledek jedněmi zatracován a druhými vynášen do nebe. Pravda byla jednoduchá, makat, makat! Mimo Brna se Peter Baláž zúčastnil ještě GP Itálie a Španělska, ale nikoli s novou Jawou. Jel se starším typem a v ani jednom závodě nesplnil kvalifikační limit. Sice jen o pár desetin, ale do závodu nemohl. Vždyť GP nikdy nebyla procházkou růžovou zahradou. Nejen u Jawy se makalo, ale i u překvapení této třídy Kawasaki. Zelenou rosničku dokonce dvakrát přivedl vítězně do cíle Mick Grant. Zbylá vítězství získala Yamaha. GP Jugoslávie znamenala první a hned také poslední vystoupení v této třídě Giovanna Ziggiotta. Tato italská naděje /22/ byla před GP Jugoslávie na 5. místě ve třídě 125 ccm. Dostal nabídku pro 250 ccm, ale hned v prvním tréninku havaroval a později na následky zranění skonal.
350 ccm:
Podle strojového parku to byla třída 125 ccm v bleděmodrém. Tentokrát kdo nemá Yamahu neexistuje. Vždyť mistr světa z loňského roku Walter Villa s H.D. skončil až na 17. místě celkově! Yamaha také na tuto sezonu připravila pro své tovární jezdce novou zbraň - tříválec, který nejlépe sedl Takazumi Katayamovi. A to se k němu dostal až po zranění Cecotta. Dokázal pětkrát vyhrát a získal jako první Japonec v historii MS titul. Jen na okraj, zaznamenal buď plný příděl bodů nebo nuly. U Giacoma Agostiniho to bylo jinak, celá sezona mu vůbec nevyšla. Johnny Cecotto to měl určeno jinak! Právě závod této třídy v Rakousku na rychlíkovém okruhu u Salzburgu rozvířil opět naplno bezpečnostní vášně – hlavní téma svodidla! V 8. kole byla na čele skvělá skupina, když se Uncinimu jedoucímu na 2. místě zadírá motor jeho H.D. v místě, kde se na konci dlouhé rovinky zatáčí do rychlé pravé zatáčky. Uncini vlétl i se strojem do svodidel. Svodidla jej odrazila zpět a Cecotto, Braun a Fernandez neměli šanci uhnout. Vzduchem létaly těla i kusy strojů. Dráha byla pokryta troskami techniky a mezi nimi bezvládná těla jejich pilotů. Traťáci v šoku, a to byla další chyba. Na místo v plné rychlosti dojíždějí další jezdci. Hans Stadelman nezvládá situaci a padá. Místo nehody připomínalo apokalypsu, rozbité stroje, olej a benzin. Zmatek nad zmatek! Závod přesto pokračoval! Ještě celých osm kol jezdili piloti této třídy okolo ležících kolegů, než konečně na ředitelství někdo dostal rozum a závod přerušil. Následky havárie byly děsivé. Švýcar Hans Stadelman podlehl těžkým zraněním hlavy, Johnny Cecotto v bezvědomí a těžké zranění ruky (výpadek na většinu sezony), Dieter Braun otřes mozku, zlomeniny (prakticky konec jeho superkariery), Franco Uncini s Patrickem Fernandezem utrpěli těžká vnitřní zranění (brzo ale naskočili zpět do kolotoče GP). Tato událost tedy podstatně ovlivnila průběh této třídy pro další závody. Vypsáno bylo 12 závodů, rozhodlo ale jen 11, protože rakouský závod byl nakonec zrušen.
Na Rakousko nerad vzpomíná i Peter Baláž. Nebyla akceptována jeho přihláška, takže se do GP mohl zapojit až v Itálii a Španělsku. Zde se ovšem předvedl ve výborném světle. V obou závodech jezdil v první desítce. V Imole musel svůj stroj opravovat v boxech, přesto nakonec skončil patnáctý. A v Jaramě? To byla pro Petera sportovní tragédie! Opět v první desítce. Pak přilétl zezadu Kork Ballington. Následek středu je definován slovním spojením panna – orel! Nemocnice, zlomeniny (ruka,noha) a bylo vymalováno! Koncert jednoho muže, Johnnyho Cecotta, byl registrován u nás v Brně, kde Johnny zajel nejrychlejší kolo průměrem 178,8 km/h a závod pak průměrem 176,9 km/h. Za ním se odehrávaly krásné souboje, kde ovšem jen zkušené oko poznalo, že zde jede velký „Maestro“. Ano, božský Ago dojel až desátý! Peter Baláž byl spokojen, konečně dojel, i když bez bodů na 13. místě! Přeci jen po zranění do jarní formy malounko chybělo. Mistra světa Katayamu viděli diváci ve Farině v kotrmelcích.
