Vzpomínky na Grand Prix v Brně očima Tomáše Gescheidta

S poslední letošní galerií věnovanou vzpomínkám na GP v Brně oslovil Lubor Horák známého motoristického novináře Tomáše Gescheidta. Položil mu několik otázek a poprosil ho o zajímavou vzpomínku. (k úvodní fotografii – tu si od Tomáše Gescheidta vybral Jon Ekerold ke zveřejnění ve svojí knížce)

Tomáši, Ty jsi poměrně známá osobnost všem příznivcům motosportu. Tvé články jsem v osmdesátých letech vnímal jako mladý nadšenec hlavně na stránkách časopisu MOTOR (Motoristická současnost). Přiznám se, že tenkrát jsem znal více pana Karla Hrubce a Antonína Bahenského, kteří se věnovali formuli 1. Protože jsem se poměrně často k těmto časopisům vracel, mé podvědomí zaznamenávalo i Tvé jméno. Jsi to Ty a pan Jiří Franek, které mám oba tu čest znát osobně.

Vím, že jsi pro nás připravil vzpomínku na rok 1977. Ten rok si vybral záměrně, jak pozorný čtenář jistě pozná. Nejdříve se Tě chci zeptat, kdy ses poprvé zúčastnil Velké ceny v Brně a jak vznikl Tvůj vztah k motosportu?
„První závod o Velkou cenu Československa jsem navštívil v roce 1956, bylo mi šest let. Chodili jsme na rovinku mezi Bosonohami a Veselkou, viděli jsme na start a zdálky jsme sledovali lesklé kapotáže. Bylo odstartováno a za chvíli se všichni závodníci „přiřítili“ k nám, při prvním průjezdu závodníků jsem si schoval hlavu pod otcův kabát. Vzpomínám si na zápach ricinového oleje. Bohužel, při závodě zahynuli německý pilot Hans Baltisberger a Francouz Michel Mouty, stála se za ně minuta ticha a já jsem byl dosti pohnutý. Třistapadesátky vyhrává František Šťastný, který na starém okruhu zvítězí v osmi závodech. Závod jsem si „užíval“ a přestože jsem silnější motorku nikdy neřídil, bylo mi jasné, že je to záliba na celý život. Motocyklům fandím již 64 let a měl jsem běžné povolání, články s fotografiemi jsem od roku 1978 publikoval jako externí spolupracovník řady časopisů.“

Foto: Tomáš Gescheidt na snímku Karla Šoukala

„Zpočátku jsem si dělal výstřižky z časopisů, od roku 1975 fotografuji. V roce 1965 jsem začal sbírat autogramy jezdců, v té době se totiž jel v Brně první závod o body mistrovství světa. Před závody jsem si v sedmdesátých letech procházel startovní listinu, protože programy se týden předem prodávaly u brněnského hlavního nádraží. Vybíral jsem si jezdce, kterým jsem daroval svoje fotografie a výměnou jsem požadoval samolepící nálepky se jmény pilotů. Po skončení závodní sezóny, zpravidla v zimní pauze jsem si dělal alba s fotografiemi, do kterých jsem lepil nálepky se jmény jednotlivých závodníků. Většina jezdců mne již znala a velmi rád jsem se s nimi setkával.“

Další otázkou mírně odbočím, ale na konec roku jistě nikoho nepohorší dotaz na techniku - fotoaparáty, filmy a vybavení. Přece jen, byla to jiná doba. Když dnes za víkend fotografové „nacvakají“ tisíce fotek, není to vůbec nic výjimečného. Hovořím o třídění fotek, vyvolávání a vlastně i o naprosto rozdílném přístupu k focení. Samozřejmě, nesmím opomenout to nejdůležitější, kdy jsi poprvé „oficiálně“ fotografoval?
„V roce 1977 jsem při Grand prix ČSSR poprvé fotografoval pro odbor propagace, jehož vedoucím byl Jan Žáček. Bylo mi 27 let, v té době ještě nebyly digitální fotoaparáty a já jsem měl kompletní vybavení pro černobílou fotografii. Používal jsem fotoaparát Praktica LTL, fotil jsem na černobílý film a na diapozitivy. Ve svém archivu mám 34 sloh na černobílé filmy (bylo tam 100 polí na pět obrázků kinofilmu), později jsem kinofilmy archivoval v kroužkových blocích. Černobílé kinofilmy jsem si vyvolával sám, měl jsem tank Jobo na pět vyvolávaných filmů. Používal jsem kinofilmy ORWO NP20 anebo citlivější ORWO NP27 z NDR, které byly u nás občas k dostání, používal jsem i naše kinofilmy Fomapan různých citlivostí. Černobílý film obsahoval 24 anebo 36 fotografií a musel jsem si vybírat, koho budu mít na fotkách. Osobní „tragédií“ bylo, když jsem zrovna vyměňoval film a na trati se událo něco zajímavého.“

