5 nejlepších závodníků MotoGP, kteří získali titul na různých motocyklech
Text: František Feigl | Foto: archiv autora | Zveřejněno: 8.5.2019 | Zobrazeno: 13 225x
Asi nejsledovanějším přestupem před sezónou 2019 byl odchod Jorgeho Lorenza k Hondě, kde se stal týmovým kolegou Marca Márqueze. Jorgeho ambice jsou vždy ty nejvyšší – tedy mistrovské. Po prvních závodech to sice na mistrovský titul nevypadá, ale rozhodně není všem dnům ani sezónám konec, a pokud by Lorenzo někdy s Hondou titul mistra světa získal, stal by se v celé historii MS teprve šestým jezdcem, kterému se povedlo vyhrát mistrovský titul v nejsilnější kubatuře na motocyklech dvou různých značek. Pojďme si tedy představit tu dosavadní pětici, které se to podařilo.
Geoff Duke – Norton a Gilera
Duke byl představitelem nové doby ve světě motocyklových závodů 50. let minulého století a stal se nepochybně první legendou MS Grand Prix. Za 2. světové války sloužil v britské armádě jako motospojka a od počátečních mírových okamžiků se již účastnil svých prvních závodů. Byly to ale především terénní soutěže a motokros. Později ovšem převládla touha po rychlosti a tedy silnice.
Zřejmě jako první jezdec vůbec začal používat jednodílnou přiléhavou kombinézu a spolu se svým vybroušeným jezdeckým stylem a celkovým elegantním vystupováním byl na tehdejších závodních tratích dosud něčím nevídaným. Kombinézu si nechal dle svého vlastního návrhu zhotovit v jednom vyhlášeném londýnském krejčovství, které se zaměřovalo především na herecké a baletní kostýmy. Tato „hadí kůže“ se vedle dosavadních těžkých jezdeckých mundůrů stala novým fenoménem své doby – a fenoménem byl i sám Duke. Již od roku 1948 patřil k týmu Norton a na základě dosahovaných výsledků získal následně od roku 1950 angažmá v jejich továrním týmu. Hned ve své první mistrovské sezóně bojoval o titul v obou nejvyšších objemových kubaturách. Ve třistapadesátkách ho dokázal předčit pouze Bob Foster, v pětistovkách zůstal zase jen velmi těsně za Italem Massettim. Mezi ním a Dukem se ale rozhodovalo až ve zcela posledním závodě na Monze. Zdálo se, že nebude mít ale tentokráte šanci, neboť jeho Norton byl na této superrychlé dráze oproti Massetimu a dalším jezdcům na Gilerách pomalejší. Přesto dokázal Duke zvítězit, ale druhé místo zajistilo titul Massetimu. Dukův úspěch na Monze, kde předtím vyhrál rovněž třistapadesátky, znamenal také první nabídku od Gilery. Duke však zůstal nadále věrný značce Norton - prozatím. V dalších letech byl u Nortonu jasnou jedničkou a získal tři mistrovské tituly. V roce 1951 ovládl jak třistapadesátky, tak pětistovky a v dalším roce ještě dokázal titul 350 cm3 obhájit. Postupně se však již začala projevovat převaha italských strojů, na něž jednoválcová koncepce Nortonu už nestačila. Tato britská značka sice také slibovala nový závodní čtyřválec, ovšem k jeho realizaci nikdy nedošlo a tento projekt zůstal jen na rýsovacích prknech nebo spíše pouze v představách konstruktérů.
