Velké postavy Velké ceny 5 - Luigi Taveri

Jako kluk po škole se sice učil zedníkem, ale brzo započal pracovat v autodílně svých dvou bratrů a v úplných začátcích své motocyklové kariéry dělal staršímu z nich spolujezdce při závodech sidecarů. Svůj zcela první závod absolvovali v roce 1947 na trati v Bernu a zajímavostí bylo, že mladý Luigi svým věkem ještě jako neplnoletý nesplňoval příslušné předpisy a pro tento případ mu muselo být vystaveno zvláštní policejní povolení. Zakrátko se již věnoval své vlastní kariéře a vedle silnice jezdil zpočátku rovněž různé off-roadové kategorie jako plochou dráhu či motokros a podobně.

Jeho první Grand Prix světového šampionátu byla domácí Velká cena Švýcarska 1954 na okruhu v Bernu, kde mimo účasti v sólo kategoriích dělal známému krajanu Haldemannovi také spolujezdce v sajdkáře. Vedli si spolu nadmíru zdatně, když si za 6. místo připsali na své konto jeden mistrovský bod a Taveri je tak dodnes jediným závodníkem, který dokázal získat body ve všech dobových kategoriích Grand Prix mistrovství světa: sólo 50, 125, 250, 350 a 500 ccm a sidecary. Jeho pomenší postava ho ale předurčovala k úspěchům především v nižších objemových kubaturách.

Další motoristická sezóna patří k těm nejtragičtějším v celých dějinách motosportu, když v legendárním automobilovém závodě 24 hodin Le Mans zahynula po havárii Pierra Levegha téměř stovka přihlížejících diváků. Kromě mnoha osobních tragédií měla tato událost i výrazný dopad na automobilový a motocyklový sport ve Švýcarsku a pořádání jakýchkoliv motoristických okruhových rychlostních závodů bylo v této zemi s okamžitou platností zakázáno! Tento zákonem stanovený zákaz tam v určité podobě platí dodnes (v průběhu let ale přeci jen doznal některých změn) a v této souvislosti je více než pozoruhodné kolik vynikajících závodníků přesto dokázalo Švýcarsko za celou tu dobu vyprodukovat. Vedle Taveriho uveďme jen pár nejzářivějších příkladů: Kneubühler, Blatter, Cornu, Freymond, Frutschi ... spousta sidecaristů v čele s legendárním Rolfem Bilandem… dnes třeba Tom Lüthi nebo Dominiqeu Aegerter... z automobilových závodů Formule-1 alespoň Jo Siffert či Clay Regazzoni.

Ale abychom příliš neodbočovali, vraťme se ke dvěma kolům a k Luigi Taverimu, který se v současnosti mimochodem také angažuje v iniciativě za úplné zrušení omezení pořádání motoristických akcí ve Švýcarsku.
Když v jednom z mezinárodních závodů v roce 1954 dokázal mladý Taveri porazit i takového mistra jakým byl Nello Pagani (první mistr světa třídy 125 ccm v roce 1949), padla o jeho výkonech zmínka i ve stáji MV Agusta a pro část sezóny dostal Luigi zapůjčené stroje této slavné značky a pro sezónu 1955 již celoroční smlouvu.

Taveri dokonce vyhrál hned první Grand Prix stopětadvacítek ve Španělsku a na konci sezóny z toho bylo celkově druhé místo za mistrem světa a stájovým kolegou Ubbialim. Další roky jeho kariéry byly neméně úspěšné. V roce 1956 byl celkově druhý ve dvěstěpadesátkách a třetí ve stopětadvacítkách a o rok později opět druhý ve stopětadvacítkách a sedmý ve „dvěpade“.