„Kinofilmy jsem vyvolával v noci doma, musel jsem jen počkat, až půjdou všichni spát. Černobílé fotografie jsem zhotovoval ve fotokomoře v našem podniku. Používal jsem československé papíry Fomapan NeoSpeed, měl jsem rád papíry Bromofort z Maďarska, ale ty rovněž nebyly vždy k dostání. Diapozitivy jsem si nechával vždy vyvolat. V roce 1994 jsem si pořídil fotoaparát Nikon F 401s a začal jsem fotografovat barevné fotografie. Od roku 2005 mám digitální fotoaparát Nikon D70, v současné době mám fotoaparát Nikon D90. K fotografování používám teleobjektivy různých délek, rád používám „zoom“ Sigma 50 až 500 mm.“

„Co se týče třídění fotografií: od všech závodníků jsem vybíral ty nejlepší fotografie, velmi nerad jsem fotografoval havárie.“

Foto: Tomáš Gescheidt na snímku Richarda Karnoka

Děkuji za zajímavou „vsuvku“, která je určená všem, které zajímá i malý pohled na práci fotografa, hlavně v dobách, které se nám dnes zdají být dávné. Je pravdou, že všichni obdivujeme archivní fotografie s „legendami“ motosportu. Připomínají nám jména z dob dávných, jména těch, kteří prošlapali cestu k tomu, co dnes sledují miliony diváků a co se stalo fenoménem doby.
Dnes se po okruhu fotografové pohybují na skútrech nebo v tzv. „shuttle-busech“. Mají své zázemí, rozdílné barvy visaček na krku určují, kam můžou a kam ne. Jaké to bylo dříve? Šlapat na starém okruhu si nedokážu představit a o zázemí asi nebyla řeč. Ale na druhou stranu, mám pocit, že k jezdcům byl člověk blíže.

„Já jsem obdržel „visačku“, která mne oprávnila ke vstupu do vyhrazených úsekú, kam nemohli běžní diváci. Vždy jsem se domluvil s traťovým komisařem dříve, než jsem na vyhrazený úsek vstoupil. Mně osobně šlo především o bezpečnost, do nebezpečných úseků jsem nikdy nevstupoval a to platí i pro tzv. „zakázané úseky“. Chodil jsem každý rok do stejných úseků a traťoví komisaři už mne znali. Před Velkou cenou jsem si vypracoval plán focení - v pátek jsem fotografoval v zatáčce u lomu, v sobotu v zatáčce navazující na Farinovu zatáčku a v parkovišti závodních strojů, v neděli zatáčku před cílovou rovinkou.“

„Co se týče jezdců, k těm byl fotograf výrazně blíž a někdy bylo možné sledovat, jaký mají závodníci výraz v obličeji. Fotografové nepotřebovali tak dlouhé teleobjektivy, jak je tomu nyní.“

Vím, že jsi napsal více jak dvacet knih - mimo jiné jsi autorem životopisu Eddieho Lawsona z roku 1991. Jsi rovněž podepsán pod výroční knihou 75 let Masarykova okruhu ve fotografiích z roku 2005, s Vladimírem Rejdou od roku 1999 vydáváte knížku o mistrovství světa MotoGP, Superbike a národních šampionátech. Můžu Tě tedy směle označit pamětníkem a zároveň položit poslední otázku: kterou dobu a které jezdce jsi měl nejraději?
„K mým oblíbeným závodníkům patří František Šťastný, Mike Hailwood, Phil Read, Jon Ekerold, Wayne Gardner, Kenny Roberts starší i mladší, Wayne Rainey, Eddie Lawson , Valentino Rossi a Marc Marquez, snad jsem na nikoho nezapomněl. Na starém okruhu i na Automotodromu Brno jsem fandil úplně všem závodníkům. Byl jsem rád, že vidím špičkové piloty a mohu sledovat jejich vrcholné výkony. Každý závod byl pro mne obrovský zážitek."