Duke na Nortonu. Jednoválec ale časem přestal stačit a slibovaný čtyřválec Norton nikdy nevyvinul
Geoff Duke si byl dané situace dobře vědom a od sezóny 1953 podepsal „vlastizrádnou“ smlouvu s italskou Gilerou. Rozhodl se však správně a v dalších letech (1953-1955) mu to vyneslo tři tituly mistra světa královské kubatury pětistovek. Další předpokládané úspěchy ale zhatily Dukovi takové tři zásadní události. V roce 1956 mu byla za skandálních okolností na půl roku zastavena činnost za podporu soukromých jezdců, kteří oprávněně bojovali za své vyšší startovné. Převážnou část další sezóny ztratil bohužel v důsledku zranění na jednom nemistrovském závodě v Itálii. Nejzásadnější okolností ale bylo rozhodnutí Gilery odstoupit z mistrovství světa koncem sezóny 1957. Poté Duke pokračoval ještě dvě sezóny jako soukromý jezdec a tím byla kariéra jednoho z nejlepších jezdů celé historie MS ukončena. Ještě jednou ale rozvířilo jeho jméno ve spojení s Gilerou scénu motocyklových Grand Prix. V sezóně 1963 nasadil do pětistovek svůj tým Scuderia Duke s upravenými motocykly Gilera z roku 1957! S těmito doslova veterány startovali především John Hartle a Phil Read (ještě také Derek Minter) a na Dutch TT v Assenu dokonce obsadili první dvě místa, i když je nutno brát v úvahu odpadnutí Mika Hailwooda, který jinak všechny ostatní závody pětistovek vyhrál. V celkovém pořadí nakonec obsadili Hartle a Read 3. a 4. místo.
Spojení se čtyřválcovou Gilerou vyneslo Dukovi další tři tituly mistra světa
Giacomo Agostini – MV Agusta a Yamaha
Hned jeden z prvních závodů Grand Prix, který Agostini absolvoval na domácí Monze před zraky Domenica Agusty, mu vynesl následně post továrního jezdce MV Agusty. Od roku 1965 se tedy datuje spojení Giacoma Agostiniho s touto proslulou závodní stájí. Nejprve se v ní setkal s Mikem Hailwoodem, ale po jeho odchodu ke konkurenční Hondě se stal na řadu let suverénní jedničkou týmu. Jeho duely právě s Hailwoodem jsou považovány za jedny z nejikoničtější v celé historii světového šampionátu.
Když ale Honda po sezóně 1967 ze scény odešla a v podstatě na nejvyšší úrovni skončil také Hailwood, stal se Agostini jednoznačným vládcem nad světem Grand Prix. Se svou tovární MV Agustou neměl po řadu let rovnocennou konkurenci a v kubaturách 350 a 500 cm3 získával jeden titul za druhým. Nikdo další neměl šanci, ale rokem 1972 se Agostinimu přeci jen začala rýsovat konkurence. Finský talent Jarno Saarinen totiž dokázal na tu dobu něco nevídaného – sváděl s Agostinim vyrovnané souboje a začal ho dokonce porážet. MV Agusta zareagovala na nově nastalou situaci mimo jiné tím, že do týmu angažovala Angličana Phila Reada, který měl být Agostinimu nápomocen v boji s rostoucí konkurencí. Vyvinulo se to ale poněkud jinak. Readův příchod k MV Agustě měl nakonec značný vliv na působení Agostiniho v tomto týmu a na jeho následnou kariéru. V roce 1973 ještě sice získal další titul ve třistapadesátkách, ale v půllitrech se mu tolik nedařilo a titul proti Readovi nedokázal obhájit. Phil Read během své kariéry nikdy nebyl „týmovým hráčem“ a rozhodně nehodlal být Agostinimi jen tak k ruce. Agostini si zas nepřipouštěl, že by Read byl hoden titulu mistra světa pětistovek.