Tři sezóny s MV Agustou a tři tituly vicemistra světa byla sice bezpochyby vynikající bilance, ale Taveri chtěl pochopitelně ještě o ten jeden stupínek výše – na post světového šampióna. Ačkoli měl rodinné kořeny v Itálii, cítil, že zde nebude nikdy jedničkou a že MV Agusta bude dávat přednost ryze italským jezdům. Ovšem v té době u MV Agusty kraloval v nižších kubaturách Carlo Ubbiali a byl to bezesporu jezdecký „ maestro“ , který rozhodně nepotřeboval žádnou protekci. Je tak těžké soudit, do jaké míry byly Taveriho pocity opodstatněné. Skutečností ale je, že od sezóny 1958 jezdil na motocyklech značky Ducati a později MZ. Pro rok 1960 se sice opět objevil v sedle MV Agusty, ale od roku 1961 přichází zásadní změna v jeho dosavadní závodní kariéře. Do svých řad ho totiž získala japonská značka Honda, s níž následně dosáhl svých nejlepších výsledků a největších úspěchů. Údajně prý dopis s žádostí o angažmá napsala přímo panu Hondovi Luigiho manželka. Známá skutečnost „Cherchez la femme“ – tedy za vším hledej ženu, která nepochybně ovlivnila nejednu událost světových dějin, možná zapůsobila i v tomto případě.

V roce 1962 získal Taveri svůj první mistrovský titul a bylo to v jeho „nejsilnější disciplíně“, v kubatuře 125 ccm. K tomu byl ještě třetí ve zcela nově zavedené kubatuře do 50 ccm.
V Brně se v té době zatím jezdila Velká cena Československa jen jako Závod družby národů, přesto se pořadatelům dařilo ke startu získat vedle našich nejlepších jezdců také některé zahraniční účastníky MS a byla to někdy vcelku velká jména. V roce 1963 byla takovýmto případem právě účast úřadujícího mistra světa Luigiho Taveriho. Program zahrnoval vedle motocyklů také závod automobilů a z tohoto důvodu se organizátoři pokusili poněkud upravit rozsáhlý časový harmonogram. První startovaly stopětadvacítky, ale start závodu 250 ccm následoval pouhou minutu za nimi. Toto uspořádání bylo jistě vedeno dobrými úmysly, ve svém důsledku to ale nakonec nebylo příliš dobré rozhodnutí. Jednak si jezdci pochopitelně mohli zvolit účast jen v jedné třídě, jednak se obě skupiny v průběhu závodu záhy promíchaly a ten se stal pro diváky poněkud nepřehledným. Mimo to byli ochuzeni o předpokládaný souboj našeho nejlepšího jezdce třídy 125 ccm Stanislava Maliny s Luigim Taverim. Ten sice na startu stopětadvacítek byl, ale Malina se účastnil závodu vyšší kategorie. Taveri plně potvrdil roli favorita, vedl od startu do cíle a při svém premiérovém startu v Brně si hned odvezl také první vítězství.

Rovněž v roce 1964 přivítala Velká cena Československa Luigi Taveriho. Poprvé se jelo na upravené verzi okruhu, z něhož byla vypuštěna severozápadní smyčka s průjezdem přes Žebětín a z původních 17,8 km došlo ke zkrácení na novou délku necelých čtrnácti kilometrů. Byl to první a nezbytný krok k pořádání mistrovství světa a ročník 1964 by se tak mohl označit za generální zkoušku, dle níž se rozhodovalo o další budoucnosti Velké ceny Československa. Taveri byl hlavní hvězdou a spolu se svým kolegou od Hondy Brucem Bealem potvrdili své ambice a ve stopětadvacítkách zaznamenali vítězný double. Luigi patřil k favoritům rovněž v kategorii 250 ccm, tam však našel svého přemožitele v Rosnerovi, který jel opravdu výborně a po celý závod si držel vedoucí pozici. Přes sebevětší snahu Taveriho se rozestup prvních dvou jezdců stále zvyšoval a v závěru již bylo jasné, že Rosnera může o vítězství připravit jen jeho vlastní jezdecká chyba či porucha motocyklu. Nestalo se ani jedno ani druhé a Taveriho porážka od Rosnera na MZ byla celkem překvapivá. Faktem ale je, že měl k dispozici jen starší dvouválcový motocykl Honda, zatímco v MS startoval na mnohem výkonnějším čtyřválcovém stroji, s nímž dokázal vybojovat svůj druhý titul mistra světa. Přestože byl Taveri továrním jezdcem Hondy, jezdil v tomto roce také mistrovství světa padesátek – ovšem na Kreidleru, neboť v této nejnižší kubatuře nasazovala Honda jen jeden stroj s Ralphem Bryansem.