„Mým snem je získat programy a startovní listiny ze závodů motocyklůn z let 1950 až 1961. Mám jen „oscanované“ startovní listiny, ale od roku 1962 programy a startovní listiny vlastním."


Jako tečku za tímto rozhovorem, nedá mi zeptat se: Co říkáš na to, že žádná další GP již pravděpodobně nebude?
„Musím říci, že je mi to velmi líto."

Moc Ti děkuji za tento krátký, “covidově a emailově” vedený rozhovor a budu se těšit na další, tentokrát osobní setkání.

Zde tedy slíbený článek doplněný fotografiemi od pana Tomáše Gescheidta.

Jihoafričtí piloti

Grand prix ČSSR se koná 7. srpna 1977. Závod byl památný pro Venezuelana Johnny Cecotta, který na stroji Yamaha vyhrává třídy do 350 a 500 cm3, byl to poslední závod mistrovství světa „pětistovek“ na starém brněnském okruhu. Na tento závod poprvé přijíždějí tři jihoafričtí závodníci, kteří startují ve dvěstěpadesátkách a třistapadesátkách na motocyklech Yamaha – Kork Ballington, Jon Ekerold a Alan North. Jihoafrická republika byla až do roku 1990 centrem tzv. apartheidu. Jednalo se o rasovou segregaci, kdy různá zařízení byla rozdělena pro bílé a pro černé. Do socialistického Československa, kam byl Jihoafričanům vstup zakázán, museli přijet s britskými pasy, o rok později měl Jon Ekerold norský a v roce 1979 Alan North nizozemský pas. Jihoafričtí jezdci si na svých motocyklech dokázali cokoli spravit: jaký to je rozdíl proti současným pilotům? Rád jsem s nimi hovořil a kdykoli jsem se s nimi rád setkával.

Motocyklové závody byly také v té době finančně velmi náročné a vedle závodů i mistrovství světa se soukromí jezdci musí zúčastnit dalších závodů, kde pro ně bylo připraveno různě vysoké startovné. Ani v současné době není možné požadovat start v mistrovství světa bez štědré podpory sponzorů. V prvním závodě v Brně v roce 1977 ve třídě do 250 cm3 dojeli Ballington, North a Ekerold na čtvrtém, šestém a sedmém místě, ve třídě do 350 cm3 skončí Ballington sedmý a Ekerold devátý. V příštích ročnících se stal nejúspěšnějším jihoafrickým pilotem Kork Ballington (*10.04.1951), který od roku 1978 startuje na stroji Kawasaki. Na těchto motocyklech se stává v letech 1978 a 1979 dvojnásobným mistrem světa ve dvěstěpadesátkách a třistapadesátkách, v roce 1980 skončí druhý za Toni Mangem ve třídě do 250 cm3. Vítězí ve 31 Velkých cenách, v Brně vyhrál obě třídy v letech 1978 a 1979 a stává se čtyřnásobným vítězem. Jeho nejtěsnější vítězství bylo v roce 1979 ve třídě do 350 cm3, kdy dojíždí o 0,43 sekundy před západoněmeckým pilotem Toni Mangem (časy se v té době měřil pouze na setinu sekundy). Od roku 1980 Ballington zkouší také „pětistovky“, kde už ale na bývalé výsledky nedosáhne. V roce 2018 Ballingtona společnost Dorna zařadí mezi motocyklové legendy.