Agostini zůstane navěky spojován s MV Agustou, i když to ne vždy bylo partnerství spokojené
Situace v týmu se tak stávala neudržitelnou a na konci sezóny 1973 přišlo něco dříve naprosto nemyslitelného – „Ago Nazionale“ po mnoha veleúspěšných letech opustil tým MV Agusty a přestoupil k japonské Yamaze! To byla tedy výzva a bylo otázkou, jak si Ago vůbec poprvé na dvoutaktu povede. Agostini vyhrál hned titul ve třistapadesátkách a jen ho mrzelo, že nezískal titul také v pětistovkách, který obhájil Phil Read. V roce 1975 si ale už dokázal vzít „svůj“ titul zpět a rozhodnutí padlo dokonce u nás v Brně. Byl to poslední závod sezóny a Agostini byl v čele průběžného pořadí. Bodová matematika hovořila jasně v jeho prospěch. Stačilo mu totiž dojet na 6. místě a bez ohledu na umístění dalších jezdců by bral titul. Naopak Read musel vyhrát a k tomu ještě spoléhat na Agostiniho neúspěch. Ten se ovšem nekonal. Giacomo se nikam nehnal a vše šlo podle plánu. Náhle však zastavil v depu. Je to konec jeho mistrovských nadějí? Kdepak! Po chvíli vyrazil opět na trať, a jak vyšlo později najevo, byl to jen taktický plán Yamahy. Před závodem totiž nebyl do nádrže Agostinoho stroje natankován plný objem paliva a celý stroj byl tak lehčí, ovladatelnější a celkově méně namáhaný. To vše mělo zajistit, že Agostini dojede zdárně do cíle. Dokázal to a nakonec dojel druhý za vítězným Readem, což mu na titul bohatě stačilo. Byl to jeho poslední – patnáctý – titul světového šampióna. Dodnes zůstává tento počet nepřekonán. Pro Yamahu to byl naopak zcela první titul ve třídě 500 cm3. Vyplatila za to sice Agostinimu tučnou prémii, ale do dalšího ročníku MS již svůj tým nenasadila. Agostini se tak musel poohlédnout jinde a nakonec se vrátil do sedla MV Agusty. Jelikož ale MV Agusta již svou tovární stáj rozpustila, bylo to jen v jeho vlastním soukromém týmu. Ještě ale dokázal vyhrát dvě Grand Prix. Ve třídě 350 cm3 na Dutch TT v Assenu a s pětistovkou pak ještě poslední závod sezóny na Nürburgringu, což bylo vůbec poslední vítězství jak MV Agusty, tak Giacoma Agostiniho.
Přechod na dvě doby a japonskou značku nedělal Agostinimu žádné potíže - byl pořád rychlý
Eddie Lawson - Yamaha a Honda
Eddie Lawson byl součástí silné enklávy amerických jezdců a spolu s Robertsem, Spencerem, Mamolou, Schwantzem či Raineym vlastně určili celou jednu epochu silničního MS. V porovnání se svými krajany sice možné nebyl Lawson právě tím nejzářivějším či nejpopulárnějším, zato se ale stal tím nejúspěšnějším z nich! A o to jde především. Čtyři tituly mistra světa totiž nemá žádný jiný Amík.
Od svých dětských let postupně procházel všemožnými kategoriemi amerických závodů až do vrcholného šampionátu AMA Superbike. Po letech 1980 a 1981, kdy zde získal titul, se jeho zraky již začaly upírat na MS Grand Prix. Jeho první starty v GP se datují již do roku 1981. S dvěapůlí Kawasaki se zúčastnil ale jen tří vybraných závodů a rozhodně to nebyla žádná sláva, spíše propadák, neboť ani jeden z nich nedokončil (2x porucha, 1x havárie). Jeho první angažmá bylo tedy tak epizodní, že mnohdy ani nebývá ve statistikách uváděno. V dalším roce jezdil tedy opět americký šampionát, ale pak již v plné parádě nastoupil do světového mistrovství. Byl do toho tak trochu zapojen i jeho přítel Kenny Roberts. Ten uzavřel smlouvu s týmem Marlboro Yamaha Agostini a Giacomo Agostini k němu zamýšlel angažovat někoho z Italů, zatímco sám Roberts se zase přimlouval za svého mladého krajana. Nakonec týmovou sestavu tvořila dvojice Američanů: Kenny Roberts a Eddie Lawson. Zpočátku poněkud nechtěný Lawson jezdil v Agostiniho týmu celých šest sezón (1983-88) s bilancí 3 tituly mistra světa + 1x druhý, 1x třetí a 1x čtvrtý. Takovouto věrností se nemůže hned tak někdo pochlubit, ale