500 ccm:
Půllitry! Jen toto slovo u silničářského fandy vyvolá mrazení v zádech. Měly vypsáno 11 závodů, nakonec jich odjeli 10. Tedy špička, protože při GP Rakouska po nešťastných událostech ve třipade závod bojkotovali. Na start zde nastoupilo 15 jezdců, dojelo pouze 6, protože někteří to hned po startu také zabalili. Smutné a své poslední vítězství získal Jack Findlay. Nářadím na body byla tentokrát Suzuki, která disponovala výkonem cca 120 k/ 13000.
Konkurencí jí byla jen tovární Yamaha. Byla škoda, že i tato třída byla poškozena havárií v Rakousku. I snad proto byl Barry Sheene opět suverénním pánem na hřišti, dokázal vyhrát šestkrát z 9 startů. Barry měl titul zajištěn už ve Finsku, kde mu stačilo 6. místo. Konkurencí Barrymu měli být Cecotto, Agostini a Baker s továrními Yamahami. Ve Spa jako první jezdec MS v tréninku zajel Philippe Coulon průměr nad 220 km/h. V samotném závodě opět exceloval Sheene, který vyhrál fantastickým průměrem 217,4 km/h, když také zajel nejrychlejší kolo průměrem 220,7 km/h. Ve Švédsku a ve Finsku byl opět v akci Johnny Cecotto. Ve vynikajícím souboji byl úspěšnější Sheene. Ve Finsku exceloval Cecotto, ale Sheenovi stačilo již zmiňované 6. místo k titulu. Největší brněnskou bombou byla přihláška do třídy 500 ccm Phila Reada. Ze startu sice nakonec sešlo, ale přihlášen byl také staronový mistr světa Barry Sheene. Ten zajišťoval pobyt pro 5 lidí. Ano, čtete správně! Tolik lidí čítal tovární tým Suzuki. Nakonec Barry nepřijel. Byla to škoda, hlavně pro nás fandy, protože jsme určitě byli ochuzeni o fantastický souboj! Byl zde ovšem Johnny Cecotto, který lámal jeden rekord za druhým. V závodu neměl soupeře. Přestože na startu zkazil co se dalo, vyhrál nakonec průměrem 184,2 km/h. Jedno kolo vystřihl průměrem 187,5 km/h. Na 2. místě dojel po asi nejlepším výkonu sezóny 1977 Giacomo Agostini. Bohouš Staša se svojí třistapadesátkou Yamahou se pokusil zopakovat rok 1973, ale kdeže loňské sněhy jsou. Ve 2. kole skončil s poruchou.
Side do 500 ccm:
Zde se naplno projevilo nové pravidlo o počítání bodů! Poprvé v historii byl získán titul mistra světa bez jediného vítězství. George O´Dell se spolujezdci Kennym Arthurem a Cliffordem Hollandem získali dvě druhá a tři třetí místa (ze 7 vypsaných závodů), a to stačilo na titul. Rolf Biland s Kennym Williamsem dokázali 3x vyhrát, ale taky bodově paběrkovat, což stačilo „pouze“ na 2. místo. Heinz Lutringshauser s Hermannem Hahnem v lodi, byli posledními mohykány, kteří po tratích GP proháněli stroj se čtyřtaktním motorem BMW, skončili na 17. místě. I v této třídě se prosadily po neskutečné éře BMW motory Yamaha o výkonu cca 115 k/12 500. Ve Spa tato tříkolová monstra jezdila průměrem 200 km/h. Schwärzel s Huberem vyhráli průměrem 197,6 km/h. Steinhausen s Kalauchem zajeli kolo průměrem 200,5 km/h.
Brno mělo rozhodnout o titulu. A začalo se pěkně zostra, O´Dell měl v tréninku kolizi s Holzerem a přišel o lepší stroj. Přes tento handicap dokázali O´Dell/Holland porazit posádku Biland/Williams. O´Dell dojel třetí, Biland čtvrtý. Tohoto snad taktického souboje využili beze zbytku západoněmecké posádky. Dlouho až do poruchy suverénně vedli Schwäzel/Huber. Útěchou jim bylo superkolo průměrem 170,2 km/h. Nakonec zvítězili Steinhausen s Kalauchem. Druzí dojeli Schauzu/Puzo. Doma v Anglii dokázal O´Dell svůj náskok ještě zvýšit, dojel třetí. Biland dojel až osmý.