Jon Ekerold (*08.10.1948) vyhrává sedm Velkých cen, v Brně se mu to však ani jednou nepodaří. Jeho nejlepším brněnským umístěním je čtvrté místo v závodě třistapadesátek v roce 1978. V roce 1980 se stává na stroji Bimota Yamaha jako ryze soukromý pilot mistrem světa ve třídě do 350 cm3, jeho hlavním sponzorem je západoněmecká firma Solitude zabývající se údržbou motocyklů. Jede se pouze šest závodů, před Brnem se koná GP Anglie v Silverstone. Jon přijede do Brna se čtrnáctibodovým náskokem, na Velkou cenu ČSSR však jeho jihoafričtí mechanici Keith Peterson a Greg Irvine nejsou vpuštěni. Ekerold po výpadku výkonu ztrácí vedoucí pozici, skončí desátý a vyhrává Toni Mang na stroji Kawasaki. O jeho titulu rozhoduje až GP NSR na Nürburgringu, která se jede o týden později. Ekerold zajede traťový rekord a zvítězí o 1,25 sekundy před Mangem, titul mistra světa získává o pouhé tři body. Britská ročenka MotoCourse Jona Ekerolda vyhlásí nejlepším jezdcem roku, druhý skončí Toni Mang a až na třetím místě je mistr světa třídy do 500 cm3 Kenny Roberts starší.

V roce 1980 jsem mu v zatáčce u lomu udělal fotografii, kterou později používá ve svojí knížce „Jon Ekerold, The Privateer“ a tu mi věnuje v roce 2005 při návštěvě v nizozemském Assenu. Ekerold používá také moji fotografii, kterou jsem v roce 1980 pořídil v zatáčce před vjezdem na cílovou rovinku jako svoji reklamní fotografii. V roce 1980 startuje v Brně naposled, protože v roce 1981 si při mezinárodním závodě v Raalte v Holandsku zlomí levý kotník. Do Brna sice s berlemi přijede, závodit však nemůže. Zastoupí ho západoněmecký pilot Gustav Reiner, který obsadí třetí místo za Mangem a Francouzem Jean-Francois Baldém - oba na stroji Kawasaki.

Ani Alan North (*15.08.1953) v Brně nevyhrál, jeho nejlepším výsledkem při GP ČSSR je šesté místo v roce 1977 ve třídě do 250 cm3. V tomto roce obsadí ve dvěstěpadesátkách dvě druhá místa – v Jaramě ve Španělsku za Japoncem Takazumi Katayamou (Yamaha) a v Le Castellet ve Francii o 6,05 sekundy za svým krajanem Jonem Ekeroldem, celkově obsadí sedmé místo za svým krajanem Korkem Ballingtonem na motocyklu Yamaha. Alan North vyhrává v roce 1977 „třistapadesátky“ pří Velké ceně Itálie v Imole, patnáctý v tomto závodě skončí Peter Baláž na motocyklu Yamaha. V mistrovství světa je jeho nejlepším umístěním šesté místo ve třistapadesátkách v roce 1982. Alan North se zúčastní závodu veteránů na Sachsenringu v roce 2015 a jeho barevné fotografie přikládám, přestože jako jediné z mého přehledu nebyly pořízeny při brněnských závodech.

 

Foto: 250ccm, Kork Ballington (1980)

Foto: 350ccm, Don Ekerold (rok 1980)

Foto: 350ccm, Alan North (rok 1982)


Foto: Alan  North (22) bojuje ve třistapadesátkach (rok 1982)
Foto: Alan North v zatáčce u lomu v (rok 1982)

Foto: Alan North ve chvíli soustředění
Foto: Alan North v zatáčce před cílovou rovinkou v roce 1982

Foto: Alan North a Ekeroldova sestra Karin
Foto: Alan North na závodě veteránů na Sachsenringu

Foto: North v roce 2015 s tovární Yamahou, na které jezdí Luca Cadalora


Foto: Jon Ekerold na zahřívací ploše v roce 1979
Foto: Jon Ekerold

Foto: Jon Ekerold a mechanik Pete Aldridge
Foto: Jon Ekerold získal v roce 1980 jako soukromý pilot titul mistra světa

Foto: Jon Ekerold použil  fotografi od Tomáše jako svou reklamní (vlevo je původní fotografie Ekerolda a Manga a vpravo již jako reklamní)


Foto: Kork Ballington a Toni Mang
Foto: Kork Ballington v roce 1977

Foto: Kork Ballington bojuje s Toni Mangem v závodě třistapadesátek
Foto: Kork Ballington na Yamaze 250 v roce 1977

Foto: Kork Ballington v roce 1980 na dvěstěpadesátce Kawasaki
Foto: Kork Ballington

Foto: Západoněmecký pilot Gustav Reiner

Informace o redaktorovi

Lubor Horák - (Odebírat články autora)

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (7x):



TOPlist