jak se říká, není všechno zlato, co se třpytí. Celé jeho angažmá provázela totiž řada problémů a konfliktů – zejména s šéfem týmu Giacomem Agostinim. Jednalo se především o finanční záležitosti a o celkovou koncepci vedení týmu. Agostini si z celkové částky na financování týmu (především z peněz hlavního sponzora Marlboro) nárokoval vždy značnou část sám pro sebe. Lawsonovi tak byla mnohdy nabídnuta vcelku neadekvátní gáže a vedle něho byli vždy přijati jen jezdci, kteří buď přinesli do týmu další výrazný balík peněz za své angažmá, nebo alespoň byli ochotni jezdit v týmu v podstatě zadarmo. Žádný z nich nebyl na takové úrovni, aby jako týmová dvojka mohl Lawsonovi poskytnout dostatečnou podporou, nebo se nějakou větší měrou podílet na vývoji motocyklu. Neshody dospěly tak daleko, že Lawson pak své smlouvy uzavíral přímo s Marlborem. Neměl to totiž jednoduché ani ze strany Yamahy. Svými tituly Lawson držel vlastně celý tým v chodu a celá situace se vždy za účasti všech stran – Lawson, Agostini, Marlboro a Yamaha - nějak analyzovala a nějak se pokračovalo. Někdy to bylo k lepšímu, někdy naopak.
Navzdory hvězdnému skóre neměl Lawson u Yamahy a Agostiniho na růžích ustláno
Tak to šlo vlastně rok co rok a rovněž po zisku titulu v roce 1988 to vypadalo zase na určitý smír znesvářených stran. Ovšem dopadlo to poněkud jinak a Lawson nakonec senzačně přestoupil k Hondě! A hned napoprvé získal také ve svém novém působišti titul mistra světa. Setrval zde však jen pouhý jeden rok. Na konci sezóny zástupci Hondy už nechtěli s Lawsonem prodloužit smlouvu s tím, že se nelichotivě vyjádřil na adresu vedení společnosti a výrazně ji poškodil. Kdo ví ale, co řekl a jak to bylo vlastně prezentováno. Nicméně jak se říká, „Kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.“ Ovšem je pravda, že se v jednom rozhovoru Lawson před novináři veřejně prohlásil, že mu byl za titul přislíben automobil Honda a nyní že se k tomu najednou nikdo nemá. Takže to se možná Hondě hodilo do krámu. Lawson byl nucen pod nátlakem tým opustit a nakonec z toho všeho byl jeho návrat zpět k Yamaze. Tentokráte ale již ne k Agostinimu, ale do nově vytvořeného týmu Kennyho Robertse.
U Hondy jel Eddie jediný rok. I to mu na titul mistra světa stačilo
Valentino Rossi ‑ Honda a Yamaha
Své první tituly získal Valentino Rossi postupně ve třídách 125 a 250 cm3 vždy na Aprilii. Pro postup mezi „velké kluky“ do nejvyšší kubatury zvolil od sezony 2000 japonskou Hondu. Nejprve to byly dva roky v samostatném týmu sponzorovaném především italským výrobcem piva Nastro Azzurro. I v nejvyšší třídě se opakoval Rossiho úspěšně zavedený scénář z nižších kubatur. První jakoby seznamovací sezona a v druhém roce hned mistrovský titul. Ten získal v roce 2001 a stihl tak na poslední chvíli ještě dvoutaktní pětistovky, které byly od roku 2002 nahrazeny novou třídou s označením MotoGP. To už Rossi zaujal pozici jedničky přímo v továrním týmu Hondy, kde pokračoval ve své spanilé jízdě a naprosto suverénně přidal na své konto další dva tituly.
Zdálo se, že Honda v jeho osobě našla nástupce Micka Doohana a že toto spojení Rossiho s Hondou bude navýsost úspěšné. Bylo, ale netrvalo až tak dlouho, jak se předpokládalo. Hlavním šéftechnikem Rossiho byl tehdy Jeremy Burgess, který platil za jednoho z největších odborníků. S Rossim si náramně rozuměli a jejich práce přinášela výborné výsledky. Vytvořili ohromně silný tandem, který měl o vývoji závodního motocyklu své představy, které chtěl pochopitelně uplatňovat v praxi. Postupem času to už bylo možná trochu příliš a u Hondy si nehodlali nechat do své práce až tolik kecat. Těžko říci, co všechno v tom bylo, ale rozhodně byly problémy natolik závažné, že je ani dosahované úspěchy nedokázaly překonat.