750 ccm:
Po 4 letech Poháru FIM dostaly sedmsetpadesátky statut MS. Měl to být vrchol silničního závodění, někteří dokonce tyto závody srovnávaly s megalomanskou F1. No, bylo, nebylo!
Celého seriálu se komplet zúčastnila jediná továrna – Yamaha. Několikrát startovali tovární tříválce Kawasaki, ve startovních listinách se objevili soukromé Suzuki. Tovární Yamaha disponovala výkonem cca 130 k/12 000. Zbytek startovního pole jel Yamahy s různými sponzory. Šampionát tak byl spíše značkový seriál Yamahy, než souboj o titul mistra světa. Tímto ovšem nesnižuji výkon herců tohoto rychlého divadla, tedy jezdců. Takže nebylo divu, že na jednom podniku se sešlo 80 jezdců, na druhém 16!. Celkově bylo dost zmatků ohledně dvou předepsaných rozjížděk. O vítězi závodu rozhodlo nejlepší umístění ve dvou samostatných závodech, při shodném součtu rozhodl součet časů. Steve Baker si titul suverénně zajistil již v 7. závodě z vypsaných z 11. V 10 závodech vyhrála Yamaha, jedinkrát se díky mistrovskému výkonu Gregga Hansforda a snad i díky dešti v Kanadě, radovala Kawasaki. Bohužel v Imole, kde bylo neskutečně pádů, tragicky havaroval Pat Evans. Závody se jely v jiných termínech než klasické GP, rozjížďky měly být minimálně na 100 mil, tedy 160 km, což také nebylo dodrženo. Někde se jelo pod 100 km, někde přes 170 km. Během závodu se tankovalo, pneumatiky byly často ojeté až na samotné plátno. Pochopitelně se zde neúčastnil ani jeden z našich jezdců. Zajímavostí, i když docela logickou v té době, bylo to, že se jelo 2x v USA a jednou v Kanadě.
MS F1, F2, F3 TT:
Klasická TT vypadla z kalendáře MS, takže FIM podpořila záchranu tohoto kultovního závodu vypsáním speciálního MS TT. Pochopitelně se zde jely i ostatní závody, ale prestiž dostaly takzvané Formule. F1 do litru, F2 do 600 ccm, F3 do 400 ccm, pochopitelně s těmito čtyřtakty mohly jet i dvoutakty cca polovičního objemu. Velký rozruch způsobil comeback Phila Reada, který získal titul v F1 s Hondou 810. I ostatní „EFka“ patřila Hondě. F2 vyhrál Alan Jackson a F3 Jack Kidson. Všechny tyto třídy, ač vypsány jako MS, měly na předních pozicích a to hodně hluboko do výsledkové listiny, jen jezdce z britských ostrovů!
To byl rok 1977, co k němu dodat?
Opět se ukázalo, že motorky diváky táhnou, i když některé závody byly postiženy počasím. Krásné souboje rozhodovaly o titulech, ale jako jednoznačné se jevilo, že pro moderní závody přírodní tratě dosluhují. Naposledy se jelo v Opatiji, Brno přišlo o třídu do 500 ccm a musely se vybudovat zpomalovací retardéry. Mrzuté pro našeho diváka bylo to, že se stále odsunovala výstavba automotodromu, i když první plány byly prezentovány již okolo roku 1970. Dále propad naší silnice pokračoval, nasazení Jawy neodpovídalo světovému trendu a to o naší novou zbraň projevil veliký zájem dokonce i takový střelec, jako Tom Herron. Pro Petera Baláže to mohl být ve 350 ccm dobrý rok, nebýt pádu v Imole. Pro ostatní naše jezdce bylo MS už zase jen snem.
Skončila také éra italského „Maestra“ Giacoma Agostiniho, skončila více než dvacetiletá kariéra Jacka Findlaye a dalších. Do popředí se tlačili také Američané, tady jen připomínka, prvním americkým mistrem světa je Steve Baker, nikoli Kenny Roberts. Na dvoutaktní 750-ky se brzo zapomnělo. Taktéž MS TT nemělo dlouhého trvání, ale TT žije dodnes. Ovšem to jsou již jiné kapitoly, jiné ročníky MS silničních motocyklů pod patronací FIM.
Informace o redaktorovi
Petr Štola - (Odebírat články autora)
Jiří Mikšík - (Odebírat články autora)
Jak se Vám líbil tento článek?