Kreidler byl docela unikátní svou „dvojitou“ převodovkou, u níž bylo spolu s obvyklým nožním řazením také ruční řazení určitých předvoleb, což ve vzájemné kombinaci dávalo možnost dvanácti „kvaltů“. Motor točil až 13.000 otáček za minutu a každý rychlostní stupeň bylo nutno přesně řadit v rozsahu pouhých několik set otáček, jinak to prostě nejelo. Nebylo to vůbec jednoduché a chtělo to jednak cit, jednak cvik. To první měl Luigi od pánaboha, to druhé se holt muselo získat praxí a tréninkem. Taveri měl proto motocykl doma a v obýváku při sledování televize poctivě dlouhé hodiny cvičil řazení jednotlivých stupňů, aby si na tento nezvyklý systém dokonale zvykl. Když s tímto motocyklem vyrazil na slavnou Tourist Trophy, všichni se zajímali jak legendární okruh o délce 60,72 km s velkým převýšením a nespočtem nejrůznějších zatáček a rovinek vlastně projíždí, kde řadí dolů, kde nahoru a na jaký převodový stupeň tu kterou část trati absolvuje. Na to měl Luigi jednoduchou odpověď: jedu a řadím podle citu a jak je potřeba. Jestli mám někde zařazenou zrovna pětku, šestku nebo třeba desítku, to vlastně ani nevím, nepočítám to.

V roce 1965 se jela Velká cena Československa poprvé jako závod mistrovství světa a vedle Taveriho přijela také celá světová špička. Vavříny tenkráte sice brali jiní, ale Luigi se na naší trati připsal ještě jedno vítězství hned v dalším roce. Bylo to opět ve stopětadvacítkách a toho roku si v této kubatuře dojel pro svůj třetí světový titul. Jeho motocykl specifikace Honda RC 149, stejně jako ostatní motocykly této značky, byl v té době opravdovým mistrovským dílem soudobé techniky: čtyřdobý pětiválec (!!!) s vrtáním 35,05 x 25,14 mm, čtyři ventily na válec, devítirychlostní převodovka, při 20 500 otáčkách za minutu dával motor 35 koní s maximálkou na hranici 210 km/h.

Tento motocykl posléze zůstal v jeho vlastnictví a Luigi se s ním později také občas ukazoval na různých přehlídkových akcích veteránů. Je to velice zručný mechanik a na motocyklu si umí udělat naprosto vše, ale když se mu zdálo, že by motor potřeboval poněkud důkladněji „seštelovat“, tak se v tomto případě obrátil přeci jen raději přímo na továrnu Honda a motor jim poslal. Když se to dozvěděl František Šťastný, tak se jen potutelně usmíval, že prý by chtěl vidět Luigiho výraz, až mu přijde od Japonců účet…
Šťastný byl s Taverim velice dobrý kamarád a tak se na něho neváhal obrátit s velkou prosbou o pomoc. Na konci kariéry neměl František pořádně na čem jezdit a rozhodl se pořídit si alespoň produkční Yamahu. U Luigiho tak jednoho dne zazvonil telefon:

Nemožné na počkání a zázraky do tří dnů – to je zřejmě Taveriho heslo. Nikdo neví jak to zařídil, ale po cestě do Itálie si mohl František Šťastný motocykl opravdu vyzvednout. Luigi kámoše prostě ve štychu nikdy nenechal.