Vale na Hondě neměl konkurenci, jenže v zákulisí to vřelo
Přímo do „kuchyně“ Hondy ale vidí opravdu jen málokdo, a tak bylo všeobecným překvapením, když pro sezónu 2004 ohlásil Rossi přestup k Yamaze. Zbláznil se snad? Vždyť v roce 2003 měla Honda nad Yamahou naprosto jednoznačnou převahu! Rossi se dokázal v každém ze šestnácti závodů umístit na stupních vítězů a z toho 9x vyhrál. Oproti tomu z jezdců Yamahy se dostal na pódium jen jednou jedinkrát Alex Barros – 3. místo v přerušeném a zkráceném závodě při GP Francie. Podle toho neměl mít Valentino s Yamahou moc šancí na úspěch, ale vše bylo jinak. Nová sezóna vlastně začala, tak jak ta předchozí skončila – tedy Rossiho vítězstvím hned v prvním závodě. To byla bomba! Fotografie, jak po projetí cílem klečí a láskyplně objímá svůj motocykl, oběhla celý svět. A rozhodně to nebylo nějaké ojedinělé vítězství. Na konci sezóny z toho byl další titul, když jeho náskok před opětovně druhým Gibernauem s Hondou činil téměř 50 bodů. To nepotřebuje dalšího komentáře. V dalších letech získal Valentino Rossi s Yamahou ještě další tři tituly a mistrovské skóre v podání Rossiho tak vyznívá 4:3 ve prospěch Yamahy oproti Hondě. Nejednou to vypadalo na onu pověstnou hru kočky s myší, ať již byli Rossiho největšími soupeři Biaggi, Gibernau, Capirossi či kdokoliv jiný. Snad jen Stoner na Ducati po zavedení třídy do 800 cm3 s ním bojoval jako rovný s rovným. Pak však Vale přijal další výzvu a v roce 2010 přestoupil k italské Ducati. Každý byl zvědavý, zda i s tímto motocyklem získá další mistrovský titul. Všeobecně převládal názor, že dříve nebo později to rozhodně dokáže. Tentokráte však narazila kosa na kámen a Vale se nemohl s tímto motocyklem pořádně sžít a po dvou neúspěšných letech se pokorně vrátil k Yamaze. Nutno však poznamenat, že tehdejší tápající Ducati byla na hony vzdálená dnešním strojům. Takže vstupenka do historie v podobě mistrovských titulů se třemi různými motocykly čeká možná na někoho jiného. Valentino už každopádně zůstane věrný značce Yamaha, s níž nadále pokračuje ve své mimořádné kariéře a má momentálně jiný cíl – zisk svého desátého titulu.
První závod na podceňované Yamaze, první vítězství. Tenhle obrázek zná celý svět...
Casey Stoner – Ducati a Honda
Nejúspěšnější léta tohoto Australana spadají do období 2007-2011. To byla v MotoGP éra osmistovek, a když si to vezmeme z čistě statistického hlediska, tak je v nich možná překvapivě právě Stoner tím nejúspěšnějším jezdcem. Vyhrál dva tituly mistra světa, které ohraničují pětiletku osmistovek (2007 a 2011) a vyhrál v té době také 33 závodů. Touto bilancí se nemůže pochlubit nikdo z jeho protivníků. Valentino Rossi získal sice také dva mistrovské tituly, ale oproti Stonerovi vyhrál „pouhých“ jedenadvacet závodů.
V MS Casey začínal v roce 2001v nejnižší kubatuře stopětadvacítek a již tehdy byl jeho dravý a velice rychlý styl jízdy sledován se zájmem mnohých expertů. Diváci zase mohli vidět nejednu jeho spektakulární havárii. Do kategorie MotoGP vstoupil poprvé v roce 2006, ale jméno si udělal až v dalším sezóně přestupem do továrního týmu Ducati. To byl právě začínající rok osmistovek a Stonerovi nová Ducati sedla bezvadně, i když to nebyl právě snadno ovladatelný motocykl. Mnozí jeho kolegové měli poněkud problémy zvládat tuto nabušenou „bestii“. Ne tak Casey, který ji snad jako jediný dokázal krotit dokonale. Uměl se úplně přizpůsobit jízdním vlastnostem každého motocyklu a najít ten správný způsob, jak na 100 % využít jeho potenciálu. V tomto ohledu bývá dokonce srovnáván s legendárním Mikem Hailwoodem, jenž také dokázal skvěle zajet na všem, co se mu dostalo do rukou. Ve větším rozletu Stonera poněkud zabrzdily jeho zdravotní problémy. Nebylo to ale nic typicky motorkářského, jako je klička, zápěstí, kotník a podobně. V plné míře se to projevilo v průběhu sezóny 2009, kdy závodil jen s velkými obtížemi a nejeden závod končil naprosto zdecimovaný. Různá lékařská vyšetření ale dlouho nedokázala jednoznačně určit příčinu tohoto stavu. Nakonec musel Stoner na doporučení lékařů několik závodů v sezóně vynechat. Zlí jazykové tvrdili, že diagnóza je ale vcelku jasná – „Rossiho syndrom“. Ovšem to v Caseyho případě můžeme rozhodně vyloučit, ten určitě nikdy neměl z nikoho nahnáno. Nakonec mu byla diagnostikována „laktační intolerance“, což je poněkud zjednodušeno řečeno nepříznivá reakce organismu na mléčné výrobky. Možná kdyby si místo nějakého jogurtu dal před závodem pořádnej klokaní stejk, tak by se mu to nestalo…
Nikdo nedokázal Ducati porozumět jako Casey. Ten by vyhrál snad i na vratech od stodoly
Přestože byl Stoner několik let jasnou jedničkou Ducati, následoval v roce 2011 přestup ke konkurenční Hondě. K Ducati totiž přicházel Valentino Rossi a bylo zřejmé, že vše se bude točit jen kolem něho. Na rozdíl od Rossiho ale Stoner tímto přestupem rozhodně vydělal. Zatímco se Vale v italské stáji dva roky beznadějně trápil, Casey získal v roce 2011 svůj druhý mistrovský titul. Deset vyhraných Grand Prix a devadesátibodový náskok před druhým Lorenzem jasně dokumentují jeho suverenitu. O to více ovšem překvapilo, že další sezóna byla pro něho tou poslední. Pak už se těšil jen na rodinu, rybaření a vůbec na poklidný život. Ze světa motorek ale přeci jen zcela neodešel a jako testovací jezdec a poradce působil u Hondy i u Ducati.
Jak by asi MotoGP vypadala dnes, kdyby ji Stoner neopustil?
Ještě možná jen taková perlička, dokazující Stonerovo jezdecké mistrovství. V dobách, kdy jezdil ve stáji Lucia Cecchinella, byl Lucio nejen šéfem týmu, ale současně ještě aktivním jezdcem a tedy Stonerovým týmovým kolegou. Jednou se při počítačové analýze jízd jednotlivých jezdců odehrál zajímavý rozhovor mezi Cecchinellem a šéftechnikem týmu. Mohli bychom ho parafrázovat asi nějak takto:
Lucio: „Nastavte mi motocykl přesně tak, jak ho má Stoner.“
Technik: „Oba dva máte nastaveny motocykly naprosto stejně.“
Lucio: „Tady ale podle grafu vidím, že v každé zatáčce akceleruje dříve než já.“
Technik: „Asi tedy přidává plyn dříve.“
Lucio: „Blbost! To není možné! Vždyť se podívej na data. Já dávám plyn hned, jak je to možné a dříve to prostě nejde!“
Technik: „No já vidím, že to není možné, ale Casey to přesto dokáže….“
Informace o redaktorovi
Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.